Čís. 9221.

Prozatímní opatření ve sporu pro nekalou soutěž.
Pokračování v konkurenční činnosti může způsobiti nenahraditelnou škodu ve smyslu § 381 ex. ř.
Povolení prozatímního opatření nemá zásadně předbíhati rozhodnutí sporu ve hlavní věci, leč že by v tom kterém případě nebylo jiného přiměřeného a stejně účelného prostředku, jímž by mohlo býti čeleno nebezpečí nebo škodě, naznačeným v § 381 ex. ř. V takových případech jest přesně zkoumati osvědčení nároku a uložiti navrhovateli jistotu, třebas dostatečným způsobem předložil povinná osvědčení.
(Rozh. ze dne 27. září 1929, R II 298/29.)
Soud prvé stolice povolil prozatímní opatření: K zajištění nároku žalující firmy na zdržení se výroby a prodeje petrolejoplynových kamen a používání jich vyobrazení v katalozích a cennících ukládá se všem třem žalovaným, by se zdrželi výroby a rozprodeje petrolejoplynových kamen k vaření a topení ve formě a v úpravě soudu předložených vzorků, a žalovanému T-ovi kromě toho, by se zdržel používání vyobrazení petrolejoplynových kamen k vaření a topení, jak jsou v prospektech a anoncích soudu předložených jakož i v katalozích, obchodních papírech a jinakých tiskopisech a inserátech. To přikazuje se žalovaným jen pod tou podmínkou, že žalující firma složí soudu jistotu za všechny újmy tím odpůrci vzešlé ve výši 20000 Kč. Žalovaným jest vyhověti této zápovědi ihned, jakmile budou zpraveni o tom, že jistota byla složena, jinak by jim soud k návrhu žalující firmy uložil peněžitou pokutu ve výši 200 Kč pro chudinský fond města B. jakmile něco vykonají proti této zapovědí. Rekursní soud zamítl návrh na povolení prozatimního opatření.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Rekursní soud zamítl návrh na povolení zatímního opatření ze tří důvodů: a) protože prý žalující firma neosvědčila, že žalovaní vyvíjejí pozastavenou činnost způsobem naznačeným v zákonu o nekalé soutěži, nebo že žalovaní svým jednáním porušují její výhradné právo k výrobě, prodeji a vyobrazení petrolejoplynových kamen závadné konstrukce, což měla osvědčiti tím spíše, ana navrhující firma sama v žalobě připouští, že patent, podle něhož vyrábí kamna, vypršel v roce 1908; b) že, pokud se týče ohrožení, neosvědčila strana navrhující ani, že by další závadnou činností odpůrců vymáhání neb uskutečnění jejího tvrzeného nároku na zdržení se této činnosti bylo zmařeno nebo stiženo, ani že je třeba zatímního opatření, by bylo zabráněno hrozícímu násilí neb aby byla odvrácena nenahraditelná škoda (§§ 381 čís. 1 a 2, 389 ex. ř.), a posléze, c) že se navrhující strana domáhá zatímním opatřením uskutečnění toho, čeho se domáhá žalobní prosbou ve sporu samém. Žádný z těchto důvodů neobstojí. K a): Co rekursní soud míní »způsobem v zákonu o nekalé soutěži naznačeným«, nelze z jeho rozhodnutí, jež v této příčině nepodává vysvětlení, vyčísti, takže nelze tomuto důvodu přiznati opodstatněnost. Zajisté nelze však vyloučiti možnost, že ve sporu bude i v tom, co navrhující firma dosud osvědčila, shledán počin nekalé soutěže, takže již za tohoto nyní osvědčeného stavu věci lze povoliti zatímní opatření, oč toho času jediné jde, a to tím více, ano možné újmě z nedostatečného osvědčení jest zabráněno uložením jistoty. K b): I podmínky § 381 ex. ř. pro povolení zatímního opatření lze uznati za osvědčené závadnou činností odpůrců, zjištěnou prvým soudem. Budou-li totiž žalovaní pokračovati ve své konkurenční činnosti, může tím žalobkyně býti připravena o zákazníky neb o značnou část zákazníků, na nichž právě jest závislým zdar jejího podniku, a bylo by tím zmařeno uskutečnění tvrzeného nároku. Škoda z toho vzniklá byla by nad to nenahraditelná, protože by žalující firma neměla zákonného prostředku, by zjistila jednotlivosti, zejména rozsah a výnosnost konkurenční činnosti odpůrců a tím získala spolehlivý základ pro případnou žalobu o náhradu škody. K с): Pravdu má rekursní soud v tom, že navrhující strana nemá již zatímním opatřením dosíci toho, čeho se domáhá žalobou, že tudíž povolení prozatímního opatření nemá předbíhati rozhodnutí sporu o hlavní věci. Avšak zákon nevypočítává zajišťovací prostředky ani v § 382 ex. ř. ani jinde výčetmo, nýbrž udává jen příkladmo jistý počet zajišťovacích prostředků a opatření, kterých nejčastěji lze použiti, a stanoví ostatně pro použití zatímních opatření zásadu přiměřenosti, určuje, že soudce v každém případě má učiniti ta opatření, která se mu jeví pro účel zajištění potřebným a vhodným (Mot. str. 239, mat. I. str. 592). Význam povahy účelu — v tom kterém případě žádoucího — pro zvolení zajišťovacího prostředku zdůrazňuje také úvod § 382 ex. ř. Není-li tudíž v některém případě jiného přiměřeného a stejně účelného zajišťovacího prostředku, kterým by mohlo býti čeleno nebezpečí nebo škodě v § 381 naznačeným, než povolení zákazu nebo příkazu, kterých se žalobce domáhá žalobou, není zákonné závady, by jich nebylo použito. Budou na místě vždy tam, kde navrhovatel osvědčil spravedlivý zájem, by bez odkladu, třebaže jen prozatím, ale ještě za trvání sporu možná objemného a vleklého, než nabude v rozsudku prostředku pro zajišťovací neb uhražovací exekuci, odvrátil od sebe zhoubné důsledky odpůrcova protiprávního jednání. Při tom ovšem bude vždy příkazem opatrnosti, by nejen bylo přesně zkoumáno osvědčení nároku, nýbrž i, by vší újmě, která by z povolení mohla vzniknouti odpůrci, bylo podle možnosti zabráněno vydatným použitím předpisu § 390 druhý odstavec ex. ř., by totiž navrhovatel dal jistotu i tehdy, když dostatečným způsobem předložil povinná osvědčení. Nejvyšší soud také — stejně jako bývalý Nejvyšší soud ve Vídni (sr. rozh. Geller Zentralblatt z r. 1918 čís. 172, sbírky Glaser-Unger čís. 1606, 4300) — již opětně taková prozatímní opatření povolil, tak zejména v rozhodnutích v jeho sbírce uveřejněných pod čís. 600 zákazem dalšího uveřejňování inserátů poškozujících ohroženou stranu, pod čís. 4155 zákazem dalšího protismluvního provozování konkurenční živnosti, pod čís. 5488 zákazem pokračovati v započaté přístavbě ke společné nemovitosti, pod čís. 8193 zákazem, by odpůrce — proti předpisům § 15 zákona o nekalé soutěži — nepokračoval v inserování nebo v jinakém veřejném doporučování svého vydání jistých literárních listů.

Citace:

č. 9221. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 334-336.