Č. 8271.

Zaměstnanci veřejní. — Vojenské věci: * Předpokladem nároku záložního gážisty vojenského na zaopatřovací požitky jest podle § 16 zák. č. 76 příčinná souvislost poruchy zdraví i zmenšení způsobilosti k přiměřenému povolání občanskému s činnou službou vojenskou.
(Nález ze dne 29. listopadu 1929 č. 21459.) Prejudikatura: Boh. A 3908/24 a 8126/29.
Věc: Josef F. ve V. (adv. Dr. Ed. Kalabis z Prahy) proti ministerstvu národní obrany o zastavení výslužného.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, jenž byl jako praporčík býv. armády rak.-uher. posléze na dovolené s čekaným, byl ke své přihlášce převzat do čsl. armády v roce 1922 jako podporučík v záloze a po provedené superarbitraci přeložen dnem 1. října 1923 do výslužby. Zaopatřovací požitky současně mu přiznané byly mu v roce 1925 upraveny ve smyslu zák. č. 288/24.
Nař. rozhodnutím bylo vysloveno, že podle superarbitrace ze dne 11. ledna 1927 nepozbyl st-l vojenskou službou způsobilosti k přiměřenému občanskému povolání, že tedy nemá podle § 98 a 16 zák. č. 76/22 od 1. února 1927 nároku na voj. výslužné, a že bylo voj. pens. likvidatuře proto uloženo, aby výplatu veškerých zaopatřovacích požitků jeho ihned zastavila. Současně nařízeno, aby byl st-l ke dni 1. května 1927 jakožto k veškerým službám nezpůsobilý propuštěn z branné moci.
Stížnost k nss podaná namítá proti tomu pouze, že st-l nabyl svojí nemoci v čase, kdy konal vojenskou službu. Tato námitka není důvodná.
Paragraf 16 zák. č. 76/22 přiznává gážistům v záloze, povolaným přechodně do činné služby, nárok na výslužné jen, jsou-li u nich splněny dvě podmínky, totiž: 1. utrpěli-li poruchu (poškození) zdraví bez vlastní úmyslné viny v činné službě, za okolností označených v § 3, 2. a pozbyli-li nejméně 20% způsobilosti k přiměřenému občanskému povolání, a to buď trvale nebo dočasně. Podmínkou nároku jest tedy, aby porušení zdraví, jež má v zápětí nezpůsobilost ke službě voj. i zmenšení způsobilosti k přiměřenému obč. povolání, vzniklo v činné službě voj.
Praví-li zákon »v činné službě« a nikoli »za činné služby« nebo »v době činné služby«, chce tím říci, že k založení nároku na výslužné nestačí, nastala-li porucha zdraví a tím způsobené snížení způsobilosti k přiměřenému obč. povolání v době konání činné služby voj., nýbrž že ona porucha zdraví a snížení způsobilosti k přiměřenému obč. povolání musí míti v činné službě voj. svůj důvod, tedy že musí býti s ní v souvislosti příčinné, nikoliv jen v souvislosti časové.
To se podává i z této úvahy: Paragraf 3 cit. zák., na nějž se § 16 odvolává, přiznává akt. gážistům voj., majícími méně než 10 započítatelných služ. let, nárok na zaopatř. požitky jen tehdy, jestliže pozbyli způsobilosti k voj. povolání: a) trvalou poruchou (poškozením) zdraví, kterou utrpěli bez vlastní úmyslné viny ve službě válečné, nebo b) trvalou poruchou (poškozením) zdraví, kterou utrpěli bez vlastní úmyslné viny při vykonávání voj. služby, v souvislosti s ní, zvláštnostmi voj. povolání, epidemickými nemocemi, řádícími ve služ. místě (stálém nebo přechodném), nebo c) choromyslností, oslepnutím na obě oči, zeslábnutím zraku, takže mohou rozeznávati pouze velké předměty z nejbližší vzdálenosti neb rozlišovati světlo ode tmy, kromě toho úplnou ztrátou sluchu nebo řeči, ochrnutím, takže nemohou tělem vládnouti, nebo jinou těžkou poruchou zdraví stejného stupně. Z tohoto znění jde, že poruchy uvedené pod lit. c) zakládají nárok na zaopatř. požitky arciť i tehdy, když nebyly způsobeny přímo ve službě válečné nebo za okolností uvedených pod lit. b), — tedy i když nebyly v příčinné souvislosti se službou vojenskou. — Praví-li naproti tomu § 16, že gážisté záložní mají nárok na zaopatřovací požitky jen tehdy, utrpěli-li dotyčnou poruchu v činné službě, a přičiňuje-li takto pro gážisty záložní pro všechny případy bodů a)—c) § 3 ještě podmínky, které § 3 lit. c) nezná, je zjevno, že tím zákon — pokud jde o gážisty záložní — vědomě vyslovuje požadavek příčinné souvislosti se službou voj. i pro poruchy uvedené v § 3 lit. c).
Podobně bylo tomu i za platnosti dřívějšího zák. o voj. zaopatř. požitcích ze 27. prosince 1875 č. 158 ř. z. (§ 6 odst. 1). Že by byl zákonodárce měl v úmyslu předpoklady nároku na výslužné pro záložní gážisty proti dosavadnímu stavu zmírniti, nelze předpokládati, když je současně ztížil požadavkem zmenšené způsobilosti k přiměřenému obč. povolání, kdežto podmínky zák. č. 158/1875 ř. z. v této všeobecnosti neuznal, a když podle vlád. motivů k § 16 zák. č. 76/22 (tisk č. 2424) bylo úmyslem zákona, aby nárok na výslužné gážistů v záloze byl přizpůsoben pravidlům zák. o vál. poškozencích (č. 142/20), tedy osob, jejichž existenční podmínky tkví stejně jako u gážistů záložních v zaměstnání občanském a nikoli vojenském.
Zákon č. 142/20 přiznává v § 7 nárok na invalidní důchod jen invalidům v § 1 lit. a) zák. č. 199/19 uvedeným, t. j. státním občanům, jichž pracovní schopnost byla snížena, nebo kteří ji úplně pozbyli pro poranění nebo nemoc, získanou nebo zhoršenou ve službě vojenské, při voj. úkonech nebo v zajetí, činí-li snížení ono aspoň 20% (§ 8). Slovy »ve službě vojenské, při voj. úkonech nebo v zajetí« požaduje tedy také § 1 zák. č. 199/19 stejně jako § 16 zák. č. 76/22 souvislost příčinnou a nikoli jen časovou.
Z tohoto právního názoru vycházel ostatně nss ohledně § 16 zák. č. 76/22 již i v nál. Boh. A 8126/29 a ohledně § 1 lit. a) zák. č. 199/19 v nál. A 3908/24.
Nestačí tedy, jak stížnost uvedenou námitkou míní, pouhá časová souvislost mezi řečenou nezpůsobilostí a mezi voj. službou.

Citace:

č. 8271. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 465-467.