Č. 4753.

Spolkové právo (Slovensko): I. Nařízení býv. uher. min. vnitra č. 1508/1875 o právu spolkovém bylo náležitě publikováno. — II. Svaz hasičských spolků, který dle stanov navržených jest označen jako »německý župní svaz«, přijímá za členy pouze hasičské sbory s německým velením, má jednací řeč německou, vyhrazuje si přistoupiti k německému říšskému svazu hasičstva a jehož jmění v případě zániku svazu má připadnouti korporaci mající týž národní ráz, jest spolkem národnostním, dle příl. k min. nař. z 2. května 1875 č. 1508 odst. 2. nepřípustným. — III. O poměru cit. nař. k §§ 113 a 128 ústavní listiny. — Administrativní řízení: O mezích moci nařizovací podle uherského práva.
(Nález ze dne 30. května 1925 č. 2205.)
Věc: Spolky »Freiwillige Feuerwehr in L.« a »ElektrizitátswerksFeuerwehr in K.« (adv. Dr. Frt. Wien-Claudi z Prahy) proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska (min. taj. Jos. Pavlásek), stran vý- roku, kterým nebylo vzato na vědomí založení a stanovy spolku »Deutscher Gauverband »Tatra« fíir Feuerwehr und Rettungswesen«.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím prohlásil žal. úřad, že nebéře na vědomí založení a stanovy »Německého župního svazu »Tatra« pro hasičstvo a záchrannou službu«.
O stížnosti do výroku toho podané uvážil nss takto:
Žal. úřad opřel svůj výrok o důvody dva, a to jednak o důvod práva hmotného, že totiž jde o spolek národnostní, jenž však dle platných právních předpisů může se utvořiti toliko jako spolek literární nebo vzdělávací, jak tomu v daném případě není, jednak pak o důvod práva formáního, pochybuje o legitimaci proponentů usnášeti se o založení onoho spolku.
Ve směru právním namítá stížnost předem, že norma, již žal. úřad položil za základ svého závěru, totiž nařízení býv. uher. min. vnitra z 2. května 1875 č. 1508 B. M. s přílohou k němu připojenou, na území slovenském neplatí, v druhé řadě pak, že nejde vůbec o spolek národnostní. — — —
Důvod neplatnosti min. nař. č. 1508/75 spatřují st-lé dle stížnosti a přednesení při veřejném ústním líčení v tom, že 1. norma ta není kryta zákonem, že totiž vydána nebyla v rámci zákona, který by zmocňoval výkonnou moc k jejímu vydání, 2. že nebyla náležitě publikována a krom toho 3. v tom, že kdyby i nebylo zde zmíněných právě nedostatku, norma ta pozbyla na území slovenském působnosti vzhledem k ustanovení § 113 ústavní listiny.
Nss nepřiznal námitkám těmto důvodnosti uváživ, ad 1. že positivní uherské právo nařizovací není sice jednotně kodifikováno, že však zásady práva toho a to zásady všeobecného obsahu vytčeny jsou v ustanoveních §§ 1—11 zák. čl. 40 z 1879, dle nichž lze tudíž dané otázky vyřešiti. Zásady ty nevyslovují, jako ku příkladu § 55 ústavní listiny republiky čsl., že nařízení lze vydávati jen na základě určitého zákona a v jeho mezích, čímž by uznána byla ovšem pouze možnost nařízení prováděcích, nýbrž spokojují se dle § 7 cit. zák. čl. tím, že min. nařízení nesmí odporovati zákonu. Z toho se podává, že podle uherského ústavního práva nebyla vyloučena vedle nařízení secundum legem též nařízení praeter legem, ovšem s výhradou svrchu zmíněnou a s dalším omezením kotvícím v principu vysloveném zák. článkem 12 z 1790 (exercitio legislativae et executivae potestatis), že totiž moc vládní a výkonná nesmí zneužívati nařízení na úkor zákonů tak, že by na místo vlády na základě zákonů nastoupila vláda na základě pouhých nařízení.
Pokud jde o právo spolkové, nedostalo se mu na býv. území uh. vůbec zákonné úpravy (viz nař. býv. uher. min. vnitra z 29. dubna 1873 č. 1394-Rendeletek Tára 1873 str. 132 a Dr. Márkus Deszö:Magyar Jogi Lexikon III. str. 125 a násl.). V cit. nařízení min. č. 1508/75 spatřovati jest tudíž nařízení praeter legem, jehož neplatnost bylo by dle výše uvedeného dovozovati pouze tehdy, kdyby odporovalo nějakému positivnímu ustanovení zákonnému. Že tomu tak jest, ani st-lé netvrdí, ani nss neshledal.
Ad 2. Pravda, že min. nař. č. 1508/75 nebylo v době svého vydání publikováno v úřední sbírce v té době již existující, totiž »Magyarországi Rendeletek Tára« a bylo-li publikováno v druhé úřední sbírce »Budapesti Közlöny«, nemohl nss pro naprostou nepřístupnost příslušných pomůcek zjistiti. Nařízení to bylo však publikováno v celém svém doslovu naříz. býv. uher. min. vnitra z 26. února 1898, č. 1136 eln. uveřejněném ve zmíněné úřední sbírce M. Rendeletek Tára z r. 1898 na str. 244 a to ještě v ten způsob, že jeho předpisům se dostalo trestní sankce po rozumu § 1 zák. čl. 40. z 1879. Pak ovšem o nedostatku náležité publikace nemůže býti řeči a jest námitka stížnosti v tomto směru vznesená již proto bezdůvodná, aniž se nss musil zabývati další okolností, že totiž cit. nař. č. 1508/75 sloužilo za základ dalším opatřením vydaným na území uherském v oboru práva spolkového, jak patrno zejména i z nař. uh. min. vnitra z 9. listopadu 1906 č. 122 000 (Rendeletek Tára 1906 str. 2138) a z nař. téhož ministerstva ze 7. března 1908 č. 68709/07 (R. T. 1908 str. 198) a uvažovati, pokud by nařízení tomu i v nedostatku náležité publikace vůbec bylo lze přičítati závaznost mocí práva obyčejového, platícího na území uherském jako pramen práva i v oboru práva veřejného (§ 19 zák. čl. 4 z 1869, § 6 zák. čl. 26 z 1896 a 2. odst. § 26 zák. čl. 37 z 1895).
Zbývá tudíž ještě námitka ad 3. opírající se o poměr onoho min. nař. č. 1508/75 k ústavní listině čsl. republiky. K otázce té zaujal však nss již stanovisko v nál. Boh. 2241 adm., vysloviv a blíže dovodiv tam svůj právní názor, při němž i nyní trvá, že totiž § 113 ústavní listiny nezbavil všeobecně působnosti a účinnosti normy platné dosud na území slovenském ve věcech spolkových, nýbrž že v ustanovení § 113 úst. listiny bylo by lze spatřovati pouze derogaci částečnou, v daném nyní případě v úvahu nepřicházející, stran důvodů, ze kterých předpisy ty připouštějí rozpustiti spolek, kteréžto důvody by však nezapadaly v rámec cit. § 113.
Po názoru nss-u nelze však neplatnost či bezúčinnost oné normy dovozovati ani, jak st-lé se domnívají, z ustanovení § 128 úst. listiny, zaručujícího rovnost všech státních občanů čsl. republiky před zákonem a používání stejných práv občanských a politických bez ohledu na rasu, jazyk nebo náboženství, neboť cit. nař. č. 1508/75 nečiní rozdílu mezi jednotlivými státními občany dle rasy, jazyka nebo náboženství, vztahujíc se na státní občany vůbec. Omezení tudíž, jež norma ta stanoví v oboru práva spolčovacího, nemá svého základu v různosti zmíněných právě osobních momentů při jednotlivých státních občanech, neomezuje jednu kategorii občanů těch ve výkonu občanských a politických práv u porovnání s kategorií jinou ať s hlediska národnostního, ať jazykového nebo náboženského, platíc rovnou měrou pro kategorie všechny a nepříčí se tedy zásadě § 128 úst. listiny o rovnocennosti a rovnoprávnosti všech občanů tohoto státu.
Nss-u jest tudíž dále zkoumati, zda jest splněna také druhá podmínka předpokládaná onou normou pro zamítavý výrok žal. úřadu, že totiž jde o spolek národnostní, jenž nemá charakteru spolku literárního nebo vzdělávacího.
Že svaz, jejž stěžující si proponenti chtěli založiti, není spolkem literárním nebo vzdělávacím, je patrno z § 2 předložených stanov, z nichž se podává, že jde o korporaci vytknuvší si cíl naprosto jiný, totiž rozšířiti, prohloubiti a pokud možno jednotně vybudovati hasičstvo a záchrannou službu v okrsku její působnosti, zejména také pěstovati službu samaritánskou, poskytovati první pomoc a opatřiti dobročinná zařízení pro hasičstvo. Pokud pak jde o moment národnostního charakteru onoho spolku, shledal žal. úřad dostatečnou oporu pro kladné zodpovědění oné otázky již v tom, že spolek má nésti jméno Německý župní svaz a dále, že za členy jest přijati toliko sbory s německým velením. St-lé dovozují nesprávnost tohoto zjištění toliko z okolnosti, že podle § 2 stanov spolek má výslovně obecně prospěšný charakter a že zdrží se veškeré činnosti politické. Po názoru nss-u postrádá však dedukce ta logického základu, ježto zmíněné charakteristické známky spolku, totiž jeho všeužitečnost a vyloučení politické činnosti s jedné a národnostní ráz se strany druhé, se pojmově nikterak nevylučují, nestojíce k sobě v nijaké nutné souvislosti, nýbrž jde pouze o kvalifikaci povahy spolku toho s různých a samostatných hledisek. I když spolek svým účelem a rázem své činnosti je spolkem odborným, nepolitickým a obecně prospěšným, není tím nikterak vyloučeno, aby s hlediska svého složení a své organisace měl ráz spolku národnostního.
V daném případě jde o spolek nesoucí již svým označením ráz sdruženi při němž jeho příslušnost k určité národnosti vystupuje do popředí jako jeho charakteristická známka. Moment takový je však dán i §em 4 stanov, jak žal. úřad právem poukázal, dle něhož členství omezeno je toliko na sbory s německým velením. Podle § 8 jeho jednací řeč je německá, v § 15 jest mu vyhrazeno přistoupiti k Německému říšskému svazu hasičstva a záchranné služby v republice čsl. a 2. odst. § 16 obsahuje opatření, aby v případě zániku spolku jeho jmění dostalo se opět jen korporaci mající týž národní ráz.
Za tohoto stavu věci nelze pochybovati o tom, že jsou zde skutečně momenty, odůvodňující závěr žal. úřadu, že spolek, o jehož založení jde, měl míti ráz a povahu spolku národnostního, maje soustřediti ve svém lůně pouze určité jednotky dle jejich příslušnosti k určité národnosti, při čemž stanovami bylo dbáno i toho, aby onen národnostní ráz byl náležitě projeven i na venek a aby byl zachován. Odpovídá tudíž spisům zjištění žal. úřadu, že spolek měl býti spolkem národnostním. Pak nastal však případ předvídaný normou, o níž žal. úřad své zamítavé stanovisko opřel, totiž o případ zmíněného již nařízení býv. uher. min. vnitra č. 1508/75 resp. přílohy k němu připojené, že jde o založení spolku, jenž svým cílem a činností není spolkem ani literárním, ani vzdělávacím, ale svým složením a organisací je spolkem národnostním, vykazuje takto dvě různé charakteristické známky, jež — jak uvedeno — pojmově mohou státi vedle sebe, jež však onou positivní normou prohlášeny jsou za neslučitelné.
Vycházel-li žal. úřad na základě onoho správně zjištěného skutkového předpokladu z téhož právního názoru a odepřel-li vzíti na vědomí a dáti tak sankci založení onoho spolku a schváliti jeho stanovy, odpovídá jeho výrok platnému právnímu řádu.
Pak je však nerozhodna námitka stěžujících si proponentů, že v býv. království uherském v praxi přes onu normu bylo bez námitky dovolováno tvořiti německé hasičské sbory a tím spíše sbory s německým velením, když případně odchylnou snad praxí — která ostatně, že by byla všeobecná, stran všech národností stejná, ani st-lé netvrdí — platnosti předpisů těch derogováno nebylo.
Rovněž bezdůvodně poukazují st-lé k nař. min. vnitra z 3. prosince 1920 č. 74 567, když přiznávají sami, že nařízením tím schválena byla pouze změna stanov Německého říšského svazu pro hasičstvo a záchrannou službu v republice čsl., tudíž korporace jiné, než o niž se nyní jedná, a byla-li i, jak st-lé tvrdí, nařízením tím uznána možnost tvořiti župní svazy na Slovensku, nejde o normu, z níž by nynější proponenti mohli pro sebe odvozovati nějaká práva a jež by derogovala všeobecně svrchu zmíněným platným právním předpisům. Mohl-li by i Německý říšský svaz odvozovati pro sebe právo zřizovati župní svazy jakožto své odbočky, šlo by právě jen o jeho právo, jakožto určité uznané právnické osoby, nikoli však o právo stěžujících si proponentů, nehledí-li se ani k tomu, ze podle § 15 stanov bylo teprve vyhrazeno usnesení delegátů spolku právě zakládaného, zda týž přistoupí k onomu Německému říšskému svazu.
Bezdůvudně poukazují posléze st-lé i k nař. min. pro Slov. z 31. března 1921 č. 3906, dle něhož spolky a svazy, jichž stanovy byly min. vnitra schváleny pro celou republiku, resp. jichž slovenské odbočky byly schváleny, nemusí předkládati stanovy ke schválení, nýbrž jen oznámiti je úřadům a to i tehdy, když neodpovídají ustanovení oběžníku č. 1508/75, když, jak právě uvedeno, nejde o spolek nebo svaz, jehož stanovy byly již min. vnitra schváleny s účinností pro celou republiku, případně odbočku korporace takové, nýbrž o svaz, jejž st-lé hodlali teprve samostatně a na Německém říšském svazu nezávisle založiti.
Poněvadž nss na základě těchto úvah dospěl k závěru, že nař. rozhodnutí má dostatečnou skutkovou i právní oporu již v prvním z důvodů, jež žal. úřad pro svůj výrok uvedl, odpadla potřeba zabývati se ještě otázkou, zda a pokud by byl výrok ten také dostatečně kryt důvodem druhým a bylo proto zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 4753. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 1061-1065.