Při srážce povozu s vlakem možnost spoluviny kočího na vlastním úrazu a tedy jen spoluvina dráhy, kdežto na současných úrazech osob v povoze sedících výhradná vina dráhy — i při spojení všech příslušných sporův úrazových ke společnému jednání. — Přes to regress dráhy proti kočímu ohledně obnosův ostatním poškozeným přisouzených. — Možnost prozatímných opatření se strany dráhy proti kočímu ohledně obnosů jemu přisouzených vzhledem k zamýšlenému dráhou sporu regressnímu. Nikoliv odložení exekuce. (§§ 1. a 2. zák. ze dne 5. března 1869, č. 27 ř. z.,. §§ 1301., 1302., 1304. a 896. obč. z., §§ 42. a 379. ex ř.)

Povozník Alois H. vezl 19. prosince 1910 za tmy Konráda Ms jeho dcerou Arnoštkou, pak bratra jeho Miloslava M. z V. T. na. nádraží v Olomouci. Ještě v obvodu předměstské obce H. srazil se povoz ten na křižovatce silnice z H. do Olomouce a spojovací trati ze sev. nádraží olomuckého do H. s nákladním vlakem, který povoz rozdrtil a všecky osoby z něho vymrštil, při čemž Arnoštka M. Miloslav M. okamžitě usmrceni, Konrád M. a A. H. pak těžce zraněni byli. Tito oba, jakož i pozůstalí po Miloslavu M. podali na to proti c. k. eráru jako vlastníku krit. trati žaloby na náhradu škody. Těmto žalobám, proti nimž žalovaný erár namítal vlastní vinu poškozených, resp. zabitých, ev. i neodvratné jednání osoby třetí (t. j. vozky ohledně Konráda M. a pozůstalých po Miloslavu M.) krajský soud v O. obmeziv jednání na právní důvod mezitímními rozsudky vyhověl u K. M.a M. M. v celém rozsahu, u A. H. jen co do polovice — z těchto, u všech tří rozsudků stejných
důvodů:
Žalovaný erár vidí zavinění poškozených v tom, že kočí A. řípo silnici ke křižovatce jel neobyčejně rychle, alespoň rychlostí 20 km. za hodinu, čímž se dopustil i přestupku ve smyslu § 428. tr. z., osoby ve voze sedící pak přestupku ve smyslu § 427. tr. z. — dále že A. H. místo zvýšené opatrnosti si nevšímal ani výstražné a osvětlené tabulky u křižovatky (s nápisem »Pozor na vlak«), ani výstražného hvízdání, ani hukotu, ani světla blížícího se vlaku.
Co se týče Aloisa H., náhledy tyto částečně jsou správný, nikoliv též co se týče osob ve voze sedících. Tyto po případě ovšem: jsou právy z rychlé, neopatrné jízdy, po rozumu § 427. tr. z. Skutková — 83 —
povaha tohoto přestupku prokázána není. Svědek J. V. udal, že kočár jel tak rychlým tempem, jak obyčejně fiakři jezdívají, a Alois H. sám udal, že jel obyčejným fiakrovským trapem, tak že kočár na 5—6 kroků mohl zastaviti. Neměly proto osoby ve voze sedící příčiny, aby kočímu zakazovaly nějakou příliš rychlou a neopatrnou jízdu.
Ostatně však neměly vůbec žádné povinnosti ke zvláštní nebo vůbec vlastní (!) opatrnosti, majíce za kočího živnostníka k tomu povolaného. Nehledě k ustanovení § 427. tr. z., osoba ve voze kočím živnostníkem řízeném nemá povinnosti, aby si všímala jízdy, silnice a okolí, to jest výhradně věcí a povinností kočího.
Aloisa H. ovšem stíhá hrubé zavinění, nikoliv sice pro rychlou jízdu ve smyslu §§ 427. nebo 428. tr. z., ale proto, že blíže se kolejím, ani nej menší opatrnosti okolí svému nevěnoval a tím s p o lu působil, že se úraz stal.
Jisto jest, že Alois H. ponejprv jel touto silnicí, že noc byla dosti tmavá a že věděl, že se blíží k velikému nádraží. Díval se dle vlastního doznání jen na koně a na cestu před sebe, jinak ani na právo ani na levo, světlo na levé straně jízdy (u výstražné tabulky) přehlédl, elektrického světla od nádraží ani pískání si nevšiml.
Takové chování se kočího, jemuž svěřena bezpečnost nejen povozu a koní, nýbrž i života a zdraví ve voze cestujících, bylo vzhledem k okolnostem nanejvýš neopatrné. Neboť souhlasným udáním všech svědků na posunovaném (nákladním) vlaku zaměstnaných prokázáno jest, že strojvůdce tohoto vlaku opouštěje hlavní nádraží a přibližuje se křižovatce, dvakrát dal znamení parní píšťalou a že v čele vlaku, na tendru (lokomotiva jela obráceně) se nalézala reflektorová svítilna.
Místním ohledáním však zjištěno, že kočí již 31 metrů před kolejemi se svého sedadla vidí se strany pravé blížiti se reflektorovou svítilnu posunovaného vlaku, a že 10 metrů před kolejemi má úplně volný rozhled na celou trať na právo i na levo, nejméně na 80 m. na každou stranu.
Jestliže A. H. pískání vůbec přeslechl a svítilny vlaku s pravé strany se blížícího si nevšiml ani přijda 31 m. před koleje ani dokonce, když na 10 m. se trati přiblížil, tedy v okamžiku a na místě, když nejen celá trať před ním ležela a — třeba kolejí neviděl — přece v nedaleké blízkosti svítilna vlaku křižovatce se blížila, a když byl dle vlastního doznání s to kočár ještě zastaviti: musí se v uvážení těchto okolností, jakož i povinnosti kočího za to míti, že A. H. hrubě porušil opatrnost mu náležící a že tedy úraz a jeho následky zavinil.
Sluší však pokládati za spoluzavinění správy železniční, že předepsaná výstražná tabule tehdy na místě úrazu byla tak nedostatečně osvětlena, že člověk buď pěšky nebo na povoze se blížící slova »pozor na vlak« čisti dovedl až teprv, když přistoupil k samému — 84 —
sloupu, že však světlo samo o sobě nijak tomu nesvědčilo, že se jedná o výstražnou svítilnu železniční, nýbrž spíše, že se jedná o obecní osvětlení venkovské osady, jak celá řada svědků potvrdila.
Když úřad dohlédací na správě železniční nežádal zřízení přehrady u křižovatky, jí však uložil zařízení takového opatření pro bezpečnost, jež pokládal za dostatečné na místě ostatně dosti nebezpečném jednak pro frekvenci, jednak pro zatáčku trati, jednak proto, že se strany opačné silnice jde silně s kopce směrem ke trati a cestující s této strany se blížící na pravou stranu trati (hodolanského čili místního nádraží) vůbec rozhledu nemá, až před samou křižovatkou — náleželo správě železniční, aby alespoň nařízení těchto přesně uposlechla. Zařízení výstražné tabule s nápisem »pozor na vlak« má však ten význam, aby každý člověk s normálním zrakem blížící se onomu místu, slova ta mohl čisti ve dne i v noci — to ovšem jen potud, pokud vůbec v noci přes křižovatku takovou vlaky jezdí, jak tomu jest zde.
Aby slova ta v noci byla čitelná, bylo třeba dostatečného osvětlení takovým způsobem, že nejen člověk přímo ke sloupu přistoupivší je mohl čisti, nýbrž i člověk třeba uprostřed silnice, kde obyčejně povozy jezdívají, onomu místu se blížící. Jestliže tedy železniční správa výstražnou tabuli tak nedostatečně osvětlila, že účelu svému nevyhovovala, má to pro rozhodnutí týž význam, jako kdyby železniční správa nařízení ohledně výstražné tabule vůbec nebyla uposlechla.
Neboť sluší uvážiti, že, jak zkušenost učí, jsou lidé, kteří musí býti opět a opět upozorňováni, že mají býti v tom neb onom směru opatrní, a způsobem omluvitelným teprve pohledem na výstražnou tabuli bývají upozorněni na to, že jim jest jeti přes trať železniční. Nikterak ale není jisto, že by A. H. nebyl dbal žádoucí opatrnosti i tehdy, kdyby byla výstražná tabule bývala osvětlena tak, aby ji mohl viděti a čisti se svého povozu, uprostřed silnice jedoucího.
Ježto se poměr obapolného zavinění nedá určití, jeví se žalobní nárok ohledně Aloisa H. co do právního důvodu z polovice oprávněným.
Co se však týče žalob K. M. a M. M., dlužno uvážiti, že za spoluzavinění Aloisa H. musí železniční erár vůči žalobcům ručiti proto, poněvadž pro případ, že byla událost přivoděna jednáním osoby třetí, náleží železničnímu podniku dle § 2. zák. ze dne 5. března 1869 č. 27 ř. z. prokázati, že bylo jednání to neodvratným. Důkazu toho erár nepodal, neboť není zjištěno, že by událost škodná byla nastala i tehdy, kdyby byla bývala výstražná tabule řádně osvětlena a tedy čitelná.
K tomu budiž ještě dodáno, že nelze též pokládati za vyloučeno, že by v případě osvětlení a čitelnosti výstražné tabule společníci Aloisa H. místních poměrů, jak zjištěno, neznalí tohoto nebyli — 85 —
napomenuli k opatrnosti, jakmile by byli tabuli zpozorovali.
Ohledně žalob K. M. a M. M. jeví se tedy žalobní nárok čo do právního důvodu úplně ospravedlněným.
Na odvolání c. k. eráru (i Aloisa H.) vrchní zemský soud rozsudek tento změnil a všecky tři žaloby úplně zamítl z těchto
důvodů:
Odvolání žalobcovo jest zcela bezdúvodno. Ohledně odvolacího důvodu neúplnosti a vadnosti řízení pokládá též soud odvolací provedení navrženého důkazu, že A. H. jest opatrným vozkou a že se kritická trať, třeba místní a zákonem od stavění závor osvobozená, časem vyvinula na trať první třídy a že situace místní jest nejvýš nebezpečná, za zbytečno, poněvadž i když žalobce jest opatrným vozkou, není vyloučeno, ba jest přímo dokázáno, že tentokráte přímo neopatrně jednal; jeho odsouzení konečně pro zločin veřejného násilí 1 nesvědčí také o veliké jeho opatrnosti.
Že se trať vyvinula na trať první třídy, o tom soudu rozhodovati nepřísluší, a o tom, jaká situace tu jest, byl důkaz místním ohledáním a svědky proveden.
Jaká bezpečnostní opatření dráha k zabezpečení obecenstva zaříditi má, nařizuje úřad dráze nadřízený, a poněvadž ani tvrzeno nebylo, že by tento úřad byl nařídil, aby se ona křižovatka opatřila zábradlím, aneb aby při přejíždění vlaku byl tu strážník postaven, nemožno v tom, že tu zábradlí nebylo neb strážník nestál, nějaké nedopatření a tudíž také žádné zavinění dráhy spatřovati.
Že pak osvětlení výstražné tabule jest nedostatečné, pokládá odvolací soud z důvodů níže uvedených za nerozhodno.
Odvolání žalovaného eráru jest však důvodným. Dráhu slušelo by jen tehdy pokládati za spoluzodpovědnu za přihodivší se neštěstí, kdyby byl též proveden důkaz, že i žalovaná dráha dopustila se nějaké neopatrnosti neb opomenutí, které neštěstí to spoluzavinilo.
V odporu s názorem soudu první stolice, který spoluzavinění takové vidí v nedokonalém osvětlení výstražné tabule petrolejovou lampou, má soud odvolací za to, že okolnost tato zavinění nezakládá.
Bylo totiž zjištěno, že výstražná tabule onoho večera byla osvětlena a že cylindr petrolejové lampy byl před rozsvícením čištěn. Z toho plyne, že žádný k tělesné bezpečnosti obecenstva čelící předpis porušen nebyl. Nebylo totiž ani tvrzeno, že je tu předpis, aby výstražná tabule za tmy byla vůbec osvětlena, a jest všeobecně známo, že výstražné tabulky při křižovatkách na místních drahách pravidelně osvětlovány nebývají. — 86 —
Okolnost, byla-li tabulka ta osvětlena jasněji či méně jasně, pokládá odvolací soud v tomto případě proto za nerozhodnu, že jak kočí A. H., tak i KM. doznali, že se ani na právo ani na levo nedívali, že ani výstražnou tabuli, ani svítilnu na ní se nalézající, ani světlo tendru, ba ani elektrická světla nádraží nepozorovali — ač jest známo, že jak světla lokomotivy, tak i světla elektrická jest daleko jasně viděti, a bylo i svědky potvrzeno, že elektrické světlo při přejezdu zrak oslňuje.
Nelze bez povšimnutí ponechati, že výstražná tabule »pozor na vlak« upozorňuje jen na blízkost trati, aniž označuje, že vlak přijíždí. Večer pak, když není osvětlena, nemá žádného účelu a není jí také potřebí, poněvadž za tmy nahrazena jest světlem lokomotivy daleko viditelným a i značnějším lomozem jedoucích vozů, který za večerního ticha více se rozléhá než ve dne.
Jest tedy pro posouzení věci lhostejno, byla-li tabulka »pozor na vlak« jasněji či méně jasně osvětlena, poněvadž si jí žádný z jedoucích nevšímal a k vědomí nepřišel, že tam vůbec světlo hoří, a tudíž nejasným osvětlením tabulky neštěstí ani způsobeno ani zvětšeno nebylo.
I další okolnosti, že přejezd není zábradlím opatřen, aneb že u přejezdu nestojí strážník, nelze žalované dráze klásti za vinu, ježto jí postavení zábradlí neb strážníka úřady, jimž o veřejnou bezpečnost jest se starati, nařízeno nebylo. Jest známo, že dráhy ohledně veřejné bezpečnosti postaveny jsou pod dozorem c. k. generální inspekce, která situaci, již žalobce líčí jako nejvýš nebezpečnou, zajisté za tak nebezpečnou nepokládala, aby k bezpečnosti obecenstva mimo nařízení původně daná ještě další nějaká zvláštní bezpečnostní opatření nařídila.
Tvrzení žalobců, že strojvůdce příliš pozdě vlak zastavil, vyvráceno jest znaleckým úsudkem, založeným na místním ohledání, a jest i obecně známo, že jedoucí vlak okamžitě zastaviti nelze, kdežto kočí, jak sám udává, mohl povoz na 5—6 kroků zastaviti, což neučinil, ač přijíždějící vlak na 31 m. viděti mohl.
Poněvadž dráha prokázala,
ad 1. (ohledně A. H.) že neštěstí způsobeno zaviněním žalobce sama,
ad 2., 3. (ohledně K. M. a M. M.) že neštěstí způsobeno bylo neodvratným jednáním osoby třetí, za niž zodpovědná není, musilo odvolání jejímu vyhověno a žaloba odkázána býti.
Na dovolání žalobců nejvyšší soud rozsudek prvé stolice obnovil z těchto
důvodů:
Osoby nalézavší se ve voze, nehody nezavinily. Jim nebyly, jak zjištěno, místní poměry známy. Není důvodu k předpokladu, že — 87 —
musilo se jim státi zjevno, že bude jim jeti přes trať a že křižovatka se nalézá tam, kde srážka se pak stala. Směli zůstaviti Aloisů H., aby jel s onou opatrností, kterou jako povozník a řidič povozu byl povinen osvědčiti. Nespustí-li se věc tato se zřetele, nelze osobám v kočáře se nalézavším přikládati zavinění snad proto, že bylo jim viděti obloukové lampy elektrické z nádraží, a to tím méně, že jejich pozorování nenutilo k závěru, že silnice vede přes trať.
Jak se měla věc s výstražnou tabulkou před kolejemi a s lampou na sloupu upevněnou, bude dále probráno.
Právem však shledaly processní soud stolice prvé a s ním soud odvolací, že Aloisa H., seděvšího na kozlíku kočáru, stíhá co do události v dopravě zavinění.
Měl, jak již řečeno, jako povozník a řidič povozu povinnost, užiti při jízdě veškery pozornosti, aby osoby v kočáře neutrpěly škody. Ačkoliv na kritické silnici jel poprvé, musil věděti, že se blíží nádraží. Na to poukazovaly obloukové lampy elektrické na nádraží a pískání lokomotivy z nádraží zaznívavší. Ostatek připustil ve spise odvolacím, že to věděl. Nesměl tedy, jak dle zjištění rozsudkových učinil, dívati se toliko na cestu před sebou, nýbrž měl si všímati též svého okolí. A kdyby byl býval pozornější, nebyla by mu ušla světla reflektoru na tendru z brány vyjíždějícího vlaku a jeho znamení píšťalou. Byl by musil za těchto okolností kočár zastaviti a přesvědčiti se, může-li bezpečně jeti dále.
Ohledně osob ve voze dlužno však zkoumati, bylo-li zavinění Aloisa H. odvratitelno čili nic.
Názoru, že počínání jeho bylo pro dráhu neodvratitelno, nelze přisvědčiti. Nemůže býti odůvodňován poukazem k tomu, že generální inspekcí postavení zábradlí nařízeno nebylo, jelikož zmíněná trať je místní dráhou.
Tato skutečnost nevylučuje zkoumání soudu, lze-li následkem toho zavinění osoby třetí událost přivodivší pokládati pro podnik dráhy ve smyslu zákona za neodvratitelno čili nic.
Také pro dráhy místní platí § 17. železn. řádu provozovacího ze dne 16. listopadu 1851 č. 1. ř. z. ex 1852. Jsou tedy následkem tohoto předpisu podniky drah takových zavázány, používati veškerých prostředků zkušeností a vědou poskytnutých, na kolik jsou k hospodářskému účelu podniku v rozumném poměru, aby předešly nehodám.
Správa železničních podniků má tedy sama dbáti toho, nastala-li potřeba opatření bezpečnostních. Je-li zjištěno, že by závora byla bývala zabránila příhodě v dopravě, která dala podnět k žalobě, sejde toliko na tom, lze-li žádati použití tohoto ochranného zařízení, aniž jest se obávati, že pro nákladnost nebo nesnáze tohoto opatření bude ohrožováno další provozování podniku a tím i zájem veřejný.
Jest možno, že by tomu tak bylo, kdyby dráhy místní byly — 88 —
zavázány postaviti na všech křižovatkách závory. Než v tomto případě dlužno uvážiti toto:
Kraj, kterým dotčená dráha vede, jest živý. Silnice se hojně užívá. Též doprava vlaků na dráze jest občas (zejm. v době řepní kampaně) silná. Čas jízdy vlaků nákladních není obecenstvu znám. Jest též zjištěno, že teprve na 31 m. od kolejí nad plotem lze uzříti svítilnu (reflektor) na tendru vlaku a že teprve ve vzdálenosti 10 m. rozhled na právo jest úplně volný. V tomto okamžiku byla by hlava koní bývala toliko 6 m od kolejí vzdálena.
Pro blízkost nádraží lze předpokládati, že by nebylo způsobilo značných nákladů a nesnází, kdyby byla bývala před křižovatkou zařízena závora, aby trať před projížděním každého vlaku proti silnici byla uzavírána.
Než i bez ohledu na to nelze zavinění Aloisa H. pokládati za neodvratitelno, poněvadž dlužno míti za to, že již dostatečné výstražné znamení před křižovatkou postavené bylo by vyhovělo svému účelu. Že dráhám místním není nařízeno osvětliti výstražné tabule před křižovatkami umístěné, a že tyto nebývají osvětleny, jest z důvodů shora uvedených nerozhodne.
Správa dráhy uznala v tomto případě sama toho potřebu upevniti na sloupci s tabulkou obsahující slova »pozor na vlak« svítilnu. Než svítilna tato osvětlovala, jak soud prvé stolice zjistil, okolí zcela nedostatečně. Svítilna umístěna byla nad výstražnou tabulkou, jejíž nápis byl v době případu čitelný pouze pro toho, kdo až ke sloupu přistoupil. Světlo nesvědčilo, jak praví rozsudek stolice prvé, nikterak tomu, že se jedná o výstražnou svítilnu železniční, nýbrž spíše, že se jedná o obvyklé osvětlení venkovské osady. Při tom budiž poukázáno k tomu, že dle zjištění týkajících se výsledků místního ohledání stojí blíže křižovatky budovy.
Toto zjištění nelze pokládati za odstraněno rozsudkem soudu odvolacího.
Podotknouti dlužno ostatně, že v odvolacím sdělení eráru v rozepři s A. H. se praví, že účelem lampy na sloupě není tabulku osvětloVati, nýbrž že lampa ta má chodce upozorňovati, aby zvýšili svoji bdělost. Dle toho, co řečeno, byl však tento použitý prostředek zcela nezpůsobilý účelu toho dosáhnouti. Nelze důvodně namítati, že i lepší osvětlení bylo by se minulo svým účelem, poněvadž A. H., jak zjištěno, okolí svého si nevšímal a nepozoroval ani oslňujícího světla elektrických obloukových lamp nádraží.
Jest na dráze, aby dokázala, že počínání si Aloisa A., jež neštěstí přivodilo, bylo neodvratno. Bylo však jen tehda možno pokládati důkaz ten za přesvědčivě provedený, kdyby bylo bývalo všecko učiněno, co za daných poměrů k zamezení případů takových státi se mohlo, a kdyby přes to učiněná opatření byla se ukázala bezvýslednými.
Z toho, že A. H. okolí svého si nevšímal, nedá se spolehlivě usuzovati, že by si byl nevšímal výstražného znamení, které umístěno — 89 —
bylo ve směru jeho jízdy, kdyby znamení to jako znamení s dostatek bylo bývalo znatelno.
Konečně budiž ještě poukázáno k tomu, že dle výpovědi jednoho ze svědků obec H. opětovně žádala za lepší osvětlování křižovatky.
(Rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 1911 č. Rv III 525/11 / 1.)
Následkem tohoto rozhodnutí bylo ve všech třech sporech ohledně výše zažalovaných obnosů pokračováno, i bylo přiřknuto (kromě útrat):
1. Aloisu H. ve III. stolici celkem 5433 K 12 h,
2. Konrádu M. ve II. resp. III. stolici celkem 21.242 K 07 h a prozatím časově obmezený důchod 192 K 31 h měsíčně,
3. kdežto se vdovou a dětmi M. M. uzavřela fin. prokuratura noe. eráru při opětném líčení smír toho obsahu, že zaplaceno každému ze tří nezl. dětí po 3000 K, pozůstalé vdově pak 2000 K, celkem tedy 11000 K.
Podrobnosti rozsudků ad 1. a 2. resp. důvodů jejich neuvádím pro nedostatek místa, ač by v jednotlivých částech, zejména pokud ušlého výdělku se týče, nebyly bez zajímavosti a vyzývaly by ke kritickým poznámkám.
Nežli však spory tyto byly rozhodnuty, resp. skončeny, podala fin. prokuratura vzhledem k hořejšímu rozhodnutí nejv. soudu a následkem jeho nutnému a provedenému zaplacení útrat sporu inezitímního, a to
ad 2. 1388 K 29 h,
ad 3. 1559 K 18 h, resp. vzhledem k tomu, že i Aloisů H. byla odsouzena zaplatiti útraty 761 K 40 h, návrh na odložení případné exekuce Aloisa H. pro tuto jeho pohledávku útratovou a to až do té doby, až o regressní žalobě eráru na Aloisa H. ohledně polovice obnosů přisouzených Konrádovi M. a pozůstalým Miloslava M. právoplatně rozhodnuto bude. Návrh ten odůvodňovala tím, že týmž rozhodnutím právoplatně zjištěna byla spoluvina Aloisa H. na krit. nehodě a on tudíž ve smyslu §§ 1302. a 896. obč. z. povinen jest eráru zaplatiti resp. nahraditi jednak polovici útrat Konrádu M. a pozůstalým Miloslava M. již erárem zaplacených, jednak ale i polovicí punkt samých s dalšími útratami, které jim přisouzeny budou — setkáním těchto pohledávek vzájemných že sice vlastně nastala kompensace, kterou by však erár mohl v případě Aloisem H. navržené a jemu povolené exekuce jen žalobou opposiční uplatňovati nemoha tím vzhledem k ustanovení § 253. al. 4. ex. ř. případnému předchozímu výkonu exekuce a vzhledem k ustanovení § 261. ex. ř. — 90 —
a nemajetnosti exekventově zmaru vrácení obnosu při exekuci zabaveného zabrániti, a jsa tudíž takto vydán zjevnému nebezpečí nenahraditelné škody.
Fin. prokuratura odvolávala se při tom i na plenissimarní rozhodnutí nejv. soudu ze dne 23. května 1905, jud. č. 169, kterýž odložení exekuce případné, tedy teprve hrozící, výslovně dopouští.2
Návrh tento byl soudem processním jako předčasný zamítnut,
protože
odložení exekuce předpokládá, že návrh na povolení její byl podán, a není věcí soudu, návrh na odložení míti z úřední moci v patrnosti až návrh exekuční podán bude — spíše jest věcí dlužníka v případě podání návrhu exekučního za odložení exekuce žádati.
Na rekurs fin. prokuratury vrchní soud zemský usnesení toto zrušil a soudu processnímu uložil, aby návrh eráru na odložení exekuce k uplatněnému důvodu odmítacímu nepřihlížeje dle zákona vyřídil.
Důvody:
Okolnost, že návrh na povolení exekuce dosud nebyl podán, nevylučuje, aby se dlužník domáhal odložení exekuce pro případ, že by byla vedena.
Že soud svá usnesení a jich pravomoc musí z úřední moci míti v patrnosti a na ně zřetel bráti, plyne z celého řízení sporného a exekučního, a není tedy uplatněný důvod odmítací oprávněným.
Poněvadž se však soud první stolice řešením otázky, je-li návrh fin. prokuratury na odložení exekuce z meritalních důvodů oprávněn, nezabýval, a jeho důvod zamítací není oprávněn, musilo jak shora nalezeno býti.
Soud processní na to návrh fin. prokuratury znovu zamítl,
poněvadž
v návrhu ani tvrzeno nebylo, že by tu byl některý z případů v § 42. ex. ř. pod č. 1.—7. taxativně vytčených, ve kterýchž jedině odložení exekuce dle zákona jest přípustno.
Do tohoto usnesení podala fin. prokuratura stížnost, ve které uváděla, že odkládací důvod § 42. č. 1. ex. ř. tu jest, poněvadž nutná jest žaloba oposiční, v přítomném případě však prakticky nemožná, resp. bezúčelná. Stížnosti této vrchní soud zemský nevyhověl,
protože
důvody usnesení jsou správné a vývody stížnosti vyvráceny nebyly, — 91 —
k čemuž sluší dodati, že stěžovatelka ani netvrdí, že žalobu na neplatnost exekučního titulu již podala, a z jejího návrhu plyne, že protipohledávka dosud ani nepovstala, nýbrž teprve snad povstati může. Poněvadž pak žalovaný erár nemůže býti soudem donucen, aby žalobu ve smyslu § 42. č. 1 ex. ř. vůbec podal, znamenalo by povolené odložení exekuce — až o žalobě (dosud nepodané) na Aloisa H. pto. náhrady polovice škody právoplatně bude rozhodnuto, její úplné odkázání čili zastavení.
Následkem tohoto rozhodnutí podala fin. prokuratura ihned na Aloisa H. žalobu regressní na zaplacení polovice hořejších útrat ad 2. a 3., effektivně již vyplacených, pak na zjištění, že A. H. jest povinen nahraditi eráru do 14 dnů po pravomoci příslušných rozsudků i polovici obnosů, jež druhým dvěma žalobcům in merito et expensis dále budou přisouzeny.
Zároveň s touto žalobou podala pak u soudu processního ve smyslu § 378. ex. ř. k zajištění této zažalované pohledávky návrh na prozatímní opatření zabavením pohledávek Aloisů H. dosud proti eráru přisouzených (t. j. hořejší pohledávky útratové ze sporu mezitímního a pak v první instanci přisouzeného punkta) — odůvodňujíc návrh ten jednak Aloisem H. samým tvrzenou nemajetností jeho, jednak zjevným nebezpečím, resp. nenahraditelnou škodou, hrozící z toho, že A. H. pohledávky jemu přisouzené úplně zcizí, postoupiv již dvě značné částky z nich osobám třetím.
Návrhu tomuto soud processní vyhověl a A. H. s tím se spokojil, takže usnesení příslušné vešlo v právní moc.3
Žalobě regressní, resp. zjišťovací samé, jejíž petit fin. prokuratura při líčení doplnila slovy »vykáže-li erár zaplacení rozsudky přiřknutých obnosme a dodatkem, že žalovaný jest povinen i smírem smluvené obnosy nahraditi, soud první stolice (až na tento poslední bod) vyhověl z těchto
důvodů:
Všeobecný zákonník občanský vyslovuje v §u 1301. zásadu, že ze škody proti právu učiněné může i několik škůdců býti právo, a praví v § 1302., že nemůže-li se zjistiti, kolik škody ten či onen způsobil, právi jsou všichni za jednoho a jeden za všecky, ten však, kdo škodu má hraditi, může zase na ostatních náhrady žádati — a § 896. obč. z. stanoví, že zapraví-li spoludlužník (jako v tomto případě, kde podíly nedají se zjistiti) povinný rukou společnou a nerozdílnou — 92 —
celý dluh ze svého, může po ostatních, třeba mu i věřitel ani práva svého nepostoupil, žádati náhradu, a to v případě přítomném rovným dílem, totiž polovicí.
Soud má obsahy přečtených rozsudků za zjištěno, že žalovaný na krit. srážce kočáru s vlakem a na škodách z toho vzniklých jest spoluvinen se žalujícím erárem, a to, ježto se podíly vzájemné zjistiti nedají, do polovice.
Soud vedle kvitancí ze dne 31. ledna 1912 a 10. února 1912 má za zjištěno, že žalující erár část této škody,4 pokud se týče náhrady, Konrádu M. obnosem 1388 K 29 h a pozůstalým po M. M. obnosem 1559 K 18 h, úhrnem tedy obnosem 2947 K 47 h zaplatil.
Vzhledem k tomu, co shora uvedeno, jest žalovaný povinen žalobci polovinu tohoto obnosu, t. j. 1473 K 73 h hraditi, a sráží-li žalobce z toho kompensací obnos 761 K 40 h. k jehož zaplacení na útratách žalovanému je povinen, a žádá-li odsouzení žalovaného k zaplacení zbytku 712 K 33 h i s úroky ode dne žaloby, nelze této žádosti upříti oprávněnosti.
Má-li žalovaný na srážce spoluvinu, jak soud na základě obsahu hořejších rozsudků jest přesvědčen, pak jest i práv z náhrady škody těm, kdož srážkou ke škodě spolu přišli, totiž Konrádu M. a pozůstalým po M. M., a to, jelikož podíly nedají se zjistiti, rukou společnou a nerozdílnou s nynějším žalobcem, jemuž nelze dle hořejších ustanovení upříti práva, prokáže-li, že těmto dvěma stranám rozsudky přiřknuté obnosy plně vyplatil, bráti postih na žalovaném co do polovice těchto vyplacených obnosů.
Slušelo proto nalézti, jak uvedeno v enunciatě odst. II. a), b), protože žalobce má i před konečným rozhodnutím sporů o výši náhradních nároků K. M. a M. M. patrný zájem na tom, aby již nyní jeho postižní nárok proti žalovanému rozsudkem byl zjištěn.
Přečteným rozsudkům mezitímním byla bez opětného provádění nabídnutých důkazů moc průvodní pro tento spor přiznána, protože důkazy, které tvoří základ těchto rozsudků, byly za spolupůsobení žalovaného, tehdejšího žalobce, prováděny, výsledek jejich tedy žalobce, třeba i úlohu svou v tomto případě změnil v úlohu žalovaného, snášeti musí.
Smlouva však, kterou některý ze solidárních dlužníků s věřitelem jednostranně bez spolupůsobení druhého solidárního dlužníka učinil — zde smír — nemůže tomuto býti na úkor (§ 894. obč. z.), i byl proto tento doplněk prosby žalobní zamítnut.5 — 93 —
Z tohoto rozsudku žalovaný se odvolal, tvrdě (jako již v zodpovědění žaloby a při líčení), že prý na tento případ nelze vůbec (!) použiti obč. zák., nýbrž jedině zák. z r. 1869, jenž nutí dráhu k přesnému důkazu i míry zavinění (»in dem Masse«), neplatí prý tu tedy ustanovení § 1302. obč. z. o solidaritě spoluvinníků. Také prý v předchozích sporech nebyli K. M. a M. M. poukázáni s polovicí svých nároků na něho, a mají-li býti tyto rozsudky praejudiciální proti němu co do otázky spoluzavinění, musí prý býti praejudiciální i v tomto negativním směru. Toto odvolání bylo zamítnuto.
Důvody II. stolice:
Žalovaný uplatňuje sice také jako odvolací důvod kusost řízení v tom směru, že jim nabídnuté důkazy o nezavinění krit. neštěstí nebyly připuštěny a provedeny — vzdal se však zároveň ústního líčení odvolacího.
Již z tohoto prohlášení odvolatelova plyne, že uplatňovaná kusost řízení je podružného řádu, a že jen tehdy by byla opodstatněna, kdyby druhý odvolací důvod (nesprávného právního posouzení věci) uznán byl pro tento spor rozhodujícím. Poněvadž však tohoto důvodu tu není, jak níže bude provedeno, rozhodnuto bylo o odvolání žalovaného v sezení neveřejném přes uplatňovanou kusost řízení, a nepoložen rok k ústnímu líčení odvolacímu.
Ve věci samé není odvolání v žádném směru odůvodněno. Soud odvolací připojil se k názoru první stolice, že dřívějšími rozsudky je zjištěno, že žalovaný na neštěstí také vinu má. Je-li však tomu tak, jest žalovaný povinen k náhradě škody dle ustanovení obč. zák., jež zákonem ze dne 5. března 1869 č. 27. ř. z. zrušena nebyla. Tento poslednější zákon sám dovolává se zák. občanského, a stanoví pouze výminky co do břemene průvodního a co do příslušnosti.
Platí tedy, poněvadž dle §u 1301 obč. zák. ze způsobené škody i více škůdců může býti právo, také zde ustanovení §u 1302 obč. zák., že všichni škůdcové ručí rukou společnou a nerozdílnou, nedá-li se podíl každého jednotlivého škůdce na způsobené škodě zjistiti. Zaplatí-li pak jeden spoludlužník takto ručící celý dluh, má právo žádati po druhých náhradu rovným dílem, v tomto případě tudíž polovicí. Tomu nepřekáží okolnost, že Konrádu M. a pozůstalým M. M. přisouzena byla celá náhrada škody, poněvadž tu běží o závazek rukou společnou a nerozdílnou, a žalovaný, kdyby byl jmenovanými osobami společně s erárem býval žalován, k zaplacení in solidum byl by odsouzen a pak by rovněž erár po něm polovici náhrady požadovati mohl. První soud posoudil tedy spornou záležitost docela správně po stránce právní.
Tím vyvrácen pak jest také zároveň odvolací důvod kusosti řízení. Neboť, jakmile je zjištěno, že žalovaný též má vinu na neštěstí, pak ovšem je zbytečno připouštěti důkazy o tom, že ho vina — 94 —
nestíhá. Neštěstí ze dne 19. prosince 1910 jest podkladem všech dřívějších sporů, běží tu tedy o tentýž skutkový děj a tytéž osoby a tentýž právní důvod, z něhož žalobce svůj nárok odvozuje.
Odchylka záleží jedině v tom, že žalobce v dřívějších sporech nárok svůj uplatňoval námitkou v obraně, nyní však jej uplatňuje žalobou. Tato okolnost však nároku žalobcovu nemůže býti nikterak na újmu, i jsou pak nabídnuté důkazy ovšem úplně zbytečný, a proto jich všem právem soud první nepřipustil.
Dovolání žalovaného soud nejvyšší rovněž nevyhověl a rozsudky obou nižších stolic potvrdil.
Důvody III. stolice:
Dovolatel vytýká jako vadu, že na případ tento použito bylo §u 1302. obč. zák. Leč neprávem.
Otázka, v jaké míře železnice, jež v případě tělesného zranění aneb nastalé smrti osoby způsobené událostí v dopravě byla odsouzena k náhradě škody, oprávněna jest k postihu proti tomu, kdo na události té má spoluvinu — není rozřešena v zákoně o ručení železnic, kterýžto zákon upravuje pouze právní poměr zraněného resp. usmrceného k železnici, nýbrž rozřešena jest ve všeob. zákonníku občanském.
Platí tudíž skutečně v tomto směru ustanovení § 1302. nn. obc. zák.
Jest zjištěno rozsudky nižších soudů, že krit. událostí v dopravě těžce zraněn byl K. M., zabiti pak A. M. a M. M., a to při srážce vozu, jejž řídil žalovaný, s nákladním vlakem, a že tímto úrazem žalovaný jest spoluvinen.
Ježto pak, jak vysloveno nižšími soudy a nad to též již právoplatně ve sporech předchozích, nelze určití podílův oboustranného zavinění a žalovaného tudíž stíhá polovina, jest žalobce ve smyslu §u 896. obč. z. oprávněn, držeti se žalovaného do poloviny obnosů, jež sám zaplatil.
(Rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu ze dne 8. října 1912 č. Rv III 412/12 / 1.) Dr. Peka.

Pozn. zas. A. H. totiž již dříve jednou násilím si vynutil přechod přes trať proti hlídači v tom mu bránícímu.
Pozn. zas. Ovšem rozhodnutí toto má na mysli odložení exekuce v případě revise podané proti souhlasným rozsudkům nižších instancí a tedy ochranu nároku na příp. vrácení obnosu těmito nemajetné straně proti navrhovateli přisouzeného.
Pozn. zas. Nezdá se býti v zákoně odůvodněno — a to asi byl důvod, proč návrh příslušný nepodán hned — poněvadž přece § 379. ex. ř. al. 3. předpokládá, že pohledávka zabavená náleží odpůrci strany ohrožené proti osobě třetí, nikoliv proti straně ohrožené samotné! Arg. slova »Drittverbot«, »an eine dritte Person.«
Pozn. zas. Útraty.
Pozn. Argument tento nelze pro přítomný případ beze všeho uznati, poněvadž přece předchozím rozsudkem mezitímním bylo nepochybně a právoplatně zjištěno, že musí erár pozůstalým M. M. náhradu škody, třeba číselně neurčená, zaplatiti. Prakticky nemělo toto částečné zamítnutí prosby žalobní významu, poněvadž ostatní obnosy, resp. polovice, k jichž náhradě A. H. byl odsouzen, samy o sobě daleko převyšovaly to, co přisouzeno v předchozím sporu jemu a on jinakého známého jmění neměl.

Citace:

Při srážce povozu s vlakem možnost spoluviny kočího na vlastním úrazu a tedy jen spoluvina dráhy, kdežto na současných úrazech osob v povoze sedících výhradná vina dráhy .... Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1913, svazek/ročník 22, číslo/sešit 2, s. 108-120.