NPD documents search: Váž. civ., 1 (1919)

Č. 12018.

Jazykové právo: Jazyková stránka korespondence mezi obcemi.
(Nález ze dne 10. září 1935 č. 17785/35.)
Prejudikatura: Boh. A 9810/32, 9817/32, 10274/33,
11756/35.
Věc: Město Ch. proti zemskému úřadu v Praze o jazykové právo.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Ke stížnosti obce města P., že obec města Ch. její přípis z 10. prosince 1931 o doručení dopisu všeobecné veřejné nemocnici v Ch. vyřídila přípisem z 21. prosince 1931 v jazyku českém a německém, rozhodl okr. úřad v Ch. výměrem z 30. března 1932, že městský úřad v Ch. jest povinen shora uvedené podání měst. úřadu v P. vyříditi ve smyslu ustanovení odst. 2 čl. 78 jaz. nař. ze 3. února 1926 č. 17 Sb. v jazyku podání, t. j. v jazyku státním. Dalšímu odvolání zem. úřad v Praze nař. rozhodnutím nevyhověl, poněvadž výrok ten odpovídá ustanovení čl. 78 odst. 2 cit. vl. nař. Jednacím jazykem obce P. jest jazyk státní a ježto v uvedené obci nebydlí 20% státních občanů téhož, avšak jiného jazyka než československého, není obec ta povinna, aniž podle svého usnesení o jednacím jazyku oprávněna přijímati podání sepsaná v jazyce jiném než státním (§ 3 odst. 4 a contrario jaz. zák. a čl. 70 odst. 1 a čl. 71 odst. 2 a contrario jaz. nař.) a rekurující obec měla jí tedy podle čl. 78 odst. 2 jaz. nař. dopsati pouze, v jazyku státním. Použití jednacího jazyka obce vedle jazyka státního při dopisování tento článek nepřipouští. Rovněž okolnost, zda odvolatelka byla povinna dožádání obce P. meritorně vyhověti, jest pro daný spor nerozhodna, poněvadž jeho předmětem jest pouze jazyková úprava dopisu odvolatelkou obci P. zaslaného.
O stížnosti na toto rozhodnutí podané nss uvážil toto:
Především namítá stížnost, že čl. 78 odst. 2 cit. vl. nař., o něž je nař. rozhodnutí opřeno, je v rozporu s primérním právem jazykového sebeurčení obcí a proto neplatný. Námitku tu rozvádí v podstatě takto: § 3 odst. 1 jaz. zák. předpisuje obcím toliko, aby podáni v jazyku státním sepsaná přijímaly a vyřizovaly, avšak o jazyku vyřízení nestanoví ničeho, takže tu má platiti výhradně jednací jazyk obce. Právo jazykového sebeurčení obcí bylo a jest odvozováno z § 28 ob. zříz., má oporu ve zprávě úst. výboru k § 3 jaz. zák. a v judikatuře jak ss-u, tak i nss-u až do nál. Boh. A 8072/29. Z citace § 3 v § 8 odst. 1 jaz. zák. vyvozuje stížnost jediné možný závěr, že vláda, upravujíc užívání jazyků u samosprávných útvarů podle § 8 odst. 1 jaz. zák., nesmí překročiti mezí vytčených v § 3. Opačný názor cit. nál. nss-u, odchylující se od nál. Boh. A 7173/28, je prý nesprávný. Avšak i v případě, že by moc výkonná ustanovením § 8 odst. 1 jaz. zák. byla zmocněna při úpravě autonomního užívání jazyků překročiti meze vytčené v § 3 jaz. zák., byla by vázána »duchem jaz. zák.«. Stížnost, vykládajíc význam »ducha zákona«, staví se proti zásadě preponderance státního jazyka z ustanovení jaz. zák. abstrakcí odvozené, a to jak proti jejím důsledkům a platnosti její na poli samosprávy, tak i proti způsobu, jak k této zásadě nss dospěl. Poukazuje k usnesení adm. plena z 23. května 1929, podle něhož ustanovení jaz. nař., která se dají odůvodniti toliko řečenou zásadou preponderance státního jazyka, nejsou v duchu jaz. zák. V této souvislosti stížnost vytýká jako podstatnou vadu řízení, že napadené rozhodnutí neuvádí zásady z jaz. zák. odvozené vůbec, ani zásadu řečené preponderance zvláště, o které se opírá. Z jaz. zák. nelze prý odvoditi abstrakcí povinnost německých samosprávných útvarů úřadovati v jiném jazyku než jednacím, nejde-li o případy § 2 jaz. zák. a jednají-li útvary ty jako strany.
Stížnosti po této stránce nelze přisvědčiti.
Nss již opětně a zvláště v nál. Boh. A 10274/33 a 11756/35 zevrubně s poukazem na příslušné nálezy předchozí dovodil právní názor, že vláda, upravujíc podle § 8 odst. 1 jaz. zák. užívání jazyků pro samosprávné útvary, může jíti nad positivní omezení § 3 jaz. zák. Podle jaz. práva nyní platného nemohou obce na základě § 28 ob. zř. vyvíjeti žádnou normotvornou činnost na poli práva jazykového tím, že by se usnášely o tom, jakého jazyka mají užívati jako jednacího, a nelze z jaz. zák. dovoditi, aby obce mohly užívati svého jednacího jazyka výhradně. Tomu nebrání ani dovolaná stížností důvodová zpráva úst. výboru k § 3 jaz. zák., ani citace § 3 v § 8 odst. 1 jaz. zák. Co do platnosti čl. 78 odst. 2 jaz. nař. setrváno na právním názoru, dolíčeném v nál. Boh. A 9810/32, že toto ustanovení pro úřední dopisování obcí jest se zřetelem na svoji obdobnost s ustanovením jaz. zák. o přijímání podání stran obcemi a na uvedenou zásadu preponderance státního jazyka vydáno v duchu jaz. zák. a tedy kryto tímto zákonem. V tom, že v napadeném rozhodnutí nejsou uvedeny zásady získané abstrakcí z předpisů jaz. zák., jež by to odůvodňovaly, nelze vzhledem k § 102 úst. listiny shledávati vadu řízení.
Na těchto právních názorech trvá nss i v tomto případě.
Platností ustanovení čl. 71 odst. 3 a 4 a čl. 72 odst. 2 cit. jaz. nař., jichž platnost stížnost rovněž popírá, nemusil se nss zabývati, ježto se nař. rozhodnutí o ně neopírá.
Zbývají tedy námitky, jimiž stížnost popírá, že předpoklady čl. 78 odst. 2 jaz. nař. jsou v tomto případě splněny.
Čl. 78 jaz. nař., nadepsaný »Dopisování úřadům«, obsahuje specielní předpis pro úřední korespondenci obcí. Stížnost v tomto směru odporujíc stanovisku žal. úřadu, že okolnost, bylo-li město Ch. povinno vyříditi dožádání města P. věcně, pro daný spor není rozhodnou, uplatňuje, že v záležitosti, v níž není st-lka k součinnosti a tudíž k vyřízení dopisu vázána, nelze mluviti o úřední korespondenci, pročež prý pro toto vyřízení neplatí ustanovení čl. 78 odst. 2, nýbrž předpis čl. 72 odst. 2 jaz. nař., který však nemluví o vyřízení jen v státním jazyku.
Stížnosti nelze přisvědčiti. Dopisuje-li obec jiné obci ve věci úředního doručení dopisu této jiné obce, neztrácí dopisování tím zahájené povahy úřední korespondence ještě tím, že dožádaná obec není snad povinna tomuto dožádání vyhověti, neboť přes to obě obce vystupují i při tomto dopisování jako úřady a obsah tohoto styku nestává se záležitostí soukromou. Jest tedy námitka, že dotčený dopis na straně st-lčině není úřední korespondencí, zřejmě bezdůvodná. Tím padá pak stížností dovozovaný názor, že neplatí zde čl. 78 odst. 2, nýbrž čl. 72 odst. 2 jaz. nař.
Popírajíc další předpoklad podle cit. normy, že obec P. není oprávněna přijímati podání v jiném jazyku než státním, poukazuje arci stížnost ještě k tomu, že čl. 78 odst. 2 jaz. nař. stanoví sice výhodu pro jazyk státní, že však nebylo zrušeno všeobecné pravidlo čl. 72 odst. 1 jaz. nař., přiznávající obci právo, aby podání k ní došlá vyřizovala ve své jednací řeči, pokud obecní zastupitelstvo podle čl. 70 jaz. nař. neustanovilo nic jiného.
Míní-li tím stížnqst, která činí závěr, že st-lka v tomto případě vyřídila podání města P., uplatniti, že v těch případech, v nichž obec úředně dopisující má podle čl. 70 odst. 1 a čl. 72 odst. 1 jaz. nař. právo při vyřizování podání užívati svého jednacího jazyka menšinového, nemůže čl. 78 odst. 2 jí ukládati povinnost, aby úředně dopisovala v jiném než svém jazyku jednacím a že tedy cit. právní norma neplatí, jest názor ten mylný.
Stížnost sama označuje předpis čl. 72 odst. 1 jaz. nař. jako všeobecné pravidlo; naproti tomu čl. 78 jaz. nař. o dopisování úřadům, jak již shora uvedeno, je předpis speciální. V nál. Boh. A 9810 a 9817/32 ke vznesené námitce, že v konkrétním případě nešlo o úřední dopisování, nýbrž o vyřízení zaslané obcí dopisující k předchozímu podání obce, jíž se dopisuje, vymezil nss obsah pojmu »dopisování úřadům«, upraveného v čl. 78 jaz. nař., v ten smysl, že nesejde na tom, zda nějakým dopisem byl úřední styk jedné obce s druhou zahájen nebo ukončen, nýbrž na tom, zda dotčenou písemnost lze považovati za úřední korespondenci a že tedy i odpověď na úřední dožádání v takovém styku je úředním dopisováním. Na tomto právním názoru trvá nss i v tomto případě.
Z toho je patrno, že pro jazykovou úpravu úředního dopisu ve smyslu čl. 78 jaz. nař. nemá právního významu otázka, jakého jazyka má právo užívati obec dopisující sama, vyřizujíc podání stran jí došlá, a zda snad úřední dopis je svým obsahem vyřízením, jehož se dostalo právě přípisu obce, které se dopisuje.
Stížnost se konečně snaží vyvrátiti předpoklad nař. rozhodnutí ve smyslu čl. 78 odst. 2 jaz. nař., že město P. není oprávněno přijímati podání sepsaná v jazyce jiném než státním, zabývá se tedy jazykovými poměry na straně obce, jíž se dopisuje. Vytýká tu, že z čl. 71 odst. 2 jaz. nař. nelze činiti závěr a contrario, že obec s českým jazykem jednacím, v níž nebydlí kvalifikovaná německá menšina, není oprávněna podání v jazyku německém učiněná přijímati. Zákon jazykový nemá ustanovení, jež by obci s českým jazykem jednacím zapovídalo německá podání přijímati. Ostatně nejde prý v tomto případě vůbec o podání, nýbrž o vyřízení obce s německou jednací řečí.
K této námitce bylo uvážiti:
Žal. úřad v důvodové části svého rozhodnutí v tomto směru uvedl, že obec P. není povinna, aniž podle svého usnesení o jednacím jazyku oprávněna přijímati podání sepsaná v jazyce jiném než státním (§ 3 odst. 4 a contr. jaz. zák. a čl. 70 odst. 1 a čl. 71 odst. 2 jaz. nař. a contr.). Z obsahu dovolaných norem je zřejmo, že se žal. úřad co do oprávnění obce k přijímání podání opřel jen o čl. 70 odst. 1 jaz. nař., kdežto oba ostatní uvedené předpisy, tedy i čl. 71 odst. 2 jaz. nař., vztahují se jen k otázce povinnosti obce v tomto směru.
Otázku povinnosti obce přijímati podání stížnost nechává nedotčenu, obrací se jen proti stanovisku nař. rozhodnutí o oprávnění obcí k přijímání podání. Po té stránce činěná výtka nesprávnosti závěru z čl. 71 odst. 2 jaz. nař. je zřejmě bezpodstatná, když úřad z této normy pro otázku oprávnění k přijímání podání ničeho nedovozoval, nýbrž opřel se tu jen o čl. 70 odst. 1 jaz. nař. V tomto směru pak stížnost námitky rovněž nemá.
Čl. 70 odst. 1 jaz. nař. má toto znění: »Obecnímu zastupitelstvu přísluší v mezích tohoto nařízení ustanoviti jednací jazyk obce, jehož užívati jest obec oprávněna v mezích tohoto nařízení. Obecní zastupitelstvo ustanovuje také v mezích tohoto nařízení, mají-li se úřední výkony konati jen v jednom jazyku, či zda a v jaké míře má býti užíváno též jiného jazyka jednacího.«
Otázka oprávnění užívati jednacího jazyka, zvláště užívání jednacího jazyka ještě dalšího, je tedy upravena v normě právě uvedené a je oprávnění to učiněno závislým na usnesení obecního zastupitelstva. Posoudil-li tedy žal. úřad předpoklad tohoto oprávnění ve smyslu právě cit. předpisu čl. 70 odst. 1 jaz. nař. podle usnesení obec P. o jednacím jazyku, nemůže se výtka stížnosti o nedostatku zákazu jaz. zák., aby obce s českým jazykem jednacím přijímaly německá podání, dotknouti nař. rozhodnutí a proto míjí se tím cíle. Že by město P. mělo příslušné usnesení obecního zastupitelstva, aby mohlo přijímati podání v jazyku německém jako jiném jazyku jednacím, — otázka jazyka státního jako jednacího u této obce není na sporu —, stížnost netvrdí.
Pokud stížnost odkazuje k tomu, že jde u st-lky nikoli o podání k obci P., nýbrž o vyřízení, bylo již shora z obsahu čl. 78 jaz. nař. dovoženo, žé tato okolnost nemá zde právního významu.
Proto bylo stížnost zamítnouti pro bezdůvodnost.

Citace:

Č. 12018. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 182-186.