Č. 3136.

Pensijní pojištění: * Prémiové reservy a uhražovací kapitály z pensijního pojištění náhradními smlouvami zaměstnanců podniku tuzemského sluší platiti v čsl. korunách i tenkráte, když nositel pojištění je cizozemec.
(Nález ze dne 18. ledna 1924 č. 822.)
Věc: Priv. rakousko-uherská společnost státní dráhy ve Vídni (adv. Dr. Alfons Ples z Prahy) proti ministerstvu sociální péče (min. rada Dr. Bronislav Wellek) (za zúčastněný Všeobecný pens. ústav v Praze — Dr. Emil Hendrych) o převzetí prermové reservy a úhradových kapitálů.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: K návrhu zemské úřadovny všeobecného ipensijního ústavu v Praze rozhodlo min. soc. péče nař. rozhodnutím, že stěžující si společnost státních drah jest povinna převésti neprodleně ve smyslu čl. 11, odst. 4 prov. nař. z 30. prosince 1920 č. 693 Sb. prémiové reservy a úhradové kapitály na zemskou úřadovnu I. Všeobecného pensijního ústavu v Praze a to v měně čsl., a předložiti této úřadovně ihned příslušné výkazy ve smyslu čl. 11, odst. 5 cit. nař.
Stížnost naříká toto rozhodnutí pro vadné řízení a nezákonnost.
Ze spisů vychází nesporná skutková podstata, že stěžující si společnost má sídlo ve Vídni a že provozovala na Kladně doly, které v říjnu 1918 propachtovala. Zaměstnanci na dolech byli pensijně pojištěni náhradními smlouvami, na základě kterých z části již nastala povinnost platiti pense. Pense ty stěžující si společnost také sama do 1. května 1922 v měně čsl. platila. Pojištění trvající byla od 1. ledna 1919 převzata Všeobecným pensijním ústavem v Praze.
Nss rozhodnutí o stížnosti té opřel o následující úvahy:
Povinné veřejnoprávní pojištění pensijní děje se zpravidla u všeobecného pensijního ústavu, zákon však připouští také pojištění u náhradního ústavu a náhradní smlouvou; o náhradních ústavech jednají ustanovení §§ 64, 64 a) a 65 pens. zák. v znění cís. nař. z 25. června 1914 ř. z. č. 138, jako smlouvy náhradní uznává § 66 cit. nař. za předpokladu, že splněny budou podmínky § 65, č. 1, 2 a 3, také smlouvy, které uzavírají zaměstnavatelé se zaměstnanci o zaopatřovacích požitcích těchto a jejich pozůstalých. Kdežto u náhradních ústavů jest tu právnická osoba, která na místě všeobecného pensijního ústavu obstarává pojištění dle svých stanov, jde při náhradní smlouvě dle § 66 č. 2 jen o poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Neplatí proto na takové náhradní smlouvy ustanovení čl. 275 mírové smlouvy s Rakouskem, poněvadž ustanovení to jedná toliko o reservách nashromážděných vládami nebo úřady bývalého mocnářství rak.-uh., nebo veřejnými neb soukromými organisacemi činnými pod jejich dozorem, nikoliv o pojištění sociálním provedeném smlouvou zaměstnance se zaměstnavatelem. Pokud spor jde o nárok všeobecného pensijního ústavu v Praze proti stěžující si firmě na vydání prémiových reserv a úhradních kapitálů, nelze poměr ten podříditi zák. z 30. června 1922 č. 207 a nař. ze dne 7. srpna 1922, č. 265 Sb. o soupisu a způsobu vyrovnání pohledávek a závazků vzniklých v korunách rak.-uh. mezi věřiteli nebo dlužníky čsl. a cizími, neboť nař. to v § 2 pod č. 6 vylučuje ze soupisu 1. pohledávky a závazky z poměru sociálního pojištění, 2. pohledávky a závazky z pojištění soukromého, pokud příhoda pojistná nenastala před 26. únorem 1919, 3. pohledávky a závazky ze smluv zajišťovacích, a neklade při pohledávkách a závazcích pod č. 1. uvedených váhu na okolnost, zda příhoda pojistná nastala před 26. únorem 1919.
Poněvadž jde o spor mezi nositeli pojištění mezi sebou, který se týká prémiových reserv a s nimi do povahy stejných náhradních kapitálů, a není tu výminek, o nichž shora bylo jednáno, jest dle čl. 77, odst. 2 zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb. k rozhodnutí jediné příslušno min. soc. péče.
Na tom ničeho nemění okolnost, že stěžující si společnost má sídlo v republice rakouské, tedy v cizině, neboť jde o smlouvy náhradní k pojištění zaměstnanců podniku v republice čsl. a o plnění z tohoto poměru se podávající.
Ve věci stížnost sama tvrdí, že od 1. ledna 1919 jest legitimním nositelem pojištění jak ohledně zaměstnanců činných, tak ohledně zaměstnanců již pensi požívajících Všeobecný pensijní ústav v Praze a že stěžující si společnosti nezbývá, než vypořádání účtů ohledně prémiových reserv a úhradového kapitálu s pensijním ústavem a tu že jedná se toliko o měnu, ve které závazky mají býti plněny.
Pensijní pojištění založeno jest nesporně na kapitálové úhradě. Dle místních poměrů vyšetří se hodnota požitků zaměstnanců, dle těchto zařazení pojištěných do tříd služného, dle těchto opět prémie, které zaměstnavatel a zaměstnanec musí platiti a z kterých shromáždí se prémiová reserva a uhražovací kapitál sloužící k úhradě důchodů. Již z těchto úvah stejně se podávajících ze zák. z 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. z r. 1907 jako z cís. nař. z 25. června 1914 ř. z. č. 138 a zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb. jde, že místo podniku jest pro platy ty jedině rozhodné, že smlouvy náhradní, kterými povinnému pojištění má býti učiněno zadost, řídí se dle zákonů sídla podniku a že důchody z pensijního pojištění platiti dlužno v té měně, ve které placena jest mzda a prémie.
Když tedy dle § 68 a dle § 65 č. 3 starého zák. z r. 1906, dále cit. cís. nař. § 68, odst. 2 a § 68, odst. 1 zák. z 5. února 1920 č. 89 Sb. při změně pojistné příslušnosti jest dřívější nositel pojištění povinen odevzdati novému nositeli pojištění prémiovou reservu potřebnou ke krytí získaných nároků přestupujícího pojištěnce a to nejméně částku odpovídající prémiové reservě, která by tu byla, kdyby zaměstnanec byl býval pojištěn u Všeobecného pensijního ústavu po započítatelnou dobu, nezbývá pochybnost, že tyto prémiové reservy neb uhražovací kapitály musí býti převedeny ve měně, která platila na místě podniku v den změny, a v případě pozdějšího plnění, která na její místo nastoupila, tak, aby nový nositel pojištění měl fond v téže měně, ve které svého času rentu bude museti vypláceti.
Ve sporném případě jde o závazek nesporně splatný na území čsl. státu, vzešlý 1. ledna 1919 v korunách rak.-uh. měny, dlužno jej proto posouditi dle § 6 zák. z 10. dubna 1919 č. 187 Sb., nelze proto shledati nezákonnost v tom, že úřad uložil stěžující si firmě, aby převedla prémiové reservy a uhražovací kapitály, pokud jde o zaměstnance tuzemského podniku, v měně čsl.
Pokud se stížnost dovolává toho, že Všeobecný pensijní ústav v Praze převzal výplatu rent v čsl. republice bez předchozího převedení úhradového kapitálu a vytýká jako vadu řízení, že nař. rozhodnutí na závazné vyjádření pensijního ústavu nehledělo, není důvodnou, neboť dopisem z 11. dubna 1922 upozorňuje pensijní ústav, že důchody pensijního fondu jsou převzaty k dalšímu plnění a žádá o konečné vyúčtování, nikterak však neprohlašuje, že renty ty bude vypláceti, aniž by mu uhražovací kapitál byl vyplacen, nebo dříve než mu bude vyplacen.
Jest tudíž tato okolnost pro otázku, v které měně náhradní kapitál má býti převeden, bez významu.
Ostatně přísluší min. soc. péče jako úřadu dohlédacímu nad pensijním pojištěním, aby učinilo veškerá opatření, která uzná nutnými, aby v pensijním pojištění zákonný stav byl proveden.
Stížnost jest tedy ve všech směrech neodůvodněná, pročež byla zamítnuta.

Citace:

č. 342. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 175-176.