Č. 872.

Úředníci státní: K praxí zákona ze dne 27. května 1919 č. 289 sb. z. a n.
(Nález ze dne 6. června 1921 č. 2504.)
Věc: Jan R. v Jičíně proti ministerstvu spravedlnosti v Praze o započítání služební doby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Stěžovatel nastoupil službu jako kancelářský praktikant dne 1. května 1898, od 1. ledna 1899—28. září 1911 sloužil jako kancelářský pomocník a oficiant, dne 29. září 1911 jmenován byl kancelářským asistentem (XI. hod. tř.), 8. ledna 1914 kancelářským přednostou (X. hodn. tř.) a 1. srpna 1917 vrchním přednostou kanceláře (IX. hodn. tř.).
K žádosti jeho za úpravu služebních požitků dle zákona z 27. května 1919 č. 289 sb. z. a n. presidium vrchního soudu zemského dekretem z — upravilo stěžovateli požitky služební — — takto:
Pro časový postup započítána k 1. květnu 1919: služební doba ve skupině C skutečně ztrávená 7 r. 7 m., válečná pololetí 2 r. 6 m., služební doba započítatelná dle zákona čís. 289/1919 12 r. 4 m., tedy úhrnem 22 r. 5 m.
Tato celková doba propočítána dle schématu § 52 služ. pragm. a stěžovatel zařazen dnem 1. května 1919 do požitků 1. stupně VIII. hodn. tř. a od 1. září 1919 dle zákona ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. z. a n., resp. 18. prosince 1919 č. 25 sb. z. a n. z r. 1920 do požitků 2. stupně VIII. hodn. tř.
Stížnost, kterou proti tomu podal k ministerstvu spravedlnosti, byla rozhodnutím z — zamítnuta — — — — —
O stížnosti, která rozhodnutí toto potírá jako nezákonné a domáhá se toho, aby stěžovateli služební doba 12 let 4 měsíců započítána byla do časového postupu od IX. hodn. tř. počínaje tak, že mu od 1. května 1919 přísluší plat 1. stupně VII. hodn. tř., nejvyšší správní soud uvážil:
Zákon z 27. května 1919 č. 289 sb. z. a n. stanoví, že se soudním kancelářským úředníkům skupiny C vpočítá do lhůt časového i platového postupu ona dosud nevpočtená doba služební, kterou ztrávili ve službě praktikantské, oficiantské nebo pomocnické, při čemž oněm, kteří nastoupili do kancelářské služby soudní r. 1898, počítá se praktikantská doba 1 rokem, ostatním 3 roky. Tím tedy zásadně stanoveno, že doba služby praktikantské, oficiantské a pomocnické, která dosud — nehledíc k výjimečným případům § 57, odst. 1 lit. e) služ. prag. — do postupu se nevčítala, má býti do časového i platového postupu započítána. Jakým způsobem má toto započtení býti provedeno, naznačuje zákon všeobecně větou »při celkovém výpočtu podle ustanovení služební pragmatiky«. Že by se tato slova vztahovala, jak míní stížnost, pouze k ustanovení bezprostředně předcházejícímu o počítání doby praktikantské jedním resp. třemi roky, nelze sdíleti. Byla by, jenom v tomto smyslu pojata, zbytečná; a čárka, která slova »... třemi roky« odděluje od dalšího pokračování »při celkovém výpoču ...«, zřejmě naznačuje, že ustanovení o délce započítatelné služby praktikantské, »při čemž... třemi roky« jsou pouhou vložkou, kdežto další slova »při celkovém výpočtu podle ustanovení služební pragmatiky« pojí se smyslem bezprostředně k hlavní větě, kterou se stanoví zásadně započítatelnost služby praktikantské, oficiantské a pomocnické.
Slovům »při celkovém výpočtu« ve spojitosti s poukazem na ustanovení služební pragmatiky nelze rozuměti jinak, nežli že celková služba praktikantská, pomocnická a oficiantská, která teprve nyní stává se započítatelnou pro postup, má se ke služební době již dříve započítatelné připočísti, a že na základě této úhrnné služební doby má se celkově vypočísti resp. propočítati časový a platový postup dle schématu § 52 služ. pragm. Tomuto výkladu svědčí také ratio legis. Jak z materialií (v. tisk 255 a 1048 Nár. shrom. 1918/1919) patrno, zavdala k vydání zákona podnět okolnost, že následkem nedostatečné systemisace míst kancelářských asistentů a stranického postupu bývalých rakouských vlád při obsazování těchto míst, velká část praktikantů musela ve službě pomocnické neb oficiantské čekati 10—21 let, nežli se stali asistenty, takže z čekatelů přijatých r. 1898, kteří by při normálních poměrech byli všichni již v VIII. hodn. tř., je v této třídě jen několik málo jich, kdežto ostatní jsou ještě v třídě IX., X„ ba i v XI. Tyto nesrovnalosti, interesenty zcela nezaviněné, měly zákonem býti odstraněny, a mělo na příště odčiněno býti bezpráví jim dříve učiněné, a to tak, že doba, kterou beze své viny ztrávili v poměru praktikantském, pomocnickém a oficiantském, a která jim tedy pro postup časový a platový byla ztracena, měla se jim nyní dodatečně započítati a postupem dle schématu služební pragmatiky pro budoucnost nahraditi. Zákonodárce zcela vědomě chtěl zákonem čís. 289 jenom odstraniti nesrovnalosti a křivdy dřívějšími abnormálními poměry způsobené, a to jenom potud, pokud tyto nesrovnalosti u porovnání s normálním postupem při včasném jmenování kancelářským asistentem ještě trvaly, nikoli však nad to poskytnouti nějakých dalších výhod i těm kancelářským úředníkům, u nichž rychlejším jmenováním nesrovnalosti ty byly již zcela nebo z části odčiněny. Výklad, který dává zákonu stížnost, míníc, že se služební doba, započítatelná dle tohoto zákona, má započítati do časového a platového postupu dalšího v té třídě, v níž ten který úředník 1. května 1919 právě jest, šel by zřejmě dále, nežli zákon zamýšlel, poněvadž by se neobmezoval na odstranění dosavadních ne srovnalostí, nýbrž naopak v jistém rozsahu by je petrifikoval i pro budoucnost. Ve znění zákona nemá výklad ten žádné opory; nelze ji spatřovati ani v ustanovení § 2, které chce toliko říci, že finanční důsledky stanoveného započítávání provésti jest teprve s platností od tohoto termínu, a nikoli také pro dobu minulou.
Stanovisko stížnosti nelze sdíleti ani s toho hlediska, že se stěžovateli odnímají výhody a práva nabytá dřívějším jmenováním. Zákon ovšem nevztahuje se na pragmatikální služební dobu úředníků jím dotčených, nýbrž upravuje toliko započítání jejich služby předchozí jako praktikantů, pomocníků a oficiantů. Ale naříkané rozhodnutí také nijak nedotýká se dosavadního postupu stěžovatelova, neruší jej ex post, a nechává stěžovateli vše, čeho jím nabyl; propočtení služební doby podle schématu § 52 služ. pragm. provádí se toliko ideálně a s účinkem jenom pro futuro. A i pokud se takto provádí účinně pro příště, nezkracuje se jím právo stěžovatele, kterého nabyl posledním jmenováním do IX. hodn. třídy. Toto právo jeho zůstává nedotčeno, a naopak přiznávají se mu ještě v témže postavení vyšší požitky, totiž požitky VIII. hodn. třídy. Zmenšuje se toliko dosavadní diference, která tu byla mezi jeho postavením resp. požitky a mezi požitky jiných kancelářských úředníků soudních, kteří byli jmenováni později resp. postupovali pomaleji nežli on. Na to však, aby diference ta byla zachována a jiným kancelářským úředníkům služební požitky zvyšovány nebyly, nároku ovšem nemá.
Okolnost, že v jiných případech postupována bylo jinak, nežli u něho, nemůže arcit při posuzování zákonitosti naříkaného rozhodnutí padati na váhu, stejně jako nelze ohledu bráti na důvody ekvity, které stěžovatel s poukazem na svoji kvalifikaci a obětavé plnění svých služebních povinností uplatňuje.
Nelze proto v naříkaném rozhodnutí shledávati nějaké nezakonitosti, a bylo tudíž stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

č. 872. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 595-597.