HLAVA IV.
Výklad k § 1.
Generální klausule. Č. 27. Dle rozdělení, které jsme naznačili na konci úvodu k tomuto spisu, po jednotlivých v zákoně definovaných (typických) skutkových podstatách věnujeme se nyní výkladu §u 1. Tento zní:
Kdo dostane se v hospodářském styku v rozpor s dobrými mravy soutěže jednáním způsobilým poškoditi soutěžitele, může býti žalován, aby se zdržel takového jednání a odstranil závadný stav jím způsobený; věděl-li pak nebo musil-li věděti, že jednání jeho jest způsobilé poškoditi soutěžitele, též, aby nahradil škodu tím způsobenou. Předpis tohoto paragrafu, t. zv. generální klausule, jest daleko nejdůležitější z celého zákona. Jeho úkolem jest poskytnouti soudci oporu pro postup proti případům nekalé soutěže, které zákonodárce předem přesnou definicí nemohl postihnouti — mnohotvárností hospodářského života musí ostatně odpovídati stejně široká a pružná formulace zákona. Tu ovšem naskýtá se nesnáz: norma příliš široká připouští často nejrůznější výklad. To může vésti ke kolísání judikatury a zmenšuje pocit právní jistoty. V Německu ozvaly se proto hlasy, které si přejí, aby — když ne přímo zákonodárce — alespoň soudní prakse pokusila se vytvořiti přesné normy, které by byly hrází proti přílivu »citové jurisprudence«.
Nezdá se nám, že by toto volání bylo správné. Chápeme dobře, že právní věda, považujíc za svůj úkol pracovati s přesnými pojmy, bude ochotna poskytnouti sluchu hlasům, které dokládají že racionálně vedené hospodářství potřebuje pevných směrnic právních. Avšak praktická nemožnost formulovati normy, které by mohly v přesných definicích postihnouti všechny budoucí případy nekalé soutěže vede nás k tomu, abychom před ustrnulými formulacemi dávali přednost pružné generální klausuli, i když bychom snad takto dle Callmannových slov za další vývoj soutěžního práva platili právní nejistotou. Ano, právo nekalé soutěže se teprve tvoří. Jest uprostřed vývoje, a tento vývoj nelze zaraziti tím, že by byl upoután na Prokrustovo lože přesných definic. Ostatně kdo troufal by si takto racionalisticky, positivisticky počínati v době, kdy nevíme ani jakým směrem půjde hospodářský vývoj i nejbližších let a v době, kdy politický vývoj důležitých evropských států má snad své nejhlubší filosofické kořeny ve střetnutí se principů racionalistických s aracionalistickými ? Nehledě k této všeobecné úvaze máme však s hlediska československého práva dvojí konkrétnější důvod, abychom neakceptovali boj proti generální klausuli. Tyto dva důvody spočívají ve vhodnější úpravě československého práva vůči právu německému. Tak předem tam, kde by hospodářská prakse cítila nutkavou potřebu přesnějších norem, má možnost sama si je vytvořiti — třetí odstavec §u 53 dává jí k tomu dosti příležitosti. A za druhé jest třeba důrazně vytknouti, že formulace naší generální klausule jest teoreticky i prakticky šťastnější než formulace německá. Tam, kde německé právo stihá jednání proti dobrým mravům, míří náš zákon proti dobrým mravům soutěže. Tím prakticky poskytuje naším soudům možnost, aby přísněji kvalifikovaly případy, jejichž nekalost německá prakse sice dobře cítí, ale s nimiž si neví dobře rady a teoreticky uhýbá výtkám, kterými lze napadati konstrukci německou.
Z těchto výtek přiléhavou, byť velmi ostrou, zdá se nám kritika Baumbachova (Das Gesamte Wettbewerbsrecht, 2. vyd. str. 72 sl.). Baumbach jest přesvědčen, že v každém jednotlivém případě jest použití pojmu dobrých mravů buď zbytečné, nebo zhoubné. Říšský soud používá totiž konstantně formulace asi této: měřítko pro pojem dobrých mravů má soudce čerpati z panujícího mínění lidu o pocitu slušnosti všech správně a spravedlivě smýšlejících.
Při tom nevylučuje říšský soud možnost vžiti zřetel na mravní názory určité vrstvy na př. počestných obchodníků. Tato nauka však, jak Baumbach dokládá, vyúsťuje v tom výsledku, že na konec rozhoduje cit pro slušnost pěti soudců říšského soudu, kteří převážně obchodní život nikdy nepoznali. Nemůže však podle Baumbacha rozhodovati ani smysl pro slušnost všech správně a spravedlivě smýšlejících. Kdo smýšlí správně, nemusí ještě smýšleti spravedlivě — proto Římané nekladou vedle sebe justum et aequum, nýbrž aequum et bonum. Rozhodovati může jedině smysl pro slušnost lidí rozumných, a to, poněvadž soutěžní právo chrání podnikatele, smysl pro slušnost podnikatelů. Žádný soudce byť sebe zdatnější nemá si osobovat!, aby široký okruh lidí jiného povolání poučoval o tom, co pro ně jest slušné. Pro poctivého podnikatele jest nesnesitelným, je-li před veřejností odsuzujícím rozsudkem jeho jednání prohlášeno za nemravné, a tato výtka zraňuje tím hlouběji pochází-li z kruhů, které jsou obchodnímu životu a jeho názorům značně vzdáleny; a není ostatně nijak povzbuzujícím, vystaví-li na př. odchylným rozhodnutím v tomtéž případě říšský soud druhé instanci vysvědčení, že nemá smysl pro to, co se příčí dobrým mravům, co tedy musí seznati všichni správně a spravedlivě smýšlející.
Z toho, co jsme uvedli, jest zřejmo, že textace generální klausule německého (a obdobná rakouského) zákona proti nekalé soutěži není bezvadná. Chceme-li však odůvodnit! své tvrzení, že formulace našeho zákona jest vhodnější, jest třeba, abychom blíže osvětlili rozdíl mezi »dobrými mravy« vůbec a »dobrými mravy soutěže«. Použijeme k tomu předem vystižné charakteristiky, kterou této otázce věnoval prof. Dr., Karel Hermann-Otavský ve »Slovníku veřejného práva československého« ve zpracování hesla »Nekalá soutěž« (str. 901 sl.). Píše mezi jiným:
» Pozoruhodný rozdíl vykazuje náš zákon vůči zákonu německému a rakouskému, jež mu jinak byly v četných směrech vzorem. V těchto zákonech se tu mluví totiž o rozporu s »dobrými mravy« vůbec, arci však se za to dodává znak v našem zákoně neuvedený: »za účely soutěže«. Dobré mravy soutěže jsou zajisté pojmem blíže specifikovaným než dobré mravy vůbec, aniž však lze říci, že jsou pojmem užším. Takovýto »rozpor s dobrými mravy soutěže« bude lze s určitostí shledati v činnosti (ať soutěžitele ať osoby třetí), kterou se soutěž, zjev to o sobě hospodářsky prospěšný, zvrhuje v opak, ve zjev škodlivý, jsou to jednání uvádějící v soutěžní poměr vlivy, jež porušují, alterují soutěž jako závodění ryzí podnikové zdatnosti. Takováto jednání budou se velmi často příčiti spolu také dobrým mravům vůbec, tedy obecné morálce, není to však nikterak nutné; rozhodujícím momentem jest, že jsou v rozporu s dobrými mravy právě hospodářské soutěže, tedy s postupem, který bývá v onom hospodářském závodění od solidních a slušných jeho účastníků zachováván, postupem to šetřícím ryzost soutěže a vystříhajícím se vnášeti v ně vlivy, jež ryzost soutěže porušují, ježto jsou hledisku podnikové zdatnosti vůbec cizí ... Dobré mravy soutěže mohou se ostatně karakterisovati buď jakožto obecné, které úvahu přicházejí pro každou hospodářskou soutěžní činnost, nebo mohou také míti povahu partikulární, jsouce vlastní jen určitým oborům soutěže, ano i jen určitým podnikatelským třídám, jevíce se na př. prostředkem v soutěži nepřípustným z hlediska stavovské prestiže určité kategorie podnikatelů...
Naproti tomu zase může soutěžné jednání s hlediska »dobrých mravů soutěže« nezávadné, tedy soutěžně přípustné, příčiti se dobrým mravům ve smyslu obecném, tedy býti nesprávné z hlediska obecné morálky; tak na př. využiti podnikové převahy, tedy soutěžní zdatnosti ať osobní ať kapitálové třebas i k ruinování konkurenta (»kráčení přes mrtvoly«) dokonce snad i s porušením vztahů přátelských k němu, závazků vděčnosti a, pod. Z hlediska obecné morálky se jednání to odsoudí, není to však soutěží »nekalou« ve smyslu § 1 zák.
I patrno z toho, že pojmy »dobré mravy« v obecném smyslu a »dobré mravy soutěze« jsou navzájem v poměru křížících se kruhů. Zdůrazniti jest dále ještě, že jako pojem dobrých mravů vůbec — tak zvláště i pojem »dobrých mravů soutěže« nedopouští absolutního vymezení obsahového, nýbrž vykazuje různosti a podléhá změnám podle místa i času, podle kulturních a sociálních vrstev obyvatelstva, ano, v jisté míře i podle jednotlivých podnikatelských tříd.«
K této charakteristice dodali bychom toto:
Pro praksi podává se nejdůležitější rozdíl mezi zákonem německým a naším v tom, že naše prakse může býti přísnější. V mnohých případech pak, kde naše prakse dojde k týmž výsledkem jako prakse německá, stane se tak způsobem méně násilným — říšský soud musí někdy provozovati podivuhodnou mozkovou gymnastiku, aby odůvodnil, proč že se určité soutěžní jednání příčí pocitu slušnosti všech spravedlivě a správně smýšlejících. Naše prakse bude moci býti přísnější a méně násilnou proto, poněvadž sám pojem, »dobrých mravů soutěže« jest přísnější než pojem »dobrých mravů« vůbec.
Tento pojem jest diferencovanější, specifikovanější, neboť jemněji reaguje na jednání, která obecnou morálku nechávají vlažnou. To jest znak každé stavovské morálky vůbec, že na příslušníky svého stavu klade v určitých směrech přísnější požadavky, že pro ně stanoví vytříbenější kodex morálních příkazů. Tak na př. advokáti nesmějí prováděti leckterá jednání, jež by u neadvokátů byla zcela nezávadnými. A podobně také mají jiné zase zvláštní příkazy stavovské cti veřejní úředníci nebo opět důstojníci. Tyto příkazy vsak, mají-li býti s hlediska všeobecného uznány, mohou sice býti přísnější, mohou se vyvýšit nad morálkou obecnou, avšak nesmějí se jí příčiti, proto »dobré mravy soutěže« musí zůstati »dobrými mravy«. Příkaz soutěžní morálky, jenž by dotýkal se pocitu slušnosti všech spravedlivě a správně smýšlejících, nemohl by býti uznán či dokonce doznati ochrany právního řádu právě tak, jako nemůže právní řád schvalovati souboje mezi příslušníky určitých stavů nebo společenských skupin.
Do jaké míry československý nejvyšší soud akceptuje toto hledisko a projeví je v konkrétních případech, jest otázkou budoucího vývoje. Neklamou-li nás určité náznaky (případ Busch »Zdarma do Prahy«) můžeme se nadíti, že se judikatura nejvyššího soudu bude pohybovati námi naznačeným směrem. S hlediska oportunity možno ovšem prozatím schvalovati, že se nejvyšší soud hleděl v konkrétních případech přimknouti k výsledkům prakse říšského soudu, ač při tom propásl příležitost k odchylnému, přísnějšímu rozhodování v otázce prakticky neobyčejně důležité, otázce dárků a přídavků. Chápeme, že říšský soud v této věci byl liberálnější — bylo by nesnadno prokazovati, že se příčí pocitu slušnosti všech správně a spravedlivě smýšlejících, když někdo někomu něco dává, pokud se pří tom nedopouští klamání; proto také v Německu i v Rakousku musily býti vydány zvláštní zákony, mířící proti přídavkům. Naproti tomu jsme přesvědčeni, že u nás bylo možno zaujmouti stanovisko přísnější, neboť v největším počtu případů rozdávání dárků příčí se dobrým mravům soutěže — přídavky mohou nebezpečně ohroziti soutěžní morálku, odvracejíce pozornost zákazníkovu od vlastní hodnoty zboží neb výkonu a nedovolujíce tak konkurentovi, aby opíral svou soutěžní posici jen o svou odbornou zdatnost.
Kdyby byl náš nejvyšší soud hned z počátku v této věci ráznější, nebylo by snad u nás musilo dojíti k speciálnímu zákonu. Dnes jest ovšem tento zákon již připraven, poněvadž hospodářský život nemohl vyčkávati, zda v dohledné době dojde ke změně judikatury. Konkrétní případy. Ofertní řízení. — Č. 28a. Po předcházejícím všeobecném úvodu přistoupíme nyní k tomu, abychom obvyklým způsobem interpretovali některá soudní rozhodnutí, která se opírají o generální klausuli §u 1. Jako první volíme příklad, jehož se týká rozhodnutí Vážný čís. 12336. Připouštíme, že snad pro úvodní výklady nehodí se tento případ právě nejlépe, neboť se týká otázky skutečně velmi nesnadné. Než přes to chceme jej použiti, abychom ukázali jak choulostivé jsou otázky týkající se výkladu §u 1: V tomto případě totiž rozhodly shodně první stolice a Nejvyšší soud, a opačně stolice druhá. Kromě toho poskytne nám tento případ příležitost, abychom se seznámili s nejdůležitějšími problémy generální klausule.
Šlo v něm o toto:
Žalovaný stavitel podal nabídku na stavbu obchodní školy města J. Lhůta k nabídkám byla skončena dne 12. února 1930. Dne 5. června 1930 zaslal žalovaný městskému zastupitelstvu v J. dopis, jímž sděloval, že, any se od doby, co byly podány nabídky, značně změnily poměry ve stavebním průmyslu, jest ochoten sleviti s původně oferovaných cen celkem 85888.— Kč. Stavba školy byla téhož dne (5. června 1930) zadána žalovanému.
Z důvodů II. stol..:
Soud prvé stolice zamítl žalobu, ježto v zažalovaném jednání není prý rozporu s dobrými mravy, nýbrž naopak, že jednání to je zcela správné, poněvadž se jím měla obci ušetřiti značná částka 85888.— Kč. Soud prvé stolice zneuznává tímto stanoviskem celý smysl a účel zákona o nekalé soutěži a zejména nesprávně vykládá pojem dobrých mravů soutěže podle § 1 citov. zákona. Účelem zákona není ochrana spotřebitelů, nýbrž úprava hospodářské soutěže mezi podnikateli tak, by při ní zachovávány byly pořádek, slušnost a soutěžitelská solidarita. Proto mluví § 1 výslovně o dobrých mravech soutěže, neboť není účelem zákona stíhati všeobecné poruchy mravnosti ve smyslu dogmatickém, tedy morálky vůbec, nýbrž zjednati platnost jen takovým právním zásadám, jež se tvoří, uznávají a uplatňují jen v soutěži a jež se po případě mohou od všeobecných mravních požadavků odchylovati nebo dokonce býti s nimi v rozporu. Také v souzeném případě nejde o to, zda si žalovaný svým jednáním zaslouží vděk obce J-ské nebo jiných činitelů, kterým dopomohl k levnější výstavbě obchodní školy, nýbrž o to, zda jednání bylo slušné a poctivé proti jeho soutěžitelům a shodovalo se se zásadami ofertního řízení. Soud odvolací má názor odchylný od soudu prvé stolice a míní, že se dodatečné slevování z nabízených cen po skončení lhůty k podání ofert v úmyslu dosáhnouti výhody před ostatními oferenty, příčí dobrým mravům loyální soutěže.
III. stol. Podle § 1 zák. proti nekalé soutěži, jehož se žalobci dovolávají, je předpokladem žalobního nároku jednání v hospodářském styku, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a které je způsobilé poškoditi soutěžitele. Jde tu o dvě samostatné náležitosti, jež musí býti obě splněny, takže nelze pro určité jednání dovozovati rozpor s dobrými mravy soutěže jen z toho, že jednání to může poškoditi soutěžitele. Jest tedy předem řešiti otázku, je-li jednání, jež se žalovanému klade za vinu, v rozporu s dobrými mravy soutěže, ano není pochybnosti o tom, že došlo k němu v hospodářském styku. Je to otázka právní, kterou řešiti náleží výhradně soudu. Pokud se nekalost jednání dovozuje ze skutkových okolností, je na žalobci, by ve smyslu § 226 c. ř. s. okolnosti takové po jednotlivu krátce sice, avšak úplně uvedl a důkazy pro ně nabídl. Také tu průvodní břímě nese žalobce. Odvolací soud uvádí správně, že třeba rozlišovati mezi dobrými mravy vůbec a dobrými mravy soutěže, míní však, že se zásady a zvyklosti, vytvořivší se v soutěži, mohou od všeobecných mravních požadavků odchylovati nebo dokonce býti s nimi v rozporu. V této všeobecnosti nelze s názorem odvolacího soudu souhlasiti. Je sice pravda, že některá jednání, jež jsou podle zásad obecné morálky nezávadná, mohou býti závadná s přísnějšího hlediska dobrých mravů soutěže, jak tomu může býti také u obchodních zvyklostí, jež mohou nabýti moci zákona (čl. 1 obchod. zák.), naproti tomu nesmí však ani v obchodním styku, ani při soutěži jednání a zvyklosti odporovati požadavkům občanské morálky, protože by pak nemohlo býti řeči o dobrých mravech obchodu nebo soutěže, nýbrž o nemravu obchodním nebo soutěžním, který se zakořenil a který nemůže býti předmětem právní ochrany ve spořádaném právním řádu. Pravda je, že některé činy, příčící se požadavkům obecné morálky, mohou býti s normativního hlediska zákona obchodního nebo zákona proti nekalé soutěži nezávažné, jak tomu je na př. u krádeže důvěrných obchodních listin, jež by s obchodní činností nebo se soutěží nebyla v souvislosti, nemůže však býti jednání zavržitelné podle obecné morálky uznáno za dovolené a bezvadné v oboru obchodu nebo soutěže. Nelze tedy říci, že zásady a požadavky obecné morálky a dobrých mravů vůbec, jak je má na mysli § 879 obč. zák., jsou bezvýznamné pro obor práva soutěžitelského. Co se srovnává s dobrými mravy vůbec a s dobrými mravy soutěže, jest posuzovati podle poměrů. Měřítkem v podstatě budou mravní názory, obyčeje, zvyklosti, ušance a pod., které zachovávají všichni spravedlivě, poctivě, čestně a svědomitě jednající účastníci soutěžního zápasu. U takového poctivého a svědomitého podnikatele nebudou ovšem pomíjeny ani zájmy zákazníků a spotřebitelů, třebaže účelem zákona proti nekalé soutěži nebyla v první řadě a přímo ochrana těchto zájmů spotřebitelských. I když jest dbáti zájmů soutěžitelských a tedy dbáti zvyklostí, potřebných k udržení soutěžního pořádku, slušnosti a solidarity, jest přihlížeti také k zájmům zákazníků, neboť i to žádá soutěžitelská slušnost. Kde nastane rozpor zájmů, musí se soutěžící rozhodnouti pro to, co je blíže pravdě, slušnosti a poctivosti, protože tyto požadavky kladou určité meze dokonce také jeho vlastním zájmům výdělečným. Kdyby se tedy objevily opravdové a vážné zájmy zákazníka, jež by měly býti ohroženy jednáním nebo opomenutím, jak by si přála solidarita soutěžitelů, jak se někdy nesprávně vykládá, nemohl by takový požadavek solidarity sám o sobě býti překážkou jednání, které vyžadovaly vyšší zájmy zákazníka. Solidarita soutěžitelská nesmí sahati tak daleko, by znemožňovala ochranu spotřebitelů a volnost soutěže, což by v důsledku volné nabídky a poptávky znemožňovalo zlevňovací proces a tak ohrozilo zdravé podnikání. S tohoto hlediska jest posuzovati jednání žalovaného, jenž podle odvolacího soudu dodatečně po skončení lhůty k podání ofert slevil s cen požadovaných v původní ofertě. Nechť se jednání to posuzuje jako poskytnutí slevy nebo podbízení, je jisté, že ani to, ani ono nelze o sobě jako takové uznati za všech okolností za jednání, příčící se dobrým mravům soutěže a za neslučitelné s požadavkem solidarity. Záleží na okolnostech, za nichž k němu došlo. Nesejde na tom, že se dodatečné snížení cen dotklo zájmů soutěžitelů, kteří se ofertního řízení zúčastnili, protože jejich zájmů dotkla by se zajisté každá nižší nabídka, také původně učiněná, ať v ofertním řízení nebo při osobním a přímém vyjednávání zákazníka s několika podnikateli, nehledíc k tomu, že podle spisů nevzešly ještě žalobcům z účasti na ofertním řízení proti obci konkrétní nároky. Tím méně lze mluviti o tom, že nižší nabídkou ostatní soutěžitelé uváděni byli v podezření, že se chtěli obohatiti na úkor obce a že jsou pod mravní úrovní žalovaného, protože i to by platilo o každé slevě, třebas i po zadání poskytnuté. Klade-li však odvolací soud nicméně na to váhu, naznačuje sám, že takové obohacení na úkor zákazníka, tedy bez zřetele k jeho zájmům, nepovažuje za bezvýznamné v soutěžitelském podnikání, naopak uznává, že soutěžitelská slušnost vyžaduje, by podnikatel dbal také oprávněných zájmů zákazníka a by k nim hleděl i v soutěžním jednání, vede-li si poctivě a čestně. Zlevnění nebylo by ani proto závadné, že při něm dbal žalovaný také svého zájmu, nevybočil-li při tom z rámce vymezeného podnikatelskou slušností. Odvolací soud poukazuje k tomu, že dopis, v němž žalovaný oznamoval slevu, podán byl bezprostředně před rozhodováním o zadání stavebních prací, mluví o neslušném způsobu a považuje za nerohodné, měl-li žalovaný přímý úmysl poškoditi konkurenty, poklesly-li opravdu ceny materiálu a mezd, a byl-li tu tedy vážný důvod ke snížení původně oferovaných cen. Ač to výslovně nepraví, naznačuje tím, že souhlasí s názorem žalobců, že žalovaný jednal úskočně, v poslední chvíli, kdy se ostatní nemohli brániti proti jeho postupu a že tedy proto je jednání jeho zavržitelné s hlediska § 1 zák. proti nekalé soutěži.
Jde tedy v podstatě již jen o formu, jak se ono upozornění stalo. Viděti z toho, že žalobci sami nekladou při tom takový důraz na to, že k upozornění došlo třeba také v poslední den, jako na to, že dopis byl vůbec podán. Ale ani to nebylo jednáním podle § 1 zák. o nekalé soutěži. Dovolací soud má za závažné především, že mezi vlastní soutěží a dopisem uplynula značná doba. Soutěž byla vypsána do 12. února 1930, kteréhož dne byly nabídky přečteny za přítomnosti obou stran. Žalobci zmiňují se dokonce o termínu k 7. lednu 1930. K zadání mělo však dojíti teprve 5. června 1930, Bylo by snad povážlivé, kdyby byl žalobce hned po seznání dalších ofert a se zřetelem k tomuto poznání situace pozměnil svou nabídku a přizpůsobil se nabídkám levnějším, protože by to poukazovalo k tomu, že buď nekalkuloval dosti svědomitě, anebo že chtěl na úkor soutěžitelů tímto závadným způsobem využitkovati vědomostí, jichž nabyl ze soutěže. V souzeném případě je však tak značný odstup časový, že nelze beze všeho míti za to, že žalovaný zneužil poznatků ze soutěže. Podáním oferty zavázal se žalovaný obci, že provede dílo za nabízenou cenu. I žalovaný i žalobci věděli, že obci šlo o nabídku nejvýhodnější pro ni a ne pro jiné. Nemohlo proto býti soutěžitelům bráněno, by nabídku nesnížili, chtěli-li se domoci přednosti při soutěži. V poměru k ostatním soutěžitelům šlo jen o to, z jakého důvodu došlo ke snížení nabídky. Pro žalovaného nastal takový důvod snížením cen hmot k provedení díla, jakož i možnosti snížení mezd, které mohl předvídati a jež skutečně nastalo. Tak, jako jednal žalovaný, mohli však jednati i žalobci jako soutěžitelé, a mohl proto žalovaný předpokládati, že buď všici žalobci, neb aspoň některý z nich sníží sami nabídku, když obec nevypsala nové ofertní řízení. Žalovaný nebyl vázán svou nabídkou v poměru k žalobcům v ten způsob, že by nesměl sleviti s částky jím požadované bez jejich vědomí nebo bez nového řízení ofertního, neboť nemohl býti nucen, by vyzískal i na rozdílu cen hmot a mezd. Tento rozdíl mohl přenechati obci, jež měla stavbu zadati.
Tak daleko nejde ani soutěžitelská solidarita, by jednotlivému soutěžiteli bylo bráněno bez vědomí ostatních soutěžitelů sleviti na požadované odměně částku, odpovídající rozdílu cen hmot a mezd a spokojiti se s odměnou vykalkulovanou v původní nabídce na základě dřívějších cen a mezd. Tak, jak jednal žalovaný, mohli nezávadně jednati i žalobci, a není proto proti dobrým mravům, že tak učinil jen žalovaný.
Zmínili jsme se, že v rozhodnutí právě uvedeném jde o případ krajně nesnadný, totiž v podstatě o posouzení otázky, do jaké míry jest účastníkům ofertního řízení dovoleno slevovati s nabídek, jež podali. Konstatujeme otevřeně, že ve většině případů po našem přesvědčení jest třeba zodpověděti tuto otázku záporně; Dodatečné slevy příčí se po našem přesvědčení dobrým mravům soutěže. Jsme si ovšem vědomi, že Nejvyšší soud řešil tuto otázku jen se zřetelem k zvláštním okolnostem případu; také v nadpisu k rozhodnutí konstatuje jen, že jednání oferentovo, jenž dodatečně po skončení lhůty k podání ofert slevil s cen požadovaných v původní ofertě, nelze za všech okolností považovati za jednání, příčící se dobrým mravům soutěže a za neslučitelné s požadavkem solidarity.
Lze jen schvalovati, je-li každý případ řešen se zřetelem k jeho zvláštním okolnostem, neboť v právu nekalé soutěže mnohem více než v jiných oborech záleží často na detailech. Skutkové podstaty v základu téměř shodné mohou se třeba jen zabarvením případu značně od sebe lišiti (v. výše č. 6a). V tomto případě rozhodl patrně zřetel na to, že uplynula značně dlouhá doba, ve které změnily se ceny materiálu a jiné důležité kalkulační základy oferty. My nekladli bychom však stejnou váhu na tuto okolnost. Správné posouzení případu osvětlilo by nám snad přirovnání z oboru sportovního, ze kterého i přední autoři němečtí leckdy čerpají. Představme si, že by byl pořádán závod v lukostřelbě za prudkého větru. Všichni závodníci jednou již vystřelili. Mezi tím však, co jsou zjišťovány jejich výsledky, vítr ustal. A tu jeden ze závodníků vystřelil po druhé a docílil lepší trefy než ostatní. Bylo by možno toto jednání považovati za fair, za odpovídající příkazům sportovní morálky? A jak posoudili bychom pořadatelstvo, které by ostatním nepovolilo druhý výstřel, nýbrž by prohlásilo, že mu jde jen o nejlepší výkon, který již byl docílen? V našem případě jest situace obdobná. Ofertní řízení, má-li míti vůbec smysl, musí míti svá vnitřní pravidla. Tato pravidla ovšem nejdříve porušila zadávající obec, přijavši nabídku jednoho z konkurentů, který ale tak na porušení pravidel soutěžního řízení bral účast. Ostatní, kteří tato pravidla nechtěli porušit!, ocitli se v nevýhodě — v jejich neprospěch byla porušena zásada: par sit conditio concurrentium. Jest ovšem pravda, že i četné úřady, skončivše ofertní řízení, potají jednají s jednotlivými oferenty o dodatečné snížení cen. Než to jest nešvar, který nelze schvalovali. Je-li zadavatel chráněn tím, že se zakazují t. zv. submisní kartely, t. j. předchozí vzájemné dohody účastníků ofertního řízení, pak mají naopak účastníci ofertního řízení slušný nárok na to, aby byl vzat zřetel k jeho výsledkům a nebylo dodatečně jednáno s některými účastníky, kteří již seznali nabídky svých konkurentů. To jest podmínka, quae tacita inest negotio, bez ní nemá zadávací řízení smyslu. A to jsou důvody, pro které dali bychom přednost rozhodnutí druhé stolice.1
Dobré mravy soutěže jsou přísnější. Č. 28b. Nehledě k výsledku rozhodnutí, obsahuje však toto v důvodech tolik poučného, že přistoupíme nyní k tomu, abychom na zvláště důležitá místa upozornili. Tak předně poskytne nám rozhodnutí výklad k pojmu dobrých mravů soutěže. Shodně s naším stanoviskem (v. výše č. 27) konstatuje se v nadpisu rozhodnutí, že jest rozlišovati mezi dobrými mravy vůbec a mezi dobrými mravy soutěže. Jsou jednání, jež jsou sice podle zásad obecné morálky nezávadná, mohou však býti závadná s přísnějšího hlediska dobrých mravů soutěže. Naproti tomu nesmí však ani při obecném styku, ani při soutěži jednání a zvyklosti odporovati požadavkům občanské morálky. To, co se srovnává s dobrými mravy vůbec a s dobrými mravy soutěže, jest posuzovati podle poměrů. Měřítkem budou v podstatě mravní názory, obyčeje, zvyklosti, ušance a pod., které zachovávají všichni spravedlivě, poctivě, čestně a svědomitě jednající účastníci soutěžního zápasu. Avšak jejich solidarita nesmí prý jíti tak daleko, aby znemožňovala ochranu spotřebitelů a volnost soutěže.
V podstatě srovnává se tedy názor Nejvyššího soudu s tím, co jsme uvedli výše. Jest třeba důrazně vytknouti pokrok, kterým na podkladě vhodnější textace zákona vyznamenává se judikatura nejvyššího soudu před říšským soudem tam, kde určuje pojem dobrých mravů soutěže, pro něž měřítkem jsou mravní názory účastníků soutěžního zápasu a nikoliv všech správně a spravedlivě smýšlejících. Mějme na očích náš případ. Osoby správně a spravedlivě smýšlející by se svého hlediska sotva mohly pochopiti, zda jest něco nekalého v tom, když podnikatel dodatečně sníží své požadavky. Naproti tomu s hlediska soutěžní morálky může odpověď vyzníti jinak, jak ukazuje v našem případě stanovisko druhé stolice.
Otázka dobrých mravů soutěže jest otázkou právní? Č. 28c. Nejvyšší soud uvádí také v důvodech rozhodnutí čís. 12306, že otázka, je-li určité jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže, jest otázkou právní, kterou řešiti náleží výhradně soudu. Nejvyšší soud nečiní tak po prvé. Stejný názor zaujal i v rozhodnutí čís. 10521, které zavdalo podnět k literární polemice. Autor tohoto spisu projevil v časopise »Soutěž a tvorba« 1931, str. 122, pochybnost, zda rozhodnutí o tom co jsou či nejsou dobré mravy soutěže, jest otázkou čistě právní. (Jeho názor nesdílel dr. Bach v témže časopise na str. 105.) Zdá se však, že přece jen naše pochybnosti měly určitý důsledek. V rozhodnutí čís. 12334 setrvává sice stále ještě nejvyšší soud na stanovisku, že posouzení dobrých mravů soutěže jest otázkou právní, již náleží řešiti výhradně soudu, avšak dodává, že soud má přihlížeti k tomu, jak se na jednání pohlíží mezi soutěžiteli a co o něm soudí veřejnoprávní korporace, které mají podle svého určení dbáti společných oprávněných zájmů soutěžitelů, a jaké důvody uvádějí pro svůj názor.
Tento dodatek považujeme za naprosto správný, neboť jak má soudce, jenž svým povoláním jest přece vzdálen hospodářskému životu, znáti vnitřní pravidla tohoto života? Avšak z toho plyne, že otázka jest skutečně složitější než se zdá.
Reimer dotýká se ve spise »Wettbewerbs- und Warenzeichenrecht« I., této věci na několika místech, zvláště však na str. 70, kde praví přibližně asi toto: »Zjištění, zda jde o rozpor s dobrými mravy, není potud obtížné, pokud jest soudu zřejmé nazírání rozhodujících kruhů soutěžních, cit slušnosti rozumného průměrného živnostníka. Jinak má se věc, když soudce není podrobněji zpraven o nazírání rozhodujících kruhů občanstva, jako na př. při zcela nových otázkách soutěžních nebo při otázkách, které podle rozdílné hospodářské situace různě jsou posuzovány; nebo také v případě, kdy soudce jest přesvědčen, že se jedná o obchodní zlořád, jejž nelze trpěti. V takových případech jest sice dán rozpor s dobrými mravy, dotýkající se citu slušnosti rozumného průměrného živnostníka, avšak nelze prokázati názor rozhodujících kruhů občanstva o tom, zda se jednání příčí dobrým mravům. Velmi často neví snad živnostník sám ještě, jaká nebezpečí hrozí jeho stavu z toho, bude-li určité soutěžní počínání připuštěno, V takových případech ocitá se soudce před svým nejzodpovědnějším úkolem: aby totiž v moudré prozíravosti určil směrnice a hranice mezi dovoleným a nedovoleným.«
A na str. 204 argumentuje asi takto: »Někdy jest nižší normu teprve vytvořiti, jako na př., když se po prvé vyskytl problém otrockého napodobení, a jako se ostatně děje v jiných soutěžních případech. Tato nová norma musí býti vytvořena v souvislosti s vyšší normou blanketovou, t. j. při jejím vytváření musí býti brán zřetel na rozhodující názory rozumného průměrného živnostníka. Instanční soudy mohou při tom postupovati tak, že pomocí dotazů u obchodních komor neb jiným šetřením snaží se vyzkoumati nazírání rozumného průměrného živnostníka a pomocí těchto důkazných prostředků rozhodnout o tom, co jest dovoleno či nedovoleno. To jest pak »skutkové« zjištění, jehož se revise nemůže dotknouti. Právní norma byla by při podobném postupu porušena jen tehdy, kdyby vrchní soud byl přehlédl, že žalované jednání přes to, že jest těmi, kdož byli v průvodním řízení slyšeni, schvalováno, není ničím »rozumným«, nýbrž »obchodním zlořádem«, který soudce nemá trpěti.«
Účel zákona proti n. s. a ochrana spotřebitelů. Č. 28d. Nejvyšší soud vyložil v našem rozhodnutí nejen pojem dobrých mravů soutěže, ale se zvláštním důrazem vysvětlil i svůj názor na účel zákona proti nekalé soutěži. Vrchní soud prohlásil zcela kategoricky, že účelem zákona není ochrana spotřebitelů, nýbrž úprava hospodářské soutěže tak, aby při ní zachovány byly pořádek a slušnost a soutěžitelská solidarita. S tímto názorem souhlasíme. (Své důvody uvádíme stručně v závěru.) Nejvyšší soud v důrazu, který klade na to, že soutěžní morálka nesmí odporovati požadavkům morálky občanské, má ovšem zcela pravdu (v. výše č. 27). Vyvozuje-li z toho však dále požadavek dalekosáhlé ochrany spotřebitelů, jako činí v daném případě, pak jde snad příliš daleko. Ochrana spotřebitelů v četných případech jest samočinným reflexem zachovávání dobrých mravů soutěže; tak na př. zakazuje-li se klamavá reklama, nebo nepravdivé zlehčování konkurentů, má z toho prospěch i soutěžitel. Kdybychom však šli ještě dále a uplatňovali důrazněji zřetele spotřebitelské při výkladu zákona proti nekalé soutěži, pak bychom nejen nevyhověli dobře vlastní rationi legis, ale zapletli bychom se často do úvah nadbytečně komplikovaných. Zájem konsumentů není vždy snadno patrný. Na první pohled zdálo by se leckdy, že zájmům konsumenta vyhovují nízké ceny. Tyto ceny mohou však leckdy býti vyváženy zakrytým zhoršením kvality zboží anebo mohou vésti k takovému soutěžnímu nepořádku, jenž nutí podnikatele podbízením cen ohrožené, aby sahali k méně solidním obchodním metodám. Leckdy dobře uvážený zájem konsumentů jest souhlasný s požadavkem zdárného vývinu podnikání. A kde na př. jest pravý zájem spotřebitelů v případě, kde silnější podniky násilně stlačují cenu, aby po vymýcení slabší soutěže nadměrným zvýšením cen vynahradili si svoje ztráty? To vše ukazuje, že přílišné akcentování zájmů spotřebitelských při výkladu zákona proti nekalé soutěži vedlo by jen k zmatkům.
Dárky, přídavky, rabaty. Č. 29a. Otázka, jakým způsobem sluší posuzovati rozdávání dárků a přídavků (a souvislá s tím otázka poskytování rabatů), jest jednou z nejnesnadnějších z celého oboru soutěžního práva. Naznačili jsme již (v. výše č. 27 na konci), že judikatura německá a rakouská nedovedla se s tímto problémem náležitě vypořádati, a že proto byly vydány v obou státech zvláštní zákony, zakazující slibování a poskytování přídavků. Praksi našeho nejvyššího soudu chceme ilustrovati na třech případech, z nichž prvý týká se poskytování přídavků na podkladě systému kupónového, druhý jednoduchého systému přídavkového, a třetí konečně zvláštní formy slevování z cen. V prvním případě nejvyšší soud žalovanou stranu osvobodil a prohlásil její počínání za dovolené. V druhých dvou případech žalované odsoudil, ale jen se zřetelem k zvláštním okolnostem případu. Konstatujeme předem, že nemůžeme souhlasiti v prvém případě s výrokem nejvyššího soudu, a v druhých dvou případech se základem, na němž odůvodnění bylo založeno.
Systém kupónový. Č. 29b. První případ (Vážný čís. 12277) měl tento podklad: Firma Berson-Kaučuk prováděla t. zv. prémiovou akci Berson-Palma, v níž slibovala zákazníkům, že obdrží ke každému páru gumových podpatků Berson a Palma dvanáctinu prémiového kuponu. Při koupi jednoho tuctu párů dostane celý prémiový kupon. Tyto nalepí se na předtištěné listy do zvláštního alba event. i na obyčejný jiný list. Firma slibovala pak, že za to, že odběratelé budou doporučovat! její výrobky, dostane se jim dárků různé hodnoty, někdy i značně cenných, a to podle toho, jaký počet prémiových kuponů firmě zašlou. Stanovisko všech tří stolic jest patrno z těchto výňatků:
I. stol. Ze skutkového přednesu stran vyplývá, že o skutkovou povahu lavinového obchodu po rozumu § 43 zákona proti nekalé soutěži v souzeném případě běžeti nemůže, nýbrž že jde o t. zv. jednání prémiové. Zákonem proti nekalé soutěži v § 44 byla zakázána taková jednání prémiová, t. j. taková opatření k poškození soutěžitelů způsobilá, při nichž se má kupiteli zboží neb odběrateli nějakého výkonu dostati zvláštní odměny (prémie), závislé výhradně na výsledku slosování nebo na jinaké náhodě. Zákonem proti nekalé soutěži (§ 53, odst. 1.) zrušen byl dosud platný zákon ze dne 12. prosince 1923, čís. 3 Sb. z. a n. z roku 1924 o zákazu prémiových obchodů s předměty denní potřeby a stal se zákon ten podle motivů zákona bezpředmětným. Jest proto přípustnost prémiových jednání posuzovati jen s hlediska § 44, pokud se týče § 1 zákona proti nekalé soutěži (viz Skála, Nekalá soutěž str. 229 týž, Das Gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb, str. 142). V tomto směru použití ustanovení § 44 v souzeném případě nedopadá, poněvadž prémiových předmětů žalovanou stranou nabízených má se dostati každému zákazníku bez výjimky, splní-li žádané podmínky, a není jich poskytnutí závislé na náhodě nebo dokonce na výsledku slosování. Jest proto uvažovati, zda není pozastavené jednání závadné s hlediska § 1 cit. zákona. V tomto směru má soud za to, že žalované jednání není v rozporu s dobrými mravy soutěže ve styku hospodářském. Není pochyby, že užívá se postupu žalované straně vytýkaného žalovaným k účelům reklamním. Reklamy moderní hospodářský život za dnešního jeho vývinu naprosto postrádati nemůže. V každé reklamě spočívá moment upozorňování na zboží neb na výkony soutěžitelovy způsobem více méně nápadným. Tento moment atraktivnosti nemůže o sobě býti závadný. Callmann považuje za nepřípustnou reklamu jen, když obecenstvo považuje nákup zboží za věc vedlejší a dosažení přídavku neb prémie za hlavní účel kupujícího (Der unlautere Wettbewerb, str. 136). Závadným by mohlo býti jen lákání zákaznictva, které by v sobě chovalo prvek klamavosti neb záludnosti. To však v souzeném případě říci nelze.
Strana žalující ani netvrdí, že poskytování prémiových dárků bylo žalovanou stranou u zákazníků zaúčtováno do ceny, a tu jen takové poskytování dárků může býti uznáno za závadné, při němž se hodnota dárků nezapočítává do prodejní ceny, takže zisk prodávajícího bude o cenu přídavku menší (viz Skála, str. 78). Slovo »zdarma« uváděné ve vyzvání otištěném v úvodu prémiového alba (cirkulář ze dne 1. ledna 1929) nemůže míti v souzeném případě smysl a účel klamavého předstírání, neboť jest řečený obrat posuzovati v jeho celkové spojitosti s kontextem.
V motivech zákona (tisk č. 255 při § 44 cit. zákona) se uvádí, že nelze na příklad přibalení obrázků ke každému kusu určitého zboží pokládati za nekalou soutěž a že rovněž nebylo by námitek, kdyby každému kupiteli neb odběrateli určitého výkonu byla slíbena zvláštní výhoda, mající ráz slevy s účtované ceny (rabat), ať se již sleva ta poskytne v penězích nebo ve zboží. Ze zboží by musilo býti téhož druhu, se kterým soutěžitel obchoduje, nelze z toho vyvoditi. Musí přece prodateli býti dáno na vůli, jaký rabat chce svému zákaznictvu poskytnouti, jen když zachová při tom paritu proti všem svým odběratelům. Poskytování prémií neb jakýchkoliv přídavků neb dárků nelze tedy uznati o sobě za závadné, pokud jím není odměna (prémie) závislá výhradně na výsledku slosování nebo na jinaké náhodě, a pokud se cena dárků nezapočítává do ceny prodejní, což v souzeném případě vůbec žalující strana netvrdí.
III. stol. Soudy nižších stolic posoudily věc po právní stránce úplně správně. Dovolatelka připouští, že tu nejde o případ podle §§ 44 zákona o nekalé soutěži. Nejde tu však ani o nekalou soutěž podle § 1 tohoto zákona, neboť i dovolací soud schvaluje právní názor soudů nižších stolic, že se pozastavené jednání žalované nepříčí dobrým mravům soutěže a poukazuje se dovolatelka v tomto směru na příslušné důvody rozsudků nižších stolic, jež nebyly vyvráceny vývody dovolání. Dovolatelka připustila v žalobě, že by nebylo závadné, kdyby šlo o odměnu v penězích nebo ve zboží téhož druhu, jaké žalovaná sama prodává, a vidí závadnost jen v tom, že žalovaná příslibu je předměty, se kterými sama neobchoduje, ani je nevyrábí a že neuvádí jejich cenu. Avšak ani v tomto jednání nelze spatřovati rozpor s dobrými mravy soutěže, jak již soudy nižších stolic správně vystihly.
Obyčejný způsob poskytování přídavků. Č. 29c. Druhý případ (Vážný čís. 12400) týkal se rozdávání dárků, jež majitel textilního podniku sliboval inserátem, uveřejněným v časopise K. Inserát zněl v podstatě takto:
»Překvapení za překvapením. Statisíce odběratelů zná náš podnik. Nemusíme tedy naše podniky chváliti. Můžeme-li koupiti celé vagony knih, rozdati z důvodů reklamních našim odběratelům, tedy každý ví, že jsme podnikem velkým, jedinečným v republice. Kdo objednává dobírkou nejméně jednu sérii našeho reklamního zboží, obdrží v balíčku 10 svazků zábavních knížek ke čtení pro celou zimu úplně zdarma.
Kdo zaplatí předem poštovní poukázkou nejméně jednu sérii, obdrží dvacet svazků úplně zdarma.
Kdo objedná sérii, ať již pro sebe, aneb pro známé, nejméně za 200 Kč najednou dobírkou, aneb předem placenou, obdrží všechny knihy výše uvedené a ještě na dámské šaty, aneb na proužkové kalhoty úplně zdarma. Dárek si můžete určiti. Balné a daň z obratu nečítáme. Vzory všech sérií jsou moderní a zboží bezvadné, zaručené.«
Odsuzující rozsudky všech tří instancí obsahovaly mimo jiné toto odůvodnění:
I. stol. A tu soud má za to, že jest přihlížeti k průměrnému vzdělání a chápavosti právě těch kruhů zákaznických, které inserát mohou dostati do rukou. Nerozhoduje úsudek jednotlivého zákazníka. Klamavým jest zpravidla údaj nesprávný. V tom směru zejména vytýká strana žalující, že žalovaný v inserátu závod svůj označuje jako jedinečný, a že podnik jeho zná statisíce odběratelů, a že jde o závod, který může nakoupiti celé vagony knih a rozdati. V tom směru má především soud za prokázáno posudkem Ústředny československých obchodních a živnostenských komor v Praze, že o jedinečnosti podniku žalované strany v Československé republice nemůže býti řeči. Soud připojuje se plně k tomuto posudku, neboť uvedená ústředna zajisté jest korporací, která zná charakter podniků v republice a jest tudíž způsobilá v uvedeném směru posouditi, zdali závod žalovaného lze považovati za jedinečný. V tom směru podporován jest posudek ten i posudkem znalců, kteří rovněž uvádějí, že reklama žalovaného, že jest to jedinečný textilní závod v republice, vymyká se reelnímu způsobu reklamy a soutěže. Tito znalci posudek svůj založili o vlastní názor, který seznali prohlídkou závodu žalovaného. Nelze pochybovati o tom, že dle toho, co uvedeno v obou inserátech časopisu K., šlo o přehnanou reklamu, zejména pak o údaje o rozsahu závodu žalovaného (jedinečný, statisíce odběratelů), které nejsou ani pravdivé, takže je samozřejmé, že tu jde o klamavé udání, které je způsobilé poškoditi jiné obchodníky s textilním zbožím, tedy soutěžitele, kteří takové přehnané reklamy neužívají. Z uvedených okolností však také jde a nabyl soud o tom úplného přesvědčení, že i nabízené zboží bylo nereelní, neboť zboží neodpovídalo své hodnotě co do ceny požadované a že proto také i přikládání dárků, pokud se týče slibování jich, bylo plus pro žalovaného, které směřovalo k získávání konsumentů. I to bylo na úkor jiných konkurentů, kteří, prodávajíce hodnotné zboží, za takové ceny jako žalovaný nabízet nemohli.
II. stol. ... Ale kromě toho inserát sám není upraven způsobem tak dryáčnickým, by se již předem zbavoval vší důvěryhodnosti a je ve svém znění přece jen způsobilým vzbuditi i u průměrného kritičtějšího čtenáře dojem většího závodu, který si může dovoliti z důvodů reklamních obdarovati své odběratele hodnotnými knihami vedle hodnotného zboží, neboť z inserátu nikdo nevyčte, že jde na jedné straně o knihy vyřazené, patrně na váhu kupované, a na druhé straně o zboží méněhodnotné, které nesnese předchozí prohlídky a právě proto jen dobírkou (proti zaplacení předem) se prodává. ...
§ 1 zákona o nekalé soutěži je podle jednotného názoru judikatury a literatury subsidierní normou, určenou pro všecky případy nekalé soutěže, na něž nelze aplikovati žádného z následujících ustanovení specielních a žalovaným praktikované nabízení knih zdarma odběratelům jedné neb více inserovaných sérií je nekalou soutěží proto, že láká na úkor svých konkurentů kupce přídavkem knih ke koupi zboží méněhodnotného za ceny, které neodpovídají jeho kvalitě a v nichž dochází on sám i náhrady za přidané, lacině nakoupené knihy, takže knihy ty nejsou jen jakousi slevou ze skutečné pravé ceny zboží ve prospěch kupců, nýbrž klamavým zastřením pravé jeho hodnoty, jímž se kupci lákají na úkor jiných soutěžitelů.
III. stol. Dovolatel se poukazuje na příslušné odůvodnění napadeného rozsudku a na rozhodnutí nejvyššího soudu sb. č. 10521, jímž byla vyslovena zásada, že povšechná doložka § 1 cit. zák. sama o sobě jest samotnou a všeobecnou normou. Přidávání knih ke zboží zákazníkům zaslanému samo o sobě zajisté nelze považovati za jednání, příčící se dobrým mravům soutěže, jinak tomu však jest, stalo-li se tak za okolností v tomto případě zjištěných, kde obecenstvo bylo klamáno. Přidávání knih bylo by jen tehdy nezávadné, kdyby bylo zjištěno, že dovolatel prodává skutečně jen dobré a hodnotné zboží a že se spokojuje s normálním ziskem, že tudíž jeho zisk jest o cenu přídavku menší (srov. Skála: Nekalá soutěž, str. 78). To se však nestalo v souzeném případě.
»Zdarma do Prahy«. Č. 29d. Třetí případ konečně týkal se akce, kterou jistý obchodník prováděl tím, že sliboval svým zákazníkům, že jim zaplatí cestu do Prahy (»Zdarma do Prahy«) — podle výše nákupu řídila se vzdálenost, na kterou byla kupujícím cesta uhrazena. První a třetí stolice prohlásila, že toto jednání příčí se dobrým mravům soutěže, druhá stolice byla mínění opačného. Z jejich odůvodnění vyjímáme tato příznačná místa (Vážný čís. 12334):
I. stol. Jest samozřejmou a z celé podstaty logicky vyvěrající věcí, že, přijde-li venkovský zákazník z popudu inserátu, nabízejícího mu náhradu cestovného, do Prahy a vydal-li peníze na cestu, musí bezpodmínečně hleděti, by peníze ty dostal zpět. Tím již jest dáno, že nemůže vyhledati závod nebo krejčího, který podobné akce neprovádí, případně podle způsobu, jak on kalkuluje zákazníkovi, ani prováděti nemůže. Již tím jest však každý takový jiný pražský soutěžitel vytržen prostě ze soutěže, byť by i byl zákazník se zbožím jeho spokojenějším. Tím podlamuje se soutěžní možnost vůbec a jest i z tohoto důvodu počínání žalované strany podle názoru soudu pokládati za soutěž nekalou.
II. stol. Přihlédne-li se k ustanovení § 44 zák. proti nekalé soutěži, jest vidno, že zákon zřejmě nezamýšlel zakázati vůbec poskytování jakýchkoliv výhod a odměn zákazníkům, nýbrž že stíhá jen takové gratifikace jako soutěžitelům škodlivé, kterých se nedostává zákazníkům všem, pokud se týče určitým jich skupinám, nebo jichž dosažení jest závislé na náhodě, po případě při nichž sleva jest jen zdánlivá a tudíž nabízení výhod klamavé.
... a rovněž nelze prostě mluviti o klamavosti nabídky, může-li a chce-li žalovaná strana prokázati, že částky náhradou za jízdné z kupní ceny slevované, vyplácí opravdu ze svého vlastního zisku a nezvyšuje o ně již předem prodejní cenu. Není důvodu, proč by podnikatel nebyl oprávněn obmeziti vlastní zisk ve prospěch zákazníka a tím tohoto zákazníka na úkor svých konkurentů pro sebe získati, a není vyloučeno, že skutečně tato ztráta na čistém zisku u žalované strany jak tvrdí, není ani tak veliká, poněvadž se prý uhrazuje zase zvětšením obratu.
III. stol. Otázka, zda je určité jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže, jest otázkou právní, kterou náleží řešiti výhradně soudu. Protože jde v podstatě o mravní názory, obyčeje, zvyklosti, ušance atd., které zachovávají všichni spravedlivě, poctivě, čestně a svědomitě jednající účastníci soutěžního zápasu, bude soudu přihlížeti i k tomu, jak se na jednání pohlíží mezi soutěžiteli, co o něm soudí veřejnoprávní korporace, které podle svého určení mají dbáti společných oprávněných zájmů soutěžitelů ze svého oboru anebo také s širšího hlediska, a jaké důvody pro svůj názor uvádějí, třebaže názory soutěžitelů a zmíněných korporací i jiných činitelů nejsou pro soud závazné. Nebylo tedy vadností řízení, která by byla způsobilá zameziti úplně vysvětlení a důkladné posouzení rozepře, přihlížel-li soud první stolice k posudkům Svazu detailních konfekcionářů a Ústředny československých obchodních a živnostenských komor v Praze. Protože v nich šlo o názory a mínění těchto korporací a nikoli o skutečnosti, nemůže býti řeči ani o průvodním hodnocení těchto vyjádření, jejichž pravost nebyla popřena.
Nejde tu ani o rabat ani o slevu, nýbrž o slib určité a určitelné výhody, avšak s podmínkou, že zákazník nejprve sám učiní potřebný náklad, aby se dostal až do obchodu žalované, a že u ní skutečně za stanovenou částku nakoupí. Tím však se zákazník dostává do stavu tísně, učinil-li předem takový náklad, na jehož vrácení snad nebude mít nárok, aniž měl příležitost přesvědčiti se i o tom, co mu bude nabídnuto a bude-li uspokojen. Je na bíle dni, že nabídka žalované může působiti na nezkušené zákazníky a že čitelnost újmy, která jim hrozí pro případ, že by u žalované nenašli, co potřebovali a očekávali, nemusí záležeti výhradně na výši jízdného, tedy na vzdálenost bydliště zákazníkova, protože pro některé zákazníky bude třeba menší ztráta újmou citelnou. Podle názoru dovolacího soudu velmi právem poukazuje posudek Ústředny československých obchodních a živnostenských komor k tomuto momentu, že totiž zákazník, který v nabídce spatřuje cenný dar, je omezen ve své volnosti výběru, nutí se nakoupiti u žalované, aby nepřišel o výhodu a nemůže se obrátiti na jiné soutěžitele v Praze, jejichž zboží by mu lépe vyhovovalo. V tom spatřuje také do volací soud závadnost takové reklamy. Žalovaná nedovolává se zvyklosti, která by se zde byla vžila, nýbrž sama připouští, že jde tu cestami, zde novými. Je-li takto osamocena proti ostatním soutěžitelům, kteří touto cestou jíti nehodlají, nemusí to býti proto, že by ji tito soutěžitelé nechtěli následovati z váhavosti a pohodlnosti, anebo že by nebyli měli dost podnikavosti a obratnosti v kalkulaci, jakou si přičítá žalovaná. Nelze také míti za to, že by přesvědčení, jemuž se dostalo výrazu v oněch posudcích, nebylo opravdové, a že by názor těchto korporací, odchylný od názoru žalované prýštil jen z podjatosti, vyplývající z konkurenčních zájmů, protože by konečně nic nebránilo tomu, by také konkurence nesáhla k tomuto způsobu reklamy a k poskytování slevy, jehož výhodnost a účinnost žalovaná doličuje. Je sice pravda ,že zákon proti nekalé soutěži nebyl vydán v první řadě a výlučně k ochraně zákazníků. To však neznamená, že by zájmy spotřebitelské byly s hlediska tohoto zákona zcela nerozhodné. Ze samého zákona plyne, že zákon také tyto zájmy má na paměti a že je chrání tím, že jejich případné porušení nechce uznati za dovolený prostředek soutěže. Poctivý a svědomitý podnikatel, jakého dlužno míti na mysli, kde jde o určení dobrých mravů soutěže, ani v soutěži nezapomene zájmu zákazníků a vyloučí ze soutěžních prostředků vše, co by mohlo jejich oprávněné zájmy ohroziti, třeba se tím jeho výdělky poněkud snížily. Zřetel k zákazníkům bude mu také korektivem v otázkách, je-li to které jednání srovnatelné s podnikatelskou počestností, tedy s dobrými mravy soutěže; nelze připustiti, aby toto a takové omezování ve volbě soutěžních prostředků vázalo jenom některé soutěžitele, jiným však, kteří jsou jiného názoru, aby se ponechala volba prostředků bez tohoto omezení. Proto nesejde na tom, že snad konkrétní jednání, jež je předmětem žaloby, není zakázáno nějakým zákonem, anebo že není ještě jednáním občansky nemravným, je-li v rozporu s přísnějšími požadavky dobrých mravů soutěžitelských, jak bylo dovoděno.
Kritika. — Přípustný jsou jen dárky reklamní nepatrné hodnoty. Č. 29e. V č. 29a uvedli jsme, že nesouhlasíme jednak s výrokem soudu, jednak s odůvodněním druhých dvou případů. Jest proto třeba, abychom odůvodnili své stanovisko jak kritikou rozhodnutí tak tím, že vyložíme vlastní svůj názor na věc.
V rozhodnutí č. 12277 měly soudy posouditi akci, jež se sama označovala za akci prémiovou. Bylo tedy na místě předem vypořádati se se speciálním ustanovením §u 44 zák. proti nekalé soutěži, jež zakazuje t. z v. jednání prémiová, t. j. taková opatření k poškození soutěžitelů způsobilá při nichž má se kupci zboží nebo odběrateli nějakého výkonu, dostati zvláštní odměny (prémie), závislé výhradně na výsledku slosování, nebo na jinaké náhodě. V praktickém životě soudívá se někdy, že v tomto předpisu jsou vyčerpávajícím způsobem uvedeny výhody, které jsou zakázány, takže všechny ostatní výhody, které by nespadaly pod pojem tohoto jednání prémiového, bylo by třeba považovati za dovolené. Lze se zadostiučiněním konstatovati, že již rozsudek první stolice vyhnul se správně tomuto úskalí. Zjistiv, že akce firmy Berson- Kaučuk nespadá pod § 44, zkoumal zevrubně jak jest třeba posuzovati ji ještě s hlediska §u 1. Tu však opřel se o důvodovou zprávu, jejíž obsah jest sice v celku případný, jež však poněkud volnější formulací svádí k liberálnímu výkladu. Prohlašuje se v ní, že by bylo nezávadno, když by každému kupci slíbila se zvláštní výhoda, jež by měla ráz slevy s účtované ceny (rabat), ať již sleva ta poskytne se v penězích nebo ve zboží. Uvedeme v dalším (v č. 29ch) že v pozdějším vývoji prakse našich hospodářských kruhů, týkající se poskytování rabatu, se zjemnila a prohlásila jen určitě formy rabatu za přípustné. U akce Berson-Palma nešlo však o rabat, který podle své povahy poskytuje se vždy v určitém vyjádřeném poměru k ceně nakoupeného zboží. Při této akci šlo o typickou akci dárkovou, a tu zastáváme předsvědčení k němuž dospěla po důkladných referátech komory chebské Ústředna obchodních a živnostenských komor, že totiž jsou přípustný jen takové dárky a přídavky, jež mají nepatrnou hodnotu a slouží k účelům čistě reklamním, který z nich musí také býti patrný; tak vyžaduje se zpravidla, aby takovéto dovolené dárky na př. reklamní kalendáře byly označeny trvalým způsobem jménem rozdávajícího obchodníka nebo jeho firmou, event. i jeho chráněnou a obecně známou známkou. K tomuto stanovisku připojila se také osnova zákona o zákazu přídavků, která, doufejme, u nás v nejbližší době vejde v platnost. Pokud jde o hodnotu předmětů, jež jest dovoleno přidávati, není ovšem mínění zcela vytříbeno. Někdy formuluje se otázka v nepatrně odchylné nuanci tak, že jest dovoleno přidávati dárky, jež mají nepatrnou hodnotu užitkovou. Někdy pak béře se zřetel nikoliv na absolutní hodnotu přídavku, nýbrž na poměrnou jeho hodnotu k ceně nakoupeného zboží (s tohoto hlediska nebylo by tedy patrně námitek proti tomu, že továrna automobilů Rolls-Royce dává svým zákazníkům briliantovou jehlici). K tomuto druhému názoru přichýlila se také výše uvedená osnova zákona o zákazu přídavků.
Nerozhoduje, zda byly dárky započteny do ceny zboží, či zda byl o ně zmenšen zisk. Č. 29f. Soudy, jak patrno, posuzovaly však přípustnost dárků z jiného hlediska. Tázaly se předně, zda hodnota dárků započítává se do prodejní ceny, a zkoumaly dále, zda poskytování dárků jest či není klamavým. Obě tato kriteria považujeme za nedostatečná.
V případě Berson-Kaučuk prohlašuje první stolice, že jen takové poskytování dárků může býti uznáno za závadné, při němž se hodnota dárků nezapočítává do prodejní ceny, takže zisk prodávajícího bude o cenu přídavku menší. Podobně beře zřetel na hodnotu zboží prvá stolice v případu č. 12400 neboť vytýká, že nabízené zboží neodpovídalo svojí hodnotou požadované ceně a že proto také přikládání dárků bylo plus pro žalovaného, a ještě výrazněji rozvádí tuto myšlenku v témže případě druhá stolice, která uvádí, že jednání je nekalou soutěží proto, že se láká zákaznictvo přídavkem knih ke koupi zboží méně hodnotného za ceny, které neodpovídají jeho kvalitě; tak dostává se obchodníku náhrady za přidané knihy, takže knihy ty nejsou jakousi slevou se skutečné pravé ceny zboží ve prospěch kupců, nýbrž klamavým zastřením pravé jeho hodnoty.
Tato argumentace jest s hlediska praktického naprosto neudržitelná, neboť nikdy téměř nelze prakticky prokázati, zda obchodník poskytuje přídavky na úkor svého zisku, či zda je započetl do ceny zboží. V případě třetím (č. 12334) měla asi druhá stolice jisté pochybnosti v tomto směru když konstatovala, že nelze mluviti o klamavosti nabídky, může-li a chce-li žalovaná strana prokázati, že náhradu za jízdné vyplácí opravdu ze svého vlastního zisku a nezvyšuje o ně již předem prodejní ceny. Není vyloučeno, dokládá vrchní soud, že skutečně ztráta na čistém zisku u žalované strany není ani tak veliká, poněvadž se uhražuje zase zvětšením obratu. Ano, zde jest jádro věci. Obchodník, chce-li, může vždy prokázali, že poskytuje dárky na úkor čistého zisku, resp. nelze naopak jemu dokázati, že by je započítával do ceny zboží. To by bylo možno jen ve dvou případech, buď kdyby ceny zboží byly pevně stanoveny, nebo kdyby zisk byl pevně stanoven. Není-li však předepsáno s jakým ziskem smí obchodník pracovati, nelze říci, jdou-li dárky na účet zisku, či nikoliv, poněvadž nestačí opříti se o normální zisk v tom kterém odvětví docilovaný. Jest jen velmi málo odvětví, kde by soutěžní poměry byly tak vyrovnány, že by zisky jednotlivých závodů pohybovaly se na téže úrovni. Vždy téměř bude záležeti na zdatnosti podnikatelově, zda docílí nadprůměrného zisku nebo podprůměrného. A s tohoto důvodu nepodaří se důkaz, zda rozdává či nerozdává obchodník s přídavky ze svého zisku. Představme si na př., že by v určitém odvětví průměrný zisk pohyboval se okolo 10%. Docílí-li pak obchodník, jenž rozdává přídavky, tentýž zisk 10%, nebude přece možno prokázati mu, že přídavky neposkytuje ze svého zisku, poněvadž bude tvrditi, že jeho normální zisk činí jinak 11 až 12%.
Kriterium, zda přídavky jsou poskytovány ze zisku či nikoliv musí tedy prakticky selhati, avšak ani teoreticky nepodaří se nám najíti důvod, proč by i dárky, které jsou započteny do ceny zboží, měly býti nedovoleny. Soudy, jak se zdá, spatřují nedovolenost podobných přídavků v tom, jsou klamavé, že mohou, jak praví třetí stolice v č. 12334, působiti na nezkušené zákazníky, avšak zákon má prý spotřebitelské zájmy na paměti a chrání je tím, že jejich případné porušení nechce uznati za dovolený prostředek soutěže. Stejně tak klade nejvyšší soud v rozhodnutí č. 12400 důraz na to, že přidávání knih dělo se za okolností, kde obecenstvo bylo klamáno.
Dárky nejsou nedovoleny jen proto, že jsou klamavé. Č. 29g. Vyložili jsme již výše (v. č. 28d) co soudíme o tom, že zákon proti nekalé soutěži chrání spotřebitele. Nyní však musíme se v částečné souvislosti s tím zabývati ještě otázkou do jaké míry přídavky jsou klamavými a je-li tato klamavost důvodem, aby byly považovány za neslučitelné s dobrými mravy soutěže. Máme dojem, že naše judikatura dala se svésti příkladem říšskoněmeckým. Avšak říšský soud, musil ve své argumentaci opírali se o důvody, které byly i násilné, měl-li čelili alespoň nejhorším výstřelkům přídavkových nešvarů. Měl-li říšský soud odůvodniti, že rozdávání přídavků příčí se dobrým mravům, pak neměl po ruce jiného argumentu, než jejich klamavost. Jedině u přídavků klamavých mohl býti dotčen cit slušnosti všech správně a spravedlivě smýšlejících. My však jsme přesvědčeni, že největší část přídavků klamavá není nebo alespoň býti nemusí. Přibaluje-li na př. obchodník ke kávě alpakové lžičky, pak provádí se to někdy tak, že dává se do balíčků, jež mají normální vzhled, menší množství kávy než bývá obvyklé. Zde bylo by možno mluviti o určité klamavosti. Co však bylo klamavého na reklamě »Zdarma do Prahy«? Nic. Jest proto patrno, že musíme hledati jiný základ pro posuzování přídavků, kdyžtě jsme v tak šťastné posici, že můžeme stíhati jednání příčící se nikoliv dobrým mravům, nýbrž dobrým mravům soutěže. A tu můžeme míti za prokázáno, že dárky mimo přídavky nepatrné hodnoty k účelům reklamním jsou nekalou soutěží. Mluví pro naše stanovisko nejen shodné mínění obchodníka živnostenských komor, ale i také postup zemských úřadů, které na podkladě 3. odstavce §u 53 zákona proti nekalé soutěži prohlašují za nedovolené poskytování dárků mimo dárky výše uvedené. Jaký však jest důvod, jenž k tomuto stanovisku vede? Pokusíme se vyložiti jej v následujícím čísle.
Proč jsou přídavky nekalé? Č. 29h. Boj proti nešvaru přídavků a dárků není věcí čistě československou ba ani středoevropskou. Možno konstatovati, že hospodářské kruhy větší části Evropy jsou nebo byly nuceny touto věcí se zabývati. Správné řešení problému nebylo však snadné, neboť v pozadí stojí mocné hospodářské zájmy (na př. průmyslu, vyrábějícího přídavkové předměty), které dovedly si najíti výmluvné zastánce. Boj zhustil se na konec v heslo, zda postačí pouhá reklama obrazová či slovní (Wortreklame) či zda jest účelno zvyšovati koupěchtivost publika také reklamou t. zv. hodnotnou (Wertreklame). Dnes možno míti za to, že boj jest v podstatě skončen v neprospěch přídavků, proti nimž vydány byly v řadě států speciální zákonné zákazy.
Stalo se tak plným právem, neboť přídavky vnášely do soutěžních poměrů zbytečný neklid, který neprospíval zdárnému vývoji podnikání a nepřinášel ani výhody spotřebitelům. Věc osvětlí nejlépe konkrétní případ. Představme si, že by v menším městě obchodník na př. s koloniálním nebo železným zbožím počal svým zákazníkům při určitém odběru rozdávati kapesníčky. Konkurent, jenž byl by přirozeně ohrožen, bránil by se podobným způsobem, a rozdával by třeba již zástěry, a třetí, aby nebyl v soutěži odstrčen, překonal by oba dřívější tím, že by rozdával třeba cenější šátky na hlavu. A tak řítila by se lavina přirozeně dále, dokud by všichni konkurenti nezmoudřeli a nevrátili by se k normálnímu způsobu obchodování. Že by tento stav nebyl zdravý jest očividno. Ti, kteří dříve soutěžili nebo měli soutěžiti kvalitou zboží, levnými cenami nebo způsobem jakým výhodněji dovedli obsloužiti zákazníky, nevěnovali by se již tak intensivně těmto metodám konkurence. Daleko závažnější pro ně by bylo, aby dostali nápad na nový předmět, který by byl ještě lákavějším přídavkem než dřívější. Publikum pro samé přídavky ztratilo by přehled, bylo by desorientováno o výhodnosti nákupu vlastního zboží, jež by kupovalo. A na konec pravděpodobně došlo by stejně k poškození publika jako také k rozrušení řádných poměrů soutěžních, které by možná přineslo zánik právě těch solidních obchodů, které by nechtěly chopiti se nových method. Cítily by totiž dobře, že tyto nové methody nepřispívají k hospodářské výchově zákazníků. Vždyť neútočily by na jejich hospodářský úsudek, nýbrž spíše na touhu dostat něco zadarmo, něco »vyhrát«. Nepřeje-li však právní řád v jiných oborech jednání, které útočí na aleatorní neb jiné obdobné pudy v duši lidské, nemůže schvalovati ani počínání, jež jest tomu obdobné v životě hospodářském. To jest tedy jediné spolehlivé vodítko při posuzování přídavků: zda totiž rozšíření jejich jest způsobilé přiblížiti soutěžní poměry a hospodářský život k ideálu, jaký nám dle dočasných kulturních a národohospodářských představ tane na mysli, zda může nás či nemůže přivésti k zdravému podnikání, na něž Nejvyšší soud v rozhodnutí č. 12336 právem klade důraz.
Rabaty. Č. 29ch. Uvedli jsme výše, že jest úzká souvislost mezi dárky a přídavky a mezi poskytováním rabatu. Mezi obojím tímto druhem výhod jest ovšem dosti nesnadno vésti rozlišující hranici, a nesnáz tato byla snad jedním z hlavních vnitřních důvodů, pro který zdržovala se definitivní textace osnovy zákona o zákazu přídavků. Rabat vyskytuje se v nejrůznějších formách a pod nejrůznějšími označeními (bonifikace, skonto a pod.). Pro nás nejvýznamnější jest okolnost, že se mnohdy rabat poskytuje také ve zboží. Proti této formě nelze v podstatě míti námitek. Obchodník, jenž by měl na vybranou, zda má slevu z ceny zboží vyplatiti v hotovosti či rovněž ve zboží, nebyl by vůbec obchodníkem, kdyby si zvolil první cestu a nikoliv druhou. Jsou-li však přípustný rabaty ve zboží, pak otevírá se tím široká cesta k obcházení zákazu poskytování přídavků. Toto nebezpečí postřehla dobře pražská obchodní a živnostenská komora a v ponenáhlém vývoji dospěla proto k určitým omezením přípustnosti rabatu. Za dovolený rabat považovala zprvu jen rabat, určený percentuelně nebo vyjádřený číselným poměrem k odebranému zboží téhož druhu; tak na př. není s tohoto hlediska námitek proti vžitým již nádavkům na př. dáli se šest housek za stejnou cenu jako pět. Později stala se tato prakse ještě přísnější. Požaduje se, aby rabat slibovaný a dávaný ve zboží byl poskytnut ihned při odběru zboží. Nebylo by tedy dovoleno slibovati, že dostane třináctý pár punčoch zákaznice, která by během delší doby koupila dvanáct párů, i kdyby to byly punčochy téhož druhu.
Tuto praksi nelze ovšem ztrnulým způsobem prováděti do všech důsledků. Bylo na př. uvažováno o tom, je-li slučitelné s dobrými mravy soutěže, když obchodník slibuje, že svým stálým zákazníkům vyplatí ve zboží k vánocům dvě procenta hodnoty jejich ročního odběru. Odpověď vyzněla kladně, při čemž ovšem vedly k ní také úvahy oportunistické: naznačený způsob bývá totiž leckdy jedinou zbraní detailních obchodníků proti konsumním družstvům, která rozdílejí ku konci roku t. zv. dividendu, ač ve skutečnosti nejde při tom o výnos členských podílů, nýbrž o výhodu, jež se poskytuje zákazníkům podle výše jejich odběru. — Přípustné rabaty budou pro budoucnost podrobně vypočteny v zákonu o zákazu přídavků.
Podbízení značkového zboží. Č. 30a. Otázka, do jaké míry podbízení cen u značkového zboží jest či není nekalou soutěží, jest otázkou prakticky neobyčejně významnou. Nejvyšší soud zodpověděl ji v podstatě shodně ve dvou rozhodnutích, Vážný č. 11004 (punčochy »Elite«) a č. 11537. Druhý případ týkal se žaloby firmy Maggi, ve které kromě jiných důležitých otázek (na př. promlčení žalobního nároku podle zákona proti nekalé soutěži) jednalo se o podbízení cen značkového zboží, jež bylo prohlášeno za nedovolené. Rozhodnutí bylo velmi pěkně odůvodněno, mimo jiné takto:
II. stol. Soud prvé stolice zneuznává význam t. zv. stanovené ceny při značkovém zboží, význam podbízení u takového zboží a význam ochrany výrobcovy proti takovémuto podbízení. Značkovým zbožím rozumí se zboží, které výrobce uvádí do obchodu zpravidla ve stále stejném druhu, jakosti, označení, zevní úpravě a pod stejnou pevnou (buď jím samým předem stanovenou neb dodatečně ustálenou) cenou, která je odběratelům zboží toho známa a za kterou se zboží to nabízí a prodává všude stejně bez ohledu na místo prodeje neb osobu prodávajícího. Tato pevná cena jest pro značkové zboží stejně příznačná jako značka sama nebo jako zvláštní forma, po případě barva obalu a lze ji právem pokládati i za zvláštní zevnější zařízení podniku ve smyslu § 11, odst. 3. zák. o nekalé soutěži, pro podnik příznačné, ježto konsumenti právě i z této ceny usuzují na totožnost a jakost hledaného zboží a z určité vyšší ceny usuzují po případě i na určitou lepší jakost tohoto zboží před podobným zbožím téhož druhu. Nemůže býti o tom pochybnosti, že výrobce má právo na určení takové pevné ceny i z důvodů soutěžitelových a že má pak přirozeně i právo bdíti nad jejím dodržováním a nárok na ochranu proti nekalé soutěži, záležející v tom, že obchodníci, nabízející a prodávající jeho výrobky pod cenou jím stanovenou, poškozují ho jednak stíráním jedné, v kruzích konsumentů příznačné vlastnosti jeho výrobků na prospěch výrobků konkurenčních, jednak rozrušováním jeho obchodní organisace k udržení této pevné ceny, vybudované a udržitelné jen, když ode všech jeho odběratelů en gros neb v detailu tato cena přesně bude dodržována, a posléze i olupováním ho po případě o rozdíl, který by sám při přímém prodeji detailistovi získal a o nějž přichází, když engrosista, jemuž poskytuje větší rabat, prodá zboží detailistovi za nižší cenu a tím mu umožní i další prodej pod stanovenou cenou. Vědomé podbízení, nabízení značkového zboží za nižší než výrobcem stanovenou cenu, jest tudíž nade vší pochybnost v rozporu s dobrými mravy soutěže a ten, kdo podbízení umožňuje a podporuje tím, že k tomu cíli podbízeči zboží dodává a výrobcovu kontrolu v tom směru ničí nebo ztěžuje, jakož i příslušné výrobky výrobcem mu z toho důvodu zadržované jinde, t. j. s obejitím výrobce, tedy podloudně si opatřuje, dopouští se rovněž činu, který ve smyslu § 1 zákona o nekalé soutěži jest označiti za soutěžitelsky nemravný a za protiprávní. Při tom jest lhostejno, zda pachatel porušuje současně i smluvní věrnost a výslovně převzatý právní závazek, výrobcem k tomu účelu mu uložený, či zda jde o čin bez současného smluvního poměru předsevzatý, neboť nemorálnost a tudíž protiprávnost jeho plyne již ze zákona a z porušení obchodních zvyklostí a obchodní slušnosti.
Nejvyšší soud sdílí právní názor odvolacího soudu o významu značkového zboží a ustanovení pevné jeho ceny (§ 11, odst. 3. zák. o nekalé soutěži) a o významu podbízení u takového zboží, jakož i ochrany výrobcovy proti němu v rámci ustanovení § 1 zák. o nekalé soutěži a poukazuje na správné v tom směru důvody odvolacího soudu, jež hoví zákonu a jsou v souhlasu s dosavadní praksí (srov. rozhod. Vážný 11004). Pouhé opatřování si značkového zboží obchodníkem s obejitím výrobce, jenž mu je odpírá, nelze ovšem samo o sobě považovati za opatření podloudné, jež by se příčilo dobrým mravům soutěže po rozumu § 1 zákona o nekalé soutěži. Není přece nikdo povinen opatřovati si zboží přímo u jeho vyrabitele, může tak učiniti i koupí od překupníka. V této svobodě nákupní nemůže býti obchodník omezován ani tehdy, když výrobce mu odepřel zboží prodávati, neboť by tím nepřímo byl výrobci přiznáván monopol prodejní, který by neměl zákonného podkladu. Ovšem jinak se má věc, opatřoval-li si žalovaný zboží s obejitím výrobce jen proto, aby bylo dodáno firmě Z. a této tím bylo umožněno podbízeni cen. Takovéto podloudné opatřování zboží žalovaným za tímto nekalým účelem bylo by ovšem nutno posuzovati jako jednání, příčící se zákonu o nekalé soutěži.
S tímto rozhodnutím možno plně souhlasiti, zvláště jest třeba uznati, že Nejvyšší soud nezapletl se do zbytečných úvah o významu t. zv. reversového systému — při konstrukci naší generální klausule bylo to zbytečné. Nemáme proto důvodů výstižné toto rozhodnutí podrobněji komentovati. Ten, kdo by hledal podrobnější poučení, najde je v dodatku ke komentáři Hamann-Drábek-Buchtela. (Vydalo Právnické knihk. a nakladatelství, Praha.)
Sluší jen ještě připomenouti, že u některého zboží mohou vzniknouti pochybnosti, je-li či není-li zbožím značkovým, tak na př. u knih a gramofonových desek. Pražská Obchodní a živnostenská komora zastává názor (v prvém případě sdílený také Ústřednou komor), že knihy a gramofonové desky mohou požívati téže ochrany jako značkové zboží, jsou-li označeny detailní cenou prodejní.
Případ dovoleného stanovení nižších cen. Č. 30b. Otázku podbízení cen značkového zboží jest možno považovati za součást problému širšího, zda totiž cenová soutěž jest zásadně volná, či zda mohou se vyskytnouti případy, kdy stanovení nízkých cen může býti nekalou soutěží. Dříve než se podrobněji věnujeme úvaze o tomto choulostivém problému, uvedeme ještě výňatky z rozhodnutí Vážný č. 13073, v němž šlo v podstatě o toto:
Společenstvo pekařských mistrů politického okresu H. domáhalo se na žaloném pekaři v H., by byl uznán povinným se zdržeti toho, by uváděl do prodeje bílé pečivo, zejména rohlíky a housky, menší než v předepsané váze 40 g při kuse. Ve sporu bylo zjištěno toto; Zástupci cirku Kludského, když meškal v r. 1930 v H., žádali žalovaného, by jim dodával pečivo a když žalovaný za kus požádal 26 hal. (vlastně 22 hal., jako pro obchodníky), prohlásili zřízenci Kludského, že si raději objednají pečivo v B. nebo z jiného města, poněvadž je tam dostanou laciněji. Nato odešli a po delší době opětně přišli a prohlásili, že potřebují pečivo jednak pro obložené chlebíčky pro obecenstvo, které cirkus navštěvuje, jednak pro zvířata, která od obecenstva pečivem budou krmena, říkali, že jim nezáleží na jakosti zboží, a prohlásili, že si přejí za 16 hal. kus takového zboží, které by vahou a jakostí této ceně odpovídalo. Při tom prohlásili dále, že je jim lhostejno, nebude-li v pečivu žádná mastnota a bude-li zaděláno jen vodou. Žalovaný na tuto nabídku přistoupil a dodal pak cirku Kludský celkem 4500 kusů vodového pečivá, kus ve váze nejméně 30 g za 16 hal. Toto zboží však nikdy před tím a také nikdy potom neprodával, zejména je neprodával ve svém obchodě a dodal je cirku Kludského jen na objednávku.
I. stol.... Nelze však tvrditi, že se žalovaný svým zjištěným jednáním dostal v rozpor s dobrými mravy soutěže a že jednání toto bylo způsobilé poškoditi soutěžitele, neboť žalovaný nezmenšil váhu pečivá za tím účelem, by mohl soutěžiti s ostatními pekaři pro dodávku ve velkém za menší než obvyklou cenu, nýbrž, jak zjištěno, vyhotovil na objednávku pro cirkus Kludského zboží, odpovídající kvalitou a kvantitou objednávce a nabídnuté ceně, což mohl jeden každý z pekařů v H. učiniti, a nepoškodil tím nikoho z nich, neboť jeden každý z nich mohl na nabídku Kludských přistoupiti, jak na ní přistoupil žalovaný, a nelze v jeho jednání spatřovati nekalou soutěž ve smyslu § 1 zák. proti nekalé soutěži, a to tím méně, když posudkem znalce v trestním řízení jest zjištěno, že zboží žalovaným cirků Kludského dodané odpovídalo úplně jeho ceně.
II. stol. ... Odvolatelka spatřuje kusost řízení v tom, že nebylo zjištěno prvým soudem z výnosu zemské správy politické na Moravě ze dne 27. listopadu 1924, č. 6443/A/D, že bílé pečivo smí býti nejmenší váhy 42 g a že pro překupníky má býti prodáván kus po 22 hal. Odvolací soud zjišťuje z tohoto výnosu že zemská správa politická vydala tímto výnosem směrnice pro váhu a pro cenu bílého pečivá. Tím hlavně mělo býti docíleno, aby byla při jednotné ceně stanovena i váha bílého pečivá. Tímto výnosem se však nezakazuje, by pekaři nepekli jiné pečivo v jiné váze a za jiné ceny na objednávky zákazníků.
III. stol. ... Bylo-li zjištěno, že žalovaný prodal určité množství bílého pečivá vyrobeného co do jakosti, váhy i ceny podle zvláštní objednávky, při čemž cena odpovídala váze a jakosti pečivá, nelze mluviti o rozporu s dobrými mravy soutěže jednáním způsobilým poškoditi soutěžitele, t. j. podnikatele, kteří vyrábějí neb prodávají zboží téhož nebo podobného druhu nebo vůbec jsou podnikově činnými ve stejném nebo podobném oboru hospodářském (§ 46 zák. čís. 111/1927 Sb. z. a n.), tedy zejména pekaře. Nikde není vysloven zákaz, že by pekař nesměl vyrobiti pro určitého spotřebitele na jeho objednávku zboží lepší nebo horší jakosti, než obvykle přichází do oběhu. Nesmí při tom arci porušiti poměr mezi jakostí a cenou, který je určen zvláštními předpisy pro normální provoz a váže všechny soutěžitele. Toho, jak již uvedeno, v souzeném případě nebylo. Bylo-li snad odběratelem poškozeno obecenstvo, jest otázkou pro sebe. Prakse v otázkách cenových bude se vyvíjeti přísněji. Č. 30c. Otázka cenová jest, jak jsme uvedli v předešlém čísle, z nejchoulostivějších problémů, které se pojí k výkladu §u 1 zák. proti nekalé soutěži. Zásadně nutno konstatovati, že zákon, který potírá nekalou soutěž, činí tak proto, aby podporoval soutěž poctivou, která však zpravidla v první, řadě vybíjí se jako soutěž cenová. To je asi důvodem, proč v dřívější době vynikající znalci nepřipouštěli jakýkoliv zásah do této soutěže cenové. Jako doklad budiž zde uveden výtah z vývodů Josefa Kohlera (Der unlautere Wettbewerb, str. 26 sl.). Kohler považuje za důsledek zásady volné soutěže, že existuje svobodné právo určiti cenu a zvláště svobodné právo konkurenta podbízeti. Praví pak dále: »Volné právo určiti výši ceny některého zboží nesmí býti zkráceno. Chce-li někdo utrpěti ztrátu a prodává zboží pod cenou, nemůže mu v tom nikdo brániti. Opak vedl by nejen ke zničení nekalé soutěže, nýbrž volné soutěže vůbec, neboť k volné soutěži patří, že každý má právo určiti si, zda chce zboží prodávati za cenu vysokou nebo nízkou.« A v dalším pokračuje: »Nespočívá tedy nekalá soutěž v tom, že někdo prodává pod cenou, a to i tehdy, když prodej zboží pod cenou přestává býti obchodním postupem, který závodu prospívá. I když někdo důsledně prodává pod cenou a míří tak ke své vlastní záhubě, není v tom nic nekalého; neboť každý jest svým pánem v tom, aby určoval a stanovil podmínky pro své výkony.« A dále ještě praví: »Avšak také nelze označovati jako nekalou soutěž počínání toho, který prodává pod cenou z toho důvodu, že si chce sám zjednati posici v obchodním styku, poněvadž se chce vyšvihnouti na výši, na které stojí známí dodavatelé, nýbrž jest právě podstatou svobodné soutěže, že začátečník příznivými podmínkami, které poskytuje širším kruhům zákazníků (dem Volkstum), vnáší nový život do obchodu a tím zamezuje, aby dosavadní obchodní styk ustrnul a zrezivěl. Avšak i tehdy, když někdo jest v té situaci, že vystačí s menším ziskem než ostatní a dokonce, že může jistý čas pracovati bez zisku, nemůžeme toto využívání této situace označiti za nekalé.« A dále ještě pak zastává Kohler názor, že není nekalou soutěží, ani když někdo k tomu cíli podbízí, aby soupeře zničil.
Tento původní názor Kohlerův (citovaný spis vyšel v r. 1914) není však dnes již akceptován všeobecně. První průlom do něho byla judikatura říšského soudu o podbízení při značkovém zboží. Váhavě sice, ale přece jen na konec důrazně zaujal tento soud stanovisko, že podbízení cen značkového zboží tam, kde jest proveden bezvadný systém reversní, jest nekalou soutěží. Náš nejvyšší soud pak akceptoval tento názor, dav mu formulaci ještě dokonce mnohem volnější.
Nové pojímání však, kterému se dostalo výrazu v těchto judikátech, razí si cestu dále. Tak Skálův komentář k zákonu proti nekalé soutěži souhlasí s názorem, že podbízení, jež se děje se zřejmým účelem zničiti soupeře, jest počínáním nekalým. Tento názor možno považovati za určitých okolností za naprosto správný, právě tak, jako může býti a jest schvalováno rozhodnutí německých soudů (v prvé stolici soudu v Düsseldorfu), které zaujaly obdobné stanovisko v případu, když šlo o konkurenčně zničující boj dvou benzinových pump, (Jeden z konkurentů stanovil nižší ceny, maje levnější nákup. Druhý, kapitálově mocnější, podbídl ještě tyto nižší ceny proto, aby jej donutil zvýšiti je na původní úroveň. Postup tohoto druhého konkurenta byl prohlášen za nedovolený.) V těchto rozsudcích projevuje se, i když snad to výslovně není řečeno, přesvědčení, že konkurent při veškerém svém počínání jest povinen dbáti určitých slušných ohledů k soutěžitelům, že jest vázán jistými pravidly boje, který má býti spíše ušlechtilým závoděním, než úsilím o zničení konkurenta. Krátce shrnuto, příkazy zákona proti nekalé soutěži, zvláště generální klausule, nelze si vysvětliti jinak, než jako výrony stavovské solidarity. Úkolem těchto předpisů jest zjednati soutěžní pořádek mezi jednotlivými příslušníky stavu, a to takový pořádek, který vede ke zkvétání stavu jako celku a zabraňuje všemu, co by stav jako celek mohlo poškoditi v míře, která by se nesnášela s představou o významu podnikatelských vrstev a jejich prospívání pro celek národního státního života.
Toto nové stanovisko dovoluje nám, abychom zákon o nekalé soutěži používali, byť s počátku opatrně, ale přece jen důsledně i tam, kde by se jednalo o zásahy do principu svobodného vytváření cen u jednotlivého soutěžitele.
Zneužívání monopolního postavení. Č. 31a. Přistupme nyní k jinému příkladu, z něhož poučíme se v dalších směrech o významu generální klausule. V rozhodnutí Vážný č. 11742 šlo o toto: Žalovaná elektrárenská společnost měla s městskou obcí Ch-skou smlouvu, podle níž má vyhrazeno monopolní postavení při dodávání elektrického proudu v okruhu města Ch. Žalovaná měla i dále na základě výnosu okresní správy politické v Ch. z května 1921 koncesi k živnostenskému zřizování zařízení pro výrobu a vedení elektrického proudu za účelem osvětlování, přenášení síly a ostatního použití živnostenského a domácího, jakož i k živnostenskému provozu elektrárny v Ch. Žalovaná firma vydala podmínky připojení, v nichž uvedla předpoklady, za nichž se lze připojiti na síť elektrárny v Ch. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalující (rovněž) elektrárenská společnost na žalované elektrárenské společnosti, by žalovaná byla uznána povinnou zanechati instalace soukromých zařízení, to jest zanechati instalace takových zařízení, která nenáležejí k veřejné rozvodní síti podniku, v jejím okruhu dodávky proudu, po případě odstraniti stav, který tu je, totiž účastenství žalovaných v konkurenčním boji se žalobkyní v tomto okruhu.
I. stol. ... Nekalou soutěž žalované spatřuje žalobkyně ve využití daleko lepšího postavení žalované vstupem do konkurenčního boje se žalobkyní vůbec, nebo povšechně řečeno, ve dvojím postavení žalované jako přezkoušitelky a dodavatelky na jedné a konkurentky na straně druhé.
... V literatuře a v právních pojednáních jest všeobecně uznáno, že využívání hospodářského monopolního postavení může býti za určitých okolností odporující dobrým mravům. Živnostník, který zaujímá takovéto postavení hospodářsky monopolní, nemůže si vymíniti výhody, jimiž by byla dána obchodnímu styku zvláště tísnivá pouta. Zvláště pak se přihází tak tehdy, když majitel monopolu ukládá těm, kteří jsou na něho odkázáni, zneužívaje poměru závislosti, takové podmínky, s nimiž oni při svobodě svého hospodářského rozhodování nemohli býti srozuměni. Zneužívání monopolního postavení může tu býti za zvláštních poměrů i tehdy, kdy se sice druhá strana nezatěžuje více, než obyčejně, naproti tomu se však ostatní živnostníci téhož odvětví vylučují vůbec ze soutěže opatřeními majitele monopolu, která jsou možná jen s pomocí monopolního postavení (rozsudek v. z. soudu, Drážďany 11. září 1926).
... Podle komentáře Rosenthalova a právního pojetí říšského soudu v Lipsku musí pozůstávati při živnostenských zájmových bojích — a o takový jde v souzeném případě — přiměřený vztah mezi výhodami, jichž využívá útočník, a škodami, které způsobuje druhé straně.
... Sama o sobě jest dovolenou každá soutěž, jejímž účelem jest podpora dosažení živnostenského cíle, i kdyby byla pro spolusoutěžitele nepohodlná, ba dokonce i osudná. Za nepřípustné jest považovati nejen takové prostředky boje, které (samy o sobě) spočívají v protiprávních jednáních, nýbrž i opatření, přinášející s sebou poškozování druhé strany, která podle všeobecného mravního názoru obecně nebo za určitých okolností jsou neslušná a nespravedlivá, takže se jeví jako opatření zvůle a nevraživosti. Opatření, které přináší jen ztěžování cizího provozu, neohrožuje však trvale obchodní existenci postiženého, neb úplně neochromuje živnostenský provoz, které totiž ponechává postiženému možnost jiného výdělku, nemůže býti pokládáno za opatření, vybočující z mezí dovolené míry v hospodářském boji. Závadnost zájmového boje nespočívá v tom, že nastupuje prostě skutečnost, ničící cizí existenci, nýbrž v tom, že tento účinek byl buď zamýšlen, nebo vyvolán způsobem, jakým byl veden boj.
... Podle těchto zásad nelze shledati v tom, že žalovaná má a vykonává koncesi ku provozování soukromých instalací, jednání o sobě mravům odporující ve smyslu § 1 zákona o nekalé soutěži.
... I když lze uznati, že všeobecně mají býti podmínky soutěže pro všechny soutěžitele ve smyslu zákona o nekalé soutěži stejné, nelze přece neurčití, že žalované není vyhrazeno její hospodářsky mocenské postavení pro její užitek, nýbrž všeobecně, ve veřejném zájmu, a že toto hospodářsky mocenské postavení jest odůvodněno povahou věci samé. Sdružení obou koncesí pro dodávání proudu a ku provozování živnosti instalatérské v jedné osobě, v osobě žalované, nečiní soukromým instalatérům v souzeném případě nijak nemožným výkon jejich koncese, i když tento značně ztěžuje. Když živnostenský úřad udělil přes toto sjednocení obou koncesí v osobě žalované i jiným osobám koncesi ku provozování živnosti instalatérské, nelze v tom spatřovati rozpor, poněvadž i soukromí instalatéři mohou provozovati své živnosti, ovšem šetříce oprávnění žalované podle dodávacích podmínek, která byla schválena úřadem ve veřejném zájmu.
... Naproti tomu mohlo by ve vykonávání této koncese spočívati mravům odporující jednání ve smyslu § 1 zákona o nekalé soutěži, kdyby totiž žalovaná vykonávala tuto koncesi a práva jí příslušející podle podmínek o připojení a využívala svého hospodářsky mocenského postavení takovým způsobem, že by práva jí vyhrazená uplatňovala takovým šikanujícím způsobem, by si ke škodě soukromých instalatérů opatřila prospěch k jejich škodě a jim tak znemožnila provozování jejich koncese.
II. stol. ... Se všeobecně uplatňovanou devisou strany žalující, že instalační práce mimo obvod rozvodní sítě žalovanou stranou prováděné v domech odběratelů elektrického proudu jsou závadné a tudíž nekalé proto, že je provádí žalovaná ve výkonu svého — jak je žalobkyně terminuje — dvojitého postavení, souhlasiti nelze a nesouhlasí s ní proto ani odvolací soud.
... Vždyť je snad konkurentu možno, neb aspoň pojmově myslitelná možnost, žalovanou stranu v tomto konkurenčním boji dovolenými, ještě výhodnějšími prostředky soutěže předčiti a tak odběratele proudu pohnouti, by se od ní odvrátil.
... Bylo lze souhlasiti s žalující firmou, že se zneužití úřední autority k účelům soutěže příčí dobrým mravům.
III. stol. Již odvolací soud zdůraznil výstižně, že o nekalé soutěži bylo by lze mluviti jen, kdyby žalovaná své větší soutěžní kapacity nějak zneužívala.
... Že jednání, jsoucího v rozporu s dobrými mravy soutěže, mohou se dopustiti i úřady, jest pravda, ale o takový případ nejde, a pokud dovolání poukazuje na »pseudoúřední« postavení elektrárny vzhledem k jejím právům kontrolním a dozíračím, stačí podotknouti, že nebylo dokázáno, že žalovaná tohoto svého postavení jako elektrárna zneužívala. Pravdu má dovolání i v tom, že každý soutěžitel má míti právo na své postavení v konkurenčním boji podle použitého kapitálu a pracovní síly.
V našem případě, jak patrno, šlo v podstatě o otázku, co jest zneužíváním monopolního postavení, a do jaké míry zneužívání monopolního postavení může býti stíháno na podkladě zákona proti nekalé soutěži. Rozhodnutí bylo vydáno ovšem ještě dříve, než vešel v účinnost kartelový zákon ze dne 12. července 1933, čís. 141 Sb. z. a n., jenž dovoluje (v §u 17) zakročovati i proti t. zv. soukromým monopolům. Kartelovým zákonem nebyl však dotčen § 1 zákona proti nekalé soutěži, může se tedy poškozený brániti proti zneužívání monopolního postavení i žalobou podle tohoto zákona, což jest tím důležitější, že řízení podle zákona kartelového jest administrativním řízením oficiosním, na jehož provedení poškozená strana nemá nároku: nemůže si na úřadu, jenž by zakročiti nechtěl, toto zakročení právní cestou vynutiti.
I úřady mohou se dopustiti nekalé soutěže. Č. 31b. S výsledkem, k němuž rozhodnutí došlo, možno plně souhlasiti, a to tím spíše, poněvadž jest odůvodněno způsobem skutečně vynikajícím. Stačí proto, jestliže v následujícím jen ještě upozorníme na významnější úsudky v odůvodnění rozsudku pronesené. Hned na počátku našich výňatků dočítáme se o tom, že jest skutečně možno dopustiti se nekalé soutěže zneužíváním monopolního postavení, které v praksi velmi často se vyskytuje u podniků komunálních (plynáren, elektráren, vodáren a pod.); také bylo by jistě velmi zajímavo posouditi soutěžní praksi, jakou provádějí státní dráhy, využívajíce svého mocenského postavení proti dopravě soukromé. Monopolní podniky státní nejsou totiž nikterak vyloučeny z působností zákona proti nekalé soutěži. V tom směru velmi výstižně konstatuje Nejvyšší soud, že jednání, jsoucího v rozporu s dobrými mravy soutěže, mohou se dopustiti i úřady, a skutečně také německá prakse zaznamenává několik rozhodnutí, kterými využívání monopolního postavení veřejnoprávních podniků bylo prohlášeno za nekalou soutěž. Prakse rakouského Nejvyššího soudního dvoru jest, jak se zdá z rozhodnutí ze dne 4. června 1929, č. 4, Ob 175/29, ještě přísnější, snad až příliš přísnou. (V tomto rozhodnutí prohlášeno bylo za nedovolené počínání monopolistického velkopodniku, jenž rozšiřoval své podnikání na odvětví, která nepatřila k hlavnímu předmětu podniku a nebyla nutná pro zřízení nebo pokračování v hlavním oboru.)
I zničující soutěž jest zásadně dovolena. Č. 31c. Zvláště pak sluší vystihnouti správné konstatování, že sama o sobě jest dovolenou každá soutěž, jejímž účelem jest podpora dosažení živnostenského cíle, i kdyby byla pro spolusoutěžitele nepohodlná, ba dokonce osudná. Tento názor vyplývá zcela logicky ze základů našeho hospodářského života, z principu svobodné soutěže. Vždyť právě hlavní výhodou tohoto principu mělo býti, že automaticky volnou soutěží vymycovány byly slabší, méně schopné elementy ze soutěžního života, čímž zaručován byl prý nejzdravější stav hospodářského celku. Není sporu o tom, že naše soutěžní právo musí stále ještě z tohoto principu vycházeti, vždyť zákon sám tím, že míří proti soutěži nekalé, chce podporo váti rozvíjení soutěže zdravé. Než přes to soudíme, že budoucí vývoj částečně se odchýlí od uvedené zásady. (Podrobněji pojednali jsme o tom při úvaze o podbízení cenovém v č. 30c. a pojednáme ještě v závěru.)
Bojkot. Č. 32a. Případ řešený v rozhodnutí Vážný č. 9665 jest obdobný předešlému v tom, že se také dotýká práva kartelového a využívání quasimonopolního postavení. Skutková podstata byla asi tato: Svaz knihkupců a nakladatelů jest neobyčejně vlivnou organisací svého oboru, jež pečuje podle své síly také velmi důrazně o udržení stavovského pořádku. Jedním z prostředků k tomu cíli jest ustanovení stanov, podle něhož nakladatelé ve Svazu sdružení dodávají zpravidla své knihy jen knihkupcům, rovněž ve Svazu organisovaným. Outsiderům se buď vůbec nedodává, nebo s menším, na př. desetiprocentním rabatem, kdežto normální rabat pohybuje se zpravidla na výši 30 procent. Tento postup znamená pro postižené ovšem značnou újmu, neboť ve Svazu sdruženi jsou téměř všichni význační nakladatelé. Jistá firma, která byla postižena menším rabatem, obrátila se proto na soud se žalobou, ve které se domáhala, aby Svazu bylo zakázáno vykonávati nátlak na své členy, kteří by chtěli žalující firmě dodávati s normálním rabatem. Žaloba byla zamítnuta mimo jiné patrně se zřetelem k tomu, že přece jen existují nakladatelé, kteří ve Svazu sdruženi nejsou a od nichž tedy může firma knihy s normálním rabatem odbírati. — Po našem soudu záviselo by správné rozhodnutí od zjištění, do jaké míry bojkotem takto prováděným byla existence firmy znemožněna. Vzhledem k tomu, že se jednalo o firmu, u které obchod knihkupecký tvořil jen součást jejího rozsáhlého obchodního podnikání, jest možno souhlasiti s výsledkem soudního rozhodnutí.
Bojkot obranný. Č. 32b. Otázka přípustnosti bojkotu byla také předmětem sporu, jehož se týká rozhodnutí čís. 12023. Druhé dvě instance jednaly v tomto případě o tom, je-li přípustno prozatímní rozhodnutí. Tuto procesní otázku necháváme však v našem spise nepovšimnutou. Proto přihlédneme jen k důvodům, o které opřela své rozhodnutí stolice první.
Ve sporu šlo o toto: Jistá zdejší firma získala zastoupení ruských nití. Tři zdejší výrobny nití cítily se ruskou konkurencí neobyčejně poškozovány, tvrdíce, že Rusové prodávají za dumpingové ceny, které znemožňují jakoukoliv solidní protikonkurenci. Textilní organisace domáhaly se zprvu ochrany státní. Když se jim nepodařilo jí dosíci, sáhly interesované firmy ke svépomoci bojkotem. Prohlásily totiž odběratelům ruské příze, že budou-li v odběru pokračovati, nebudou domácí firmy dodá váti jim zboží svoje. Tato pohrůžka byla ovšem hospodářsky velmi účinná, neboť odběratelé ruských nití potřebovali vedle těchto k racionelnímu provozování svého závodu též nitě tuzemské. Firma, jež převzala generální zastoupení ruských nití, bránila se proti tomuto bojkotu žalobou podle zákona proti nekalé soutěži, spatřujíc v něm přestoupení dobrých mravů soutěže. První stolice odmítla i povoliti prozatímní opatření, rozhodnuvši hned ve věci samé tak, že prohlásila bojkot tuzemskými firmami prováděný za dovolenou sebeobranu. Ze vzorně vypracovaného odůvodnění příslušného usnesení první stolice vyjímáme tato místa:
Jde v podstatě o řešení otázky, jestli je postup strany žalované zásadně a za všech okolností nedovoleným.
Zákon číslo 111/1927 Sb. z. a n. neobsahuje výslovného označení inkriminovaného jednání expresis verbis jako nekalou soutěž, i sluší tedy předmětný případ posuzovati jednak s hlediska daných poměrů, zejména hospodářských, jednak hledě k literatuře odborné a poněvadž judikatura československá vzhledem k novosti látky postrádá zásadních rozhodnutí a ochrana proti nekalé soutěži při nynější hospodářské souvislosti jednotlivých států navzájem jest otázkou podobnou, ne-li stejnou v některých bodech i u států jiných, přihlížeti též k řešení analogických případů jinde.
Rosenthal Wettbewerbsgesetz ai 1928 vyslovuje náhled, že »Für die Frage, ob eine Sperre gegen die guten Siten Verstosst, ist in erster Linie massgebend, ob dass dem anderen Teile gestellte, von diesem abgelehnte Ansinnen gerechtfertigt war.« (R. G. in J. W. 1924, 1155.)
Rozhodnutí Nejvyššího soudu rak. z 28. října 1928 a z 22. května 1928 — Rechtssprechung 1928 — vyslovuje zásadu: že omluviti motivem obrany lze jen takové obranné jednání, které samo o sobě by bylo přípustné, při jehož provádění však by jednající zašel příliš daleko. Obrana neospravedlňuje jednání proti dobrým mravům, byly-li po ruce jiné prostředky, zejména ochrana státu (J. Bl. str. 47).
Rozhodnutí Nejv. s. rak. z 22. května 1928, Rechtsprechung 1928, str. 168, jde však ještě dále, zaujímajíc stanovisko, že »o přípustnosti bojkotu v hospodářském životě se dnes již nepochybuje. Bojovné prostředky tohoto druhu platí dnes za nezbytné. V zájmu udržení zdravých sociálních poměrů může však býti bojkot veden jen v určitých mezích, k nimž mimo jiné patří, aby nebyl použit k prosazení neoprávněných požadavků proti odporujícímu protivníku «.
Bylo tedy zkoumati, jsou-li tu dány předpoklady pro bojkot jako prostředek obranný.
Posuzuje tuto otázku, musel soud vycházeti z širokého hlediska, že v zásadě nelze vycházeti od toho, že žalobce jest tuzemským obchodníkem, nýbrž že nutno jíti až k provenienci zboží. Zboží ruské a jeho dodávka do Československé republiky tvoří však zvláštní otázku, souvisící s výrobou dle sovětského systému hospodářského a s otázkou dumpingu prováděného udánlivě Svazem sovětských republik vůbec. (Následuje zkoumání obchodních metod sovětských v celém světě.)
Ze všech těchto takto osvědčených skutečností a okolností došel soud k náhledu, že bojovný prostředek volený stranou žalovanou stal se vskutku pouze v zájmu udržení zdravých sociálních poměrů a produkční a odbytové schopnosti výrobců a použit byl pouze v takových mezích, že lze pokládati ho jen za obranné jednání, které lze omluviti motivem obrany.
Uváží-li se výsledky, jakých měl doposavad, jak uvedeno, obchod s výrobky sovětskými v jiných zemích a uváží-li se tam již nastalé následky pro tuzemský průmysl té které země jiné a přihlíží-li soud i k posudku obchodní a živnostenské komory v Praze č. j. 88139, která sdělila, že dle jejího zjištění pohybují se ve většině případů ceny ruských nití na úrovni, jež jest asi o 15 až 25% nižší proti průměrné úrovni ceny zdejší a vzhledem k tomu, že ceny československé blíží se stejně již k hranici rentability, přiklonil se soud plně i k posudku obchodní a živnostenské komory pražské, že jsou touto ruskou konkurencí naše podniky těžce ohroženy a postup předmětný nepřekročuje meze nutné obrany. Také posudek správní komise obchodní a živnostenské komory v Liberci, č. j. 34.935, přiklonil se k náhledu, že vzhledem na stav věci a otázek celních rozhodli se tuzemští výrobci nití pouze k sebeobraně, jestliže učinili opatření shora uvedené. Otázku, zda tímto postupem se prohřešily proti zákonu o nekalé soutěži, bylo by dle náhledu řečené obchodní komory zodpověděti negativně. Než soud nespatřuje v této obraně více jak nutný prostředek obranný i z toho důvodu, poněvadž jak z celkového stavu věci jest zřejmo, nemají žalování po ruce ani jiných prostředků a zejména i ochrana státu v daném případě chybí.
Nejde tu tedy po názoru soudu o jednání protiprávní a nárok na zdržení se není do té míry osvědčen a chybí i první předpoklad žádaného prozatímního opatření ve smyslu §u 381 ex. ř. a proto bylo návrh na povolení prozatímního opatření jako neodůvodněný zamítnouti.
Fušerství. Č. 33a. Živnostenská společenstva zaujata jsou v poslední době zvýšenou měrou bojem proti fušerství, které v důsledcích kříse rozbujelo se způsobem dříve nevídaným. Živnostenské úřady zasahují sice způsobem stále důraznějším, avšak ani tím živnostenské kruhy nejsou spokojeny. V lidovém právním vědomí skryta jest představa, že neoprávněné provozování živností jest také nekalou soutěží, a že by tedy snad mohlo proti němu býti zakročeno i na podkladě zákona proti nekalé soutěži. Máme příležitost prozkoumati tuto otázku na podkladě rozhodnutí č. 10820, kde výrok soudu vyzněl ovšem negativně. Šlo v něm sice o spor advokáta s notářem, tedy o spor dvou povolání, jež nepodléhají působnosti živnostenského řádu, avšak přes to odůvodnění soudního rozsudku jest tak všeobecné, že můžeme z něho čerpati poučení o poměru živnostenského fušerství k zákonu proti nekalé soutěži, pokud ovšem s názorem soudu budeme souhlasiti. Jednalo se v podstatě o toto:
Žalující advokát domáhal se na žalovaném notáři, aby bylo uznáno právem, že notář jest povinen zanechati zastupování stran po živnostenská v občanských sporech u okresních soudů.
I. stol. ...Toto ustanovení zákona (§ 1) předpokládá, že se žalovaný v hospodářském styku ocitl v rozporu s dobrými mravy soutěže jednáním způsobilým poškoditi soutěžitele. Této skutkové podstaty nebylo by však ani tehdy, kdyby žalovaný nebyl oprávněn přijímati takové zastupování, neboť povaha rozporu s dobrými mravy soutěže nezávisí snad již na tom, zdali jednající byl k této činnosti podle předpisů živnostenských, po případě jiných zákonů vůbec oprávněn nebo nebyl, nýbrž předpokládá bez ohledu na otázku oprávnění určité skutkové počínání si při soutěži, které odporuje dobrým mravům.
II. stol. ... Podle názoru odvolacího soudu však skutkový děj žaloby vůbec nelze posuzovati s hlediska zákona č. 111/27 o nekalé soutěži, který předpokládá soutěžitele, jimiž však proti advokátům nejsou ani notáři, ani pokoutní písaři. Tu vůbec nejde o zájmy soukromé, které by byly dotčeny a které má zákon o nekalé soutěži jediné na mysli, nýbrž o zájmy veřejnoprávní, které jsou upraveny a chráněny zcela jinými normami a které musí býti docela jinými prostředky obhajovány, než zákonem o nekalé soutěži cestou soukromoprávního sporu.
III. stol. ...Tímto přednesem se žalobce pokouší podrobiti soudnímu rozhodování podle zákona o nekalé soutěži otázku, jejíž rozhodování je vyhrazeno úřadům povolaným k dozoru na činnost veřejných notářů, nikoli však občanským soudům ve sporech, a jejímž vyřešením, ať dopadne jakkoliv, ať už tedy notáři smí neb nesmí zastupovati strany ve sporech před soudy po živnostensko, nikdy nemůže býti zjednán podklad pro žalobní nárok podle zákona o nekalé soutěži. Neoprávněný výkon živnosti aneb podniku, jejich výkon bez zákonitého oprávnění nelze o sobě podřaditi pod žádné z ustanovení zákona o nekalé soutěži, ani pod jeho speciální (zvláštní) ustanovení §§ 2—14, ani pod jeho generální (povšechná) ustanovení § 1, neboť nestačí k uskutečnění jejich skutkových podstat, by někdo živnost nebo podnik vůbec provozoval, ať již s řádným povolením aneb bez něho, nýbrž jest třeba, by se dopustil nekalé soutěže v hospodářském styku, do kterého právě přichází teprve při vykonávání své živnosti. Okolnost, že podnik nemá právní podklad, nemá pro jeho posuzování s hlediska zákona o nekalé soutěži právní význam. Neoprávněné jeho provozování se stíhá podle zvláštních — veřejnoprávních — předpisů, které je stíhaly již před platností zákona o nekalé soutěži, takže v té příčině nebylo třeba nové úpravy tímto zákonem.
...Než pouhým vstupem, byť i se stal nezákonným vlouděním se mezi živnostníky (podnikatele), stává se neoprávněný živnostník (podnikatel) teprve soutěžitelem, ale nedopouští se jím samým ještě nekalé soutěže. Až teprve další činností, kterou jako soutěžitel v hospodářském styku vyvíjí, může se státi soutěžitelem nekalým a stává se jím, příčí-li se tato jeho činnost zákonu o nekalé soutěži. To, co právě bylo vyloženo o živnostech neb o jiných podnicích, platí v podstatě též o příslušnících tak zvaných svobodných povolání, jimiž jsou advokáti, notáři a pod., pokud se přihlíží jen k podnikovému rázu jejich činnosti, totiž k jejich jen na soukromém ujednání, nikoli též na úředním příkazu spočívající činnosti, neboť v té příčině jsou i tato povolání výdělečnými zaměstnáními a způsobilá vyvolati (na příklad podbízením) hospodářskou soutěž. Žalobce ve svém přednesu, ke kterému se dovolání již jen vztahuje, ani netvrdil, že se žalovaný proti zákonu o nekalé soutěži provinil jinak, než právě tím, že se prý bez zákonného oprávnění ujal živnostenského zastupování stran ve sporech před soudy a je dále provozuje. V tom však, i kdyby tento přednes byl správný a činnost žalovaného skutečně neměla právního podkladu žalobcem postrádaného, nelze shledati příznaky žádného ze skutkových dějů v §§ 1—14 zákona o nekalé soutěži stanovených.
Tímto rozhodnutím zabývala se také Ústředna komor; z jejího nesouhlasného referátu vyjímáme tato místa:
»S tímto stanoviskem nejvyššího soudu, ač dostalo se mu souhlasu některých komor, nemůžeme se ztotožniti. V první řadě jest třeba položiti si otázku, zda určité jednání, které se příčí některým předpisům veřejnoprávním, může také býti stíháno podle zákona proti nekalé soutěži. Tuto zásadní otázku třeba zodpověděti kladně. Není zákonného předpisu, který by vylučoval použitelnost zákona proti nekalé soutěži u činů konkurenčně stíhatelných podle předpisů jiné právní povahy. Právě tak, jako v jiných oborech právních může na určité jednání dopadati více norem různého druhu, právě tak není zásadně vyloučeno jednání, příčící se na př. živnostenskému řádu, nebo předpisům o zastupování stran u soudů se strany notářů a současně zákona proti nekalé soutěži. Důsledek tento jest zcela logický, neboť účel obou zákonů jest různý. Předpisy veřejno-právní mají za cíl veřejný pořádek, kdežto předpisy zákona proti nekalé soutěži (alespoň podle běžných teorií) mají za cíl chrániti soutěžitele. Nemůžeme říci, že by se soutěžitelům dostávalo dostatečné ochrany, je-li poškozující jednání trestné podle některých předpisů práva veřejného. Toto stanovisko vysvitne ještě jasněji, přihlédneme-li k sankcím: kdežto veřejné právo spokojí se potrestáním, právo soukromé poskytuje poškozenému nad to ještě náhradu škody.
Nejvyšší soud, jak se zdá, s touto naší argumentací by nesouhlasil. Nasvědčuje tomu ve výše uvedeném případu způsob, jakým odsuzuje postup žalobcův, který prý se pokoušel podrobiti soudnímu rozhodování otázku, vyhrazenou úřadům jiným. Zdá se, že nejvyšší soud spatřoval by v aplikaci zákona proti nekalé soutěži nedovolené přesunutí kompetence ... Podle názoru nejvyššího soudu, třebas ne zcela jasně projeveného, stačilo by, aby určitý čin podléhal některým předpisům veřejnoprávním, a tím již byl by exkulpován podle zákona proti nekalé soutěži. Tento důsledek jest ovšem nemožný. Soutěžitel, poškozený nekalým jednáním konkurentovým, nemůže pozbýti svůj žalobní nárok proti němu proto, že nekalý čin příčí se náhodou ještě předpisům jiným. Vždyť pak dospěli bychom k neudržitelnému stanovisku, že nedovolenému činu, jenž by dokonce porušoval více právních norem, dostalo by se výhod proti činu, jenž by se příčil pouze zákonu proti nekalé soutěži. Tento mohl by býti potrestán a ještě stíhán žalobou na náhradu škody, kdežto onen mohl by býti pouze trestán.
Jsme přesvědčeni, že jsme těmito vývody prokázali, že jednání, příčící se na př. živnostenskému řádu, může býti také jednáním stíhatelným podle zákona proti nekalé soutěži. Tím ale nikterak není řečeno, že by každý přestupek živnostenského řádu byl zároveň přestupkem soutěžním. Kde však najíti kriterium? Dr. Skála posuzuje věc s hlediska subjektivního a klade důraz na to, je-li porušení zákona provedeno výlučně v úmyslu dosíci přednosti při soutěži. Toto subjektivní hledisko, již vzhledem k obtížnému vedení důkazů samo o sobě by nestačilo. Vhodnější bude postaviti se na stanovisko objektivní, posuzovati přestoupení předpisů veřejnoprávních jako nekalou soutěž tehdy, jestliže by skutečně vedlo k docílení soutěžní přednosti, resp. k výhodnější pro soutěžitele posici, než jakou by měl, kdyby předpis onen nebyl porušil.
Aplikujeme-li tuto zásadu na náš případ, to jest na posouzení fušerství, pak dospějeme k tomuto výsledku.
Rozdělme si případy fušerství na dvě skupiny. Do první skupiny zahrneme případy, kdy určitá činnost provozována jest vůbec bez živnostenského oprávnění, do druhé případy, kde rozsah platného živnostenského oprávnění jest překročován. Pokud jde o první skupinu, mohou se v ní vyskytnouti případy, které nebudou soutěžně závadné. Největší část však jest provázena takovými průvodními zjevy (neplacení daní, sociálních dávek a pod.), které se budou jeviti jako soutěžní výhody, úzce souvislé s tím, že žadatel nezískal si řádného oprávnění. V takovýchto případech, kterých bude převážný počet, bude možno beze sporu mluviti o nekalé soutěži. Pokud jde o druhou skupinu případů, soudíme, že nekalý jejich ráz může býti rovněž předpokládán. Představme si na př. lakýrníka, jehož živnostenský list nezněl by současně na malířství pokojů, ale který by přes to pokoje po živnostenská maloval. Takový lakýrník ocitl by se vůči lakýrníku jinému ve zřejmé výhodě, neboť jest pravděpodobné, že by spíše dostal zakázky na lakýrnické práce. Staviteli, kterému by současně prováděl práce malířské, mohl by také práci lakýrnickou provésti levněji. Nebo uveďme případ jiný: Obchodníkům obuví a šatstvem jest zakázáno bráti míru a přijímati zároveň zakázky na opravu obuvi a šatstva. Zde myslíme, že soutěžní výhody těch obchodníků, kteří zákonných předpisů nedbají, jsou zvláště zřejmé, vždyť každý raději koupí si obuv u obchodníka, u něhož si ji může později dáti opraviti.
Shrnujeme tedy svůj referát v ten úsudek, že jsou sice případy fušerství, které samy o sobě přestupkem zákona proti nekalé soutěži býti nemusí; ve velkém počtu případů půjde však u fušerství jak o přestupek živnostenského řádu, tak i o jednání, příčící se zákonu proti nekalé soutěži.«
Fušerství. — Prodeje konsumních družstev nečlenům. Č. 33b. Otázka fušerství byla dotčena také v jiném ještě soudním rozhodnutí, prakticky neobyčejně významném, v němž nesetrval nejvyšší soud na přísně odmítavém stanovisku, že přestoupení určitých předpisů veřejnoprávních není zároveň stíhatelné podle zákona proti nekalé soutěži. Šlo o toto: Jednota obchodních grémií žalovala Dělnický konsumní spolek, že dopouští se nekalé soutěže tím, že prodává nečlenům, a že vydává rovněž nečlenům zboží na vyživovací poukázky pro nezaměstnané, a to v ceně větší, než na jakou poukázky ty zněly. První stolice žalobu zamítla, druhá jí vyhověla a nejvyšší soud neshledal v rozsudku druhé stolice nic závadného. Pro důležitost případu otiskujeme téměř v plném rozsahu důvody vrchního soudu (v. »Obchodní listy«, 1934, č. 28). Tyto znějí:
Napadeným rozsudkem byla žaloba zamítnuta a odvoláním domáhá se strana žalující jeho zrušení ev. jeho změny ve smyslu žalobní prosby, naproti čemuž strana žalovaná navrhla, aby odvolání vyhověno nebylo.
Jako důvody odvolací uplatněny jsou nesprávné posouzení právní a skutkové, zejména i výsledků řízení průvodního, pak neúplnost a kusost, jakož i vadnost řízení.
Výtka nesprávného právního a skutkového posouzení je důvodná.
Žaloba spatřuje nekalou soutěž ve smyslu § 1 zákona proti nekalé soutěži v tom, že žalovaná strana, majíc jako společenstvo konsumní oprávnění k prodeji jen svým členům a mohouc v důsledku různých výhod mu jako svépomocnému společenstvu příslušejících prodávati svým členům zboží levnější než jiní samostatní živnostníci, prodává takto levnější své zboží i nečlenům a tím poškozuje ony své soutěžitele, odvádějíc jim kupce.
Soud I. stol. zjistil a toto zjištění skutkové si též odvolací soud podle § 498 c. ř. s. osvojuje, že žalovaná strana skutečně zboží i nečlenům prodává a že vydávala zboží i nečlenům na vyživovací známky, městským úřadem v Týništi n. Orl. pak honorované, a to zboží v ceně větší, než na jakou poukázky zněly...
Soud I. stol. neshledává však v tomto zjištěném jednání žalované strany nic nekalého a příčícího se dobrým mravům soutěže, poněvadž prý prodej nečlenům jest toliko neoprávněným provozováním obchodní živnosti, které stíhá se administrativně a ne podle zákona o nekalé soutěži, poněvadž lacinější prodej odpovídá podnikatelovu právu kalkulovati svobodně prodejní ceny vzhledem k nižší režii a poněvadž vydávání zboží na poukázky vyživovací ve množství přesahujícím obnos, na nějž znějí, je dovoleným podporováním chudých lidí.
S těmito právními názory nemůže však odvolací soud souhlasiti.
Okolnost, že porušení zákonného předpisu o obmezení prodeje jen na člena může býti též úředně jako takové stiháno, nevylučuje ještě, aby nebylo stiháno též soukromoprávně jako nekalá soutěž, jsou-li pro to další potřebné předpoklady.
Nelze zajisté pochybovati o tom, že obě sporné strany resp. strana žalovaná a živnostníci, zastoupení žalobkyní, prodávajíce zboží téhož nebo podobného druhu, jsou po rozumu § 40 z. proti n. s. soutěžiteli, že jde o styk hospodářský, že odváděním a přebíráním kupců mohou samostatní živnostníci býti materielně poškozeni, jakož i že žalovaná strana ručí podle § 17 cit. z. za činy svých zaměstnanců a že není zapotřebí — pokud neuplatňuje se nárok na náhradu škody neb jinaké odškodné — ke spáchání nekalé soutěže ve smyslu § 1 přísl. zákona, úmyslnosti a vědomí nekalosti.
Jde tu jen ještě o to, zda jednání žalované strany příčí se dobrým mravům soutěže, a tomu je přisvědčiti.
Slušnost konkurenční vyžaduje, aby soutěžení všech podnikatelů dálo se za relativní stejnosti všech podmínek soutěžného zápasu, při čemž ovšem nelze zamezovati a odsuzovati využití zvláštních osobních, kapitálových a jinakých výhodnějších poměrů, které jednotlivcům při soutěži prospívají, pokud nejde o použití zavržitelných nečestných a nepoctivých prostředků k získání soutěžních předností.
Takovým nemorálním prostředkem je však úmyslné porušování zákona za účelem rozmnožení počtu kupců získáváním jich i z řad nečlenů a používáním výhod, plynoucích žalované straně z její organisace jako svépomocného družstva a umožňujících mu právě prodej zboží za ceny levnější k tomu, že se zboží levněji prodává i osobám k nákupu neoprávněným a že se jim poskytuje zboží více než ostatní samostatní živnostníci, výhod takových nepoužívající, poskytnouti mohou, čímž se osoby takové odnímají podnikům těmto a zvyšuje se tím vlastní obrat.
To jest nepřípustné zlepšování soutěžitelské posice na úkor ostatních soutěžitelů a zakládá právě podstatu nekalé soutěže ve smyslu § 1 přísl. zákona.
Zákon proti nekalé soutěži nebyl vydán ve prospěch konsumentů a na podporu nějaké zlevňovací akce, nýbrž ve prospěch obchodníků k zamezení nekalého způsobu konkurenčního boje a ke zvýšení jeho morální úrovně a nelze mluviti o podpoře chudiny tam, kde charitativní účel je vedlejší věcí a ve skutečnosti jedná se o lákání i osob nezaměstnaných a na vyživovací poukázky odkázaných k tomu, aby za poukázky ty kupovaly zboží u žalované, ač nejsou jejími členy, a nikoliv u ostatních živnostníků, u nichž by je jinak za zboží musily a měly u něho vyměňovati.
Toto rozhodnutí potvrdil nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. června 1934, č. j. Rv I 735/33-1, při čemž prohlásil, že konsumní spolky jsou vůči soukromým obchodníkům z téhož nebo podobného hospodářského oboru soutěžiteli ve smyslu zákona proti nekalé soutěži. Prodávání zboží nečlenům, které společenstva již ustanovením stanov v souhlase se zákonem z oboru své činnosti vyloučila, ani s hlediska zákona proti nekalé soutěži nelze uznati za bezzávadné a nelze je srovnati s pojmem dobrých mravů hospodářské soutěže. Nebylo by nekalým jednáním, kdyby družstvo prodávalo laciněji (než jiní obchodníci) svým členům, pokud by tato výhoda poskytovaná členům byla danými poměry opodstatněna, protože to je zajisté v souladu s účelem zákona o svépomocných společenstvech. Nebylo by však možno schvalovati, aby poskytovala výhody, které podle účelu zákona příslušejí jenom členům, také osobám jiným. Jest povinností družstva přesvědčiti se o tom, jsou-li osoby, kterých neznalo, také členy. Proč se žalované družstvo odhodlalo k tomu, aby poskytlo na poukázky zboží nezaměstnaným, kteří nebyli členy, a za jakých podmínek, jest rovněž nerozhodné. Jednání takové nebylo by lze podle toho, co bylo shora uvedeno, schvalovati ani tehdy, kdyby žalované družstvo jednalo z pohnutek lidumilných, neboť v tom případě šlo o jednání v hospodářském styku.
Přetahování pojištěnců. Č. 33c. Doposud zabývali jsme se téměř výhradně judikaturou československých soudů. Ke konci této hlavy, pojednávající o generální klausuli zákona proti nekalé soutěži, chceme však připojiti ještě poukaz alespoň na jedno z rozhodnutí říšského soudu v Lipsku, a to proto, že se týká hospodářsky tak důležitého oboru pojišťovacího, a při tom jednání, jež právě v poslední době u nás až příliš počíná se rozmáhat. Rozhodnutím ze dne 3. listopadu 1933, čís. II 142/33 (viz na př. Gewerblicher Rechtsschutz und Urheberrecht roč. 39, č. 2, str. 124), uznal říšský soud právem, že jest nekalým postupem, jestliže při získávání zákazníků (v pojištění požárním) u osob, které již dříve byly pojištěny, postupují agenti jiné firmy při získávání zákazníků tím způsobem, že jim předkládají již hotové dopisy výpovědní nebo že jim takové dopisy diktují. Rovněž jest nepřípustné sbírání takto zhotovených výpovědních dopisů, dá-li se agent pověřiti odesláním jich a odešle-li je v čase pro novou firmu příhodném, avšak pro dřívější pojišťovnu nepříhodném, V žalobě, jež byla takto rozhodnuta, šlo o tento případ:
Obě pojišťovny prováděly pojištění nemocenské. Shodly se na tom, že nepovažují za nekalé, když jejich agenti snaží se získati zákazníky již pojištěné, pokud jen se toto získávání neděje způsobem nekalým. Žalující společnost stěžuje si však na to, že agenti žalované »přetáhli« její zákazníky tím, že jim byli nápomocni při sepsání výpovědního dopisu, že jej diktovali a odeslali. Vyšlo také najevo, že tyto výpovědní dopisy žalovaná společnost shromažďovala a odeslala v poslední den lhůty. Navrhla proto žalující společnost, aby žalované bylo zakázáno u osob u žalující pojištěných předkládati společností nebo jejími agenty stylisované výpovědní dopisy nebo takové dopisy diktovati nebo pro pojištěnce psáti, a konečně takové dopisy ať již hromadně neb jednotlivě žalující pojišťovně odesílati. Říšský soud dal žalobě za pravdu s menší změnou žalobní prosby, k čemuž dlužno ještě dodati, že tak učinil, ač dříve v některých rozsudcích jeho názor kolísal. Z dovolání, kterými se žalovaná pojišťovna domáhala zrušení odsuzujících rozsudků nižších stolic, uvedeme tyto zajímavější partie:
Dle názoru nižšího soudu není nic závadného na tom, když agent zákazníka informuje o možnosti, době a způsobu sepsání výpovědi jeho dosavadního pojišťovacího poměru, avšak totéž musí... platiti i tehdy, když agent pohne zákazníka nejen k uzavření nového pojištění, nýbrž i k výpovědi pojištění starého a jest přítomen při provádění tohoto rozhodnutí zákazníkova a dozírá na ně, když tedy na př. jest přítomen až do té doby, dokud zákazník výpověď nesepsal a neodeslal. Pak ovšem nelze v jednání agenta spatřovati nekalý prostředek soutěžní. Jest podstatou každé soutěže, že překonává državu (Besitzstand) odůvodněnou momentem setrvačnosti. Diktování nebo sepsání výpovědi se strany agenta jest pouze dovolenou osobní ochotou ve službě zákazníkovi. Octne-li se návrh nové smlouvy pojišťovací v rukou agentových, jest výpověď staré smlouvy nutností, jejíž zmeškání, odklad nebo vadné provedení mohlo by poškoditi zákazníka, který se již od staré společnosti odvrátil. Přípustné vniknutí do državy bylo již věcně provedeno. Se svého stanoviska nemá žalovaná, když již přijala nový návrh, žádný právní zájem na zrušení starého pojištění, nýbrž jest to pouze samozřejmá obchodní povinnost agentova, aby nově získaného zákazníka ochránil před tím, aby proti své vůli musil platiti dvojí prémii. Je-li získání samo o sobě bezvadné, pak nemůže býti nekalou pomoc při provedení rozvázání jeho starého pojištění. Také nelze pochopiti, proč by agent nesměl přijmouti příkaz získaného zákazníka k odeslání výpovědi; i tento příkaz slouží výlučně k zajištění, že jeho rozhodnutí bude provedeno, kteréžto rozhodnutí bylo dokonáno již tím, že zákazník vydal nový návrh. Nemá také právního významu okolnost, zda agent každou výpověď odešle ihned a jednotlivě či zda odešle je on nebo úřadovna současně a hromadně. Agent ručí svému mandatáři pouze za včasné odeslání. Způsob, jakým se tak stane i doba jest ponechána jeho rozhodnutí. Jakákoliv práva nebo zájmy žalující pojišťovny nejsou dotčeny odesláním jednotlivým nebo hromadným. Postup, proti němuž si stěžuje, může jí býti nejvýše k prospěchu; neboť vyplývá z něho, když by výjimečně nový návrh nebyl přijat, možnost ušetřiti odmítnutému zánik starého pojištění a útraty nového uzavření, neboť v takovém případě přirozeně mu agent jeho výpověď vrátí.
A konečně namítá dovolání..., že nelze pominouti, že v pojištění požárním napomáhání při výpovědi jest odedávna obvyklé, vždyť užívá se při tom tištěných formulářů.
Říšský soud mohl se k těmto vývodům připojiti jen částečně. Již dřívější soudy uvedly, že získávání zákazníků tím, že vymůže se na nich zpravidla okamžitě zavazující návrh pojišťovací, jest odvislé od zrušení dosavadního... To, co jest možno považovati za nepřípustný systém v zjednávání zákazníků, nespočívá v samotném zásahu do cizí državy, nýbrž ve způsobu tohoto zásahu buď tak, že se útočí zavržitelným způsobem právě na državu jednoho jediného soutěžitele, nebo že se užívá prostředků, které se příčí dobrým mravům a tedy generální klausuli §u 1 nebo jednotlivým zvláštním ustanovením zákona proti nekalé soutěži. Jest tedy otázka, zda zjištěná jednání..., jež se příčí dobrým mravům, jsou ve smyslu zákona nekalá. Oba skutkové znaky, totiž jednání »v obchodním styku« a »za účelem soutěže« jsou zde dány..., k tomu jest poznamenati, ... že soutěž docílením závazného návrhu pojišťovacího není ještě skončena, nýbrž teprve tím, že se uskuteční smlouva pojišťovací přijetím návrhu. V mezidobí pak, v němž může dojíti také ještě k vyjednávání mezi pojišťovnou a novým zákazníkem existuje možnost, že nový zákazník ať již po náležitém uvážení sám od sebe neb pod cizím vlivem jinak se rozmyslí. On může učiniti pokus zbaviti se svých závazků buď po dobrém nebo právními prostředky, zvláště naříkáním svého projevu vůle. Proto mluvila nižší stolice o »bezpečném zavezení úrody do stodoly«, označujíc je jako účel péče o výpovědní list. Účel soutěžní, jak bez dalšího možno seznati, hraje roli při zmíněné snaze zabrániti dvěma případům: předně tomu, že zákazník, jenž byl získán k závaznému návrhu, mimo očekávání od pojišťovny bude odmítnut a takto po okamžitém odeslání své výpovědi ocitne se bez pojištění, a za druhé tomu případu, že když nedojde jeho výpověď včas a řádným způsobem na adresu staré společnosti, bude dvakráte pojištěn. Oba případy poškozovaly by získávání nových zákazníků v širších kruzích, když by si nový zákazník stěžoval na stav, do kterého byl uveden novou pojišťovnou. Na tom pak, aby nedošlo k druhému případu, totiž ke dvojímu pojištění, má nová pojišťovna ještě zvláštní zájem, týkající se obav o příspěvky, neboť zákazník nebyl by možná s to platiti příspěvky dvojí. Věc nemá se tedy tak, jak to dovolací spis líčí, že totiž všechno, co činí nová společnost k provedení nebo odložení účinné výpovědi u společnosti staré, vyplývá z čistě lidské péče o nového zákazníka. Nalézací senát může proto vyřknouti, že u žalované společnosti ovládal její jednání jen cíl sledovati svůj vlastní zájem na výsledku soutěžního jednání. To zračí se již v předkládání návrhu na výpověď, při čemž jest bez významu, jsou-li tyto dopisy psány ručně nebo připraveny pomocí stroje nebo tiskem, a zvláště pak zračí se to v odesílání výpovědí zákazníkem podepsaných dle volného uvážení žalované společnosti nebo jejího agenta ... Výklad o tom, že starý poměr pojišťovací možno rozvázati a součinnost při tomto rozvázání slouží agentovi jako velmi účinný prostředek, kterým získá a udrží zákazníka při rozhodnutí změniti své pojištění...

1. Zatím co tento spis byl v tisku, bylo publikováno o obdobném případu nové rozhodnutí, jež dává našemu stanovisku za pravdu. Otiskujeme je v dodatku.