Č. 849.

Zabírání budov: I. Přiděluje-li úřad ústavu za zabranou budovu ústavní objekt náhradní, není povinen hleděti k možnému budoucímu rozvoji ústavu toho. — II. Objekty náhradní nemusí býti získány »zabráním«. — III. Otázka, zda objekt náhradní hoví, pokud možno, účelům, kterým sloužily místnosti zabrané, jest otázkou skutkovou dle § 6 zák. o správ. s. — IV. V případech, kde není stanovena již pro první stolici zásada koncentrační, může vyšší instance, rozhodujíc o odvolání, vzíti za podklad svého rozhodnutí i nové skutečnosti, které teprve dodatečně po výroku I. stolice, arci způsobem bezvadným, byly zjištěny.
(Nález ze dne 20. května 1921 č. 6041.) Věc: Pražský ústav hluchoněmých na Smíchově (adv. Dr. A. Schauer z Prahy) proti ministerstvu veřejných prací v Praze (zast. místotaj. Drem. Pštrossem) o přidělení náhradních místností za zabraný ústav.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nálezem nejv. správ. soudu z 23. prosince 1920 č. 12447 (Boh. č. 636) byla rozhodnutí ministerstva veřejných prací ... pokud se vztahovala na přidělení místností zabraných v zámku Lovosickém a Dolní Lukavici jako náhradních objektů k umístění Pražského ústavu pro hluchoněmé na Smíchově, zrušena pro nezákonnost a to v podstatě z té příčiny, že žalovaný úřad překročil jimi meze, které jsou úřadu při přídělu náhradních místností dle § 2 zák. ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. vytčeny, neboť přikázav místnosti zámku Lovosického pro děti německé národnosti, místnosti v zámku v Dolní Lukavici pak pro děti české národnosti, zasáhl nepřípustně do organisace ústavu.
Ministerstvo veřejných prací získavši dohodou s majitelem zámku v Dolní Lukavici kromě místností zabraných již výměrem zemské správy politické ... ještě četné další místnosti zámku toho, dalo provésti zemskou správou politickou komisionelní šetření za účasti stěžovatele k tomu účelu, aby se zjistilo, 1. vyhovují-li zmíněnou dohodou získané další místnosti zámku v Dolní Lukavici účelům ústavu pro hluchoněmé a 2. zdali tento zámek, budou-li přibrané místnosti účelu odpovídajícími, dostačí jako jediná náhrada za zabrané místnosti Pražského ústavu pro hluchoněmé na Smíchově. — — — — — — — — — — —
Po předložení spisů zemskou správou politickou rozhodlo pak ministerstvo veřejných prací naříkaným výnosem, že se stížnosti Pražského ústavu pro hluchoněmé na Smíchově, podané proti rozhodnutí zemské správy politické ze dne 7. července 1920 nevyhovuje a rozhodnutí v odpor vzaté potvrzuje vzhledem k tomu, že byly zatím dohodou s majitelem zámku uzavřenou získány další dostatečné a vhodné místnosti k ubytování celého ústavu v jediné budově, a to v podstatě z toho důvodu, že konaným šetřením a dobrým zdáním odborníků z ministerstva školství a národní osvěty, ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy, ministerstva sociální péče, jakož i technického znalce bylo zjištěno, že zámek v Dolní Lukavici vyhovuje v každém směru po stránce hygienické i pedagogické potřebám ústavu pro hluchoněmé jak co se týče chovanců tak i pokud jde o personál ústavní.
Rozhoduje o stížnosti — — — podané pro vadnost řízení a nezákonnost uvažoval nejvyšší správní soud takto: — — — — — — — — — —
Hledí-li se k znění naříkaného rozhodnutí, není pochyby, že ministerstvo veřejných prací, ač mluví o potvrzení rozhodnutí zemské správy politické, toto rozhodnutí podstatně změnilo. A to ve dvou směrech: jednak že upustilo od současného přikázání místností v Lovosicích za náhradní místnosti pro ústav hluchoněmých, jednak že rozšířilo přikázání místností v zámku Lukavickém na ústav celý, přibravši k místnostem původně zabraným ještě další, získané smlouvou nájemní.
K této změně bylo ministerstvo oprávněno. Jde-li o opatření vhodných náhradních místností, jest i druhá instance oprávněna a povinna, aby podnikla vše, čeho třeba, aby požadavkům zákona bylo vyhověno. Je-li tedy opatření první stolice nepostačující, jest věcí druhé instance, aby zjednavši si potřebný podklad sama rozhodla o nároku stěžovatelově na přikázání vhodných místností náhradních.
Názor stěžovatelův, že žalovaný úřad porušil postup instanční, nelze uznati za správný, protože v podstatě své neguje nepochybné právo vyšší instance správní, měniti výrok nižší stolice. Klade-li stěžovatel váhu na to, že zde druhá instance rozhodovala na jiném skutkovém podkladě, stačí naproti tomu zdůrazniti, že řízení správní tvoří jediný celek a že instance odvolací může při svém rozhodování přihlížeti nejen k takovým skutečnostem, které byly již v řízení před první stolicí řádně zjištěny, ale v nálezu jejím nedošly povšimnutí, nýbrž že v případech, kde není již pro první instanci stanovena zásada koncentrační, není zákonné překážky, aby vyšší stolice vzala za podklad svého rozhodnutí i skutečnosti, které první stolici při jejím rozhodování nebyly vůbec známy, nýbrž teprve dodatečně — arci způsobem naprosto bezvadným — byly zjištěny ať již instancí vyšší samou či k jejímu příkazu instancí prvou.
O takový postup jde právě také v daném případě. Stěžovatel sám v odvolání důtklivě vytýkal rozhodnutí I. stolice, že trhá jednotný ústav hluchoněmých přidělením dvou objektů v různých místech; druhá stolice snažila se stěžovateli v tomto směru vyhověti a opatřiti pro celý ústav jednotný objekt náhradní. Stěžovatel přiznává, že při komisionelním šetření za tím účelem provedeném bylo plně šetřeno zásady rovného slyšení stran, že tedy skutková podstata došla svého doplnění za jeho součinnosti, a rovněž není pochybnosti, že pro řízení dle zákona ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. zásada koncentrační není předepsána; nebylo tudíž nejmenší závady, aby ministerstvo veřejných prací jako odvolací stolice uplatnilo vzhledem k potíranému výnosu zemské správy politické svou činnost reformativní, využitkujíc také nový skutkový podklad, který mu teprve dodatečně provedené komisionelní řízení poskytlo.
Nejde proto v pravdě o porušení instančního postupu, nýbrž o zcela normální vyřízení opravného prostředku.
Vadnost nelze shledávati ani v tom, že nikde nebylo vysloveno zabrání nově získaných místností k ubytování ústavu hluchoněmých, neboť zákon ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a nař. ani jiný předpis zákonný nestanoví, že by náhradní místnosti musily býti získány právě »zabráním« jiných místností a že by nemohl objekt náhradní opatřen býti způsobem jinakým, zejména volnou dohodou. — — — — — — — — — — — — — — — —
Ale ani vytýkané nezákonnosti nejvyšší správní soud při naříkaném rozhodnutí neshledal. — — — — — — — — — — — — — — — — —
Námitka, že naříkané rozhodnutí je nezákonné, poněvadž přihlíží jen k nynějšímu stavu ústavu, následkem zabrání již restringovanému, a přiděluje náhradní místností jen pro tento stav postačující, je bezdůvodná proto, že dle § 2 cit. zákona mají náhradní místnosti právě jen pokud možno hověti účelům, kterým sloužily zabrané — tak že není třeba náhrady úplně rovnocenné. Byl-li respektován nynější stav, vyhovuje to požadavku § 2 cit. zákona.
Ostatní vývody, kterými se stížnost snaží prokázati, že přidělením náhradních místností v zámku dolnolukavickém byl by zmařen účel ústavní, jsou většinou — pokud vytýkají konkrétní vady přidělených místností — vlastně námitkami proti vhodnosti místností těch, takže s tímto obmezením lze je pokládati i za námitky uplatňované se stanoviska § 2 cit. zákona.
Dle tohoto předpisu zákonného bylo věcí úřadu správního, který přiděloval stěžovateli náhradní místnosti za zabranou budovu ústavní, aby maje na zřeteli poměry, za jakých působil stěžující si ústav v dosavadních svých místnostech, posoudil, zda vyhlédnuté místnosti náhradní hoví, pokud možno, účelům, kterým sloužily místnosti zabrané, a aby dle toho učinil své rozhodnutí.
Závěr, k němuž úřad takto dospěl, není konklusí, jež by vyplývala ze subsumpce zjištěných fakt pod určitý předpis právní, nýbrž jeví se jako důsledek vyvozený z daných faktických momentů podle zásad technických, takže nutno jej považovati za součást skutkové podstaty, na níž naříkané rozhodnutí jest založeno a jež se dle § 6, odst. 1 zákona o správním soudě vymyká kritice nejvyššího správního soudu s hlediska věcného. Nejvyšší správní soud mohl dle 2. odst. § 6 cit. zákona toliko zkoumati, zda skutková podstata, kterou vzal žalovaný úřad za základ svého rozhodnutí, neodporuje spisům, nepotřebuje doplnění a nebyly-li porušeny podstatné formy řízení administrativního. Po této stránce však nelze naříkanému výnosu činiti podstatných výtek.
Žalovaný úřad dal před svým rozhodnutím provésti na místě samém obsáhlé nové šetření po rozumu § 3 cit. zákona, zjednal si vyjádření všech súčastněných ministerstev i dobrozdání technického znalce a opřel svůj úsudek ve sporné otázce o výsledky šetření toho.
Stěžovatel, který přiznal, že mu byla v řízení tom poskytnuta nezkrácená možnost, aby přednesl své připomínky a námitky, obmezil se při doplňovacím řízení a obmezuje se také ve své stížnosti na to, že proti odborně odůvodněným vývodům technického znalce a zástupců súčastněných ministerstev, které žalovaný úřad přijal za své a na základě nichž dospěl k přesvědčení o naprosté vhodnosti zvolených náhradních místností, staví svoje vlastní, ničím nedoložené tvrzení o nevhodnosti místností těch — tak co se týče polohy zámku vůbec a obyvatelnosti jeho zvlášť, zejména pokud jde o namítanou vlhkost a studenost jeho, o rozsah, světlost a vzdušnost jednotlivých jeho místností, o možnost umístiti v zámku celý ústav, o vhodnost prostor určených za učebny a ložnice, pro infekční nemocnici, tělocvičnu a byty personálu, o způsob zaměstnání chovanců mimo dobu učební a j. — — — — — — — — — — — —
Zjistil-li však žalovaný úřad — jak vyloženo — bezvadně, že ústav pro hluchoněmé na Smíchově ve svém dosavadním rozsahu může býti přechodně umístěn v náhradních místnostech zámku v Dolní Lukavici tak, aby to hovělo čelům, kterým sloužila zabraná budova ústavní, jest také nejvyšší správní soud dle § 6, odst. 1 zák. o správ. soudě vázán položiti zjištění to svému rozhodnutí za základ.
Ježto pak zjištěním tím jest příděl zmíněných místností náhradních ve smyslu § 2 zákona ze dne 11. června 1919 č. 332 sb. z. a n. plně odůvodněn, bylo stížnost příděl ten potírající zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 849. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 552-555.