NPD documents search: Váž. tr., 10 (1928)

Č. 327.

Vodní právo (Čechy): 1. * Ve vodoprávním řízení není obec legitimována zastupovati veřejné zájmy; zastupuje je úřad sám. — 2. * V důsledku koncentrační zásady, která dle čl. 2 zák. ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. a § 82 česk. vodn. zák. ovládá vodoprávní řízení, jsou prekludovány námitky, jež strana nepřednesla hned v řízení před 1. stolicí. — 3. * Otázka nesporně vyšší hospodářské důležitosti toho kterého podniku dle čl. 2 zák. ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. z. a n. a § 14 zák. ze dne 30. června 1884 č. 116 ř. z. jest otázkou skutkovou, k níž může nejvyšší správní soud přihlížeti jen se stanoviska § 2 zák. o nejv. správ. s. a § 6 zák. o správ. s. — 4. * Vývody stěžovatelovy při ústním jednání před nejv. spr. s., jež nejsou obsaženy v písemné stížnosti, jsou nepřípustnou novotou dle § 2 zák. o nejv. správ. s. a § 18 zák. o správ. s. — 5. * Opřel-li úřad své rozhodnutí o pravoplatný výrok dřívější a obrací-li se stížnost jen proti věcnému obsahu tohoto výroku, jest stížnost dle § 2 zák. o nejv. správ. s. a § 5 zák. o správ. s. nepřípustná.
(Nález ze dne 11. února 1920 č. 944.)
Prejudikatura: ad III. viz nález ze dne 21. ledna 1920 č. 398 bod č. 3. sbírky č. 305, pak nález ze dne 28. ledna 1920 č. 513 bod č. 2. sbírky č. 314.
Věc: Město Hradec Králové (adv. Dr. Josef Herda z Hradce Králové) proti býv. c. k. ministerstvu orby ve Vídni (za stranu súčastněnou adv. Dr. Ad. Krýsa z Prahy) ve vodní záležitosti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dle 1. a 2. odstavce smlouvy dané v Hradci Králové dne 6. dubna 1893 přenechal bývalý c. k. erár stěžovatelce a ta od něho do svého úplného vlastnictví převzala mimo jiné »jezy orliční a labský, pokud se týče ona práva soukromá, která k těmto dvěma předmětům c. k. eráru příslušela a od něho vykonávána byla nebo vykonávána býti mohla.«
Stěžovatelka tvrdíc na základě této smlouvy, že je výlučnou vlastnicí, oprávněnou využíti veškeré vody labské na starém i novém jezu, zažádala dne 15. května 1908 po povolené stavbě nového pohyblivého jezu labského o to, aby místodržitelství v Praze jako vodoprávní úřad 1. instance přeneslo její výhradné a neobmezené právo na využití celé vodní síly na starém labském jezu na nový jez a aby vyslovilo, že stěžovatelka může beze všech obmezení vodoprávních této vodní síly a všech práv k ní užívati k účelům hydroelektrické stanice městské v Hradci Králové, jakož i ke všem dalším obecním podnikům, o nichž by svým časem předložila projekty.
Po provedeném stručném vodoprávním řízení propůjčeno jí za určitých podmínek vodoprávním nálezem místodržitelství ze dne 12. července 1909 č. 105721 právo k využitkování vodní síly na tomto novém jezu pro účely hydroelektrické stanice městské, pro proplachování obecních kanálů, jakož i k případným dalším obecním podnikům podle podrobných, vždy ke schválení předkládaných projektů a sice do 12 kubických metrů vody za vteřinu při normálním jejím stavu a za dalších podmínek až do 17 m3 za vteř. Rovněž povoleno jí čerpati vodu pro její účely do největšího množství 90 vteř. 1. Detailní projekt měl se teprve předložiti. Konečně zůstalo právo obce proplachovati kanály nezměněno, rozsah jeho měl však býti určen dodatečně na podkladě dokladů stěžovatelkou donesených. Nález odůvodněn nutností přivoděnou stavbou jezu upraviti nově poměry co do využitkování vodní síly.
K další žádosti mezitím podané schválen vodoprávním nálezem téhož místodržitelství ze dne 25. srpna 1909 č. 200688 detailní projekt elektrické centrály a vodárny s pohonem turbinovým mimo jiné s podmínkou, že musí se dílo provésti dle plánů při jednání užitých a v souhlasu se zásadním schválením vysloveným místodržitelským rozhodnutím ze dne 12. července 1909 č. 105721.
Proti žádnému z těchto dvou nálezů nebylo podáno odvolání.
Ježto při kolaudaci elektrárny zjištěno, že byly postaveny tři turbiny místo povolených dvou, zažádala stěžovatelka 13. ledna 1913, aby původní povolení ke zřízení dvou turbin na maximální množství vody 17 m3 za vteř. rozšířilo se i na třetí turbinu a aby koncedované maximální množství vody zvýšilo se na 28 m3 za vteř. Při tom uvedla, že nestává dosud žádných právních nároků jiných osob na žádané zvýšené množství vody.
Dále žádala stěžovatelka dne 14. března 1913 předkládajíc ve smyslu nálezu ze dne 12. července 1909 č. 105721 příslušný popis a výpočty, aby jí pro proplachování kanálů bylo trvale zachováno minimálních 910 vteř. litrů vody.
Po provedeném řízení vodoprávním povoleno obci nálezem téhož místodržitelství ze dne 29. března 1913 č. 7371/9 ai 1912 za různých podmínek postavení třetí turbiny, jakož i využitkování množství vody v Labi až nejvýše 28 m3 za vteř.
V podmínkách povoleno bylo zejména ve prospěch zakládaného vodního družstva Králové-Hradeckého využitkování množství vody nad 13 m3 za vteř., pokud se týče v zimě nad 18 m3 za vteř., dále upraveno dodržování hladiny vodní ve zdrži na kotě 229∙20, jakož i disponováno přebytky vodními.
Tento konsens však zrušen k odvolání všech účastníků rozhodnutím býv. ministerstva orby ve Vídni ze dne 12. července 1915 č. 13426/1914 pro vadnost řízení a nařízeno doplnění řízení a vydání nového nálezu, při čemž však měly býti směrodatnými pro posuzování právního stavu a objemu stěžovatelčiných požitkových práv vodních nálezy shora uvedené ze dne 12. července 1909 č. 105721 a 26. srpna 1909 č. 200688.
Stížnost do tohoto rozhodnutí uplatňující právo obce využíti veškeré vodní síly korytem labským protékající, zamítnuta byla nálezem býv. správního soudního dvoru ve Vídni ze dne 9. května 1916 č. 3673, v němž bylo zejména vysloveno, že otázku objemu práv stěžovatelčiných k labské vodě nutno pokládati za pravoplatně rozřešenou oběma právě uvedenými nálezy z r. 1909.
Proti novému místodržitelskému vodoprávnímu konsensu ze dne 7. srpna 1917 č. 7—245/2 ai 1917 vydanému v této záležitosti podána včas odvolání na bývalé ministerstvo orby, která nejsou dosud vyřízena.
Mezitím k žádosti prozatimního výboru zakládaného vodního družstva pro melioraci pozemků na pravém břehu Labe pod Hradcem Králové zahájilo místodržitelství v Praze jakožto vodoprávní úřad 1. stolice o melioračním projektu tohoto družstva ediktem ze dne 12. února 1912 č. 7/A — 774/13 ex 1911 ve smyslu §§ 54 až 56 a 90 až 93 z. vodního zákona řízení hlasovací a pro případ docílené většiny, též řízení dle §§ 17, 42, 81, 82 a 94 z. zákona vodního o přípustnosti a podmínkách, za kterých by bylo možno povoliti provedení projektovaného podniku.
Při vodoprávním řízení konaném v Hradci Králové podali zástupci stěžovatelky do protokolu dne 2. října 1912, 7. května 1913 a 11. prosince 1913 svá podrobná prohlášení a námitky. Námitky obracely se proti projektovanému vedení hlavního náhonu v obvodu katastrální obce Hradce Králové. Pro případ však, že by přes ostatní námitky došlo k provedení projektu, navrhovala obec, aby náhon tento byl alespoň položen do středu ulice tak, jak jest v regulačním plánu ustanoveno a na konec navrhla, aby eventuelně veden byl od elektrárenského mostu paralelně vedle silnice podél Labe. V posledním případě upustila od některých námitek proti zařízení tohoto náhonu.
Dále žádala stěžovatelka, opírajíc se o smlouvu s erárem, plnou náhradu 500 K denně za užití vody projektantem, což mělo se rovnati náhradě nákladu na stroj. Rovněž uplatňovala proti vedení náhonu zájmy zdravotní, estetické a bezpečnostní. Přede vším ostatním žádala však stěžovatelka rozhodnutí o svém výhradném právu k využitkování vody na základě smlouvy s erárem. Projektant svolil k navrženému přeložení hlavního náhonu podél Labe a technický znalec projekt dle toho přepracoval.
Po skončeném řízení bylo vodoprávním konsensem místodržitelství ze dne 18. března 1915 č. 7—960/39 — č. míst. 292541 ai 1914 prohlášeno družstvo za řádně utvořené, projektované stavby a zařízení uznány za zřejmě užitečné dle § 54 zem. vodního zákona a uděleno zakládanému družstvu ve smyslu § 86 vodního zákona povolení k provedení zamýšleného projektu za mnoha podmínek a výhrad.
Mimo jiné vysloveno, že
1. dle §§ 28, 32, 49 a 50 vodn. zákona budou zřízeny ve prospěch projektanta služebnosti v obvodu kat. obce Hradce Králové na parcele č. kat. 280, veřejném statku (řeka Labe) a na obecních parcelách č. kat. /1, 259/8, 185, 186, 187/1 a 187/2. Otázka náhrady za ně odkázána dohodě stran eventuelně na řízení dle §§ 38 a 87 vodního zákona.
2. Pro povodnění jarní a podzimní a zavlažení letní stanoveny podrobnosti časového i obsahového obmezení a povodnění dovoleno jen za stavů vyšších (nad 13 m3 vteř.), za kterých bude lze bez poškození zájmů veřejných a cizích práv vodních odvésti z řeky 5∙4 m3 vody za vteřinu. Při zavlažení letním nepřipuštěno z veřejných ohledů, aby za nižších stavů vodních (pod 13 m3 vteř.) odvedlo se z řeky 5∙4 m3 vteř. vody; zavlažování při menším odběru poměrně časově prodlouženo.
3. Kromě toho zdůrazněno, že dle pravoplatných vodoprávních nálezů ze dne 12. července 1909 č. 105721 a ze dne 18. března 1913 č. 7 — 371/10 ai 1912 přísluší obci Král. Hradci právo k využitkování vody 13 m3 za vteř. a v době zimní 18 m3 za vteř. a že dalším vodoprávním nálezem ze dne 29. března 1913 č. 7—371/9 ai 1912 povoleno jí využitkovati pro třetí turbinu vodu nejvýše do 28 m3 za vteř. a že upraveno vzájemné účastenství v užívání vody mezi stěžovatelkou a nynějším projektantem. Toto poslední oprávnění projektanta, pokud se týče obmezení elektrárenského podniku stěžovatelčina bylo »opakováno, pokud se týče obnoveno«.
4. Jelikož družstevnímu podniku dle jeho rozsahu a ostatních vylíčených poměrů přísluší nepopíratelně větší hospodářský význam, než používání vody jmenovanou městskou obcí pro její podnik elektrárenský, jemuž stojí k disposici také parní reserva, povoleno bylo dále ve smyslu § 14 zákona ze dne 30. června 1884 čís. 116 ř. z., za náhradu vyměřenou penízem 1000 K ročně částečné odnětí, pokud se týče vyvlastnění množství vody řeky Labe, používaného pro řečený podnik elektrárenský ve prospěch podniku družstevního za tím účelem, aby zamýšlené letní zavlažování pozemků mohlo se s prospěchem provésti.
5. Kromě toho bylo stanoveno, že průtok vody na Labi pod vyústěním odpadu z mlýnů č. p. 43 a 48 v Opatovicích, pod nějž nesmí stav vodní při povodňování klesnouti, musí býti na vodočtu tam osazeném vyznačen a sice prozatím, dokud se nerozhodne jinak, 5 m3 vteř.
V odůvodnění tohoto nálezu podotčeno, že náleží úřadu, aby z povinnosti úřadu hájil zájmů veřejných, k nim však že byl vzat náležitý zřetel a že zejména závady veřejně zdravotní nad Hradcem Králové nemohou nastati a pod ním že jsou paralisovány Orlicí ústící do Labe 400 m pod jezem.
Při rozhodování o vznesených námitkách vyřčeno, že přeložením hlavního náhonu vyhověno přání stěžovatelčinu, v kterémž případě ona upustila od jeho betonování a překlenutí, a že tím stala se bezpředmětnou námitka znehodnocení okolí a sousedních pozemků, jehož příčina spatřována jen v tom, jak navrhováno bylo původní vedení tohoto náhonu.
Stěžovatelčina námitka neobmezeného vlastnictví celé vodní síly na labském jezu a neexistence nějakých vodních »přebytků« odkázána k vývodům konsensu ze dne 29. března 1913 č. 7—371/9 ex 1912, týkajícího se třetí turbiny a využitkování množství vody v Labi až nejvýše 28 m3 vteř.
Ohledně požadavku stěžovatelčina, aby pro případ vyvlastnění části vodní síly příslušející stěžovatelce pro podnik elektrárenský ponechány byly v řečišti nejméně 3 m3 vteř. vody, poukázáno k podrobným vývodům a výpočtům v odst. 2., B, a, nálezu obsaženým.
Proti tomuto vodoprávnímu konsensu podala mimo jiné i stěžovatelka odvolání, v němž mimo všeobecné setrvání na námitkách již podaných uplatňovala následující:
1. Potíráno mylné stanovisko, že stěžovatelce nepřísluší právo na veškeru vodu protékající korytem Labe a že jsou tu nějaké přebytky, jimiž možno úřadu disponovati, jednak věcně opakováním tvrzených práv obce, jednak poukazem k tomu, že otázku tuto zakládající se na smlouvě s erárem ze dne 6. dubna 1893 nelze řešiti při povolování podniku projektovaného.
2. Veřejný zájem mluví proti obmezení práv stěžovatelčiných družstvem, závisíť hospodaření celého Královéhradecka na elektrické ústředně (32 obcí, celá dráha, celý průmysl v Hradci Králové a okolí, obec Pražské předměstí). Proto nesprávně užito § 14 zák. ze dne 30. června 1884 č. 116 ř. z. a neprávem povoleno vyvlastnění, neníť družstevní podnik většího hospodářského významu než elektrárna a zdravotní proplachování kanálu, zejména toto poslední, hledě k počtu obyvatelstva 8000 a vojáků 6000.
3. Kanál povodňovací 6 m široký, v němž se bude usazovati bláto, bude zdravotní závadou, zejména pro stávající tam vojenské infekční baráky.
4. Družstvo mělo se s nárokem na používání stěžovatelčiny vody odkázati na pořad práva.
5. Základem nového povolení k užívání vody nemůže býti konsens ke třetí turbině, poněvadž pro stížnost podanou stěžovatelkou není ještě pravoplatným.
6. Zřízení služebností na pozemcích obce jest neodůvodněné, nelzeť obec ani s estetického, ani zdravotního stanoviska nutiti, aby ve středu města trpěla stavidla a otevřenou strouhu s bující hnilobou, bahnem a rákosem.
7. Se stanoviska zdravotního jest nepřípustný odběr vody až do 3 m3 za vteř., poněvadž pod jezem ústí hlavní sběrač ze zastavené části pravé labské kotliny, k němuž se má připojiti i obec Pražské Předměstí.
Počítají-li se 3 l odpadních vod na osobu, jest zapotřebí při 3500 obyvatelů na tomto břehu bez Pražského Předměstí 10∙5 litrů za vteřinu jen pro Hradec. Svedení vod splaškových do řek bez čištění lze připustiti jen při zředění 1 : 1200, je třeba tedy 12∙6 m3 vody za vteř. k tomuto rozředění, pod který průtok nelze tedy vodu odebírati.
8. S protestem proti původnímu projektu a jen pro případ rozhodnutí proti stěžovatelce navrženo bylo vedení kanálu podél Labe, ale to je esteticky a zdravotně nepřípustné. Též možno družstvu odebírati vodu z dolejšího toku Labe čerpáním do umělých koryt.
Bývalé ministerstvo orby ve Vídni zamítlo naříkaným rozhodnutím ze dne 8. listopadu 1917 č. 35660 odvolání v bodech, jež jsou předmětem stížnosti. Tato pak jest jen až na nepatrné bezvýznamné dodatky opakováním námitek již v odvolání vznesených.
Nejvyšší správní soud jsa nyní dle zák. ze dne 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n. povolán rozhodovati o stížnosti dne 5. července 1918 u bývalého vídeňského správního soudu podané, uvažoval takto: I. Stěžejní námitka stížnosti jest, že žalovaný úřad vychází ze stanoviska, že stěžovatelce nepřísluší právo na veškeru vodu korytem Labe protékající, že však jest to mylný názor; dále že tuto otázku nebylo možno řešiti v tomto řízení, kde šlo jen o vodoprávní schvalování určitého podniku.
Mylnost názoru dokazuje stížnost pouhým tvrzením, že smlouvou s erárem nabyla stěžovatelka všech práv k labskému jezu a k využití veškeré vodní síly a vody přes jez ten přecházející, z čehož také stížnost vyvozuje, že nelze mluviti o vodních přebytcích.
Avšak tu nepostřehla stížnost, co úřad žalovaný vyslovil.
Ten poukázal ke svému rozhodnutí ze dne 13. července 1915 č. 13426 ai 1914 a k nálezu bývalého správního soudu ve Vídni ze dne 9. května 1916 č. 3673, jimiž vysloveno, že stěžovatelce přísluší jen ono právo k používání vody, které jí bylo propůjčeno místodržitelskými nálezy ze dne 12. července 1909 č. 105711 a 26. srpna 1909 č. 200688, na nichž také spočívá potíraný nyní nález 1. stolice ze dne 18. března 1915 č. 292541 roku 1914.
Tím neřešil žalovaný úřad v tomto řízení, kde šlo jen o vodoprávní schválení melioračního projektu zakládaného vodního družstva, otázku práva stěžovatelčina k labské vodě. Naopak vyslovil, že o této otázce bylo již pravoplatně rozhodnuto nálezy místodržitelskými z r. 1909 a že také již jednou sám žalovaný úřad v r. 1915 a bývalý vídeňský správní soud v r. 1916 k této pravomoci poukázal. Jinými slovy: žalovaný úřad odmítl o této otázce rozhodovati ob rem judicatam a vzal pravoplatný výrok dřívější za základ svého nynějšího rozhodování.
Bylo tedy věcí stěžovatelčinou, měly-li býti její námitky správným a vhodným stížným bodem dle § 18 zák. o správním soudě, aby potírala pravomoc citovaných rozhodnutí nebo správnost obsahu jejich úřadem tvrzeného. Toho však stěžovatelka v písemné stížnosti nečiní, nýbrž obmezuje se jen na tvrzení domněle prokázaného obsahu svého práva a jeho pramene. Tím vším však nejvyšší správní soud nemůže se již vzhledem k § 5 zák. o správním soudu obírati, a bylo proto stížnost v bodu tomto odmítnouti jako nepřípustnou. Pokusil-li se zástupce stěžovatelem teprve při ústním jednání potírati svými vývody pravoplatnost onoho výroku, jest to nepřípustná novota dle § 18 zák. o správním soudu.
2. Stejně má se to s námitkami co do otázky vyvlastnění dle § 14 zák. ze dne 30. června 1884 č. 116 ř. z. a co do otázky potíraných služebností.
a) Žalovaný úřad přiznal ve smyslu citovaného § 14 větší národohospodářskou důležitost družstevnímu odběru vody z důvodu, že družstevní pozemky povodňovati nelze bez labské vody, kdežto vodu potřebnou pro plný provoz elektrárny nahraditi lze silou motorickou. Tím přijal za své i rozhodnutí 1. stolice, že zakládané vodní družstvo smí užíti dvojího letního navlažování i za stavů pod 13 m3 za vteř., který stav 13 m3 za vteř. byl stěžovatelce pravoplatně nálezy z r. 1909 propůjčen, avšak že může zakládané družstvo činiti tak jen za náhradu reservní parní síly stěžující si obci, vyměřenou penízem 1000 K ročně. Stížnost brojíc proti tomuto vyvlastnění doličuje po stránce faktické důležitost svého elektrárenského podniku pro hospodaření celého Královéhradecka a prohlašuje rozhodnutí o vyvlastnění za »nesprávné v té příčině, že podnik meliorační a odběr vody k účelům družstevním má větší národohospodářskou důležitost, než užívání vody obcí pro elektrárnu a k účelům zdravotním ku proplachování kanálů«. Konečně dokazuje stížnost k možnosti odběru labské vody k těmto účelům družstevním pod elektrárnou z dolního Labe, že tedy nebylo nutno odebírati vodu proti elektrárně.
Poukazem k této poslední možnosti snaží se stěžovatelka odníti povolenému vyvlastnění zákonnou podmínku, že povodňování nesmí býti možné bez povoleného vyvlastnění. Avšak nejvyšší správní soud nesmí k této námitce hleděti, poněvadž nebyla uplatněna v řízení před 1. stolicí, nýbrž až v odvolání. Jest tedy mocí koncentrační zásady, ovládající dle § 82 zemsk. vodn. zák. pro Čechy ze dne 28. srpna 1870 č. 71 z. z. celé vodoprávní řízení, tato námitka prekludována, z kteréž příčiny nepovšiml si jí právem ani žalovaný úřad.
Zbývá tedy potírání výroku vyvlastňovacího tvrzením o národohospodářské důležitosti podniku elektrárenského.
Výrok ve smyslu § 14 zák. ze dne 30. června 1884 č. 116 ř. z. jest součástí skutkového zjištění, jímž jest nejvyšší správní soud dle § 6, odst. 1 zák. o správním soudě vázán, pokud jest bezvadně zjištěnými skutečnostmi dostatečně opřen. Možno tedy ve smyslu § 18 zák. o správním soudě potírati jej jen tvrzením, že neplyne ze skutečností bezvadně zjištěných aneb že skutečnosti, o něž jej úřad opřel, nejsou bezvadně zjištěny, čili že v tom směru trpí řízení určitými vadami.
Ježto stížnost ani se nepokouší něco takového tvrditi, bylo ono skutkové zjištění dle § 6, odst. 1 cit. zák. položiti za základ i zdejšímu rozhodnutí. Ježto tím jeví se otázka nezbytnosti sporného zásahu v právo stěžovatelčino positivně rozřešenou, není možno v přiznání nároku expropriačního dle zák. ze dne 30. června 1884 č. 116 § 14 shledati nižádné nezákonitosti a to tím méně, že rozřešení to jest plně v souhlase se znaleckým posudkem.
b) V otázce potíraných služebností, trpěti zřízení a provoz hlavního náhonu, jakož i přístup k veškerým opravám na parcelách obecních č. kat. 189/1, 259/8, 185, 186, 187/1 a 187/2 kat. obce Hradec Králové uvádí stížnost, že zřízení služebností těch na pozemcích obce jest neodůvodněné a že stěžovatelka nemůže býti nucena, aby ve středu svého města, ve středu stavebních pozemků přes 130 korců výměry měla trpěti stavidla a zřízení otevřené strouhy, v níž bude bujeti hniloba, bahno a rákos, čímž by byl také regulační plán pravoplatně schválený porušen a musel by se změniti. Také tvrdí prostě stížnost, že nějaké dohodnutí ohledně zřízení služebností na těchto pozemcích se nestalo, že na námitkách proti projektu se trvalo a trvá a že se pouze poukázalo na menší zlo zřízením kanálu podle Labe.
Žalovaný úřad stál v otázce zřízení služebnosti vedení labské vody přes stěžovatelčiny pozemky na stanovisku, že dohodou stran o přeložení hlavního náhonu docílena i dohoda o zřízených služebnostech, jakož i že zřízení těchto služebností odůvodněno jest účelem a výhodami podniku pro národní hospodářství.
Nejvyšší správní soud shledává, že prvá část námitek stížnosti netýká se vůbec služebností sporných konsensem následkem změněného vedení hlavního náhonu skutečně zřízených. K tomu vede jej úvaha, že hlavní náhon měl jen dle původního projektu býti veden v katastrální obci Hradci Králové »středem města«, »středem stavebních pozemků ve výměře přes 130 korců,« kdežto konsentované vedení ubírá se v téže kat. obci dle vlastního eventuálního návrhu stěžovatelčina projektantem za vlastní přijatého podél Labe, že dále tyto námitky ve stížnosti uplatňované byly předneseny dne 2. října 1912, 7. května 1913 a 11. prosince 1913 výlučně proti původně projektovanému vedení a že zástupci stěžovatelky navrhujíce dne 11. prosince 1913 na konec eventuální vedení hlavního náhonu, jak bylo potom konsentováno, nepřednesli již žádných námitek proti zřízení služebností plynoucích po zákonu z nového vedení náhonu a to ani tenkráte, když zástupci projektanta k přeložení hlavního náhonu svoliti a projekt technickým znalcem dle toho byl přepracován. Nesměřují tedy stížné body — až na popření dohody, o níž stane se ihned zmínka — proti konsentovaným služebnostem, nýbrž proti něčemu, co konsensem vůbec vysloveno nebylo, i platí o nich dle § 5 zák. o správním soudě totéž, co již shora bylo řečeno o ostatních námitkách v tom směru.
Jedině z popření dohody o služebnostech, jíž se dovolává žalovaný úřad, dal by se konstruovati stížný bod, že tento důvod je v odporu se spisy. Ale tu nelze k stížnosti stěžovatelčině hleděti a jí se obírati, poněvadž ona v řízení před 1. stolicí proti novým služebnostem vůbec žádného odporu nevznesla a proto mocí koncentrační zásady jest vyloučena z pozdějšího uplatňování nějakých dalších námitek vůbec.
Zmínku o regulačním plánu posuzuje nejvyšší správní soud z hořejších důvodů rovněž jako další důvod námitek proti původnímu, ve skutečnosti nyní nekonsentovanému projektu a proto se jí dle § 5 zák. o správním soudě neobírá.
3. Dále vznáší stěžovatelka některé námitky aneb odůvodňuje uvedené již námitky šetřením zájmů zdravotních, estetických a bezpečnostních. Tyto zájmy jsou zájmy veřejnými.
Zájmy veřejné hájiti povolány jsou však dle § 79, úvod a ad b), pak § 81 výlučně vodoprávní úřady samy.
Tyto také zájmům těm věnovaly náležitou pozornost, jak zřejmo z posudku technického znalce, z vodoprávního konsensu a z naříkaného rozhodnutí.
Stěžovatelka jest legitimována uplatňovati jen své soukromé subjektivní právo, nikoli však zájmy veřejné, třeba by jinak sama o sobě byla korporací veřejnoprávní, pročež tato část stížnosti odmítá se z nedostatku legitimace (§ 2 zák. o správním soudě).
4. Městská obec Hradec Králové stěžovala si dále do naříkaného rozhodnutí, pokud povolilo zřízení služebnosti a trpění nástupních stavidel hlavního náhonu, jakož i přístup k veškerým opravám a manipulacím na parcele č. kat. 280, ale tento bod stížnosti vůbec neprovedla. Poněvadž však není ani vlastnicí této veřejné řeky, aniž jest po zákonu povolána tento veřejný statek zastupovati, bylo kromě toho tuto část stížnosti odmítnouti i z nedostatku legitimace.
5. Konečně stížnost namítá, že nález místodržitelský ohledně užívání vody na třetí turbinu a obmezení elektrárenského podniku stěžovatelčina tímto nálezem nemůže býti základem nového povolení k užívání vody, dokud odvolání stěžovatelčino z tohoto nálezu není pořadem instancí vyřízeno.
Stížnost neuvádí, jde-li o původní nález ze dne 29. března 1913 č. 7—371/9 ai 1912, či o nový nález ze dne 7. srpna 1917 č. 7—245/2 ai 1917, který tu již byl, když žalovaný úřad dne 8. listopadu 1917 vydával rozhodnutí, jež se touto stížností v odpor béře.
To však je jasno, že tato část stížnosti čelí proti odst. 2. B a odst. 4 nálezu ze dne 18. března 1915, kterým místodržitelství »opakovalo, pokud se dotýče obnovilo« oprávnění zakládaného vodního družstva k využívání množství vody nad 13 m3 za vteř. (v zimě nad 18 m3 za vteř.) k cíli povodňování a navlhčování pozemků, a s tím spojené omezení elektrárenského podniku stěžovatelčina. Čelí tedy proti nálezu prvému, jenž v tom směru zůstal naříkaným rozhodnutím nedotčen. Přes to, že konsens ze dne 29. března 1913 byl jiným rozhodnutím žalovaného úřadu zrušen, má přec převzetí části jeho obsahu do jiného konsensu, o nějž tu jedině jde, povahu nového vlastního výroku vodoprávního úřadu, jímž vysloveno, že ona omezení, která shledal úřad prvým nálezem za nutná pro podnik stěžující si obce, shledává důvodnými jako oprávnění spojená s melioračním podnikem v tomto řízení schváleným. Jinými slovy převzetí tohoto obsahu má ráz konstitutivní.
Ježto však stížnost proti tomuto věcnému obsahu nového konsensu zcela žádných stížných bodů neuvádí, bylo ji v tom směru zamítnouti jako nepřípustnou (§ 18 zák. o správním soudě).

Citace:

Čís. 14059. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 534-536.