Čís. 1294.Pro beztrestnost dle §u 187 tr. zák. stačí, přiměl-li pachatele k náhradě škody zaměstnanec poškozeného, jen když náhrada stala se dobrovolně.(Rozh. ze dne 10. října 1923, Kr I 501/22.)Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 29. září 1921, jímž byl stěžovatel uznán vinným zločinem krádeže dle §§ 171, 175 II. a) tr. zák.Důvody:Právnímu posouzení věci nalézacím soudem nelze činiti důvodné výtky. Po skutkové stránce zjišťuje soud, že obžalovaný přistižen byl polními hlídači panství C-ovo při krádeží řepných vršků (chrástu) na panském pozemku, že vyzván byl hlídači, by za účelem zjištění ceny odcizených vršků jel s nimi k obecnímu úřadu nebo do panského dvora a že, jeda tam, složil náklad na cestě a odjel. Nalézací soud nepřiznal obžalovanému trestnost vylučující důvod dle u 187 tr. zák. jednak proto, že nesložil vršky (chrást) na naléhání poškozeného, totiž majitele panství neb jeho správce, jednak z té příčiny, že se tak nestalo dobrovolně. Proti nepřiznání uvedeného omluvného důvodu brojí zmateční stížnost obžalovaného důvodem zmatečnosti čís. 9 b) §u 281 tr. ř. Pravdu má, pokud neshledává prvý z oněch důvodů soudu správným. Byliť i dotyční polní hlídači ve službách poškozeného právě tak jako jeho správce a je proto lhostejno, zda přiměl obžalovaného ku složení odcizených vršků zaměstnanec poškozeného té či oné kategorie, poněvadž ten i onen vystupoval jménem poškozeného; nehledě k tomu, nenáleží okolnost, s čí strany bylo na pachatele naléháno, by škodu nahradil, k podstatným znakům účinné lítosti. V neprávu jest však stížnost, míníc, že obžalovaný jednal dobrovolně, poněvadž prý nebyl nikým ku složení vršků a tudíž k náhradě škody nucen. Neboť ze shora uvedených zjištění a ze spisů vyplývá, že obžalovanému bylo zakročením hlídačů jakožto zástupců poškozeného zabráněno, dostati ukradenou věc v bezpečí. Jeho situace rovnala se situaci zloděje, jenž, přistižen byv při krádeži, zhostí se odcizeného předmětu jen pro zřejmou pravděnepodobnost, že by se mu podařilo, pro sebe ho zachrániti (§ 188 a) tr. zák.). Nebylo to proto dobrovolné rozhodnutí obžalovaného, které ho ku navrácení ukradeného předmětu přimělo, nýbrž výlučně jen zasáhnutí zástupců poškozeného, které neposkytovalo obžalovanému jiného východiska, leč věc vrátiti. Za tohoto stavu věci nelze v navrácení řepných vršků spatřovati výron účinné lítosti ve smyslu §u 187 tr. zák., navrácení to bylo spíše jen nutným důsledkem přistižení obžalovaného při samém činu.