Číslo 6. Rok 1911.
Právnické Jednoty Moravské
V BRNĚ.
K otázce vlastnictví na budovách školních.
Napsal dr. Jaroslav Peka, c. k. vrchní finanční rada v Brně.
Otázka, komu náleží vlastnictví na budovách školních, v rakouském právu občanském ani v zákonodárství školním výslovně rozřešena není a zavdává tudíž ode dávna podnět ke kontroversám.
§ 646. obč. z. zařazuje »školy« ovšem mezi »ústavy všeužitečné«. Ale z toho patrně nelze dovozovati, že by školám a priori byl propůjčil vlastnost zvláštních, samostatných osobností právnických, poněvadž tu má na mysli jen zřizování nadací k určitým účelům, mezi nimiž uvádí i školy, nemocnice neb chudobince a j., odkazuje pak na předpisy zvláštní ve příčině nadací v »politických nařízeních« obsažené, jimiž ovšem ve smyslu předchozího historického rozvoje právnická osobnost nadace jest uznána. Než z toho plyne pouze, že »škola« může se zakládati na nadaci a pak jest právě právnickou osobou nadace a nikoli škola jako škola.
Ostatně výraz »ústav všeužitečný« není zcela jasný, a má-li býti subsumován pod positivní normy obč. zák., nemůže se vykládati jinak, než za »věc veřejnému užívání sloužící«, čili za t. zv. statek veřejný. Ten ale jest vždy ve vlastnictví státu, země neb obce, kteréž ovšem jest účelem příslušné věci, její nezbytností a veřejným užíváním (usus publicus) obmezeno. Zcela správně poukazuje Randa1) k tomu, že nejen vlastnictví státu či obce dobře se srovnává s pojmem věcí veřejných: i soukromá práva k věcem takovým (služebnosti a p.) může jich vlastník (stát či obec) jiným osobám potud platně propůjčiti, pokud vykonávání práv těchto veřejnému užívání, jemuž věc slouží, na překážku není.
Důsledně také Randa k věcem veřejným počítá (pravidelně) veřejné budovy školní, státní, zemské neb obecní.
Pokud se týče zákonodárství školského platného v čas vydání obč. zákonníka, bude na příslušné normy později poukázáno, a to z toho důvodu, že pojem a právní podstata škol národních, jejichž — 258 —
budovy nás tu v přední řadě zajímají, jakožto nejrozšířenější a po případě nejspornější typ právní, nyní platným zákonodárstvím školským doznaly podstatných změn.
Ve příčině vlastnictví k budovám školním neobsahují tyto nově zákony školské, a to ani říšské ani zemské, předpisů žádných. § 2. zák. ze dne 14. května 1869 č. 62 ř. z. stanoví pouze, že každá škola obecná (národní), zřízená neb vydržovaná zcela nebo z části nákladem státu, země nebo některé obce místní, jest »ústavem veřejným" a »může do ní jako do ústavu veřejného choditi mládež jakéhokoliv vyznání náboženského.«
Již z tohoto vysvětlujícího dodatku resp. závěru jest zřejmo, že zákonodárce slovem »ústav veřejný« chtěl vyznačiti toliko všeobecnou přístupnost čili interkonfessionálnost nově zřizovaných škol národních — osobnost právnickou však a schopnost samostatně vlastnictví nabývati jim tím zajisté nepropůjčil. V § 62. 1. c. pak stanoví se zásada, jejíž provedení zůstaveno zákonodárství zemskému, že náklad na pořízení a vypravení místností (budov) školských náleží na obce místní — a v § 63. 1. c. dokonce, výslovně se dopouští opatřování místností školních pouhým nájmem, tedy i v budově náležející osobě třetí, soukromé.
Zemské zákonodárství moravské pak otázku, koho za vlastníka budov školských sluší pokládati, nechalo rovněž nerozřešenu. Zákon ze dne 24. ledna 1870 č. 17 z. z. ustanovil pouze v § 36., že »peněžnč prostředky k zapravování věcných potřeb a platu činného učitelstva potřebných škol obecných opatřiti mají především místní obce obvodu školního a pokud by tím přetíženy byly, opatřiti je má země« — a stanovil pak v :§ 37. nový pojem obce školní (skládající se po případě z několika obcí místních, dohromady jeden obvod školní tvořících), zachovávaje v platnosti i případné jiné příspěvky zákonné neb smluvní k věcným potřebám školským neb platům učitelským.
§ 41. 1. c.2) uložil náklad na věcné potřeby školní, zejména tedy náklad na zbudování a udržování školní budovy (pak na nářadí, prostředky učebné, otop, osvětlování a čištění místností, jakož i na byty učitelské) rozpočísti a zapraviti místní radě školní — §. 42. pak ustanovil, že »neuhradí-li se náklad na věcné potřeby vlastními, k tomu určenými příjmy školy, mají jej opatřiti místní obce školního obvodu dle poměru přímé daně, jež jest v každé obci předepsána.« Z těchto ustanovení zajisté dovozovati nelze, že by národní (či obecná) škola byla prohlášena samostatnou osobou právnickou, a že by proto tyto budovy školní do vlastnictví připsány býti měly. Z ustanovení těch lze nejvýše dovozovati na základě konstituování nových korporací veřejnoprávních, t. j. obcí školních a jejich konkurence nákladové, vlastnické právo těchto obcí školních k budovám školním jejich nákladem postaveným, pokud tomu práva jiných osob neb korporací nejsou na překážku. Nemůžeť býti ku př. o tom pochybnosti, že i ve příčině budov školních platiti musí všeobecná zásada právní: inaedificatio cedit solo, a že tedy — nehledíc k eventualitě stavby na pozemku soukromém — kdyby škola postavena byla na pozemku náležejícím obci místní, i budova školní přirozeně a nutně do vlastnictví obce místní by přešla, i kdyby nebyla postavena výhradně jejím nákladem.
Rozeznávání mezi obcí místní a školní v té příčině má význam ostatně jen tam, kde obvody těchto obcí se nekryjí, kde tedy obec školní se skládá z několika obcí místních, které přirozeně mají zájem na tom, aby budova školní, jich společným nákladem postavená, nebyla připsána do vlastnictví jediné podílnici. Ovšem zájem ten nebude vzhledem k ustanovení § 15. ex. ř. třeba míti aktuálního rázu, může však jej míti v budoucnu při případném jinakém opatření společné budovy školní.
Naproti tomu jest možný a zejména ve větších městech pravidelný případ, že jedna školní obec musí zříditi větší počet škol a postaviti tudíž i větší počet školních budov. Mají — nehledě k nedostatku všelikých positivních norem o tom — všecky tyto školy každá o sobě býti samostatnými osobami právnickými? Jak, když škola vyhoří a obec školní s místní totožná postaví na jiném místě jinou? Jak, když ji úřad školní zruší nebo změní jazyk vyučovací na ní? Lze i pak ještě tvrditi, že zůstala týmž »subjektem právním« ?
A proč by právě jen národní školy měly býti samostatnými osobami právnickými, kdyžtě o stejně veřejných školách středních a vysokých (alespoň nově založených) nic podobného se netvrdí a budovy jejich, jak známo, fakticky napořád státu, zemi neb obcím do vlastnictví jsou připsány?
Můžeme tedy zajisté právem míti za to, že fikce, jakoby škola národní (obecná) byla samostatnou osobou právnickou a jako taková vlastnicí budovy školní, v platných zákonech nemá opory a jest i zbytečná (nehledě k důvodům praktickým) proto, že konstrukce právní, podle které škola i jako statek veřejný může býti ve vlastnictví obce, ať už místní či školní, zcela dobře jest myslitelná.
Přes to dostavila se záhy po vydání nových zákonů školských administrativa s názorem opačným. Podnět k tomu zavdalo zakládání nových knih pozemkových a objevivší se při tom potřeba budovy — 260
školní, do té doby často ve knihách poz. ani nezanesené, tam zapsati a ovšem i poměry vlastnické při nich vyznačiti.
Výnos ministerstva vyučování ze dne 12. prosince 1877 čís. 19603 věst. z r. 1878 č. 1.3) prohlásil v té příčině zpříma, že prý nemůže býti pochybnosti o tom, že vyjmouc případy zvláštní, obecná škola jako osoba právní jest sama o sobě podmětem veškerého majetku škole věnovaného, tedy i školních budov a školních pozemkův, a že tedy školu dlužno považovati za vlastníka a držitele těchto budov a pozemků školních — i uložil vzhledem k tomu »orgánňm, kterým náleží zastupovati zájmy školy«, nejen právo, nýbrž i povinnost domáhati se toho, aby škola jako vlastnice zapsána byla do knihy pozemkové.
Na čem se zakládá tato domnělá nepochybnost právní povahy škol a jakými prostředky a cestami se v případě nedohody se súčastněnými interesenty mají úřady školní domáhati uznání, resp. vyznačení této povahy při zápisech vlastnických k budovám školním, tento výnos ministerský ovšem nepověděl.
V praxi narazilo také uplatňování tohoto stanoviska na odpor obcí, a věc vyvinula se tak, že někde, kde odporu takového nebylo, zapsána vskutku národní (obecná) škola za vlastníka budovy školní, , jinde zapsána obec školní, jinde zase — a tak děje se i nyní, zejména ve větších městech, ku př. v Brně napořád — přímo a prostě obec místní (politická).
Od hořejšího kategorického příkazu upouštěl proto již další výnos min. vyučování ze dne 28. června 1878 č. 6149 — tedy sotva po půl roce vydaný — jímž nařízeno okresním radám školním, aby v oněch případech, kde soudy, zakládajíce nové knihy pozemkové, nezapisují jako majitele budov školních a k nim patřících nebo věnovaných pozemků školy jakožto právnické osoby, nýbrž obce, k tomu přihlížely, aby alespoň věnování pozemků k účelům veřejné školy obecné nějakým přípustným způsobem v knihách pozemkových vyznačeno, a tudíž právo školy užívati příslušných pozemků (= budov) mezi jich břemeny zapsáno bylo.
To tedy jest již stanovisko docela jiné, a jak hned možno dodati, jedině správné, proti němuž se stanoviska platného zákonodárství nelze činiti žádných námitek.4) Ve výnosu tom dala se administrativa — 261
již na zřejmý ústup a uznávajíc přípustnost vyznačení
pouhého věnování budovy k účelům školským mezi břemeny jejími, uznala tím implicite nejen výjimečnou, nýbrž pravidelnou možnost vlastnictví subjektů jiných, t. j. zpravidla obcí, k budovám školním.
Ještě zřetelnějšího výrazu došlo toto změněné stanovisko administrativy ve výnosu min. vyuč. ze dne 17. května 1878 č. 3299, vydaném pro Dolní Rakousy,5) který »schválil«, aby úřady školní se domáhaly knihovního zápisu školní obce jako vlastnice realit školních (»da auch hiedurch der Schulzweck gesichert wird«), a dále, aby ve případech, kde budova školní nepochybně výhradně nákladem politické obce byla zřízena, tato za vlastníka budovy školní do knihy pozemkové zapsána byla, při čemž má býti působeno (!) k vyznačení užívacího práva k účelům školním.
Ustanovení §u 15. nového exek. řádu pak zavdalo podnět k vydání min. nařízení ze dne 6. května 1897 č. 153 ř. z., jež v § 2. mezi ústavy, jež podle § 15. ex. ř. úřadem správním mohou býti prohlášeny za veřejné a obecně prospěšné, uvádí, jak ostatně již i v motivech k předloze vládní (str. 154, 155) se stalo, i školy... vztažmo korporace, nadace, spolky a jiné svazky, které takové ústavy zřizují a udržují nebo vůbec na se vzaly dobrovolně konati jednot- livé úkoly k samostatné působnosti obcí náležející, jako záležitosti vyučovací (?) atd. — a v odst. 2. výslovně praví, že ústavy takové, tedy i školy, mohou prohlášeny býti ve smyslu § 15. ex. ř. za ve- řejné a obecně prospěšné, jestliže nepatříce některé z obcí, konkurencí a svazků v § 1. jmenovaných, od nich jsou udržovány.
I zde se tedy předpokládá již pravidelné vlastnictví jiného subjektu právního ke školní budově a jejímu zařízení, k čemuž podotýkám, že v § 1. cit. naříz. uvádějí se mezi »obcemi« ve smyslu § 15. ex. ř. právě také okresy a obce školní.6) Celkem lze tedy říci, že nyní i administrativa uznává, že národní školy ex lege samostatnými osobami právnickými a tudíž i vlastníky budov školních nejsou, nýbrž že těmito jsou buď (v případě konkurence, seškolení několika obcí místních v jednu obec školní) obce školní, buď, při shodnosti obce školní s obcí politickou, přímo tato obec sama.
Judikatura v příčině pojímání právní povahy škol národních kolísá, a jest tu zejména zajímavým i rozpor mezi nazíráním soudu nejvyššího a správního.
Nejvyšší soud, nehledě k tomu, že i ohledně právní povahy resp. procesní způsobilosti místních rad školních není důsledný — v rozhodnutí ze dne 30. ledna 1895 č. 940, Gl. U. W. 15392, vyslovil se pro pasivní žalobní legitimaci místní školní rady k žalobě ohledně prací pro školu objednaných, kdežto v rozhodnutí ze dne 23. listopadu 1905 č. 17141, Nowak 939, ji popřel — v rozhodnutí prvnčjším přímo vyslovil, že národní škola jest právnickou osobou, stejně pak rozhodl i v nálezu ze dne 6. srpna 1902 č. 10646, Nowak 616.
Názor tento jest dle toho, co shora uvedeno, zajisté nesprávný a důvody nejv. soudem pro něj uváděné naprosto nedostatečné. Tak rozhodnutí z r. 1902 odůvodňuje se v té příčině vlastně jen opětným označením školy národní v zákonodárství školním jako »ústavu veřejného« a shora cit. min. nařízením ze dne 6. května 1897. Ale což musí býti každý »veřejný ústav« eo ipso samostatnou právnickou osobou (viz státní a zemské ústavy zdravotní a dobročinné, školy střední atd.) a nevyslovme cit. min. nařízení pravý opak? Rozhodnutí z r. 1905 pak odvolává se rovněž jen na pojmenování školy národní v § 2. říšs. zák. šk. »ústavem veřejným« a na shora cit. min. výnos ze dne 12./12. 1877 — administrativou samou, jak ukázáno, hned na to opuštěný.
Že obec školní jest samostatnou osobou právnickou (korporací), ovšem obě tato rozhodnutí, jakož i rozhodnutí další ze dne —
3. ledna 1901 č. 17504, Gl. U. W. 1250, souhlasně uznávají; cit. rozh. z r. 1902 konstruuje věc tak, že prý obec školní jest korporací, škola pak jměním účelným, jehož representantem jest místní školní rada — nepravíc ovšem, jak mají tyto dvě domněle samostatné osoby právnické (škola a obec školní) obstáti vedle sebe, resp. jaké jmění mimo školu a její zařízení školní obec míti může.
Správní soud, pokud mi známo, nikdy nepokládal národní školy za samostatné osoby právnické a za subjekty práv vlastnických k budovám školním, nýbrž správně a důsledně dle okolností případu buď obec školní nebo místní.
Tak v rozhodnutí ze dne 29. září 1886 č. 1899, Budw. č. 3181, týkajícím se speciálně Moravy, vycházel správní soud z předpokladu resp. možnosti, že budova školní nalézá se ve knihovním vlastnictví obce místní, po případě i ien jedné z obcí místních, dohromady obec školní tvořících, a vyslovil přímo zásadu, že v takovém případě nelze ve věnování budovy té k účelům školním spatřovati ještě »nadační«, t. j. takové věnování, při němž by škola sama byla subjektem právním a vlastníkem budovy školní.
V rozhodnutí ze dne 8. května 1896 č. 2808, Budw. 9226, pak správní soud prohlásil, že úřady správní mohou a smějí otázku vlastnictví k budovám školním posuzovati jen podle stavu knihovního, kterýž, jak známo, přečasto, ne-li z pravidla právě obec jako vlastníka stanoví.
Konečně i rozhodnutí ze dne 6. listopadu 1896 č. 5872, Budw. 10058, vychází z předpokladu, že budova školní jest ve vlastnictví obce, vyslovujíc ostatně správnou zásadu, že i v takovém případě k užívání budovy školní k účelům jiným než školním třeba jest svolení úřadů školních.
Z toho, co shora uvedeno, podává se tedy, tuším jasně, že národní školy ex lege za samostatné osoby právnické a tudíž za vlastníky příslušných budov školních pokládati nelze. Kde ovšem obce nebo při zakládání nových knih pozemkových i jiní přizvaní interesenti proti zapsání »školy« jako vlastníka budovy námitek nečinili, resp. je žádali a tedy zápis takový v knize poz. proveden byl, nutno jej uznati, poněvadž se právě stal na základě dobrovolné disposice súčastněných, vyloučením totiž jistého komplexu majetkového z jejich jmění a propůjčením jemu samostatné existence, k čemuž státní moc přivolila.
Ovšem vzniká při tom otázka, již shora nadhozená a při vlastnictví obce (ev. školní) nemyslitelná, co se má státi se jměním takovéto »právnické osoby« v případě jejího zrušení.
Otázka tato stala se již do jisté míry praktickou v těch případech, kde buď následkem prostého přenesení zápisů vlastnických ze staré knihy pozemkové nebo na základě zvláštních prohlášení interesentů — 264 —
při zakládání nové knihy pozemkové do této jako vlastník nějaké budovy školní zapsán byl subjekt právně neexistující, ku př. »katolická národní škola«.
To jest pojem resp. subjekt právní, jehož nynější zákonodárství školské nezná, jsouc vybudováno na zásadě společnosti veřejného školství všem vyznáním náboženským.
Až do úpravy národního školství v tomto smyslu říšským zákonem ze dne 14. května 1868 č. 62 ř. z. a pak mor. zákonodárstvím zemským z r. 1870 organisováno bylo ovšem školství na zakladě církevním, a to speciálně na svazku farním, ve smyslu t. zv. politické ústavy školské z r. 1805.
Avšak ráz a organisace těchto dřívějších škol pro jednotlivé okrsky farské zřízených (t. zv. škol triviálních § 17., farských § 336., obecných § 337. cit. ústavy) byly podstatně rozdílný od nynější školy národní.
Již účel jejich byl jiný, jak plyne z ustanovení § 1., jenž praví, že vyučování náboženství jest na nich hlavním předmětem vyučovacím — jiný byl dozor nad nimi, spočívaje alespoň v prvních dvou instancích výhradně v rukou kněžských (§§ 1., 2., 6., 7., 253., 254. polit. úst. šk.), jinak dělo se na nich dosazování učitelů (§ 142. n n.), jiná byla úhrada platů učitelských (§ 167. n n.) — a jiná zejména také konkurence ve příčině staveb školních.
Stanovit v této poslednější příčině zejména § 368. pol. úst. šk. odvolávaje se na dv. dekret ze dne 6. října 1787 č. 379, že náklad na stavbu školní budovy hraditi mají vrchnosti, patronové a obce společně, a to tak, že vrchnosti poskytnou hmoty stavební, patron mzdy řemeslnické a obce práce ruční i tažné.
Stejný způsob konkurence pak ustanovilo nařízení dv. komise studijní ze dne 5. listopadu 1829 č. 3666 ad 7 ohledně věcných potřeb školních.
Při tom nesluší zapomenouti, že pojem »obce« ve smyslu polit, ústavy školní z r. 1805 neshodoval se nikterak nejen s pojmem nynější obce politické, ale ani, a zejména ne s pojmem nynější obce školní — obsahuje toliko vlastníky domů v okrsku farním a školském usedlých (§ 384. polit. úst. šk. a dekr. dvoř. kom. stud. ze dne 7. února 1835 a ze dne 9. února 1836 č. 835 a 905 ibidem).
Důsledně pak také stanovil dekr. dv. kom. stud. ze dne 19. února 1831 č. 1664 (otištěný v § 377. pol. úst. šk.), že staví-li se nová škola — dle tehdejších předpisů konkurenčních — připadá starý materiál její, pokud se k nové stavbě nehodí, resp. jeho útržek faktorům konkurenčním, totiž patronu, vrchnosti a obcím dle poměru jejich závazku konkurenčního. — 265 —
Dle nových zákonů školských však budovy školní, jak shora vyloženo, mohou býti a vskutku také zhusta jsou ve vlastnictví obce politické, která ovšem s obcí školní co do objemu krýti se může, ale nemusí — na všechen způsob má však od této rozdílnou representaci.
Z toho ze všeho jest tedy zřejmo, že stará farská obec školní resp. škola t. zv. triviální s nyn. obcí školní resp. s národní školou ve smyslu nového zákonodárství školního nikterak nejsou totožný, a že nelze mluviti o nějaké kontinuitě jich obou čili o tom, že by bývalá farská škola byla prostě přešla v nynější školu národní (obecnou) a že by tato nynější škola národní bývalou školu triviální (farskou) representovala a beze všeho na majetek její činiti mohla nároky.
V tom smyslu rozhodl i správní soud nálezem ze dne 20. června 1877 č. 894 Budv. 102.
Tyto otázky arci nejsou praktickými tam, kde jest obec celá resp. její obyvatelé jednoho a téhož vyznání náboženského, po případě kde tomu tak bylo v čas vydání nových zákonů školních, a kde tedy nebylo škol různých vyznání náboženských. Tam nepozorovaně a bez jakýchkoli třenic a nesnází přešly bývalé školy konfessionální v nynější veřejné a otázka vlastnictví k budově školní nestala se vůbec akutní. Obce by byly musily stavěti budovy školní nové, ačkoliv tu budovy vhodné resp. do té doby užívané stály, a tak otázkou touto nebylo raději hýbáno.
Jinak ale má se věc, kde v obcích se smíšeným obyvatelstvem byly různé školy pro jednotlivá vyznání náboženská a pro školy ty i samostatné budovy školní, po případě, kde bývalá konfessionální škola katolická nepřešla takto nepozorovaně ve školu veřejnou ve smyslu nového zákonodárství školního, nýbrž kde jinověrci, majíce většinu v obci resp. v místní školní radě, ať už na příkaz úřadů školních či z vlastního rozhodnutí postavili pro nový ústav veřejné školy národní také novou budovu.
Vzhledem k vyložené shora různosti obou těchto ústavů, staré školy konfesionální a nové veřejné školy národní resp. bývalé a nynější obce školní, nemůže býti o tom sporu, že v takovém případě nynější obci školní vlastnictví k budově staré školy konfessionální nenáleží, a že tedy není oprávněna snad žádali od úřadu školních povolení ke prodeji této budovy k částečné úhradě nákladu se stavbou nové veřejné školy spojeného.7) Vždyť povolení takového nemohly by úřady školní uděliti vzhledem k vyložené právě — 266 —
různosti obojích škol, resp. obcí školních, ani kdyby výslovně v knize pozemkové nebyla škola zapsána do vlastnictví »katolické« nár. školy nebo školní obce — tím méně však v těch případech, kde tak skutečně se stalo, poněvadž přece, jak shora cit. rozh. spr. soudu ze dne 8. května 1896 č. 2808 správně prohlásilo, úřadyr školní otázku vlastnictví k budovám školním posuzovati smějí jen podle stavu knihovního.
Ve příčině škol nekatolických stanovil § 458. polit. úst. šk., resp. dv. dekr. ze dne 6. března 1782 a ze dne 23. srpna 1782, že chtějí-li nekatolíci míti svou vlastní školu, musí ji vlastním nákladem postaviti a udržovati — a dv. dekret ze dne 2. dubna 1831 č. 7406 ustanovil, že v tomto případě jsou sproštěni stavební konkurence ke škole katolické, ku které jinak byli povinni.
Kde tedy za platnosti starých zákonu školních ku př. evangelíci vlastní školu si zřídili, ať už v budově zvláštní neb najaté, zůstali faktorem konkurenčním pro veřejnou školu katolickou (vedle patrona a vrchnosti) jen katolíci — a bylo by tedy i nespravedlivo, aby ti, kdož na postavení budovy ničím nepřispěli, nyní jako členové jiného útvaru právního, nové obce školní, na výtěžku jejím participovali.
Mám ovšem za to, že po vydání nových zákonu školních mohly se za účelem úspory nových břemen občanstvu súčastnění činitelé, totiž konkurenti se schválením místodržitelství a konsistoře, po příp. i zemské školní rady, se strany jedné a nová obec školní zast. místní školní radou se strany druhé ve příčině převzetí dosavadní farské (»katolické«) školní budovy pro novou školu národní dohodnouti — kde však k dohodě takové nedošlo, nelze vlastnictví k této staré »katolické« budově školní nové obci školní přiřknouti, a to ani tehdy, kdyby snad, jak místy skutečně se dělo, škola ta, aby na oko se vyhovělo požadavkům nových zákonu školních, nazývána byla od té doby vůči úřadům školním »veřejnou«, a skutečně také i dětmi jiné víry byla navštěvována, což § 5. říšs. z. ze dne 25. května 1868 č. 48 ř. z. dopouští.
Tato okolnost patrně pro rozhodnutí otázky vlastnické k budově může býti tím méně rozhodnou, poněvadž líšiti sluší ústav školní od budovy, označení »veřejnou« patrně jen na školu jako ústav se vztahovalo a jen právní postavení tohoto ústavu a učitelských sil na něm působících atd. určovati chtělo a mohlo — škola veřejná však zajisté, jak shora vyloženo, i v budově jí nepatřící umístěna býti může. Rozumí se samo sebou, že ani případné opatřování věcných potřeb školních dle předpisů nového zákonodárství školního, t. j. nákladem nynější obce školní na otázku vlastnictví k budově školní nemůže míti vlivu.8) —
Případné jiné akty držební se strany nyn. obce školní responsím školní rady nemohly by pak i při sebe delším trvání založili vlastnictví její ke staré »katolické škole« vydržením vzhledem k ustanovení § 1494 obč. z.
Dle všeho, co posud uvedeno, nelze totiž příslušné právní poměry vyložiti jinak, než že následkem nového zákonodárství školního bývalý veřejno-právní útvar závazné školy triviální (»katolické«) resp. staré obce školní zanikl a jmění jeho, určitému účelu věnované, pokud zvláštním ustanovením zákonným neb schválenou úmluvou mezi súčastněnými činiteli nebylo převedeno na nově zřízenou obec školní, ev. politickou, zůstalo bez legální representace.
Nastává nyní otázka, jak s majetkem takovým dlužno naložiti.
Na nějaké effektivní rozdělení jeho mezi nynější katolíky v obci patrně pomýšleti nelze již pro tu základní překážku .právní, že jmění korporace — takovou byla i stará obec školní — vždy přesně lišiti dlužno od soukromého jmění jejích členů. Osoba právnická jest právě osobou jinou, než osoby jejích členů, samostatnou, členové její nemají na jmění její žádného nároku — jsouť to dva docela samostatné, od sebe odlišné a nezávislé okruhy majetkové. Mimo to však nepostavili někdejší katoličtí farníci budovu školní sami, nýbrž dle shora uvedených předpisů konkurenčních i ostatní činitelé konkurenční. Konečně nejsou nynější katolíci v obci s tehdy přispěvšími majiteli domů (viz shora) ani totožni, a vlastníky nejsou již proto, že vlastnictví nemovitosti nabývá se jen odevzdáním, dědictvím neb vydržením, expropriací, příklepem, akcessí, promlčením, okupací a ničeho takového oni pro sebe uvésti nemohou. Ostatně pak i sám zápis do knih veřejných zní v takovém případě právě na »katolickou« školu neb obec školní a nikoliv na katolíky.
Ale také na nějaké přikázání tohoto majetku a rozdělení jeho mezi všecky bývalé faktory konkurenční nelze mysliti a pro to snad na shora cit. dekr. dv. kom. stud. ze dne 19. února 1831 č. 6664 se odvolávati, poněvadž předpis tento vztahoval se jen na případ stavby nové školy, směřuje k poměrné sublevaci faktoru konkurenčních. Nikde však není v těchto starších předpisech vysloveno, že by se tito faktorové konkurenční stávali vlastníky resp. spoluvlastníky postavené jimi budovy školní. Naopak prohlásil pozdější dekr. dv. kom. stud. ze dne 25. ledna 1838 č. 410 výslovně, že nemúže-li někdo prokázati vlastnictví své ke staré budově školní »nebo na materiák z důvodu práva soukromého (ve kterémžto případě mu útržek příslušný náleží), sluší pokládati budovy školní za statek veřejný (»Gemeingut«). Tím jeví se tedy i pro dosah dřívějšího zákonodárství školního potvrzen úvodem dotčený názor, že budovy školní jsou statkem veřejným, — 268 —
jenž nalézá se vždy ve vlastnictví (jiného) subjektu veř. právního, totiž státu, země neb obce.
Mohla by vzniknouti a vskutku také vznikla otázka, není-li takové jmění zaniklé osoby právnické, za jakou dle hořejších výkladu starou obec školní pokládati sluší, bonům vacans, a jak s ním sluší naložiti.
Unger (System, I. str. 346) hájí tento názor a má za to, že jmění takové může a má zabráno býti státem, poněvadž prý tímto způsobem zároveň bude postaráno o osoby třetí, jež se zaniklou osobou právnickou vešly v poměry právní.
Krainz (System I., str. 222 nn.) připouštěje ovšem, že všeoobecné normy zákonné zabrání takové stanovící v rak. právu není, praví, že dle analogie jednotlivých speciálních zákonu (ohledně zaniklých spořitelen, živn. korporací) a § 710. obč. z. jmění zaniklé osoby právnické má dle možnosti dosavadnímu účelu svému zachováno, a kde to není možno, účelu podobnému věnováno býti. Podle toho prý přejde na onen »státní orgán«, který realisací příslušného účelu jest pověřen, tedy na obec, zemi, stát (sic) — avšak ne k libovolnému použití, nýbrž s příkazem k realisaci příslušného účelu.
Při takové konstrukci nešlo by patrně o skutečné zabrání jmění zaniklé osoby právnické státem (jako při odúmrtech), nýbrž vlastně o zachování jeho ke stanovenému účelu, a k tomuto konci není patrně postup naznačený ani nutný ani — v nedostatku všeobecných positivních norem zákonných o tom — přípustný.
V daném případě zajisté by si soudce knihovní musil předložití otázku, na základě kterého ustanovení zákonného činí stát nároky vlastnické na budovu »katolické národní školy«, a nenalezl by na ni odpovědi. Totéž pak platí i o obci neb zemi.9)
K tomu přistupuje i nejistota ohledně řízení, které by v takovém případě slušelo zavěsti, a ohledně kompetence k němu. Zabrání takovéto »katolické« školní budovy musilo by patrně předem vysloveno býti úřadem správním; vždyť jde tu o zájmy a poměry veřejno-právní.10) Ptáme-li se však, který úřad správní by k tomu byl povolán, ocitáme se zase na rozpacích. Má to býti politický či finační úřad zemský či zemská školní rada?
V konkrétním případě zemská vláda (slezská), byvši o takové prohlášení (zabrání »katolické nár. školy« pro stát) fin. ředitelstvím požádána, odepřela tak učiniti a min. kultu stížnost fin. prokuratury na to podanou zamítlo, poukazujíc na to, že příslušnou budovu školní pokládati sluší za jmění věnované katolickým účelům školním, jimž tedy také do budoucna musí býti zachováno. Ale i jinak byl by další postup prakticky velmi pochybný a. svízelný. Soudce knihovní — i kdyby si mohl přisvědčiti na otázku základní, je-li stát k takovému zabrání vůbec oprávněn — musil by patrně dále zkoumati, je-li listina základ žádosti o přepis práva vlastnického tvořící, listinou veřejnou ve smyslu § 33. lit. d) kn. z., při čemž by si musil dříve zodpověděti i otázku kompetence úřadu, jenž prohlášení příslušné vydal. V případě zamítnutí žádosti soudem knihovním i rekursu nezbývalo by pak, než »katol. školme neb »katolickou školní obec« (knih. vlastníka) k rukám kurátora na uznání vlastnictví státního žalovati, čímž by celý účel a význam předchozího řízení administrativního byl zmařen.
Jmění těchto bývalých »katolických« škol neb školních obcí nelze konečně ani pokládati přímo za jmění církevní (církve katolické), které by podléhalo výhradně disposici orgánů církevních ve smyslu zákonem stanovené samosprávy církevní.
Neboť čl. XV. zákl. zák. stát. ze dne 21. prosince 1867 č. 142 ř. z. stanoví, že každá zákonem uznaná církev podrží držení a užívání svých ústavů, nadací a fondů náboženských, vyučovacích a dobročinných — bývalá škola farní však dle shora cit. ustanovení polit, ústavy školní byla školou veřejnou a budovy její nezřizovala církev z důchodů svých, nýbrž byly opatřovány zákonnou konkurencí, dle předpisů výhradně státem vydaných, ku které zpravidla přispívati musili i nekatolíci. I když nekatolíků v obci nebylo nebo výjimečně — zřídivše si školu vlastní — ke stavbě přispěti nemusili, nestala se tím školní budova jměním církevním. Uvedenoť shora, že v případě stavby nové a zbytnosti staré budovy školní tato resp. útržek za ni nepřipadal nějakému fondu církevnímu, nýbrž poměrně súčastněným faktorům konkurenčním.
Důsledně také ustanovil § 4. zák. ze dne 25. května 1868 č. 48 ř. z., že každá církev má toho vůli, zřizovati a chovati ze svých důchodů školy k vyučování mládeže jistého vyznání víry. Týž zákon vyslovil však v § 8. zásadu, že důchodů fondu škol normálních, fondu studijního a jiných fundací k potřebám vyučovacím zřízených používáno býti má nehledíc k vyznání víry, pokud nelze prokázati, že určeny jsou vyznavačům jisté víry.
Norma tato na jmění resp. budovy »katolických« národních škol neb obcí zcela dobře se hodí.
Jest tu neosobné jmění účelné, jež lze zcela dobře subsumovati pod všeobecný název »fundace«,11) určené pro školské potřeby vyznavačů jisté víry«, t. j. katolíků v příslušné obci.12) — 270 -
I když jmění to v minulosti bylo pokládati za jmění určité korporace, totiž zaniklé veřejno-právní školní obce farní, pak sice zánikem této veřejno-právní osobnosti přestalo býti jejím vlastnictvím — podrželo však při svém veřejno-právním určení ráz jmění účelného, jež nyní nelze jinak pojímati, než jako nadaci posud neorganisovanou a representace resp. správy nemající, jemuž podle všeobecných předpisův o nadacích platných správu nadační dáti sluš í." 13) Povolán k tomu jest ve smyslu regulativu nadačního (dekr. dv. kane. ze dne 18. června 1845 č. 18421 sb. z. prov. sv. XXVII., str. 402) politický úřad zemský, a to, poněvadž jde o nadaci sloužící účelům vyučovacím a zároveň náboženským, v dohodě se zemskou školní radou a ordinariátem. Tato správa může býti dle okolností případu různá, bud zvláštní výbor neb kuratorium neb spolek, vydržující snad posud v příslušné obci soukromou konfessijní školu katolickou a p.
Knihovní provedení tohoto prohlášení resp. přepsání majetku dosavadní »katolické« škole neb obci školní připsaného na tuto »nadaci« nenarazí patrně v praxi na žádné obtíže. Vzhledem k nesporné neexistenci právního subjektu v poz. knize zapsaného již v době založení nové knihy pozemkové (se zakládáním nových knih pozemkových počato všude teprve několik let po vydání nových zákonů školních) zakládá se zápis příslušný vlastně na pouhém omylu a mohl by asi již na základě § 104 kn. z. v hořejším jedině možném smyslu opraven býti. Pokud by se však soudce knihovní — snad vzhledem k faktickému držení a užívání »katolické« budovy školní buď osobou soukromou neb obcí (ev. školní) — k tomu bez řádné listiny vkladní za oprávněna nepokládal, resp. kdyby k dohodě všech účastníků (tedy i fakt. držitele) ve smyslu naříz. min. práv ze dne 26. října 1894 č. 40 věst. nedošlo — pak nelze pochybovati o tom, že prohlášení shora uvedených tří úřadu, jichž legitimace resp. zákonná kompetence ve věcech nadačních a vyučovacích jest nesporná, slušelo by za takovouto řádnou listinu vkladnou pokládati, na jejíž základě na formální žádost knihovní, ustanovenou správou nadační podanou, vklad práva vlastnického pro »nadaci« katol. školy ev. třeba i jen vyznačení nadační vlastnosti této reality povoleno bude. Výrok příslušných orgánů správních musí býti v této příčině pro soudce ve smyslu dv. dekr. ze dne 7. června 1841 č. 541 sb. z. s. směrodatným; kognice soudní o tom jest vyloučena, poněvadž nejde o vydání jmění nadačního z titulu soukromoprávního. Ostatně povaha příslušného jmění jako neosobního jmění účelného (= nadačního) nemůže ani soudci býti pochybnou.

1. Vlastnictví, § 3. „O předmětu vlastn.“*
2. Znění §u toho pozměněno bylo zák. ze dne 12. prosince 1883 č. 77 z. z. a nejnověji zák. ze dne 27. listopadu 1905 č. 1 z. z. ex 1906 — které však zásadní ustanovení jeho toliko blíže rozvedly a rozšířily vytčením dalších možných věcných potřeb, ustanoveními o rozpočtu resp. rozvrhu nákladu, stížnostech atd. Totéž platí mutatis mutandis i o § 42. 1. c.*
3. Výnos tento vydán byl jako všeobecná norma a sdělen proto i výnosem mor. zem. šk. rady ze dne 7. ledna 1878 č. 33310 všem okr. radám školním. Již dříve však v určitém případě, týkajícím se rovněž Moravy, zaujalo min. vyuč. ve výnosu ze dne 17. dubna 1872 č. 3490, stejné stanovisko.*
4. Ovšem dlužno přiznati, že ani ohledně vyznačení »věnování« budovy účelům školním není žádného positivního předpisu zákonného, ba ani ohledně výlučnosti faktického užívání k účelům školním.Ale to obojí dle mého mínění lze dovozovati z celé tendence příslušného zákonodárství říšského i zemského, zejména z ustanovení § 6. zák. ze dne 17. ledna 1870, č. 17 z. z., dle něhož úřadům školním náleží pečovati o to, aby při zřizování škol obecných „všecky podmínky ku pevnému a zdárnému jich trvání pojištěny byly“, k čemuž zajisté zejména i vzhledem k možnosti exekuce patří i knih. vyznačení tohoto výhradného věnování k účelům školy, a to té školy, pro kterou budova se schvaluje, kteréžto vyznačení (ať už na listě A nebo C) tedy zajisté okresní a po případě zemská školní rada obci může uložiti.**
5. Otištěn u Mayerhoffera ve sv. IV. na str. 690.*
6. Co do prakt. významu § 15. ex. ř. ohledně budov školních sluší míti na paměti, že vyloučení exekuce netýče se smluvních práv zástavních — á i taková (dobrovolné dání v zástavu) jsou tu, ba ta nejspíše, možná. Pro uplatnění jich bude pak rozhodnou patrně priorita knihovní. Buď je na budově školní již vložena hypotéka, když ji obec účelům školním věnuje (schválí ji pak úřady školní?); pak ovšem exekuční prodej budovy učiní užívací právo školy ve smyslu § 150. ex. ř. zpravidla úplně bezpředmětným a nezbude, než aby úřady školní obci opatření nových místností pro školu ve smyslu všeob. předpisův uložily. Anebo se na budovu obci (polit.) do vlastnictví připsanou, na níž věnování účelům školním jest vyznačeno, teprve později hypotéka vtělí. To arci theoreticky příp. exek. prodeji nezabrání — ale vzhledem k nutnému pak převzetí tohoto užívacího práva vydražitelem beze srážky z nejvyššího podání patrně v praxi každého kupce odstraší, poněvadž by z vydražené nemovitosti ničeho neměl. Případ takový ostatně — i kdyby zemský výbor dle § 97. obec. ř. takového zatížení kmenového statku obecního účelům školním věnovaného schválil (ovšem někdy o tomto »věnování«, není-li knihovně vyznačeno, ani nezví; tak ku př. v samém Brně jest budova české dívčí školy na Huterově náměstí připsána prostě obci jako »obydelné stavení" bez všelikého vyznačení svého věnování k účelům této školy) — asi zřídka se přihodí, protože by taková hypotéka pro věřitele právě proto byla zcela bezcenná a mimo to peněžní ústavy, u nichž obce pravidelně zápůjčky kontrahují, jako hypoteční banka, zemědělská banka, mor. spořitelna a j. již dle svých stanov jen na prvním místě hypotéky poskytují.**
7. Svolení takového za všech okolností jest třeba; to plyne z věnování budov školních k účelům vyučovacím. Viz i rozh. spr. soudu ze dne 6. listopadu 1896, č. 5872 Budw. 10058, 2. března 1898, č. 1219 Budw. 11470 a j., dále výn. min. vyuč. ze dne 26. ledna 1878, č. 818.*
8. Srov. i výnos min. vyuč. ze dne 17. dubna 1872, č. 3490, resp. mor., zem. šk. rady ze dne 30. dubna 1872, č. 825.*
9. Lapsem, který nazývá obce a zemi — zajisté subjekty právní státu koordinované a samostatné — „orgány státními", nechci se tu zabývati.*
10. Jinak jest tomu na zákl. speciálních norem u odúmrtí a starých deposit (soudem). **
11. Že přes těsné znění § 646. obč. z. teorie i praxe uznává možnost t. zv. nadací užitkových (Gebrauchsstiftungen), t. j. takových, kde nejde o výnos hmotný, nýbrž o jiný prospěch z nepřetržitého jich užívání plynoucí (musea, galerie ev. i nemocnice a p.), jest známo. Srov. o tom Herrnritt, Das österr. Stiftungsrecht, str. 35, 53, 155.*
12. Následkem toho — nehledíc ani k restriktivní tendenci moderního' zákonodárství v té příčině — pokládám za vyloučenu i možnost okkupace takových budov jako „pána nemajících", viz § 382. obč. z., arg. slova „insofern ..."**
13. Ovšem sepsati i list nadační.*