Aktivní způsobilost osob nesvéprávných k trestnímu řízení.

Otázka, zda-li a pokud osoby nesvéprávné oprávněny jsou jako soukromí žalobci samostatně v soudním řízení trestním návrhy činiti, projednávati a vůbec předmětem sporu disponovati, naskytuje se v praxi velice často a řešení její kladné či záporné s důležitými účinky a následky jest spojeno (na př. § 259., č. 1 tr. ř.); poněvadž pak ani theorie ani praxe nedospěla dosud na základě nyní platného práva rakouského k jednotnému jejímu řešení, budiž mi dovoleno jí blíže se zabývati.
Pojem nesvéprávnosti a kruh osob nesvéprávných určuje právo soukromé (§§ 21., 26., 147., 173., 189., 251., 270., 273. obč. z.), ovšem jen pro obor práva soukromého; náležejí sem:
A) Děti do dokonaného 7. roku (§ 21. obč. z.)
B) Nedospělci do dokonaného 14.roku (§ 21. obč. z.)
C) Nezletilci až do dokonaného 24. roku, pokud z moci otcovské neb poručenské propuštěni nebyli (§§ 21., 174., 252. obč. z.).
D) Osoby sice zletilé, ale pod prodlouženou mocí otcovskou neb poručnickou nadále postavené (§§ 173., 251. obč. z.).
E) Osoby na duchu choré v širším t. sl. smyslu (§§ 21., 270. obč. z.); sem náležejí jmenovitě též hluchoněmí za podmínek §. 275., 1. věty obč. z.
F) Marnotratníci (§ 273. obč. z.).
Ostatní případy kurately sem nepatří, jelikož mají za předmět buď jen jednotlivá právní jednání, aneb správu jmění a nemají tudíž původ svůj bezprostředně v nesvéprávnosti osoby zastoupené; sem spadá opatrovnictví osob nepřítomných, hluchoněmých mimo případ pod E) uvedený a pod.
Nesvéprávnost osob shora uvedených, jakožto nezpůsobilost, samostatným právním jednáním soukromoprávní závazek založiti, neplatí bezvýjimečně (arg. §§. 151., 246., 247. obč. z.) a civilní soudní řád, jakožto souhrn norem, dle nichž soukromoprávní nároky se uplatňují, přimyká se k právu soukromému v ten způsob, že i osobám nesvéprávným dospělým propůjčuje processní způsobilost potud, pokud omezená jejich svéprávnost (§ 2. c. s. ř.) sahá.
Ani trestní zákon, ani trestní řád nemají však výslovného ustanovení o tom, které osoby pro obor trestního práva za tak zv. »nesvéprávné« považovati dlužno a jest tedy vyšetření a zjištění podkladu této otázky, jakož i jejího zodpovězení odkázáno na theorii a praxi.
I.
Jičínský, zabývaje se ve článku: »Die Privatanklage im osterr. Strafprocesse1 naší otázkou, dospívá, přidržujeme-li se hořejšího roztřídění, k těmto výsledkům:
Ad A) a B). Děti a nedospělci nemají aktivní způsobilosti processní; mohou i u trestního soudu činnými býti jen svými zákonnými zástupci, po případě kollisním kurátorem (§§ 152., 243., 271. obč. z.).2
Ad C). Každý nezletilec má právo sám žalobu u soudu podati; vzdá-li se však svého nároku, aneb odvolá-li, může jeho zákonný zástupce naléhati na potrestání a to (buď společně s nezletilcem nebo sám) i proti jeho vůli; tato poslednější možnost jest vyloučena v případě cizoložství.3 Za doklad uvádí Jičínský předpis tr. ř. § 300. lit. c) 4 dle něhož obžalovaný z rozsudku samostatně odvolati se může a dodává: »Das Gesetz spricht zwar nur von dem Falle eines minderjährigen Angeklagten, es scheint aber das Berufungsrecht auch dem minderjährigen Nichtangeklagten zugestanden werden zu müssen, insbesondere daher auch dann, wenn der Minderjährige ais Privatankläger aufgetreten ist. Wenn ihm nun das Gesetz die Gewalt einräumt, seine Interessen unangefochten vor Gericht zu vertheidigen, so scheint derjenige Schluss nicht zu gewagt, ihm auch das Recht der Privatanklage zu übertragen.«
Ohledně manželky, byť i byla nezletilá, platí totéž; manžel její smí za ni jednati jen tehdy, má-li její plnou moc.5 Ad D). O těchto osobách se Jičínský vůbec nezmiňuje; ale dle toho, jaký názor má o nezletilcích, důvodně lze souditi, že zásad, o těchto platných, i na ony — dle jeho náhledu — použiti jest možno
Ad E). Osoby na duchu choré zastupuje jejich zákonný zástupce i v řízení trestním (§§ 21., 269. obč. z.). Osobám choromyslným rovnají se osoby tělesně nemocné, nemohou-li své vlastní vůle projeviti; nemohou-li pro tělesný neduh jen k soudu se dostaviti, pak ať jednají zmocněncem.
Ad F). Rovněž marnotratníci nemají aktivní processní způsobilosti. Jičínský nevyslovuje sice této zásady přímo, odpírá však v případech §§. 504., 505. a 525. tr. z. »hlavě rodiny«, tedy otci, právo ku vznesení obžaloby, jestliže z jakéhokoliv důvodu (na př. pro marnotratnictví) pozbyl moci otcovské.6
Jičínský zmiňuje se dále o osobách nepřítomných a tvrdí, že tyto i v processu trestním jen zástupcem, buď již prve zřízeným, či teprve nyní dle §. 276. obč. z. ustanoveným, činnými býti mohou a dodává na konec, že ve všech případech, kde (zákonný) zástupce sám vůči zastoupenému deliktu soukromého se dopouští, nutno zříditi tomuto kurátora kollisního dle §. 271. obč. z., leč že by se jednalo o nezletilce.7
Jak z uvedeného patrno, applikoval Jičínský zásady práva soukromého o osobách nesvéprávných, až na nezletilce, úplně na právo trestní a odůvodňuje tuto applikaci takto: »Da es sich in der Privatanklage zwar um kein Privatrecht, aber doch um ein Recht handelt, das nach Art eines Privatrechtes ausgeübt wird, so scheinen auch hier die Grundsätze des allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuches massgebend zu sein.« 1. c. str. 498. Ale mimo práva soukromého dovolává se též, totiž při nezletilcích, zásad trestního řádu (starého z r. 1853, § 300. lit. c) a není tudíž základ, z něhož své zásady vyvozuje, jednotný. Mitterbacher a Neumayer 8 jakož i Ullmann 9 pomíjejí otázku naši mlčením. Také Lammasch ve spisech: »Diebstahl und Beleidigung, Vídeň 1893: »Die Verbesserung des Ehrenschutzes« (společně s Kleinem), Vídeň 1903; »Grundriss des Strafrechts, 2. vyd., Lipsko 1902, se otázky této nedotýká.
S. Mayer 10 se rovněž blíže nezabývá naší otázkou 11; pod č. 4. k §. 46. tr. ř. odvolává se prostě na článek Jičínského, svých odchylných názorů nepronášeje; jen pod č. 7. k témuž §. 46. přisvědčuje k otázce, že právoplatný rozsudek, k soukromé obžalobě nezletilcova otce vydaný, odporuje samostatné obžalobě nezletilcově, téhož fakta se týkající; zda-li vždy, či jen tehdy, když tu není shody vůle obou, nepodotýká. Zdá se proto, že nesouhlasí s Jičínským, pokud jde o nezletilce.
Hoegel 12 projevil o thematu našem asi tyto názory: Trestní řád, jmenovitě § 50., neobsahuje žádného ustanovení, na jehož základě by otázku, o kterou se jedná, rozřešiti bylo možno.
Nedospělci, blázni, blbci a hluchoněmí za podmínek §. 275. obč. z. nesmějí vůbec samostatně před soudem jednati. Manžel nemůže jednati za manželku bez její plné moci. Nezletilci a marnotratníci mají právo samostatně soukromou žalobu podati a ji prováděti, poněvadž občanským právem civilním jejich svéprávnost úplně zrušena není (arg. §§. 151., 246., 247., 569. obč. z.) a testamenty též marnotratníci dělati mohou samostatně (§568. obč. z.). Osoby posléz řečené mohou však samostatně žalovati jen pro přestupky; při přečinech brání tomu důležitost věci a nákladnost sporu; zde musejí býti zastupováni svým zákonným zástupcem.
Kdežto tedy Jičínský hájí zásadu, že pokud dle soukromého práva osoba nějaká — nezletilce vyjímajíc — má zákonného zástupce, jen tento oprávněn jest se soukromou žalobou trestní za ni vystoupiti, a to i tehdy, když osoba zastoupená jest svéprávna (na př. nepřítomní), jest naproti tomu Hoegelovi základem processní způsobilosti způsobilost k soukromoprávním činům, jak jmenovitě z citace §§. 151., 246., 247., 568. a 569. obč. z. jest patrno. Hoegel tedy, snaže se vyhověti praktické potřebě, jde mnohem dále, než-li Jičínský a propůjčuje aktivní způsobilost processní, byť i jen obmezenou, nejen nezletilcům, nýbrž i marnotratníkům. O ostatních osobách nesvéprávných se arciť nezmiňuje. Hrubý13, zabývaje se jen nedospělci a nezletilci, a nikoliv tedy osobami nesvéprávnými vůbec, dospívá k těmto zásadám:
1. Děti a nedospělci nemají vůbec práva žalobního, a to ani sami, ani svými zákonnými zástupci; za důvody uvádí: a) že osoby tyto nemohou nabýti práva žalobního, b) že nejsou způsobilými býti právními subjekty poměrů, z porušení trestního zákona nastávajících a c) že nejsou vůbec způsobilými objekty urážky na cti.14 Výjimku připouští jen při porušení práva autorského (dříve § 467. tr. z.) a tajemství listovního (§ 1. zák. ze dne 6. dubna 1870, č. 42. ř. z.).
2. Nezletilci mají úplnou způsobilost processní aktivní, poněvadž mají processní způsobilost passivní; »kdo jest vůbec způsobilým k nějakým úkonům processuálním, má tu způsobilost patrně aktivně i passivně (Reus excipiendo fit actor)«; intervence jejich zákonného zástupce předpokládá srozumění zastoupeného, bez něhož zákonný zástupce zakročiti nesmí; neboť v čem by pozůstávala ratio legis, kdyby nezletilý, má-li postavení trudné a nebezpečné (co obžalovaný), nesměl, za to ale, když má postavení výhodné a snadné (co obžalobce), musil býti zastupován? Výjimka nastává dle §§. 504., 505. a 525. tr. z., kde zakročuje poručník, když »hlava rodiny jest nezletilec, a pak dle §§. 39., 282., 283., I., II., 346., 354. a 465. tr. ř.; tyto výjimky stanoví však zákon sám.
3. Dětem a nezletilcům staví Hrubý na roven osoby srozumu pozbavené«.
Hrubý jest první, jenž při rozhodování o tomto thematu postavil se výlučně na půdu práva trestního a zásadně popírá toho možnost, aby ústavy práva soukromého sem se přenášely a zde analogicky používaly. Od theorie posavad ní odchyluje se ve velmi důležitém směru potud, že dětem, nedospělcům a osobám jim rovným, totiž choromyslným, veškeru trestní právní ochranu (až na jedinou výjimku) odepírá.
Storch15 praví doslovně: »Osoby, kterým podle práva civilního jest zřízen zákonný zástupce, jako: právnické osoby, společnosti, mající na venek jednotné zastoupení, potom všecky osoby fysické, postavené pod mocí otcovskou, poručenskou neb opatrovnickou, nemají processní způsobilosti a mohou vykoná váti práva soukromého žalobce a soukromého účastníka — a tudíž i podporného žalobce — jen skrze své zákonné zástupce. Arg. § 50. odst. 1. tr. ř. (slova: též jejich zákonní zástupcové) ve srovn. s §. 365. odst. 2. tr. ř. (slova: »a nemá-li tento [soukromý účastník] práva sám se zastupovati, jeho zákonnému zástupci«).
V poznámce 4) k uvedenému §. 84. Storch názor svůj blíže odůvodňuje v ten smysl: Dle §. 365. 2. odst. tr. ř. není pochyby, že osoby civilně nesvéprávné jenom skrze své zákonné zástupce práva soukromého účastníka vykonávati mohou. Poněvadž pak v §. 50. 1 odst. tr. ř. soukromý účastník a soukromý žalobce postaveni jsou sobě co do zastupování zcela na roven a zákon nikde nemá o soukromém žalobci ustanovení odchylného, soudíme, že platí o něm totéž, co dle §. 365. 2. odst. tr. ř. o soukromém účastníku. Připouští dále, že osoba nesvéprávná, pokud v řízení civilním processní způsobilosti požívá (staré bag. řízení; zák. ze dne 17. dubna 1873;: nyní § 2. c. s. ř.), též řízení adhaesní samostatně provést! může, upírá jí však všelikou způsobilost k podání soukromé trestní obžaloby, shledávaje tuto nesrovnalost v zákoně samém.
V téže poznámce dále vyvrací názory Hoegelovy o této otázce a v pozn. 3) k témuž paragrafu vyslovuje svoje odchylné náhledy od mínění Jičínského.
Vidíme, že Storch stojí na témž stanovisku jako Jičínský, jenže neuznává ani té jediné výjimky ohledně nezletilcův. Stojí výlučně na půdě práva soukromého a. nepřiznává osobám docela žádné samostatnosti v trestním, processu.
Dosavadní theorie až na Hrubého vychází tedy při posuzování aktivní způsobilosti k řízení trestnímu z práva soukromého a to zásadně; pokus učiněný Jičínským a snažící se řešiti otázku této způsobilosti na základě trestního řádu přes hranice pouhého pokusu se nedostal; argumentace pak Storchova, z trestního řádu vzatá, jest neudržitelná a má pouze dodati jiné formy základu, ze soukromého práva vzatému. Při všech uvedených spisovatelích, až na Hrubého, jest nápadno, že neobracejí pražádného zřetele ke hmotnému právu trestnímu; praví sice všichni,16 že ustanovení o tom, kdo k podání žaloby soukromé v jednotlivém případě jest oprávněn, obsahuje zákonník trestní; tím však nemyslí se dle jejich náhledu processní spůsobilost vůbec, nýbrž jen legitimatio ad causam v tom kterém konkrétním případě.
II.
Z ne příliš bohaté judikatury c. k. nejvyššího jako kassačního soudu, pokud se naší otázkou zabývá, dlužno uvésti:
1. Rozh. ze dne 30. srpna 1860, č. 10 272., č. sb. 965., 17 dle něhož prominutí urážky na cti dle §. 530. tr. z., bylo-li učiněno osobou 18letou, jest neplatné;
2. rozh. ze dne 22. dubna 1874, č. 3725,18 jímž vysloveno, že platný rozsudek, vydaný k soukromé obžalobě nezletilcova otce, odporuje žalobě, nezletilcem samým poddané, mají-li obě žaloby za základ totéž faktum ;
3. rozh. ze dne 23. ledna 1886, č. 13752.,19 dle něhož uražený manžel pro cizoložství samostatně žalovati může, byť i byl nezletilý ;
4. rozh. ze dne 20. února 1890, č. 13480., sb. Now., č. 1334., kterýmž vysloveno totéž, co rozhodnutím sub 1., jen že o osobě 10leté;20 . rozh. ze dne 4. června 1903, č. 8200., sb. úř. č. 2851, 21 které prohlašuje, že zákonný zástupce nemá u vykonávání práva soukromé obžaloby za nezletilce zapotřebí jeho zmocnění,22 a konečně
6. rozh. ze dne 25. ledna 1904, č. 16697,23 vyslovující, že nezletilci není zabráněno vystoupiti samostatně se soukromou obžalobou; litovati jest, že toto rozhodnutí podobně jako rozhodnutí pod č. 3. nebylo i s důvody uveřejněno a že tudíž nelze seznati právního stanoviska, na němž kass. soud při vydání jeho stál.24
Jak patrno, stála judikatura až do počátku minulého roku téměř na témže stanovisku, jako theorie; u nedospělou aktivní způsobilosti processní vůbec neuznává, ze zletilců přisuzuje ji jen manželi v případě cizoložství, u ostatních ji rovněž negujíc. (O ostatních kategoriích osob nesvéprávných nemáme, bohužel, žádných rozhodnutí). Zásady práva soukromého i zde tedy přeneseny krátce v obor veřejného práva trestního. Teprve počátkem r. 1904 nastává obrat vynesením rozhodnutí, pod č. 6. cit., nevíme však, na jakém podkladě právním.
Ale jednu novotu judikatura starší přinesla v otázku naši přec; jak z důvodů rozh. pod č. 4. a 5. zřejmo jest (viz též pozn. 20.), klade se nemalá váha na útraty sporu dle §. 390. tr. ř.; že pro osobu nesvéprávnou z vedení trestního processu snadno vzejiti může povinnost ku hrazení nákladů jeho, jest na bíledni; něco jiného jest však, může-li a smí-li se na otázce této závislým činiti řešení aktivní způsobilosti processní. Viz níže odst. 4.
3.
Tolik jest tedy jisto, že jak theorie, tak i praxe při posuzování aktivní způsobilosti processní osob nesvéprávných vychází téměř výhradně z práva soukromého (zákonníku občanského); ale základem trestní soukromé obžaloby jsou jedině předpisy práva trestního. Hmotné právo trestní stanoví výlučně (čl. 4. úvoz. zák. k tr. z.) činy trestné co do podmínek skutkové podstaty jak objektivní, tak subjektivní. Úkolem práva processního pak jest vytknouti, kdo ke stíhání činů trestných jest povolán a jakým způsobem vypátrání, usvědčení a odsouzení pachatele, jakož i výkon trestu na něm se děje. Trestní zákon rak. stanoví však již sám, které činy trestné jen k obžalobě soukromé stíhatelny jsou a §. 2. a 46. tr. ř. odkazují pouze k oněm předpisům práva hmotného.
Delikty t. zv. soukromé nejsou přes tento svůj běžný název žádným ústavem soukromoprávním, nýbrž ústavem práva trestního, tedy veřejného25, což patrno jest z toho, že i rozsudky k soukromé obžalobě vydané soudem z povinnosti úřední vykonány býti musejí a že pokuty peněžité, trestním rozsudkem obžalovanému uložené, sdílejí týž osud, jako peněžité pokuty, pro officiální delikty uložené. Tuto zásadu, že totiž trestní obžalobou soukromou přivádí se k platnosti trestní právo veřejné, nesluší pouštěti se zřetele.
Kdo vůbec za trestní čin může býti brán v právní zodpovědnost, stanoví hmotné právo trestní zcela samostatně, od soukromého práva neodvisle; způsobilost »bráti na se závazky«, ze spáchání trestního činu pošedší, naprosto se nekryje se způsobilostí, dle soukromého práva se zavazovati. Pojmy: dětství, dospělost, nezletilost, zletilost, svéprávnost, nesvéprávnost, jak je určuje právo soukromé, jsou právu trestnímu úplně cizí. Toto chrání statky právní, pro jednotlivce nejdůležitější, k jichž poznání každý za normálních poměrů záhy dospívá, mnohem dříve, než-li k poznání spletitých poměrů soukromoprávních. Proto stanoví právo trestní pro své účely a svůj obor zcela samostatně:
1. pojem trestní dospělosti (chceme-li, též: zletilosti, svéprávnosti, neboť tyto pojmy jsou stejnoznačny), počínající dokonaným 14. rokem (§§ 2. lit. d), 237., 269. tr. z.); až do dokonaného 14. roku není trestní dospělosti, t. j. neobmezené zodpovědnosti v pravém slova smyslu. Tato dospělost jest povšechná ve směru jak podmětném, tak předmětném, t. j. platí bez výjimky o všech osobách nad 14 let a o všech činech trestných, tedy zločinech, přečinech i přestupcích, ať z úřední povinnosti, ať k návrhu, ke zmocnění, či jen k soukromé obžalobě stáhatelných. U osob trestně dospělých předpokládá tr. zák. úplnou znalost všech platných zákonů trestních (§. 3. tr. z.), t. j. vědomí, že ten který čin jest soudně trestný, byť i nežádala se znalost právní povahy a kvalifikace jednotlivých činů trestních.
Dětství trvá. dle §. 237. tr. z. až do dokonaného 10. roku; pro trestního soudce má jen význam negativní, t. j. pro činy objektivně soudně trestné, avšak dětmi spáchané, jest trestní soudce absolutně nepříslušným, takže jeho positivní činnost jen na zjištění tohoto důvodu nepříslušnosti vztahovati se může,26 právě tak jako při přečinech a přestupcích nedospělců.
Pojem trestní dospělosti jest pouhá zákonná fikce; nemusíť tento zákonný předpoklad nastalého úplného duševního vývinu, s nímž jedině plnou trestní zodpovědnost sloučiti lze, vždy a u každého individua s dokonaným 14. rokem nastati.27
Zásada, že plná trestní zodpovědnost, čili trestní dospělost počíná teprve dokonaným 14. rokem, platí bez výjimky. Za výjimku v přesném t. sl. smyslu nelze jmenovitě pokládati předpis §. 237., 269. lit. a), 270. tr. z. proto, že tu nejde o trestní zodpovědnost vůbec, nýbrž jen o zodpovědnost za zločiny, poněvadž zde dále zločin jako takový se netresce, nýbrž jako zvláštní přestupek nezletilých,28 poněvadž tento přestupek nemá pranic společného s přestupky, právem trestním jinak stanovenými a poněvadž konečně také trest, jímž přestupek tento se stíhá, jest svérázný, s jinakými tresty dle práva tr. ukládanými nic společného nemající, sui generis právě tak, jako delikt sám. Nic proti tomu nelze namítati, označí-li se věk mezi dokonaným 10. a 14. rokem věkem »zmenšené příčetnosti.«29 Výjimkou není ani ustanovení §. 52. věty 2. tr. z., jež pro osoby mladistvé, 20. rok svého věku nedokonavší, přípustnost dvou nej těžších trestů (smrti a doživotního žaláře) vylučuje, jelikož ustanovení to jen jako zmírnění trestu platí (arg. marg. rubr. k §. 52. tr. z.).
Stanovivši trestní dospělost a zavedši zásadu accusační do processu, právo trestní nutně uznati musí pachatele, byť i civilně nesvéprávného, avšak trestně dospělého, za processní stranu a involvuje tudíž trestní dospělost v sobě též processní způsobilost. Jestliže však pachatel jest stranou processní a musí-li, jsa trestně dospělý, samostatně čin trestný zodpovídati, pak nesmí mu odepřeno býti právo, samostatně se hájiti, ku prokázání své neviny samostatně působiti. T. zv. práva jemu trestn. řádem k účeli tomu poskytnutá (§§ 39., 282., 283., 346., 353., 354., 364., 465., 480. tr. ř.), jsou tedy jenom výronem samostatné zodpovědnosti a pouhým korrelátem povinnosti, za trestný čin státi, jej zodpovídati. Máme-li tato processní práva obžalovaného na mysli, můžeme mluviti též o trestní »svéprávnosti.«
2. Osoby trestně dospělé nemohou za činy trestné brány býti v právní zodpovědnost zpravidla jen tehdy, když se jim nedostává svobodné vůle, již tr. zák. rak. ku možnosti spáchání deliktu po subj. stránce (příčetnosti) předpokládá; sem náležejí hlavně osoby, chorobou duševní stižené (§ 2. lit. a), b), tr. z. ve spojení s §. 1. tr. z.). Osoby tyto jsou pravidelně i dle soukromého práva nesvéprávné. Jiné osoby, civilně nesvéprávné (zletilci pod prodlouženou mocí otcovskou aneb poručnickou, marnotratníci), jsou trestně úplně zodpovědný. Osoby pak konečně trestně dospělé (svéprávné) a též dle práva soukromého svéprávné, své trestné činy však z jinakých, než dosud uvedených, důvodů nezodpovídající (§ 2. lit. c), e), g30) a h) tr. z.), spadají již mimo rozsah našeho pojednání.
Až dosud byla řeč jen o pachateli, obžalovaném; my však tvrdíme, že všechno to, co řečeno bylo o processní způsobilosti obžalovaného, platí stejnou měrou též o processní způsobilosti (aktivní) soukromého obžalobě. Neboť:
a) Soukromým žalobcem může býti jen ten, na kom spáchán byl čin trestný. Je-li jím osoba trestně dospělá, ale dle práva soukromého nesvéprávné, jest dle fikce
30) Srv. též: Zucker: O neodolatelném donucení dle rak. zákona trestního; Pocta: (Sborník) str. 397. nn. §. 3. tr. z. patrno, že osoba tato si trestnosti činu, na ni spáchaného, právě tak dobře vědoma býti musí, jako pachatel (dospělý) sám; uznává-li se pak u pachatele právo, samostatně státi k soudu, jest to jen požadavkem spravedlnosti, aby totéž právo dopřáno bylo též tomu, kdo trestním činem byl zasažen, pokud tento arciť jest vůbec trestně dospělým. Nespravedlivo by bylo, aby pachatel za jinak úplně stejných poměrů osobních více práva měl, než-li deliktem poškozený sám. Jelikož zákon trestní poznání trestnosti činů lidských jak u pachatele, tak u poškozeného stejně podmiňuje (§. 2. lit. d) § 3. tr. z.), nelze v té příčině činiti žádného rozdílu mezi nimi oběma.
b) Měla-li by býti posice poškozeného (soukr. žalobce) ve sporu trestním horší posice pachatelovy, musilo by to zákonem výslovně býti stanoveno. Takového ustanovení však nikde v právu trestním není. Dovozujeme z toho pak, že trestní dospělost passivní se úplně kryje s aktivní způsobilostí processní a že tedy tato začíná současně s onou, totiž s dokonaným 14. rokem.30
Námitka, že pravidla a předpisy, pro obviněného platné, na soukromého žalobce již proto vztahovati nelze, že onen jest též nezbytným objektem ve sporu a nikoli pouze stranou, jako tento,31 stává se bezpodstatnou, uvážíme-li, že ona nutnost objektu v řízení padá na váhu teprve a jen při výkonu právoplatného rozsudku, tedy řízení až do rozsudku dle okolností (totiž při přestupcích zpravidla) i bez onoho objektu (obžalovaného) provésti se může (arg. §§ 459., 460. tr. ř.) a uvážíme-li dále, že řízení k obžalobě soukromé právě jen až do rozsudku místo má, kdežto pak již officiosním se stává. V řízení pro přečiny nutno jen, aby obviněný v přípravném vyšetřování byl slyšen a spis obžalovací jemu byl doručen; hlavní přelíčení, tedy nejzávažnější část řízení až po rozsudek, lze pak provésti bez obžalovaného (§ 427. tr. ř.). Zločiny spadají vůbec mimo obor našeho pojednání, jelikož není žádného zločinu, k soukromé obžalobě stíhatelného.
Že zásady, námi shora vyvozené, pro obor platného trestního práva rak. jsou správný, toho jsou dokladem:
. Positivní předpis §. 495., 2. odst. tr. z., ustanovující: War der Angriff gegen den Ruf eines Verstorbenen gerichtet, so sind dessen Blutsverwandte . . . Mündel . . . berechtigt . . . atd. Zákon propůjčuje tu por učencům samostatné právo žalobní, byl-li jejich poručník po smrti uražen. Může-li tedy poručenec samostatně žalovati pro urážky, na zemřelém jeho poručníku spáchané, tedy v zájmu nevlastním, musí mu tím více přiznáno býti právo samostatné žaloby, byl-li delikt soukromý spáchán přímo na něm samém ; co pak platí o jedné kategorii deliktů soukromých, a to typických (urážkách na cti), musí platnost míti též pro ostatní druhy takovýchto deliktův.
Mohlo by se namítati, že zákon tu má na mysli pouze osoby, kterým chtěl jen legitimatio ad causam přiřknouti, že však předpisem tím otázka aktivní processní způsobilosti není řešena, jmenovitě, že se slovem Mündel myslí bývalý poručenec, v době spáchaného deliktu již civilně svéprávný.
Že předpisem tím propůjčuje se osobám, tam vypočteným, legitimatio ad causam, jest nepochybno. Mysliti však pod slovem »Mündel« jen poručence nyní již svéprávného, nelze, poněvadž zákon takového obmezení nepřipojil a podle zásady: ubi lex non distinquit, nec nobis est distinquere, obmezení toho do zákona vnášeti ani nelze. Dlužno tedy slovem »Mündel« vyrozumívati pouze toho, kdo slovem tím vždy a všude se označuje, totiž osobu, pod mocí poručenskou stojící, tedy civilně nesvéprávnou.
Ani to dále tvrditi nelze, že zákon tu má na mysli pouze takové poručence, kteří teprve v době od spáchaného deliktu do dne podané obžaloby civilně svéprávnými se stali, poněvadž jednak vnášení tohoto omezení rovněž jest nepřípustné a jednak vzhledem ku krátké praeklusivní lhůtě žalobní a po případě krátké době promlčecí předpis ten značného významu by neměl, ba skoro bezvýznamným by se stal.
Také není možno namítati výjimečnost předpisu §. 495. tr. ř., jehož obdobně užívati nelze, neboť předpis ten jest lex singularis jen potud, že chrání čest osoby zemřelé, tedy již neexistující, kdežto dle pojmu cti, jakožto sociální hodnoty jednotlivce, tato a ochrana její pojmově jen při žijících osobách fysických jest myslitelná; pokud však běží o legitimaci žalobní a processní způsobilost osob legitimovaných, neobsahuje předpis ten žádného práva nepravidelného.
Nelze konečně ani namítati, že sice §§ 504. a 505. tr. z. jednají též o deliktech soukromých, dokonce výlučně na osobách nezletilých spáchaných, že však těmto práva žalobního odpírají, výhradně rodičům, příbuzným neb poručenstvu je propůjčujíce; neboť zde v těchto případech deliktem nebyla přímo dotčena osoba nezletilá, nýbrž poměr rodinný či quasi rodinný32 a proto se právo žalobní »hlavě« tohoto poměru vindicuje.
2. Všechny předpisy trestního práva, které určují, komu právo soukromé obžaloby přináleží (§. 495. tr. z.:nur auf Verlangen des beleidigten Teiles,§. 496: auf Verlangen des Beleidigten; §. 497. tr. z.: wenn es der Geschmähter verlangt««; §. 503. tr. z.: »nur auf Verlangen des beleidigten Teiles;« §. 55. zák. ze dne 26. prosince 1895, č. 197. ř. z. (o právu autorském): »die Verfolgung findet nur auf Verlangen des Verletzten statt«; §. 97. zák. ze dne 11. ledna 1897, č. 30. ř. z. (o právu patentním): »die strafgerichtliche Verfolgung findet nur auf Verlangen des Verletzten ais Privatankláger statt;« §. 26. zák. ze dne 6. ledna 1890, č. 19. ř. z. ve spojení s §. 9. téhož zák. a §. 56. živ. řádu: »die Verfolgung findet nur auf Verlangen des Verletzten statt«; §. 1. zák. ze dne 6. dubna 1870, č. 42. ř. z. (o listovním tajemství): »auf Begehren des in seinem Rechte Verletzten; §. 21. zák. ze dne 17. prosince 1862, č 6. ř. z. ex 1863. (o tisku) ve spojení s min. nař. ze dne 16. listopadu 1881, č. 18526.: »über das diesfällige Begehren«; čl. 3. zák. ze dne 15. října 1868, č. 142. ř. z. nečiní sice o soukromém žalobci zmínky; platí tu však, pokud byl přestupek zanedbání povinné péče spáchán vytisknutím deliktu soukromého, totéž, co v předchozích zákonných ustanoveních ohledně toho kterého deliktu soukromého uvedeno bylo.33
Tyto předpisy určují arciť v první řadě vždy onu osobu, které legitimatio ad causam náleží, ale ony propůjčují právo soukromé obžaloby vesměs jen tomu, kdo deliktem — přímo byl zasažen a poněvadž rozdílu nečiní, ani žádného jinakého obmezení nepřipojují, propůjčují osobě ligitimované zároveň aktivní způsobilost processní bez ohledu na její civilní svéprávnost neb nesvéprávnost.
Výjimky nečiní ani §§ 505., 525. tr. z. a dv. d. ze dne 8. října 1846, č. 989 sb. z. s., poněvadž i v těchto případech ve všech jen jedna osoba k obžalobě jest oprávněna a to »hlava rodiny resp. v nedostatku této osoba ta, jež nejblíže jest povolána hlavu rodiny zastupovati.
Omezení práva soukromé obžaloby jen na toho, kdo deliktem soukromým přímo byl dotčen, má tedy odůvodnění své jak v doslovném znění zákona, tak i jeho výkladu grammatickém. Právem proto dovozuje se, že žalobní nárok soukromý jest ryze osobní, individuální, na jiné osoby nepřenositelný. To se také všeobecně theorií i praxí uznává.34
Opakujeme stručně vyzískané zásady:
a) Odpověď na otázku aktivní způsobilosti osob civilně nesvéprávných v procesu trestním čerpati lze jedině z práva trestního a nikoliv z práva soukromého, jelikož oba tyto obory práva jsou si předmětem i účelem úplně cizí a přenášení jednotlivých ústavův z jednoho do druhého naprosto jest nemístno a povaze věci se příčí.
b) Aktivní způsobilost v processu trestním kryje se se způsobilostí passivní a počíná dokonaným 14. rokem.
c) Civilně zletilé osoby postrádají aktivní způsobilosti processní trestní jen tehdy, jsou-li choromyslny v nejš. t. sl. sm.
d) Všechny ostatní osoby, civilně zletilé, ale z jakéhokoliv důvodu nesvéprávné (§§ 173., 251., 273.. obč. z.) jsou aktivně k trestnímu processu způsobilé.
e) Osoby civilně svéprávné, jimž z jakéhokoliv důvodu (na př. pro nepřítomnost, nezná most pobytu a pod.) zřízen byl curator ad actum, mají rovněž aktivní způsobilost v trestním řízení.
(Dokončení.)

Aktivní způsobilost osob nesvéprávných k trestnímu řízení.

(Dokončení.)

IV.

Proberme nyní vzhledem na tyto zásady jednotlivé kategorie osob, civilně nesvéprávných, jak na počátku této úvahy uvedeny byly:
ad A) a B). Děti (a to nejen do dokonaného 7., nýbrž až do dokonaného 10. roku [§. 237. tr. z.]) a nedospělci nemají vůbec aktivní způsobilosti processní a to ani tehdy ne, jde-li o přestupky. Z výjimky, ohledně passívní způsobilosti osob mezi dokonaným 10. a 14. rokem §. 237., 269. lit. a) tr. z. stanovené, nelze pro nedospělce též aktivní způsobilost processní ku přestupkům vindikovati, poněvadž osoby ty zodpovídají sice passívně zločin, nikoliv však jako takový, nýbrž jen jako přestupek a není tudíž u nich zodpovědnosti pravidelné, dle níž každý delikt dle své povahy a qualifikace zodpovídán a též trestán býti musí, nýbrž jen zodpovědnost výjimečná, jíž právě proto analogicky použiti a z níž dále ničeho dovozovati nelze.
Za osoby, sem náležející, jednají výhradně jejich zákonní zástupcové a to i proti vůli zastoupených, jelikož samostatné vůle těchto právo trestní vůbec neuznává (§. 2. lit. d), §. 1. tr. z.). Nemohou tudíž děti a nedospělci samo- statně nárokem žalobním vůbec disponovati, tedy ani odpuštěním od žaloby ustoupiti, ani narovnání ohledně něho uzavříti (§. 1384. obč. z.).35 Je-li zákonný zástupce sám
14 — 202 —
obviněným, náleží na vrchnoporučenský soud, aby v zájmu nedospělce jeho nároky chránil zřízením curatora ad actum (§ 21. obč. z.)
V theorii není o této otázce, pokud mi jest známo, sporu. Přece však zmínky zasluhuje jednak odůvodnění, jak Hrubým bylo podáno, jednak výjimky z hořejší zásady, jím tvrzené. Pokud Hrubý odpírá dětem a nedospělcům aktivní způsobilost processní proto, že nemají způsobilosti býti objektem urážky na cti, jest tato praemissa očividně protizákonná (§ 4. tr. z.; § 19. obč. z.) tedy nesprávná, a proto i konkluse, zní vzatá, jest nesprávná36. Ustanovením §. 4. tr. z. vyvrácen jest též další jeho důvod, že totiž osoby ty nejsou způsobilými býti právními subjekty poměrů, z porušení trestního zákona nastávajících. Důvod třetí, že totiž děti a nedospělci nemohou nabýti práva žalobního, rozvádí Hrubý v ten smysl, že »urážka sama skýtá jaksi kriminalistický titul práva žalobního a vůle že jest způsob nabývací;« vůle uraženého jest tedy k pojmu urážky nutnou; osoby jmenované však vůle nemají a nemohou proto práva žalobního ani nabýti. Proti tomu sluší uvésti, že již samo spáchání deliktu poskytuje možnost stíhání vinníka, čili tvoří vznik práva obžaloby a jest tedy požadavek ještě další, totiž vůle poškozeného ku platnému jeho vzniku, nepotřebný ; skutečné stíhání samo jest uplatnění onoho práva a předpokládá ovšem vůli k tomu směřující; poněvadž pak tato u osob zmíněných se právem neuznává, nastupuje na její místo vůle zákonných zástupců. Odepírati těmto právo k zastupování jejich chráněnců proto, že zastoupení ve vůli, jako »zjevu psychickém a čistě individuálním« jest nemyslitelno, znamenalo by zvrhnouti zásady §. 4. tr. z. a vydati děti, nedospělce, osoby choromyslné a pod. zcela na pospas zlovůli lidské37.
Pro výjimečné připuštění samostatného práva obžaloby u dětí a nedospělců při porušení práva autorského — 203 —
a tajemství listovního hledáme v zákoně marně nějakou oporu. Že právo autorské jakožto právo majetkové (stejně i patentové a ochranné známky) na dědice neb právního nástupce osoby původně oprávněné přejíti může (§ 9. z. o ochranných známkách, § 56. živ. ř.), z toho ještě oprávněnost oné výjimky nevyplývá, poněvadž děti a nedospělci v těchto případech jen v majetková práva nastupují, kdežto sukcesse v právo soukromé trestní obžaloby pro nepře nositelnost práva toho (viz pozn. 35.) není38.
ad C). Nezletilci, pokud jen nedostatek věku na váhu padá, mají úplnou aktivní způsobilost processní; rozdílu nečiní, zda-li jest delikt soukromý přečinem či přestupkem ; také na důvodech, proč zákonodárce jisté delikty za soukromé prohlašuje, nezáleží (arg. § 495. I. odst. tr. z.39 Úplná aktivní způsobilost processní zahrnuje v sobě nejen právo, žalobu samostatně vznésti, ji pak v dalším řízení provésti a konečné návrhy činiti, nýbrž i právo obžaloby se vzdáti, ať výslovně, ať mlčky v kterémkoliv stadiu processu až do prohlášení rozsudku v I. instanci (§ 530. tr. z.), a konečně též právo, o nároku žalobním smírem (narovnáním) až do téže doby volně disponovati (§ 1384. obč. z.). Toto poslední oprávnění nelze jim upírati snad proto, že narovnání jest smlouva a předpokládá svéprávnost dle obč. zák., a že předpis ten v právu soukromém jest obsažen; neboť jen narovnání o nárocích soukromoprávních, o kterých § 1384. věta 1. obč. z. jedná, jest smlouvou soukromoprávní a tudíž civilní svéprávností podmíněno. Narovnání o nároku soukromém trestním posuzovati nutno dle norem práva trestního, jak dle povahy věcí samo sebou se rozumí a — 204 —
okolnost ta, že ustanovení to pojato do obč. zákonníka, jest úplně irrelevantní.
Ze samostatnosti práva žalobního plyne, že nezletilec nejen svolení svého zákonného zástupce, nýbrž ani svolení vrchnoporučenského soudu nepotřebuje, jelikož se jedná o trestní věc veřejnou a nikoliv o záležitost soukromoprávní ; nepotřebuje dále svolení toho ani k narovnání o předmětu žalobním neb co do útrat sporu, jelikož v samostatnosti co do hlavní věci obsažena jest též samostatnost co do otázek podružných40.
Samostatné právo žalobní nezletilce působí absolutně vůči všem a tudíž i proti jeho zákonnému zástupci samotnému. Vzhledem k této samostatnosti odpadá potřeba zasahování úřadu vrchnoporučenského a tedy i zřizování kurátora kollisního ad actum, byl-li pachatelem sám zákonný zástupce. Toto oprávnění nezletilců vyplývá z nepřenositelnosti soukromého práva obžalobního (viz pozn. 35.).
Spor vésti mohou nezletilci sami, svým zákonným zástupcem aneb zmocněncem (§ 50. tr. ř.) dle volného svého uvážení; v posledním případě při založení právního poměru mezi nimi a zmocněncem, jakož i při konečném vy- pořádání poměru toho dbáti jest předpisů obč. z., jelikož tu jde o poměr práva soukromého; má tedy nezletilec ku platnému zřízení zmocněnce zapotřebí souhlasu svého zákonného zástupce (§ 865. obč. z.) resp. kurátora kollisního (§ 171. obč. z.).
Vede-li nezletilec spor sám osobně, jest jeho zákonnému zástupci na vůli ponecháno processu se súčastniti a processní výkony svého chráněnce doplňovati, pokud toho k dosažení vítězství ve sporu jest zapotřebí. V případě rozporu mezi projevenou vůlí obou, platí vůle nezletilcova, jelikož tomuto samostatné právo žalobní přísluší a jeho vůle proto rozhodnou býti musí. Zákonný zástupce podporuje pouze činnost svého chráněnce, aby pro něho spor příznivě dopadl. Opačný názor dával by zákonnému zástupci právo samostatné disposice s nárokem žalobním, což však s nepřenositelnosti nároku toho nebylo by lze srovnati.
Vede-li spor se souhlasem nezletilce zákonný jeho zástupce sám, pak arciť tento i za zákonného zmocněnce jeho považován býti musí a jest pak oprávněn s nárokem — 205 —
žalobním libovolně disponovati. To platí nejen pro případy výslovného udělení souhlasu, nýbrž i když tento mlčky k místu přišel (§ 863. obč. z.), jmenovitě tedy, jest-li nezletilec, věda o zástupcem podané žalobě, s tím se spokojí a výslovně ničeho proti tomu u soudu nenamítá. Odtud patrno, že žalobní právo zákonného zástupce jest jen subsidiární, účinné jen tehdy a jen potud, pokud opačná vůle zastoupeného nebyla uplatněna. Nedozví-li se tedy nezletilec o spáchaném deliktu v době promlčení vůbec a jsou-li tu i ostatní podmínky promlčení, nemůže ničeho namítati proti platnosti řízení, mezi tím jeho zákonným zástupcem provedeného, předpokládaje, že tento o jeho srozumění sice usiloval, avšak bez výsledku, nemoha ho vůbec vyrozumněti. Totéž platí, když již rozsudek byl vynesen, jelikož právo volné disposice s nárokem žalobním vynesením rozsudku končí (§ 530. tr. z.)41.
Zákonný zástupce musí tudíž nezletilce o deliktu, ač neví-li tento o něm, uvědomiti a teprve k jeho žádosti neb následkem jeho nečinnosti může samostatně právo žalobní uplatniti. Jen v tomto posledním případě možno říci, že zákonný zástupce »nepotřebuje žádné další legitimace«42. Povinností soudu jest, aby zjistil, zda-li splněny jsou podmínky k platnému podání obžaloby a není-li souhlas nezletilců prima facie zřejmý (z listinného prohlášení, spolupodpisu »obžaloby« a pod.), budiž zákonný zástupce přidržován, aby ve lhůtě mu vytčené souhlas ten, aneb naprostou nemožnost opatřiti si jej (pro neznámost nezletilcova pobytu a pod.) soudu prokázal; z úřední povinnosti souhlas ten opatřovati není soud povinen, ani oprávněn43.
Ku vynesení obžaloby a odklizení sporu narovnáním (§ 1384. obč. zák.) nemá zákonný zástupce potřebí schválení vrchnoporučenského soudu dle §. 233. obč. zák., poněvadž se tu nejedná o soukromé právo majetkové neb rodinné, pro něž jedině §. 233. obč. z. platí, nýbrž o právo k právním statkům, veřejným právem trestním výlučně chráněným.
Jak již z předchozího odstavce na jevo jde, nemůže zákonný zástupce nezletilcův proti vůli tohoto ani ža- — 206 —
lobní nárok uplatňovati ani jím libovolně disponovati, jinak by nezletilec, deliktem přímo zasažený, jehož samostatná vůle přec zákonem se uznává (§ 2. lit. d, § 1. tr. z.), byl úplně stranou odstrčen a právo, zákonem výlučně jen jemu poskytnuté, přenášelo by se beze všeho právního důvodu na osobu, které nikdy nepříslušelo, což v přímém by bylo odporu se zásadou nepřenositelnosti soukromého práva obžalobního (viz pozn. 35.). Zda-li žalobou zakročiti jest, čili nic, dovede nejlépe posouditi ten, na němž delikt soukromý byl spáchán; jedině tato osoba může míti bezprostřední zájem na tom, má-li soudní cestou býti zjednáno dostiučinění44. Kdyby zákonnému zástupci přiznalo se samostatné právo žalobní i proti vůli nezletilcově, padlo by tím samo sebou samostatné žalobní právo tohoto, resp. kleslo by na oprávnění obžaloby subsidiární, účinné jen v případě nečinnosti zákonného zástupce45. Práva samostatné obžaloby oběma zajisté přiznati nelze proto, že by nastala neodstranitelná kollise, jakmile by se vůle obou křižovala a pak též proto, že by zásadu : »ne bis in idem« naprosto nebylo lze prosaditi.
Z ustanovení §§ 39., 282., 283., 346., 354., 465., 480. tr. ř., jež propůjčují zákonnému zástupci právo i proti vůli obžalovaného jednati (obhájce zříditi, zmateční stížnost neb odvolání podati, za obnovu trestního řízení žádati), dovozovati nelze, že týž proti nezletilcově vůli též k disponování soukromým nárokem žalobním oprávněn jest, neboť uvedené processní úkony může zákonný zástupce předsevzíti jen ve prospěch obžalovaného, nemůže tudíž tohoto úkony těmi nikdy poškoditi (arg. §§ 290. odst. II., 295. odst. II., 346. odst. I., 477. odst. II. tr. ř.), což však snadno učiniti by mohl, kdyby žalobním nárokem samostatně i proti vůli nezletilcově disponovati by směl. Podotknuto budiž ostatně, že ve prospěchu obviněného též státní zástupce (arg. §§ 282., 283., 346., 354., 465., 480. tr. ř.), ano každý, v řízení trestním súčastněný úřad (§ 3. tr. ř.) činným býti může.
Přivádí-li nezletilec v trestním processu ku platnosti zároveň nároky soukromoprávní (na př. dle §. 57. zák. o právu autorském, §. 103. zák. o vynálezích, §. 27. zák. o ochran, známkách), pak ovšem šetřiti dlužno předpisův práva soukromého, resp. soudního řádu civilního, pokud jde o processní způsobilost, ovšem však jen potud, — 207 —
pokud o toto adhaesní řízení jde, neboť otázky práva soukromého mohou dojiti řešení jen dle zásad téhož práva. Nutně tedy nezletilec dle předpisu §. 365. II. odst. tr. ř. přibrati si musí ku provedení adhaesního sporu svého zákonného zástupce46 a vůle tohoto v každém směru i proti vůli nezletilcově se osvědčuje, ač li tu není výjimky dle §. 2. s. ř. c., kdy pak nezletilec i v tom směru úplně samostatným jest. Zákonný zástupce arciť i v tomto případě napomáhati bude ku vítězství ve sporu hlavním (§ 47. č. 1. tr. ř. : »zur Uiberweisung des Beschuldigten«), pokud vůle nezletilcova nebude na odpor.
Jest otázka, zda-li zákonný zástupce, pokud adhaesní řízení provádí, vykázati se musí schválením soudu vrchnoporučenského (vrchnoopatrovnického) dle §. 233. obč. z., chce-li nárok soukromoprávní platně na soud vznésti, resp. jej v dalším řízení odkliditi. Otázku tu, dle našeho názoru, dlužno zodpověděti záporně, poněvadž z uplatnění nároku soukromoprávního v řízení trestním žádná škoda nezletilci vzejíti nemůže, anžto pořad práva povždy jest vyhražen (§ 372. tr. ř.) a zmeškání hlavního přelíčení škodlivých účinků rovněž nemá (§ 47. č. 3. tr. ř.). Nemusí-li tedy míti schválení vrchnoporučenského ku zahájení řízení adhaesního, nemusí ho ani míti k uzavření smíru. Tato poslednější otázka jest ovšem pochybná.
Všechno to, co o nezletilcích dosud bylo řečeno, platí též plnou měrou o nezletilých osobách stavu vojenského, ať řadového vojska, námořnictva či zemské obrany. Není tomu na závadu cís. nař. ze dne 27. října 1853, č. 228. ř. z., neboť nucené zastupování osob, v nařízení tom uvedených (od šikovatele neb strážmistra dolů) důstojníkem, k tomu zvláště kommandovaným, místo má jen v těch případech, kde deliktem soukromým »die Militärstandesehre selbst verletzt erscheint.«47 — 208 —
Z theoretiků Jičínský zastává sice aktivní způsobilost nezletilců k processn, ale v plném rozsahu, námi shora vytčeném, jen pro nezletilého manžela v případě cizoložství (§§ 502., 503. tr. z.); ve všech ostatních případech má však za to, že zákonný zástupce i proti vůli nezletilcově žalovati může; poněvadž však touto možností se samostatné právo žalobní nezletilcovo, jak shora bylo prokázáno, vylučuje, potírá takto Jičínský v důsledcích sám své vlastní zásady.
Tážeme se dále, proč pro manžela nezletilého v příčině cizoložství má býti nějaké privilegium? Zákon pro ně neposkytuje ani té nej menší opory, neboť mluví v §. 503. tr. z. o »beleidigter Theil« právě tak, jako v §§. 495., 496. tr. z. a předpisech ostatních. Ze zvláštního postavení a důležitosti, již svazek manželský v právu a ve státním organismu zaujímá, rovněž nelze privileje toho dovozovati, neboť také v případech §§ 463., 504., 505. a 525. tr. z. poskytuje se obžaloba soukromá z ohledů rodinných; — 209 —
srv. pozn. 40. Právě cizoložstvím uražený manžel provádí obžalobou výlučně osobní právo a možno jen tolik říci, že tento případ jest vzorem pro zásadu nepřenositelnosti soukromého práva žalobního; co tedy platí o nezletilém manželu v případě cizoložství, platí proň i v případech ostatních soukromé obžaloby a platí též pro všechny ostatní nezletilé soukromé žalobce.48
Hoegelův názor, že nezletilci jen pro přestupky samostatně žalovati mohou, ze zákona nijak odůvodniti nelze; důležitost věci aneb nákladnost sporu pro odepření způsobilosti processní pro přečiny nestačí, či snad jest křivé obviňování veřejné z vraždy, žhářství a pod. (§ 487. tr. z.) méně důležito, než-li křivé obviňování ze lhářství v novinách (§ 491., 493. tr. z.)? Nákladnost sporu při přečinu zvláště doznaném (na př. při porušení práva autorského, patentního, ochr. známek) bude dozajista menší, než-li při přestupcích, provádění rozsáhlých a obtížných důkazů pravdy neb pravděpodobnosti vyžadujících; odpadadají-li však tyto důvody, padá též tvrzení samo, jelikož nemá v zákoně nikde žádné opory (srv. § 46., 447. tr. ř.). Hoegel stěžuje řešení naší otázky hlavně tím, že vedle soukromého žalobce staví hned žalobce subsidiárního a oba pak stejně posuzovati se snaží; ale sloučení těchto dvou ústavů jest nemožno, neboť žalobcem subsidiárním může se státi jen ten, kdo za účelem uplatnění nároků soukromoprávních k trestnímu řízení se byl připojil a musí proto jeho způsobilost processní dle zásad práva obč. resp. řízení soud. civilního posuzována býti.
Z Hoegelovy úvahy jest také nejlépe patrno, že při řešení naší otázky s právem soukromým naprosto vystačiti nelze. Poněvadž nezletilci dle soukromého práva jen omezeně k právním činům jsou způsobilí a tudíž též v řízení civilním jen omezenou způsobilost processní mají, snaží se Hoegel provésti toto omezení též v právu trestním a omezuje proto nezletilce jen na řízení přestupkové. Chtěl-li by Hoegel býti důsledným, musil by tuto omezenou (přestupkovou) způsobilost propůjčiti též nedospělcům a osobám choromyslným, neboť i tyto osoby jsou částečně k právním činům způsobilé (arg. §§ 151., 246., 310., 567., 1421. obč. zák.; zák. o pošt. spořitelnách ze dne 28. května 1882, č. 56 ř. z.). Tak daleko Hoegel ovšem nejde a příčina toho jest na snadě. — 210 —
S názory Hrubého se naše názory, pokud jde o nezletilce, celkem shodují. Žádati však pro všechny případy, kdy zákonný zástupce za nezletilce žalobní právo prováděti chce, výslovné srozumění nezletilcovo není třeba; stačí, když o činnosti svého zástupce ví a opačné vůle neprojeví. Dále nelze vystihnouti, proč Hrubý v případech §§. 504. a 505. tr. z. nezletilce z práva žalobního vylučuje; zákon sám zajisté tak nečiní a pouze pro případ, že by tu rodičů neb příbuzných nebylo, udílí právo žalobní poručenstvu (arg. slovo »oder« v §. 505. tr. z.). Ostatně lze si těžko my sliti případ, aby ještě nezletilí rodiče měli již nezletilé děti. Také případy §§ 282., 283., 346., 354., 465. a 480. tr. ř. nejsou výjimkou, poněvadž dotyčné prostředky opravné nezletilec (ba i nedospělee [§§. 237., 269. lit. a) tr. z., §. 465., 480. tr. ř.]) samostatně vedle svého zákonného zástupce uplatniti může.49
Pokud jde o odůvodnění samostatného práva žalobního, nezletilcům přináležejícího, poznamenáváme proti Hrubému: zákon nikde nezakazuje50 zákonným zástupcům, že by nesměli zájmy svých chráněncův hájiti v trestním řízení, právě naopak jim práva toho dopřává v předpisech, v předchozím odstavci citovaných.51 Že pak zákonný zástupce nesmí jako strana vstoupiti do processu na místo obžalovaného nezletilce, má svůj důvod v tom, že zákonný trest na vinníku i nezletilém v zájmu veřejném vykonán býti musí a osoba zákonného zástupce resp. vůle jeho před zájmem tím úplně do pozadí ustupuje, nemohouc tvořiti žádné překážky.52
Co se konečně týče názoru Storchova, jest především tolik jisto, že z předpisů §§. 50. a 365. tr. ř. nelze pro naši otázku zhola ničeho dovoditi.53 Jest sice zcela správno, že trestní řád v §. 365. ku provedení adhaesního řízení, je-li soukromým účastníkem osoba nesvéprávná, žádá zakročení jejího zákonného zástupce. Také úplně právem: vždyť zde běží o soukromoprávní nárok ať majetkový ať rodinný. Za to však správno není, že § 50. tr. ř. soukromého žalobce a soukromého účastníka co do zastupování sobě zcela na roven staví; § tento mluví prostě o soukromém žalobci, pak o soukromém účastníku a konečně o jejich zá- — 211 —
konném zástupci, tedy o trojí kategorii osob a ustanovuje, že pokud úkony soudní processní předseberou, činiti tak mohou bud osobně, buď zmocněncem. Jest zde tedy sankcionována rovnost uvedených osob co do zastupování zmocněnci volenými, nikoliv však co do zastupování zákonnými zástupci. Rozdělme zákonné ono ustanovení o tomto zastupování zmocněnci ve dva různé paragrafy, v jeden o soukromém žalobci, v druhý o soukromém účastníku, což beze všeho jest připustilo, a celá argumentace Storchova rozpadá se v niveč; proto nelze z té nahodilé okolnosti, že zákon — snad k vůli stručnosti — soukromého žalobce a soukromého účastníka vedle sebe v témž paragrafu jmenuje, činiti tak dalekosáhlých důsledkův.
Jest zde patrna táž vada, kterou již nahoře při Hoegelovi jsme vytkli: soukromý žalobce staví se po bok soukromému účastníku a ustanovení pro tohoto platná vztahují se násilně beze všeho zákonného podkladu i na onoho a přehlíží se při tom úplně, že tu jde o dva ústavy právní, od sebe předmětem i účelem naprosto rozdílné. Soukromý účastník domáhá se v řízení adhaesním soukromých svých práv majetkových (či rodinných); soukromý žalobce vykonává však žalobou právo veřejné, státu náležející a jen ze zvláštních důvodů (viz pozn. 40.) státními orgány nevykonávané, nýbrž ponechané ku provedení tomu, kdo bezprávím byl dotčen.
Směšování obou těchto ústavů překvapuje tím více u Storcha, jenž na veřejný ráz i obžaloby soukromé veliký důraz klade.54 Také pokus, vypůjčiti si z práva civilního pojmy způsobilosti k právům a způsobilosti k právním činům a na tomto základě řešiti otázku aktivní a passívní způsobilosti v trestním processu,55 nemohl vésti k uspokojivým výsledkům, jako kterékoliv jiné přenášení ústavův práva soukromého v obor práva trestního; řešení stalo se jen spletitějším a nejasnějším.
Nelze dále chápati, proč Storch osobám nesvéprávným, jmenovitě pak nezletilcům, právo samostatné obžaloby vůbec zásadně na jednom místě odpírá, kdežto na místě druhém56 příbuzným obžalovaného práva zmateční stížnosti (odvolání atd.) dopřává, »nehledíc k tomu, zda-li — 212 —
mají soukromoprávnou způsobilost k právním činům čili nic« (vyjma děti a choromyslné). Či snad nejsou tyto opravné prostředky samostatným úkonem processním právě tak, jako soukromá obžaloba? I zde jsou činný tyto osoby nesvéprávné (nedospělci též? sotva!) mocí vlastního práva, jak Storch v textu § 212. uv. sp. sám tvrdí.
Zbývá ještě zmíniti se o judikatuře. Pokud odepírá nezletilcům samostatné právo žalobní z důvodů práva soukromého, platí o ní vše to, co v předešlých odstavcích bylo řečeno. Jen jeden ještě argument, na první pohled velmi závažný, totiž otázka nákladů, na kterou všechna rozhodnutí nejv. soudu konsequentně poukazují a z okolnosti té, že pro nezletilce ze sporu vzejíti mohou závazky majetkoprávní, t. j. povinnost k náhradě útrat, skončilo-li řízení jinak než odsouzením obžalovaného, nezletilcům aktivní způsobilost processní odepříti se snaží, zasluhuje bližšího povšimnuti.
Tvrdíme, že ani tento důvod není případný. Ať již právní důvod závazku ku náhradě nákladův trestního sporu jest jakýkoliv a ať závazek sám jest povahy soukromoprávní či veřejnoprávní,57 tolik jest jisto, že závazek ten není nikdy samostatný, nýbrž akcessorní, nezbytné plus každého processu vůbec, mající příčinu svou v poměrech národohospodářských. Tato podružná otázka nákladová nemůže již dle této své povahy míti pražádného vlivu na process hlavní, ani co do celku, ani co do jednotlivých jeho částí, tudíž ani ne na otázku aktivní způsobilosti k němu. Vždyť stát musí založiti všechny náklady i soukromého processu trestního až do rozsudku. Dovozovati tedy z otázky nákladové důsledky pro processní způsobilost znamenalo by, přirozený onen poměr na ruby obraceti a celou věc na hlavu stavěti.
I když máme za to, že závazek k placení processních útrat jest povahy soukromoprávní, přece jen uvážiti dlužno, že tu nejde o žádný závazek smluvní, nýbrž zákonný (oblig. ex variis causarum figuris) a že závazky tohoto druhu pro nezletilce samostatně, bez intervence jejich zákonného zástupce vznikají (na př. §. 248. obč. z. a m. j.) právě tak, jako jejich majetkoprávní závazky ex delicto (§§ 866., 1308. a j. v. obč. z.). Důležitost otázky závazku — 213 —
nákladového ustupuje nápadně do pozadí, uvážíme-li, že nezletilec pokaždé, kdykoliv obžalovaný odsouzen nebyl, útraty sporu nésti musí, ať již prováděl spor sám, ať svým zákonným zástupcem byl zastoupen (arg. § 390. I. odst. tr. ř. a contrario).58
Po tak dlouholeté, houževnaté neústupnosti a upjatosti praxe v otázce aktivní processní způsobilosti nezletilců s povděkem v praxi i theorii přijati dlužno rozhodnutí nejnovější ze dne 25. ledna 1904 v odst. II. pod č. 6.) uvedené, jímž konečně naléhavé potřebě praktické vyhověno.
ad D). Co ad C) vyloženo bylo o nezletilcích, platí svrchovanou měrou o osobách, pod prodlouženou mocí otcovskou (§. 173. obč. z.) aneb poručenskou (§. 251. obč. z.) postavené, ač nemá-li prodloužení to svůj důvod v chorobě duševní. Jeť prodloužená moc otcovská (poručenská) ústavem ryze soukromoprávním, trestnímu právu naprosto cizím, také proň žádného smyslu nemajícím a nelze ho proto vůbec do práva trestního přenášeti. Ani literatura, ani judikatura (pokud mi ovšem jest známo) se o případu tomto výslovně nezmiňuje. Podle Storcha ovšem není pochyby, že ani tyto osoby, »postavené pod mocí otcovskou, poručenskou . . . nemají processní způsobilosti a mohou vykonávati práva soukromého žalobce . . . jen skrze své zákonné zástupce.«
ad E). Osoby sem náležející, totiž choromyslné (§§ 21., 270. obč. z.) a hluchoněmé za podmínek § 275. 1. věty obč. z. aktivní způsobilosti processní postrádají právě tak, jako passívní (§. 2. lit. a) b) tr. z.), poněvadž po právu vůbec žádné vůle nemají. Tomu není na odpor předpis § 567. obč. z., dopřávající platnosti testamentu, choromyslným in lucidis intervallis zřízenému, neboť tato výjimka, favore legis pro platnost závětí stanovená, pod- míněna jest důkazem o tom, že testator v době zřizování závěti při zdravém rozumu byl, což ostatně z obsahu závěti samé bude patrno. Z povahy věci samé jest zřejmo, že o processní způsobilosti těchto osob nemůže být sporu. Názor Hrubého, veškeru trestní ochranu osobám těm odpírající, (viz ad A) a B)) zůstal ojedinělým.
ad F). Marnotratníci. O těchto platí vše to, co o osobách ad D) bylo řečeno. Ze spisovatelův jen Hoegel přiznává jim aktivní způsobilost processní, v míře arciť — 214 —
značně obmezené, odůvodňuje omezenost tu jen částečnou způsobilostí k právním Činům. Že však omezení toto předem a hlavně jen pro obor soukromého práva bylo stanoveno, je tudíž do práva trestního vnášeti nelze, jest nepochybilo a bylo již shora ad C) prokázáno. Jinak zase Storch a Jičínský.
Zásady, až dosud pro obor trestního práva ohledně osob civilně nesvéprávných dovožené, nelze snad vyvrátiti námitkou, že též jiné obory práva veřejného pro své účely s civilní svéprávností či nesvéprávností jednotlivých osob počítají a ji tedy pro sebe přejímají (na př. § 2. živ. řádu; § 56. odst. IV. živ. ř., §. 9. zák. ze dne 2. dubna 1873, č. 41 ř. z. o právu vol. do říšské rady; řády volební zemské a obecní atd. atd.), jelikož právo trestní má v té příčině svoje vlastní ustanovení (§ 2. lit. d), § 495. II. odst. tr. z.).
Dodati ještě dlužno:
1. Osoby tělesně nemocné, jakož i hluchoněmé dle 2. věty §. 275. obč. zák. nejsou pro tuto okolnost samu nikdy nesvéprávné, ať již svoji vůli projeviti mohou čili nic (jinak Jičínský). Pokud samostatně jednati nemohou, musí jednati zmocněncem také u soudu trestního právě tak, jako u kteréhokoliv jiného úřadu (srv. § 275. posl. věta obč. z.; § 185. c. s. ř.); pro zřízení kurátora ad actum není tu zákonných podmínek a ani úřadu, který by ho zřídil: vrchnoporučenský aneb vrchnoopatrovnický soud pro ně neexistuje a příslušný soud trestní nemůže a nesmí ve věcech obžaloby soukromé ve stadiu řízení ex officio býti činným (případ modifikace dle §. 96. tr. ř. vyjímaje), zvláště pak nesmí dělati začátek.
2. Totéž platí o osobách svéprávných nepřítomných; musí jednati zmocněncem, jestliže samy k soudu dostaviti se nemohou (jinak Jičínský); kurátor ad actum zřizuje se jim pravidelně jen k návrhu odpůrce v zahájeném již řízení civilním. V trestním řízení není ani ohledně nich úřadu, ku zřízení opatrovníka povolaného. Nedozví-li se nepřítomnný v době promlčecí o deliktu na něm spáchaném a jsou-li i ostatní podmínky promlčení splněny, má to v zápětí zánik jeho nároku žalobního právě tak, jako kdyby z jakýchkoli důvodů jiných proti pachateli zakročiti nebylo lze (na př. pro poslaneckou immunitu a pod.).
Právnické osoby, společnosti, společenstva a jinaká dovolená sdružení se více osob v organický celek, pokud objektem deliktu soukromého býti mohou, zastupo- — 215 —
vány jsou svými zákonnými neb statutárními zástupci. Mohou-li těmito dle zákona neb stanov býti též osoby nesvéprávné,59 platí o nich vše to, co shora o aktivní způsobilosti processní osob nesvéprávných bylo vyloženo.
Tolik de lege lata. De lege ferenda jest ovšem oprávněna úvaha, že posunutí hranice aktivní způsobilosti , processní nazpět až do dokonaného 14. roku praktickou potřebou odůvodněno není a že odporucovalo by se hranici tu vytknouti teprve ve věku pozdějším, kdy sociální vědomosti jednotlivce pokročily. Dosažený rok 18. zdá se pak býti pro rak. právo nejpřípadnějším (cfr. § 569. obč. z.).
K. Skřipský, c. k. s. adj.

Allg. österr. Ger. Ztg. r. 1859, č. 124., 125., 126, 131., 132. a 133.
„Rücksichtlich der Kinder und der Unmündigen unterliegt es zwar keinem Zweifel, dass an ihrer Statt das Klagerecht von ihren gesetzlichen Vertretern .... ausgeübt werden könne,... weil diese gesetzlichen Vertreter die Verpflichtung haben, die Rechte ihrer Kinder und Mündel vor Gericht zu vertreten.“ Jičínský v uv. čl. st. 498.)
„Wir halten daher dafür, dass jeder Minderjährige das Recht habe, seine Klage allein bei Gericht anzubringen. Verzichtet er aber, oder widerruft er, so könne der gesetzliche Vertreter, weil er die Pflicht hat, die Rechte der Minderjährigen zu wahren, aut Bestraifung dringen, und zwar (entweder gemeinschaftlich für ihn, oder für sich allein) selbst wider dessen Willen.“ Jičínský 1. c. str. 499.)
Starého ze dne 29. července 1853, č. 151 ř. z
„Mit der Vertretungsbefugnis des Vaters und des Vormundes ist jene des Ehemannes nicht zu verwechseln, weil die Ehefrau ais beleidigter Theil selbstständig zur Klage berechtigt ist, der Ehemann daher nur ais von ihr bestellter Bevollmächtigter auftreten konne.“ 1. c. str. 499.)
„ist das Oberhaupt des Verhaltnisses selbst Yerletzer, so tritt der Ehegenosse, oder der náchste Anverwandte, der etwaige Vormund, Erzieher u. d. gl. ais Klagberechtigter an seine Stelle. Dasselbe muss auch dann ais geltend angenommen werden, wenn der Vater .... aus was immer für einem Grunde (z. B. Frodigalität) die vaterliche Gewalt verloren hat.“ 1. c. str. 502.)
„Zu erwahnen ist nur noch, dass wenn der zur Klage in Vertretung Berechtigte selbst Beleidiger ist, dem zu Vertretenden nach §. 271. a. b. G. B. ein Curator gesetzt werden müsste, es wäre denn, dass im Falle eines Minderjährigen dieser selbst seine Klage bereits angestellt hätte.“ 1. c. str. 499.
Erläuterungen zur Strafprocessordnung. Graz. 1874
Lehrbuch des osterr. Strafprocessrechtes. 1882.
Commentar zur osterr. Strafprocessordnung, I. díl.
Sluší toho tím více litovati, an jinak otázky, důležitosti mnohem podřízenější, obšírně a široce vykládá.
„Die gesetzliche Vertretung Pflegebefohlener im Strafverfahren“. J. Bl. 1886, č. 24.
„O právu soukromé obžaloby osob nezletilých a nedospělých dle rak. práva trestního 14. Právník r. 1889, str. 181. nn.
v uv. článku str. 290. nn.
Řízení trestní rakouské, I. d. § 84.; Ostatní články Storchovy, totiž: „Beitrage zur Lehre von der Parteienvertretung im Strafverfahren“ v Grünh. Ztschrft. f. priv. u. off Recht B. XVI. str. 279. nn. a: „O zastupování stran v řízení trestním" v Právníku r. 1887, jsem bohužel nečetl, nemoha si časopisy ony na venkově opatřili.
Jičínský, 1. c. č. 125; Mayer, 1. c. k §. 48 ; Storch, 1 c. §. 72
Srv. Ger.Halle r. 1861, č. 9.; Storch: Grünh. Zt. sv. XVI, str. 385
Ger.Halle r. 1874, 6. 58.; vide S. Mayer v uv. kom. pozn. 7. k §. 46. tr. ř.
Man z: Strafprocessordnung r. 1893, pozn. 13. k §. 2. tr. ř.
Z důvodů budiž uvedeno: „In den bestehenden Vorschriften ist zwar das Reclit, vor Gericht ais Privatklager aufzutieten, ausdrucklich von keinem bestimmten Lebensalter abhangig gemacht ... Im Hinblicke auť das Mail der Selbstbestimmung, welches die St P. O. einem minderjährigen Beschuldigten zugesteht (s. insb. §§. 39., 281., 283, 346., 354, 465. St. P. O.) mag auch unerortert bleiben, ob es dem Geiste des Gesetzes entsprache, die civilrechtlichen Voraussetzungen der facultas standi in judicio . . . ohne weiters auch auf die Privatanklage zu ubertragen Auf Al. 2. § 365. St. P. O. lässt sich nicht verweisen, da Ersatzansprüche und Adhäsionsverfahren mit der Privatanklage nicht nothwendig in Verbindung stehen. Allein darüber kann nach dem Grade geistiger Entwicklung eines Unmuudigen und bei Würdigung der ihm demgemäs in den Gesetzen auferlegten Beschrankungen (§ 310., 885. a. b. G. B.) doch wohl kein Zweifel bestehen, das sich die Verantwortlichkeit für das Anbringen oder Zurückziehen einer Privatanklage, das vermogensrechtliche Verbindlichkeiten nach sich ziehen (kann (§ 390. St. P. O.), dem Unmündigen nicht aufbürden lässt, dass er nach diesen Richtungen hin personlich nicht zu disponieren vermag, sondern da6 sein gesetzlicher Vertreter fur ihn disponieren muss (§§ 21., 152., 243. a. b. G. B ).“
21) Zprávy Pr. Jed. Mor. 1903, str. 157. nn.
22) Doslovné důvody viz v těchže Zprávách, str. 159. nn.; zajímavo jest, že rozhodnutí toto akceptovalo Storchovu argumentaci z trest. řádu a přišlo tak v odpor s důvody, v pozn. 20. citovanými.
Manz, Strafprocessordnung 1904, pozn. 18. k §. 2. tr ř.
Naproti tomu nelze dovolávati se rozh. nejv. soudu z 19. list. 1868, č. 9165., G.-U.-W. č 3168., jak činí Hrubý v uv. pojed. poz. 13., poněvadž rozhodnutí to činí zmínku o nezletilci jen jako obžalovaném; také rozh. č. 4693. sb. Gl.-U.-W., Hrubým dovolané, není pro théma naše případné, jelikož jedná jen o nárocích soukromoprávních.
Srov. Storch v uv. sp. I. d. §. 1., pozn. 2.; II. d. §. 244., str. 607.
Srov. rozh. ze dne 28. listopadu 1893, č. 13819. sb. Now. č. 1746.; rozh. ze dne 1. října 1895, č. 11592. (Manz: St. P. O. pozn. 1. k §. 273.); rozh. ze dne 9. května 1899, č 7113., sb č. 2352.
V uznání toho vydána byla nař. min. spr. ze dne 25. listopadu 1902, věstn. č. 51., výnos 26. listopadu 1902, č. 25491.; 28. prosince 1902, č. 27054.; 13. března 1903, č 6101.; 25. dubna 1903., č. 8847.; 9. dubna 1904, věst. min. spr. č. 19.; 14. února 1905, č. 3386., upravující udělení milosti mladistvým zločincům. De lege ferenda srov.: Zucker: Ueber Schuld und Strafe der jugendlichen Verbrecher, Stuttgart 1899 a recenci Prušákovu ve Sborníku, roč. I., str. 259. nn., dále zprávy ve Sborníku, roč. V., str. 387. nn.
takže rozsudek vždy jen na „přestupek nezletilých zní (a nikoliv na krádež, žhářství a pod); srov. rozh. ze dne 31. října 1902, č. 14358, sb. úř. č. 2767.; ze dne 14 března 1903, č. 8924., sb. úř. č. 2831.; ze dne 4. února 1903, č. 12751. (neuveřejněné).
Prušák: O příčetnosti osob mladistvých a jich potrestání . . . .; recense Storchova ve Sborníku, roč. I., str. 256., nn.
Rozeznávání práva soukromé obžaloby ve smyslu materielním a ve smyslu formálném, jak Hrubý a Storch činí, byť i rozeznávání tomu jistá theoretická oprávněnost upříti se nedala, nemá pro otázku řešení našeho thematu bezprostřední důležitosti, řešení to právě naopak složitějším a nepřehlednějším činí a nebylo proto k němu v tomto pojednání přihlíženo.
Na př.: Storch 1. c. I d. § 74.; rozh. kas. s. ze dne 4. června 1903, č. 8200, sb. úř. č. 2851: „Porušení všeobecného právního řádu vytvořují právě nárok státu ku trestu, před kterým ustoupiti musí moc otcovská, po příp. poručenská. Realisování nároku toho nemůže učiněno býti odvislým na svolení zákonného zástupce nezletilého provinilce a jeho chování se před soudem.... Pachatel sám jest předmětem procedury a musí proti němu, je-li nezletilý, nezávisle od vlivu moci rodinné nad ním stojící, cestou práva býti jednáno . . . .“
Srov. Jičínský v uv. poj., str. 497.
Přestupek §. 524. tr. z. není deliktem soukromým, nýbrž návrhovým; srov. Storch v uv. sp., II. d., str. 8.
Na př.: Jičínský v uv. poj. odst. 2. a 3.; Storch 1. c. I. d. str. 294. pozn. 2.
Správné jest tudíž roz. kas. s. ze dne 20. února 1890, č. 13480, sb. 1334, byť i důvody byly pochybeny. Rozhodnutím odvolacího soudu byl porušen zákon již proto, že proti výslovnému předpisu §. 530. tr. z. odvolací soud připustil vzdání se soukromé obžaloby 10letým uraženým ještě v běhu řízení odvolacího, kdežto ono jen až do prohlášení rozsudku v I. inst. přípustným jest (mimo případ cizoložství) a pak ovšem i proto, že nebyla respektována vůle zákonného zástupce, ve sporu tomto jedině směrodatná; hlavní důvod, kas. soudem vyslovený, totiž možnost právních závazků majetkových, jest úplně irrelevantní.
K názoru tomu dospívá Hrubý na základě pojmu cti, k němuž žádá moment vnější, objektivní: vážnost u spoluobčanův a moment vnitřní, subjektivní: vědomí své hodnoty a tudíž snahy, ji sobě udržeti; poněvadž pak děti a nedospělci (a jim rovné osoby "rozumu pozbavené") vůle a snahy nemají, nemají ani cti a není proto možno, jim na cti ublížiti. Leč definice cti Hrubým podaná jest v rozporu s pojmem cti, jak theorii (na př. Janka, Finger, Liszt a j.) a rak. tr. zák. jest stanoven. Judikatura kas. soudu důsledně děti a nedospělce za spůsobilý objekt urážky na cti uznává; srov. plen. rozh. ze dne 8. listopadu 1904, č. 16030, sb. úř. č. 3002; plen. rozh. ze dne 5. května 1903, č. 6823, sb. úř. č. 2836 a literaturu v pozn. k rozh. tomu.
K pozn. 50. Hrubého na str. 327. podotýkáme jen tolik, že po právu měl otec jako bezprostřední pachatel (ev. návodce) býti stíhán.
Srv. plen. rozh. ze dne 30. března 1897, 6. 3586, sb. č. 2080; plen. rozh. ze dne 29. listopadu 1898, č. 16285; ze dne 26. října 1903, č. 4258, sb. č. 2884 (uvedené též v Manzově vyd. tr. ř. z r. 1904 z pozn. 27. a 28. k §. 2. tr. ř.)
Srv. Jičínský v uv. poj. str. 497., kde dělí se delikty soukromé vzhledem na důvody, proč obžaloba trestná vyhražena, takto:1. ohled na poškozeného samotného, (§ 487.—495.; 496., 497. tr. z.; zajisté nyní též § 1. zák. ze dne 6. dubna 1870 č. 42 ř. z. [listov. taj.]: § 21. tisk. zák. a čl. III. zák. 15. říj. 1868, č. 142. ř. z.);2. ohled na rodiny (§§ 463., 503., 505., 525. tr. z.);3. ohled na občanskou společnost (starý § 467. tr. z.; nyní § 55. zák. o právu autorském; § 97. zák. o patentech a § 26. zák. o ochr. znám.); označení tohoto třetího důvodu není ovšem zcela případné, poněvadž se v případech těchto jedná o porušení individuálních práv majetkových (srv. Randa: Stačí-li obvyklé roztřídění soukromých práv dle jich obsahu. Sborník, roč. I. str. 1.
Náklady, státu již vzešlé a jím založené, musí hraditi soukromý žalobce, pokud je narovnáním obžalovaný nepřevzal. Viz Storch, 1. c. II. d. § 245., č. 2. str. 615.
Dotyčné předpisy §. 530. nebyly zrušeny tr. řádem z r. 1873; viz Storch, 1. c. I. d. § 72, pozn. 14. str. 299; rozh. ze dne 26. srpna 1875, č. 6576. sb. č. 77; ze dne 20. dub. 1898. č. 5442, č. 2207.; ze dne 14. července 1891 č. 8832 sb. č. 1474.
jak se praví v důvodech rozh. ze dne 4. června 1903, č. 8200 sb.č. 2851.
Tato podmínka nebyla zjištěna v případě, v pozn předchozí uvedeném a nebyla proto II. instance beze všeho oprávněna říci, že tu není dle zákona potřebné obžaloby (§. 259. č. 1. tr. ř).
Mysleme jen na choulostivé urážky na cti, spáchané na nevěstěneb ženichu před svatbou.
To přehlíží Jičínský; viz pozn. 3.
Pokud mi jest známo, jest praxe v požadování této záležitosti velice laxní; velmi často připouštějí se osoby nesvéprávné jako soukromí účastníci k trestnímu řízení i bez podmínek §. 2. c. s. ř., a nález o náhradě škody jim se doručuje, kdežto zákonný jejich zástupce úplně stranou se ponechává.
Nařízení toto dosud jest v platnosti; článkem V. zák. ze dne 17. prosince 1862, č. 8. ř. z. ex 1863 zrušeno býti nemohlo, jelikož ono jedná o všech urážkách na cti, jak přečinech tak i přestupcích dle §§ 487.- 496. tr. z., kdežto tento upravuje právo žalobní jen ohledně přečinů §. 493. tr. z.; také kruh osob chráněných se nekryje; nařízení cit. mluví o vojácích od šikovatele neb strážmistra dolů, kdežto cit. čl. odst. III. o osobě vojenské vůbec („gegen einen Militär“); dle tohoto ustanovení) musí útok (přečin) směřovati na „Berufshandlungen“, dle onoho (cís. nař.) stačí však porušení cti stavu vojenského (,,Militärstandesehre“) vůbec, kteréžto pojmy arciť identické nejsou.Ale ani platným trestním řádem ze dne 23. května 1873, č. 119. ř. z. ono cís. nařízení zrušeno nebylo; neboť § 2, II. odst. platného tr. řádu shoduje se co do znění s předpisem §. 2. starého trest. řádu ze dne 29. července 1853, č. 151. ř. z. (§ tento zní: "Die strafgerichtliche Verfolgung findet von Aintswegen statt, mit Ausnahme derjenigen Fälle, in welchen das Gesetz sie insbesondere von dem Verlangen eines Beteiligten abhángig macht"); také § 37. starého tr. řádu souhlasí s §. 46. tr. ř. platného až na to, že ukládá soukromému žalobci povinnost, žádati nejprve státního zástupce o stíhání a teprve, když tento je odepře (dle instrukcí měl převzíti stíhání jen tehdy, když deliktem dotčeno bylo "ein offentliches lnteresse"), má onen právo žaloby samostatné. Tato okolnost jest však pro naši otázku bez významu. Tolik tedy jest jisto, že nový, nyní platný trestní řád se úplně shoduje v tomto směru (pokud jde o soukromou obžalobu) se starým z r. 1853 a poněvadž tento nabyl platnosti později (na Moravě a ve Slezsku dle min. nař. ze dne 26. března 1855, č. 54. ř. z. dnem 28. dubna 1855; v Čechách dle min. nař. ze dne 6. května 1855, č. 63. ř. z. teprve dnem 26. května téhož roku), nežli ono císařské nařízení, musilo by toto již jím zrušeno býti bývalo. Ale trestní řád z roku 1853 byl vydán před oním cis. nařízením, měl tedy jím býti doplněn a nikoliv je zrušiti. Bylo by také úplně proti smyslu, aby zákonodárce vydal zákon (cís. nař.) věda, že musí býti zrušen, jakmile nabude platnosti zákon (tr. řád), krátce před tím vydaný. Na ono cís. nařízení musí býti pohlíženo se stanoviska jiného, totiž toho, že delikty, o kterých ono jedná, stíhaly se v říších sousedních ex officio a ono, chtějíc se tomu přizpůsobiti, volilo střední cestu zavedením nuceného zastupování důstojníkem. (Srv. Jičínský l. c.)Srv. o této otázce, jmenovitě z doby poslední pojednání; —ek: "Jest cís. nařízení ze dne 27. října 1853, č. 228. ř. z. dosud v platnosti v Hovorně Právníku roč. 1904, pod č. 1., jež hlavně potírá důvody rozh. ze dne 3. list. 1903, č. 15575. v souvislosti s rozh. kraj. soudu v Olomouci ze dne 17. září 1903, Bl. 258 /3.
Až ovšem na výjimku, §. 503. větou 3. stanovenou, že totiž žalobce může i po právoplatném rozsudku odpustiti spolumanželi s účinkem trestnost úplně shlazujícím, kterážto výjimka z ohledu na další trvání manželství, jako základní jednotky státního organismu, snadno se dá odůvodniti.
Viz Storch: l. c. II. d. § 212. str. 476.
Hrubý v uv. poj. str. 219.
Srv. k tomu nař. min. práv ze dne 10. července 1903, č. 22 věstn.
Srv. důvody rozh. ze dne 4. června 1903, č. 8200 sb. úř. č. 2851 v pozn. 32.
Viz též důvody rozh. ze dne 20. ún. 1890, č. 13480 v pozn. 20. citované.
Srov. jeho uv. sp. I. d. § 1., pozn. 2.; II. d. § 244., tr. 607.: "Stíhání činů trestných děje se vždy v prospěchu veřejném a věc trestní zachovává si proto vždy povahu věci veřejné".
Storch dle Hrubého v uv. poj. v "Právníku", str. 253. nn.
Storch: l. c. § 212. II. d., str. 476.; zde ovšem nebylo lze jinak, než-li podrobiti se doslovnému znění zákona (§ 282. tr. ř.).)
58) Storch: l. c. II. d. § 245. a pozn. l. k témuž §.
Storch: l. c. II. d. § 245., pozn. 11.: "poněvadž nečinil tak (zák. zástupce) vlastním jménem, nýbrž jen jako zástupce jmenovaných osob (soukr. neb subsidiárního žalobce).
Na př.: studentské spolky; viz Manz, Strafgesetz. 1902, II. d., pozn. k §. 1. zák. spolk.

Citace:

Aktivní způsobilost osob nesvéprávných k trestnímu řízení.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1905, svazek/ročník 14, s. 170-184, 217-231.