Č. 407.

Zabírání bytů: * Místnosti, ve kterých jsou trvale uloženy umělecké nebo jiné cenné sbírky (§ 9 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n.), nelze počítati k obytným místnostem, jichž počet jest rozhodný pro vyšetření místností přespočetných dle §§ 5 a 8, č. 9. cit. zák.
(Nález ze dne 10. května 1920 č. 3485.)
Věc: August říemerka na Smíchově proti okresní správě politické ve Slaném stran zabrání místností.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Městský úřad ve Slaném rozhodnutím ze dne 30. prosince 1919 č. 3/20 zabral v domě čp. 390 ve Slaném dvě místnosti v 1. poschodí do dvora; okresní politická správa tamže nálezem ze dne 28. února 1920 č. 58348 rozhodnutí teto potvrdila, nevyhověvši odporu a to proto, že jak k uložení nábytku a uměleckých památek, tak i k přechodnému pobytu stěžovatelovu úplně stačí tři jemu ponechané místnosti.
Stěžovatel jak v odporu tak i ve stížnosti na nejvyšší správní soud uvádí, že v jeho domě (dvore) čp. 390 ve Slaném z 11 pokojů, 3 světnic a 2 kuchyň po dobrovolném pronájmu zbylo mu pouze pět pokojů, z nich tři jsou ode dávna zřízeny jako museum, že jsou klenuté s jedním vchodem, kdež uloženy jsou drahocenné památky musejní, zbylých dvou pokojíků, které mu byly zabrány, že užívá při tamním pobytu za účelem kontroly pronajatého velkého hospodářství a udržování výše zmíněných sbírek.
Ony místnosti musejní jsou dle tvrzení stěžovatelova úplně přeplněny jednak sbírkami samými, jednak nábytkem a zařízením přeneseným z místností dobrovolně přenechaných jiným osobám k účelům obytným, takže ani přechodný pobyt v nich není možný.
Stížnost vytýká jednak vadnost řízení, jednak nezákonnost, kterou spatřuje v tom, že zabrání bylo vysloveno přes to, že stěžovatel dvou pokojů potřebuje pro sebe, tři jsou museem a mimo to přeplněny.
O této stížnosti uvažoval soud takto:
Úřad zabral místnosti jen z toho důvodu, že stěžovatel místností těch nepotřebuje a že mu postačí místnosti ponechané. Vzhledem k tomuto odůvodnění nelze za to míti, že by nabrání se stalo dle § 8, č. 1. zákona ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. a nemůže tudíž nejvyšší správní soud v tomto směru naříkané rozhodnutí přezkoumati. Důvod uváděný žalovaným úřadem není tedy, jak jest formulován, vůbec žádným důvodem zabíracím ve smyslu zákona. Dle smyslu jeho nelze mu však rozuměti jinak, než-li že úřad, prohlásiv zabrané místnosti za postrádatelné, chtěl je označiti jako přespočetně ve smyslu § 8, č. 9 ve spojení s § 5 zákona z 30. října 1919 č. 592 sb. zák. a nař. Slušelo tudíž naříkané rozhodnutí posuzovati s hlediska ustanovení právě dotčených. Zabíraje ony dvě místnosti vycházel úřad v patrné shodě s tvrzením strany ze skutkového předpokladu, že tři z pěti místností stěžovatelem užívaných slouží jednak k trvalému uložení uměleckých sbírek, jednak k uložení nábytku z místností, jež stěžovatel k účelům bytovým poskytl osobám jiným.
Zabral-li nicméně zbývající dvě místnosti jako přespočetné, je z toho patrno, že vyložil zákon v ten smysl, že jak místnosti sloužící k uložení sbírek dle § 9 cit. zákona, tak i místnosti sloužící k uložení nábytku z místností k účelům bytovým vyprázdněných, lze započísti do úhrnného počtu místností obytných, který jest rozhodným při vyšetření místností přespočetných (vedle § 5 cit. zákona).
Tento výklad zákona nemohl však nejvyšší správní soud uznati správným. Neboť vyloučil-li cit. zákon v § 9, odst. 1 místnosti sloužící k uložení uměleckých aneb jiných cenných sbírek vůbec ze zabrání, postaviv je na roven místnostem sloužícím účelům osvětovým, dal tím zřetelně na jevo, že místnosti takové nepovažuje za místnosti obytné ve smyslu § 5 eodem, a nelze tedy také místností těchto počítati k místnostem obytným, jejichž počet jest rozhodným pro vyšetření místností přespočetných ve smyslu zákona. Totéž platí o místnosti, kterouž dle poslední věty § 8 sluší majetníku bytu ponechati z toho důvodu, že místností takových jest nevyhnutelně třeba k řádnému uložení nábytku a zařízení z místností úřadem zabraných, jimž sluší na roven klásti místnosti, jež sice zabrány nebyly, ale majetníkem úřadu poskytnuty dobrovolně k onomu účelu, jemuž slouží zabírání místností. Nebyl tedy žalovaný úřad, vyšetřuje počet místností přespočetných ve smyslu zákona, oprávněn k místnostem oněm hleděti, leč by byl zjistil, že nejde o místnosti ve smyslu § 9 cit. zákona, po případě o místnost, ve smyslu posl. odst. § 8 eodem, tak, jak ustanovení toto bylo svrchu vyloženo.
Ježto však se tak nestalo a úřad naopak, jak z odůvodnění jeho plyne, přijal skutečnosti stranou v té příčině tvrzené za prokázané, muselo naříkané rozhodnutí jako nezákonné býti zrušeno.

Citace:

č. 407. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 308-310.