NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

č. 3731.

Státní zaměstnanci: * Za účinnosti zákona z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. nemají svobodní státní zaměstnanci, jimž dosud příslušel drahotní přídavek podle II. třídy rodinné, nároku na povolení jednotného drahotního přídavku podle II. třídy rodinné.
Administrativní řízení: K výkladu §ů 55 a 126 ústavní listiny.
(Nález ze dne 13. května 1924 č. 10438.)
Věc: Ferdinand T. v P. (adv. Dr. Otto Stránský z Prahy) proti ministerstvu pro sjednocení zákonodárství a organisaci správy o výměru drahotního přídavku.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím nevyhověl žal. úřad žádosti st-lově za povolení jednotného drahotního přídavku podle II. třídy rodinné počínajíc 1. lednem 1923 a odůvodnil svůj zamítavý výrok tím, že podle § 6, odst. 1 zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. jest při zkoumání nároku na drahotní přídavky, vzniklého před 1. lednem 1923, bráti zřetel toliko k členům rodiny, k nimž se přihlíží dle příslušných předpisů pensijních. Mezi předpisy těmito přichází v úvahu jmenovitě zák. ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. z r. 1920, resp. zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z., kteréžto předpisy přihlížejí při stanovení nároku na pensi po státních zaměstnancích toliko k manželkám, resp. družkám zaměstnanců a jejich dětem. Byly tedy předpisem cit. § 6, odst. 1 změněny předpisy uvedené v § 5, odst. 1 zák. z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. způsobem takovým, že počínaje 1. lednem 1923 dřívější nárok st-lův na drahotní přídavek dle II. tř. rodinné ve prospěch existenčně na něm závislé a s ním ve společné domácnosti bydlící matky zanikl.
O stížnosti uvažoval nss takto:
Zák. č. 394/1922 o služebních, odpočivných a zaopatřovacích požitcich státních zaměstnanců určuje v § 5, že drahotní přídavky, dále mimořádné i nouzové výpomoci zůstávají i nadále v platnosti, že se však slučují v jednotný drahotní přídavek, který se zmenšuje o obnos, o nějž se služné dle § 1 cit. zák. zvyšuje a o obnos, jenž dle § 4 tohoto zák. připadá na přídavky na děti. V § 6, odst. 1 stanoví cit. zák., že při zkoumání nároku na drahotní přídavek, jenž vznikl před 1. lednem 1923, jest bráti zřetel toliko k členům rodiny, k nimž se přihlíží dle příslušných předpisů pensijních při zaopatřovacích požitcích, pokud mají státní občanství.... Současně stanoveno, že pozbývají platnosti veškerá ustanovení tomuto zákonu odporující, zvláště ustanovení § 4 č. 2 až 6 nař. z 11. září 1918 č. 333 ř. z. (§ 6, odst. 9 cit. zák.).
Z tohoto vysvítá, že zákonodárce chtěl tímto novým zákonem vytvořiti nový právní základ pro posuzování otázky drahotních přídavků, poskytovaných z titulu mimořádných poměrů, a že při zaměstnancích ve státní službě před 1. lednem 1923 ustanovených nově vymezil kruh osob, které mají býti početní jednotkou při stanovení výše mimořádných požitků těch. Při úpravě této odklonil se však zákonodárce podstatně od dosavadního právního stavu, vybudovaného na principu alimentačním v nejširším slova smyslu, a zrušiv dříve citovaný § 4 č. 2 až 6 nař. z 11. září 1918 č. 333 ř. z., zúžil tím okruh osob do alimentačního systému zahrnutých.
V tomto směru ustanovuje pak dříve uvedený § 6, odst. 1 cit. zák., že nárok na přiznání drahotního přídavku, pokud vzešel před 1. lednem 1923, řídí se toliko podle oněch členů rodiny státního zaměstnance jakožto subjektu k pobírání přídavků těch oprávněného, kteří podle pensijních předpisů přicházejí v úvahu pro zaopatřovací požitky. Těmito členy jsou však po rozumu §§ 5, 8 a 9 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z. ve znění zák. ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. z roku 1920 toliko manželka, družka života a dítky státního zaměstnance a mohou tedy pouze tyto osoby míti vliv na výši drahotního přídavku. Všichni ostatní příbuzní oprávněncovy, a tím i matka jeho, jsou dikcí zákonné normy od 1. ledna 1923 vyloučeny z okruhu osob, k nimž se má přihlížeti při posuzování nároku na drahotní přídavky, a nemohou býti jedním z měřítek pro výměru jich.
Že tomu tak, vysvítá i z ustanovení 9. odst. § 6 leg. cit. zrušujícího expressis verbis ustanovení § 4, odst. 6 nař. z 11. září 1918 č. 333 ř. z., které za určitých předpokladů zahrnovalo mezi osoby, jež jsou směro datné pro zařazení oprávněného svobodného státního zaměstnance do rodinné třídy přídavků, také ascendenty a sourozence jeho.
Za tohoto právního stavu odepřel žal. úřad plným právem vyhověti žádosti st-lově za přiznání drahotních přídavků podle II. třídy rodinné od 1. ledna 1923 a jdou mimo všechny vývody stížnosti, které se snaží dovoditi, že zákon z 20. prosince 1922 č. 394 Sb. doslovem svým z opomenutí nevyřešil otázku drahotních přídavků svobodných státních zaměstnanců, kteří žijí ve společné domácnosti s matkou a výživu její uhrazují.
Ale také ostatní námitky stížnosti nemohou dosíci svého cíle a přispěli k odstranění nař. rozhodnutí, proti němuž svým obsahem nastupují. Jest sice pravda a vysvítá i z důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona, že zákonodárce měl při zavádění jednotného druhu přídavků na zřeteli pozvolné a systematické odstraňování přídavků, poskytovaných státnímu zaměstnaci z titulu mimořádných drahotních poměrů, a že vyloučiv ascendenty svobodných státních zaměstnanců z alimentačního systému, nezůstal zásadě této, pokud jde o svobodné zaměstnance, plně věren.
Nicméně tato skutečnost jest jenom důsledkem zjevné vůle zákonodárcovy zostřiti předpoklady pro vznik nároku na drahotní přídavky a zmenšiti okruh osob při tom v úvahu přicházejících,(srovn. § 6, odst. 1 cit. zák.) a nemůže býti nař. rozhodnutí, které tuto vůli zákonodárcovu provádí, v rozporu se zákonem, jak se mylně domnívá stížnost. Tím padají však i ony vývody stížnosti, které založeny jsou v názoru, že cit. zák. nechtěl ustanovením § 6, odst. 1 měniti pojem rodiny, jak jej vytvořilo požitkové zákonodárství o státních zaměstnancích z doby mimořádných poměrů vyvolaných válkou, jakož i že by mohl býti svobodnému státnímu zaměstnnaci, který dosud pobíral mimořádný přídavek podle II. třídy rodinné, vyměřen dle nových norem cit. zákona jednotný přídavek podle I. třídy rodinné jen tehdy, kdyby bylo prokázáno dřívější zneužití při pobírání přídavků vyšší třídy rodinné.
Obrací-li se stížnost ve své.další výstavbě proti nař. rozhodnutí proto, že jest výrok jeho v rozporu s normou § 55 ústavní listiny, pak svědčí to jenom o nepochopení právního významu cit. ustanovení. Jeť předpis § 55 ústavní listiny normou, vytyčující ústavně-právní meze pro nařizovací moc vlády, jejímž podstatným obsahem jest vydávání všeobecně závazných právních norem, nikoliv však pro rozhodující funkci její, kterou vyvíjí pomocí svých orgánů při aplikaci generelní právní normy na konkrétní případ. Výronem této rozhodující moci jest i nař. rozhodnutí a nelze tudíž o něm tvrditi, že by odporovati mohlo § 55 ústavní listiny.
Stejně právně neudržitelným jest i názor st-lův, že cit. zákon a v důsledku toho i žal. úřad svým výrokem zasáhl do nabytých práv a že tato nemohou býti ani zákonem měněna. Náhled ten nejenom že odporuje fundamentálním pravidlům a pojmům právním o významu a tvořivé moci zákona, ale příčí se i právní zásadě vyslovené v § 9 o. z. o., že zákony podržují svou působnost na tak dlouho, dokud nejsou zákonodárcem změněny nebo zrušeny.
Nss nemohl konečně dáti stížnosti za pravdu ani pokud operuje s ustanovením § 126 ústavní listiny a vidí v žal. výroku porušení této normy. Předpis ten staví pod zvláštní ochranu zákonů manželství, rodinu a mateřství a poskytuje těmto institucím ústavní garancii do té míry, že váže zákonodárství, aby šetřilo v obsahu svých norem této základní ústavně-právní zásady. Z toho jde, že v rozporu s ústavními předpisy může býti pouze generelní právní norma, upravující právní poměry některé z uvedených institucí, že se však nemůže příčiti ústavě v tomto smyslu výrok správního úřadu, který se o takovou pozdější generelní právní normu opírá a jest s ní v souhlasu. Takovou normou jest v daném případě zákon z 20. prosince 1922 č. 394 Sb., který byl právním základem nař. rozhodnutí, tomuto zákonu však rozhodnutí to — jak shora dovozeno — neodporuje a jest proto dříve uvedená námitka stížnosti lichou.
Pokud by snad bylo lze spatřovati v uvedené námitce výtku neústavnosti cit. zákona, nemohl se s ní nss vůbec zabývati, ježto jest podle § 7 zák. z 9. března 1920 č. 162 Sb. k rozhodování o tom, příčí-li se nějaký zákon ústavě, výlučně povolán ústavní soud a jen tomuto tribunálu přísluší, aby prohlásil platný zákon za normu odporující ústavě.
Ze všech těchto důvodů bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 3731. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 66-69.