NPD documents search: Všehrd, 11 (1930) - Hospodářský parlament a podobné snahy.

Čís. 4620.

Účel a doba trvání ochrany § 1 zák. o mař. ex.; spadají sem majetkové disposice dlužníkovy nejen v době, kdy věřitel zahájil již exekuci uhražovací neb aspoň podal žalobu, nýbrž i v době, kdy mu z nějakého důvodu ještě nebylo lze svůj nárok žalobou uplatňovati; stačí, že pachatel o nároku tom věděl a musel počítati s tím, že bude povinen plniti, bude-li míti spor pro věřitele příznivý výsledek.
Nevyviňují pouhé subjektivní dohady pachatelovy, že by snad jeho námitky ve sporu mohly míti úspěch.
(Rozh. ze dne 7. února 1933, Zm I 669/31.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 3. června 1931, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem maření exekuce podle § 1 zák. ze dne 25. května 1883, čís. 78 ř. zák. a zákona ze dne 21. března 1929, čís. 31 sb. z. a n.
Důvody:
Zmateční stížnost uplatňuje číselně jen důvod zmatečností čís. 9 a) — věcně lze v ní snad dohledati i dolíčení zmatku neúplností podle čís. 5 § 281 tr. ř. Zmateční stížnost namítá, že nalézací soud právně mylně posoudil (a snad i na neúplném podkladě) otázku trestného úmyslu obžalovaného. Má za to, že v souzeném případě nemůže býti řeči o tom, že obžalovaný odstranil majetkový předmět — model pluhu— tím, že některé součástky vrátil jejich majitelům, jiné rozprodal v úmyslu, zmařiti budoucí exekuci svých věřitelů Jaroslava M-ého a Karla P-ů, dokud není zjištěno jeho vědomí, že žalobní nároky těchto věřitelů stávaly po právu. Zmateční stížnost poukazuje pak na obhajobu obžalovaného, který tvrdil, že neměl v úmyslu zmařiti exekuci, nýbrž vrátil jen součástky modelu pluhu patřící jiným, an se necítil vázán smlouvou s Jaroslavem M-ým, protože tento smlouvě nedostál a dovozuje, že byl subjektivně přesvědčen o svém právu, že uplatňoval v obou sporech námitky, že nemohl proto věřiti v důvodnost nároku odpůrcova a nakládaje modelem pluhu, nemohl míti v úmyslu mařiti budoucí exekuci. Než zmateční stížnost jest na omylu. Přečinu podle § 1 zák. čís. 78/1883 se dopouští, kdo v úmyslu, by zcela nebo zčásti zmařil uspokojení svého věřitele za exekuce sobě hrozící (nebo již během exekuce) zničí, bezcenným učiní nebo odstraní atd. předměty majetkové. Účelem zákona jest poskytnouti věřiteli účinnou ochranu proti zlomyslnosti dlužníka, který různými vytáčkami může odkládati splnění svého závazku, různými námitkami a opravnými prostředky může protahovati pravoplatné rozhodnutí rozepře ve snaze, zmařiti tak uspokojení věřitele ze jmění dlužníka, jež mu má býti zárukou, že dojde splnění svých nároků. Této ochrany potřebuje věřitel nejen v době, kdy zavedl již exekuci uhražovací, maje exekuční titul, nýbrž v míře ještě vyšší v době, kdy podal žalobu a nemá ještě exekučního titulu, najmě také v době, kdy z té či oné příčiny nemůže ještě svůj nárok uplatňovati žalobou. Proto zákon prohlašuje za trestné majetkové disposice dlužníkovy i takové, které byly provedeny již v této době exekuce hrozící, t. j. v době, kdy dlužník ví, že se proti němu uplatňují jisté nároky, a že se v případě zdráhání proti němu zakročí soudně, nebo kdy již dokonce ví, že se proti němu soudně zakročilo žalobou a přes to se rozhodne neplniti a hrozící mu povinnosti platiti se vymknouti (srov. rozh. čís. 1324, 1403, 1570, 1868, 2248, 2387 a j. sb. n. s.). Nezáleží na tom, že o žalobním nároku věřitele nerozhodl dosud soud, rozhodné jest, že o těchto žalobních nárocích obžalovaný věděl, že musel tedy s tím počítati, že v případě příznivého výsledku sporu pro věřitele bude povinen plniti, pokud se týče že věřitel bude ze jmění dlužníkova hledati uspokojení svého nároku. Za žádných okolností nesmí se dlužník vymknouti ze svých povinností a ohroziti uspokojení svého věřitele v budoucnosti bezprávnou disposicí majetkem, který tvoří věřitelovu záruku, že dojde uspokojení. To však obžalovaný v souzeném případě učinil, jak soud zjišťuje. Obžalovaný obdržel podle rozsudkového zjištění žalobu Jaroslava M-ého, domáhající se vydání modelu pluhu ze společenské smlouvy uzavřené mezi stranami dne 7. listopadu 1928; rozsudek prvé stolice, jíž byl obžalovaný uznán povinným vydati model pluhu žalobci, byl vynesen 20. prosince 1928; tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem vrchního soudu v Praze z 28. února 1929, jímž bylo zamítnuto odvolání obžalovaného. Teprve po tomto srovnalém rozsudku druhé stolice vedl Jaroslav M. proti obžalovanému exekuci zajišťovací, která byla provedena 4. července 1929. Rozsudek nejvyššího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání obžalovaného a odsuzující rozsudek se stal pravoplatným, je z 20. prosince 1930. Žaloba Karla P-ů o zaplacení 6.730 Kč s přísl. byla obžalovanému doručena 13. října 1928. Obžalovaný rozebral pluh, tvořící cenný předmět majetkový pro oba věřitele, vrátil jednotlivé jeho součástky a rozprodal spojky a šrouby již v prosinci 1928, tedy v nedlouhé době po podání obou žalob. Z této souvislosti časové usuzuje nalézací soud logicky správně, že obžalovaný odstranil a prodal součástky majetku v úmyslu, by zmařil uspokojení svých věřitelů, věda, že mu od obou hrozí exekuce ve smyslu výše vyloženém. Z námitek uplatňovaných v civilním sporu nelze ještě vyvozovati, jak má za to zmateční stížnost, právo volné disposice obžalovaného s předměty způsobem § 1 zák. o maření exekuce odpovídajícím; vždyť nárok uplatněný žalobou na soudě je při nejmenším sporný a výsledek sporu nejistý pro obě strany, což je obecně známo a nebylo v souzeném případě ani obžalovaným popřeno. Pouhé subjektivní dohady dlužníkovy, že by po případě v civilním sporu jím vznesené námitky mohly býti spojeny s úspěchem, nevyviňují ještě pachatele; vždyť by jinak byla zákonem zamýšlená ochrana v největším počtu případů ilusorní a vyloučena. Konkrétní okolnosti, odůvodňující však pevné přesvědčení dlužníka, že zažalované pohledávky jsou zcela liché a vymyšlené, a že mu proto exekuce vůbec nehrozí, nebyly vůbec obžalovaným podle jeho dosti kolísavé obhajoby tvrzeny, a jsou proto veškeré na takovémto spisy nekrytém podkladě uplatňované výtky stížnosti bezpodstatné. Neobstojí ani další námitka zmateční stížnosti, že obžalovaný neměl býti uznán vinným v obou případech, poněvadž exekuce mohla býti vedena a tudíž hrozila se strany obou věřitelů a obžalovaný svou bezprávnou disposici projevil úmysl zmařiti uspokojení obou; i když měl obligační nárok na vydání pluhu M., nebylo po zákonu vyloučeno, by na tento majetkový předmět nevedl exekuci i druhý věřitel k uspokojení své pohledávky peněžní, kdyžtě podle obsahu smlouvy měl M. nárok na vydání modelu z toho důvodu, by model mohl spolu s obžalovanými využiti, takže model i po uspokojení nároku M-ého tvořil majetkový předmět obžalovaného přípustný exekuci druhých věřitelů.

Citace:

Náměstka notáře. České právo. Časopis Spolku notářů československých. Praha: Spolek notářů československých, 1931, svazek/ročník 13, číslo/sešit 3, s. 31-31.