NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 2

Čís. 949.

Zmeškáním třídenní lhůty § 263 tr. ř. nenastává pro veřejného obžalobce ztráta práva k dalšímu stíhání. Výhrada dalšího stihání nenastává již prohlášením obžalobce, nýbrž teprve výrokem soudu. Výhrady této není třeba, jde-li o ideální souběh trestních činů, z nichž o jednom přísluší rozsouzení řádnému soudu, o druhém soudu lichevnímu.
Pletichy (§ 11 čís. 4 lichevního zákona) lze spáchati i tehdy, šlo-li vskutku o prodej jiného zboží, než-li za jaké bylo vydáváno. (Rozh. ze dne 6. října 1922, Kr II 743/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčená zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku lichevního soudu pří krajském soude ve Znojmě ze dne 19. července 1921, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem podle §11 čís. 4 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Obě stížnosti uplatňují — dle čís. 9 lit. b), — dále, že stěžovatelé nemohou pro skutek, pro který byli napadeným rozsudkem odsouzeni, býti stíháni, jelikož veřejný obžalobce vyhradil si sice při hlavním přelíčení, dne 29. ledna 1921 před krajským soudem ve Znojmě konaném, po vyhlášení rozsudku — kterým stěžovatelé byli sproštěni z obžaloby pro zločin podvodu — stíhání stěžovatelů pro přečin řetězového obchodu, podal však obžalobu pro tento přečin teprve dne 20. června 1921. Než námitka je pochybena. Poslední odstavec § 263 tr. ř. stanoví ovšem všeobecně třídenní lhůtu pro podání žalobcova návrhu, by bylo zavedeno zákonné řízení; co do následků zmeškání této lhůty poukazuje však zákon na §§ 27, 46 tr. ř.; o soukromém obžalobci, který opomene podati ve lhůtě, zákonem vyměřené, obžalobu nebo jiný návrh, jehož ku provedení obžaloby potřebí, má se dle třetího odstavce § 46 tr. ř. za to, že od stíhání upustil; liknavosti veřejného žalobce však jest odpomoci způsobem, v § 27 tr. ř. vytčeným, aniž pro veřejného obžalobce zmeškáním třídenní lhůty nastává ztráta práva k dalšímu stíhání. Stížnosti ostatně přehlížejí, že — bez rozdílu, zda je k stíhám oprávněn obžalobce veřejný či soukromý — podání návrhu, by bylo zavedeno zákonné řízení pro skutek, znova přibylý, je přípustno jen za předpokladu, že žalobci bylo dle druhého nebo třetího odstavce § 263 tr. ř. vyhrazeno samostatné stíhání tohoto činu. Výhrada tato ale nenastává — jak asi stížnosti mylně za to mají — platně pouhým prohlášením obžalobce — a zejména ne prohlášením učiněným teprve po vyhlášení rozsudku — nýbrž jen výrokem soudu. Takováto výhrada co do trestného činu, o který nyní jde, nebyla soudem vyslovena. Než nebylo jí též v tomto případě zapotřebí. Jak obžaloba pro zločin podvodu, tak i pozdější obžaloba pro přečin § 11 čís. 4 zákona o válečné lichvě uplatňovaly týž skutkový děj, totiž že Otto K. za součinnosti Leona E-а prodal a odevzdal v říjnu 1920 v N. Antonínu B-ovi za 4000 K jako sacharin 5 kg zboží, které dle obhajoby stěžovatelů bylo jako sacharin koupeno od neznámých mladíků. Jednalo-li se tudíž o týž čin, nešlo-li tedy o čin nově přibylý, t. j. o čin jiný, než který stíhala obžaloba pro zločin podvodu, nemusil a nemohl veřejný obžalobce žádati, by mu nalézací soud vyhradil samostatné stíhání tohoto činu, o němž soudu bylo rozhodnouti již proto, by vyřídil obžalobu již podanou. Přes totožnost činu, na který se vztahuje rozsudek ze dne 29. ledna 1921 a činu, o který jde v tomto řízení, nebylo oním rozsudkem — jak budiž podotčeno k další námitce stížnosti Otty K-a — právo veřejného žalobce ku stíhání tohoto činu vyčerpáno. Můžeť samozřejmě rozsudek určitého sondu vyříditi otázku o vině pachatelově jen v oněch směrech právně závažných, ve kterých tomuto soudu dle rozsahu jeho pravomoci přísluší rozhodovati o skutku pachatelově. Rozsudkem vyneseným krajským soudem jakožto soudem řádným nebyla otázka o vině stěžovatelů vyřízena a nebyl zjednán stav věci právoplatně rozsouzené, pokud jde o přečin §11 čís. 4 zákona o válečné lichvě t. j. ve směru, ve kterém o vině stěžovatelů rozhodovati byl povolán a oprávněn výhradně soud mimořádný, totiž lidový soud lichevní dle § 1 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 567 sb. z. a n. a § 1 lit. a) vládního nařízení ze dne 3. září 1920, čís. 517 sb. z. a n. Není tu tedy zákonné závady, by stěžovatelé stíhám nebyli pro trestný čin, o který jde v této věci trestní.
Dle čís. 9 lit. a) § 281 tr. ř. namítají obě stížnosti především, že to, co stěžovatelé koupili a prodali, nebyl sacharin, jak se domnívali, nýbrž sůl, že jejich činnost byla proto naprosto nezpůsobilá, stupňovati cenu sacharinu, a že se jedná o pouhý delikt putativní. Než přečinem dle § 11 čís. 4 zákona o válečné lichvě je již pouštění se do pletich, t. j. zahájení činnosti, směřující k tomu, by předmětem potřeby bylo nakládáno způsobem, vymykajícím se z rámce řádného obchodování, zejména příčícím se předpisům o úpravě obchodování určitým druhem zboží, je-li tato činnost všeobecně způsobilá, by účinkovala na cenu zboží ve směru vzestupném. Trestnými pletichami nejsou proto pouze a teprve skutečný nákup a skutečný prodej sacharinu mimo cestu, platnými předpisy určenou, nýbrž také již poptávka po sacharinu, vyjednávání s pokoutními obchodníky o dodání sacharinu, pomáhá-li druhá osoba při přejímání sacharinu od pokoutních dodatelů a dodává ho pleticháři, pátrání po odběratelích pletichářem, nabízení jim sacharinu ke koupi, byť pak ke skutečnému převodu sacharinu z jedné do druhé ruky nedošlo z nahodilých, zvláštních příčin, v konkrétním případě se naskytnuvších. Takovou nahodilou zvláštní, v tomto konkrétním případě se udavší příčinou byla skutečnost, že pokoutní obchodníci, s nimiž Otto K. ujednal dodání sacharinu, a od nichž Leo E. předmět pletich převzal a zaplatil, dodali místo sacharinu sůl. Možno ponechati stranou otázku, zdali nákup a prodej této určité, skutečně koupené a prodané věcí sám o sobě byl deliktem putativním a činem nezpůsobilým, stupňovati cenu sacharinu. Neboť úmysl a činnost stěžovatelů nesměřovaly již předem (pokud jde o Ottu K-a) ke koupi a prodeji a (pokud se týče E-a), ku převzetí, zaplacení a odevzdání určitého, jimi pak skutečně převzatého, odevzdaného a prodaného» zboží, nýbrž všeobecně ku pletichářskému nakládání se sacharinem. Byť tím, že stěžovatelům byla dodána sůl, z obchodu nebyl vybaven žádný sacharin, mohla jednak poptávka po sacharinu a jednání o dodání jeho — sesilujíc jinakou poptávku a povzbuzujíc tím pokoutní obchodníky ku zvýšení jejich požadavků — jednak požadování vyšší než »(pro nákup velkoobchodníků a maloprodavačů) úředně stanovené ceny, činíc koupěchtivé osoby svolnějšími ku placení takových vyšších cen i jiným pletichářům— všeobecně účinkovati ve směru vzestupném na cenu sacharinu, v obchodě pokoutním se objevujícího. Že pak část úmyslu a činnosti stěžovatelů v pravdě dotýkala se soli a ne sacharinu, neliší se od případu, kde pletichářem zboží vůbec opatřeno nebo vůbec dodáno nebylo; nezbavuje tedy celkovou činnost stěžovatelů povahy pletichářské a nebrání závěru, že taková celková činnost je všeobecně způsobilá, stupňovati cenu předmětu potřeby, a že tento účinek v konkrétním případě při oné věci, která stěžovateli byla vskutku koupena a prodána, nenastal pouze pro zvláštní nahodilou, proti vůli stěžovatelů nastavší skutečnost, že jim bylo dodáno zboží jiného druhu než onoho, ku kterému celková činnost a úmysl jejich směřovaly. Pochybeným je poukaz stížností k tomu, že, kdo pokusí se o usmrcení člověka výstřelem z revolveru nenabitého, nebo práškem neškodlivým, nepáše vraždy a že, kdo prodává pozlacený pouze prsten jako ryzí zlato, nepáše předřazování; neboť v těchto případech dotýká se úmysl a činnost pachatelova výlučně určitého objektu a určitého prostředku, kdežto celkový úmysl a celková činnost stěžovatelů neobmezovaly se na pletichářské nakládání s tím zbožím, kterým takto vskutku nakládali, nýbrž směřovaly k pletichářskému nakládání se sacharinem vůbec.

Citace:

č. 949. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 439-442.