NPD documents search: Boh. adm., 2 (1920)

Č. 297.

Administrativní řízení a řízení před nejv. správ. soudem: I. Říšský zákoník rakouský nelze počítajíc dnem 28. října 1918 pokládati za zákonný publikační prostředek státu československého a nelze proto jakýmkoli vyhláškám uveřejněným v zákoníku tom dnem oním počínajíc přikládati právní účinnost zákonné publikace pro obvod tohoto státu. — II. Nesprávnosti sběhlé při intimaci rozhodnutí nižším úřadem, kterými se strana nedala zmásti, zařídivši svůj další postup tak, jakoby jí bylo rozhodnutí správně intimováno, nelze považovati za podstatnou vadu řízení po rozumu § 6 zák. o správ. soudě. — III. K pojmu »rozhodnutí« dle § 2 zák. o správ. soudě.
(Nález ze dne 13. ledna 1920 č. 6913/19.)
Prejudikatura: k II. srovnej nález ze dne 20. března 1919 č. 1144, sbírky č. 65.
Věc: »Deutsche Agrarbank für Oesterreich« v Praze (adv. Dr. Mořic Weden v Praze) proti zemské správě politické v Praze (zast. místodržit. sekretářem Janem Zelenkou), jakož i proti ministerstvu financí v Praze stran přiznání pupilární jistoty bankovním dlužním úpisům. Výrok: Stížnost zamítá se jednak jako nepřípustná, jednak jako bezdůvodná.
Důvody: Výnosem ze dne 6. března 1919 č. 758 ai 1918, řízeným zemské politické správě v Praze, prohlásilo ministerstvo financí v dohodě s ministerstvy vnitra a spravedlnosti, že vyhláška býv. rak. ministerstva financí ve shodě s ministerstvy práv a vnitra ze dne 4. října 1918, uveřejněná 3. listopadu 1918 v říšském zákoníku pod číslem 386 o tom, že bankovní dlužní úpisy vydané stěžovatelkou požívají dle § 7 a 8 zákona ze dne 27. prosince 1905 č. 213 ř. z. pupilární jistoty, jest pro území československé republiky bezúčinnou, poněvadž byla uveřejněna v době, kdy působnost vídeňských ústředních úřadů pro zdejší stát pominula. Byvši zároveň vyzvána, aby účastníky o tom vyrozuměla, intimovala zemská politická správa výnos ten dne 20. dubna 1919 pod č. 8 D 18919/3 Mč. 102040 policejnímu ředitelství v Praze za účelem vyrozumění účastníků, což toto opatřilo výměrem ze dne 2. května 1919 odvolavši se pouze na výnos zemské správy, nikoli však na výnos ministerstva financí. Stěžovatelka podala pak k zemské politické správě stížnost proti tomuto výnosu jejímu ze dne 20. dubna 1919, intimovanému policejním ředitelstvím dne 2. května 1919, kteroužto stížnost odmítla zemská politická správa výnosem ze dne 13. června 1919 č. 8 D 18914/4, poněvadž v tomto případě rozhodlo již odmítavě ministerstvo financí výnosem ze dne 6. března 1919 číslo 758/18, intimovaným policejním ředitelstvím v Praze.
Stížnost směřuje proti výnosu zemské politické správy v Praze ze dne 13. června 1919, případně ze dne 20. dubna 1919, jakož i proti výnosu ministerstva financí ze dne 6. března 1919 a domáhá se jejich zrušení pro vadnost řízení, případně pro nezákonnost.
Nejvyšší správní soud uvážil takto:
Jak z vylíčení děje patrno, bylo ve sporné záležitosti vydáno toliko
jediné rozhodnutí, obsažené ve výnosu ministerstva financí ze dne 6. března 1919 č. 758.
Stížnost vskutku také proti tomuto rozhodnutí brojí a soudu tedy náleží, aby rozhodnutí toto přezkoumal.
Stížnost však namířena jest též proti výnosům zemské správy politické ze dne 20. dubna 1919 a ze dne 13. června 1919.
Leč prvý výnos neobsahuje, jak svrchu vylíčeno, žádného samostatného rozhodnutí neb opatření, nýbrž jest pouhou intimací výnosu ministerstva financí ze 6. března 1919. Druhý z uvedených výnosů zemské správy politické chce pak v podstatě toliko straně vysvětliti, že výnos ze dne 20. dubna 1919 není rozhodnutím zemské vlády politické, nýbrž intimací rozhodnutí ministerstva financí, a poučiti ji, že proti tomuto rozhodnutí nelze si v cestě instanční stěžovati.
Ježto tedy žádný z obou výnosů zemské správy politické nemá vlastního meritorního obsahu, kterým by strana mohla býti dotčena ve svých právech, jest stížnost, pokud čelí proti domnělému meritu těchto výnosů, bezpředmětnou a proto (§ 2 zák. o správním soudě) nepřípustnou.
Dlužno ovšem připustiti, že forma, kterou dostalo se straně intimace výnosu ministerstva financí ze dne 6. března 1919 č. 758, jakož i slovné znění výnosu zemské správy politické ze dne 13. června 1919 byly s to, aby stranu uvedly v omyl a stížily jí obranu právní. Této formální vadě nemohl však soud přiznati podstatného významu, ježto strana, správně postřehnuvši pravý stav věci, podala stížnost i proti výnosu ministerstva financí ze dne 6. března 1919 a uchránila se tedy oné újmy, která jí z řečených formálních nedostatků mohla vzejíti.
Dlužno tedy obírati se jedině naříkaným výnosem ministerstva financí. V té příčině vytkl zástupce stížnosti při veřejném ústním líčení především, že vyhláška ze dne 4. října 1918 č. 386 ř. z., o jejíž právních účincích ministerstvo financí naříkaným výnosem rozhodlo, vydána byla za součinnosti ministerstva financí, spravedlnosti a vnitra, a že tedy ministerstvo financí nebylo příslušno bez součinnosti ministerstva spravedlnosti a vnitra naříkaný výnos vydati.
Námitka tato jest však bezpředmětná, neboť ze spisů správních vychází, že naříkaný výnos byl vskutku vydán po dohodě se všemi jmenovanými ministerstvy. Opomenulo-li ministerstvo financí ve svém výnosu k dohodě této poukázati, nelze v tom shledati ani porušení nějakého předpisu zákonného, ani vady formální, kteráž by postavení strany mohla zhoršiti.
Ve věci samé uvažoval soud takto:
Vyhláškou býv. rakouského ministerstva financí ze dne 4. října 1918 č. 386 ř. z. přiznána byla bankovním dlužním úpisům stěžovatelkou vydaným pupilární jistota. Naříkaným výnosem ministerstva financí byla tato vyhláška prohlášena za bezúčinnou pro obvod republiky československé. Žalované ministerstvo financí popřelo ve shodě se súčastněnými ministerstvy účinnost řečené vyhlášky pro republiku československou z toho důvodu, že vyhláška tato byla v říšském zákoníku uveřejněna teprve dne 3. listopadu 1918, kdy působnost ústředních úřadů vídeňských pro obvod státu československého byla již pominula.
Není o tom sporu, že dle ustanovení § 8 zák. ze 27. prosince 1905 č. 213 ř. z. dostává se bankovním úpisům povahy jistot pupilárních teprve tím okamžikem, kterým splnění zákonných předpokladů, pupilární jistotu bankovních úpisů podmiňujících, bylo úřední vyhláškou v říšském zákoníku konstatováno.
Sporno jest toliko, zdali tato úřední vyhláška, vyhotovená dne 4. října 1918, v říšském zákoníku však teprve dne 3. listopadu 1918 uveřejněná, jest s to, aby propůjčila dotčeným úpisům povahu jistot pupilárních s právním účinkem i pro obvod státu československého, či zůstává-li pro tento stát bezúčinnou.
Stížnost snaží se dovoditi účinnost vyhlášky pro obvod státu československého z ustanovení zákona z 28. října 1918 č. 11 sb. z. a nař., argumentujíc v podstatě takto: Zákonem tímto zachovány byly prozatím v platnosti veškeré dosavadní zemské i říšské zákony a nařízení, tudíž i zákon o říšském zákoníku, to jest zákon z 10. června 1869 č. 113 ř. z. Zákon tento platil tedy až do dne 4. listopadu 1918, kdy vydán byl zákon z 2. listopadu 1918 č. 1 sb. z. a nař., takže řečená vyhláška, byvši již dne 3. listopadu 1918 v říšském zákoníku uveřejněna, vyhovuje publikačním předpisům ve státě československém toho dne platným, pročež prý nelze jí právní účinnosti v tomto státě odepříti.
Vývody tyto nelze však uznati správnými. I kdyby bylo možno souhlasiti se stížností v tom, že rakouský zákon o říšském zákoníku byl zákonem z 28. října 1918 č. 11 sb z. a nař. v republice československé vůbec zachován v platnosti, zejména v tom smyslu, že říšský zákoník zůstal až do dne 4. listopadu 1918 publikačním prostředkem i pro stát československý, nebylo by možno přehlížeti, že účinnost vyhlášky, kterou se dle svrchu citovaného zákona z r. 1905 přiznává určitým bankovním úpisům jistota pupilární, jest podmíněna její publikací.
Také akt publikační jest však aktem státní moci a musí vycházeti od orgánu státního. Publikace provedená po dni 28. října 1918 byla by se tedy musila státi z vůle příslušného orgánu státu československého, aby mohla pro obvod státu tohoto míti právní účinky řádné publikace. Že však rakouští ministři financí a vnitra, z nichž prvý vyhlášku vydal, druhý pak v říšském zákoníku uveřejniti dal, nebyli dne 3. listopadu 1918 orgány státu československého, jest samozřejmo, a není ani třeba zvlášť zdůrazňovati, že zákon z 28. října 1918 zachoval v platnosti toliko dosavadní (t. j. před tímto dnem vyhlášené) zákony a nařízení, tedy určité, toho dne již perfektní akty moci státní, státním orgánům rakouským však žádných kompetencí nepřiznal.
Leč již tato úvaha ukazuje, že nelze stížnosti ani v tom dáti za pravdu, že rakouský zákon o říšském zákoníku byl československým zákonem z 28. října 1918 zachován v platnosti s tím účinkem, že by říšský zákoník vydávaný rakouským ministerstvem vnitra (§ 2 zák. z 10. června 1869 č. 113 ř. z.) sloužiti měl i po 28. říjnu 1918 k závaznému vyhlašování zákonů a nařízení pro stát československý. Bylť zákonem ze dne 28. října 1918 proklamován samostatný stát československý, a vykonavatelem státní svrchovanosti tohoto státu prohlášen Národní výbor (čl. 1), jehož výlučné pravomoci byly veškeré úřady a ústavy veřejné podřízeny (čl. 4). Zachoval-li týž zákon v čl. 2 současně v platnosti dosavadní zákony a nařízení, není možno tomuto ustanovení, třeba že blíže nerozeznává, podkládati úmysl, zachovati v nezměněné platnosti zákony veškeré, tedy i takové, jež by znamenaly popření právě prohlášené státní samostatnosti státu československého neb jakékoli ztenčení pravomoci Národního výboru zákonem tímto založené.
Není tedy také možno ze zákona z 28. října vyvoditi, že dle tohoto zákona říšský zákoník vydávaný rakouským ministerstvem vnitra i po 28. říjnu 1918 měl sloužiti k závaznému vyhlašování zákonů a nařízení i ve státě československém, neboť jinak by každý projev zákonodárné vůle tohoto státu byl podmíněn součinností státního orgánu státu cizího, což ani se svrchovaností samostatného státu československého, ani s pravomocí Národního výboru jakožto vykonavatele svrchovanosti této nikterak nedá se srovnati.
Svůj opačný náhled ostatně i stížnost sama opouští, a to jednak tím, že dovolávajíc se zákona ze dne 28. října 1918 uznává jej za platný, třeba že v rakouském říšském zákoníku nikdy vyhlášen nebyl, jednak již i tím, že vůbec obrací se na tento nejvyšší správní soud, jenž zřízen byl zákonem ze dne 2. listopadu 1918, kterýž vyhlášen byl dne 4. listopadu 1918 současně s publikačním zákonem ze dne 2. listopadu 1919 opět jen ve sbírce zákonů a nařízení státu československého. Stížnost nepohřešuje tu nikterak, že žádný z těchto zákonů nebyl vyhlášen v rakouském zákoníku říšském, což by přece právě se stanoviska náhledu stížností hájeného aspoň ve příčině zákona publikačního důsledně musilo býti požadováno.
Z úvah svrchu uvedených plyne, že říšský zákoník počínajíc dnem 28. října 1918 nelze pokládati za zákonný publikační prostředek státu československého a nelze proto jakýmkoli vyhláškám v říšském zákoníku dnem tímto počínajíc uveřejněným přikládati právní účinnost zákonné publikace pro obvod tohoto státu, pročež žalovaný úřad jednal úplně po právu, odepřel-li přiznati vyhlášce ze dne 4. října 1918 č. 386 ř. z. uveřejněné v říšském zákoníku po 28. říjnu 1918 právní účinnost pro obvod státu československého.
Slušelo tudíž stížnost, která zastává náhled opačný, zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 297. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 72-76.