č. 9721.

Váleční poškozenci:* Vdova po válečném poškozenci, provdavší se podruhé teprve po dosažení 50. roku, nemá nároku na odbytné podle § 19 zák. č. 142/20 ve znění zák. č. 38/22, zemřel-li druhý její manžel dříve, než rok po uzavření sňatku.
(Nález ze dne 2. března 1932 č. 18.843/29.) — č. 9721
Věc: Anna Š. v B. proti ministerstvu sociální péče o vdovské odbtytné.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítlo min. soc. péče stížnost st-lčinu do výměru zemského úřadu pro péči o válečné poškozence v Brně z 11. března 1929, kterým jí nebylo přiznáno odbytné, a to z těchto důvodů: »Podle ustanovení § 19 zák. č. 142/20 ve znění zák. č. 39/22 a prov. nař č. 363/22, provdá-li se vdova požívající důchodu vdovského, pozbývá tohoto důchodu, obdrží však odbytné v trojnásobné výši ročního důchodu. Vdově čítající 50 let vzniká nárok na odbytné teprve jeden rok po novém sňatku, žije-li v této době ještě s druhým manželem ve společné domácnosti. St-lka, narozená 1. července 1877, vdova po Janu Sch., provdala se znovu za Julia Š. dne 4. listopadu 1928. Týž zemřel 8. prosince 1928. Jelikož vdova překročila 50. rok věku svého, vznikl by jí nárok na odbytné teprve jeden rok po novém sňatku, žila-li by v této době ještě s druhým manželem ve společné domácnosti. Ježto její druhý manžel Julius Š. zemřel dne 8. prosince 1928, tedy dříve než uplynul jeden rok od nového sňatku, není splněna podmínka shora uvedená.«
O stížnosti nss uvážil:
V daném případě jedná se výlučně o otázku, má-li st-lka nárok na výplatu odbytného ve smyslu § 19 odst. 3 zák. č. 142/20 ve znění zák. č. 39/22, nikoli však o to, přísluší-li jí nárok na výplatu vdovského důchodu, neboť pouze o první otázce žalovaný úřad vydal rozhodnutí.
Stížnost uznává, že nař. rozhodnutí se opírá o znění cit. ustanovení, má však za to, že nař. rozhodnutí neodpovídá pravému smyslu zákonodárce, jenž chtěl vdovy po vál. poškozená stanovením jednoroční lhůty pro výplatu odbytného chrániti před případným vykořisťováním, nechtěl je však v případě, když následkem úmrtí nového manžela manželství netrvalo po celý rok, připraviti o nárok na odbytné. — Námitce této nelze dáti za pravdu.
Při výkladu zákona platí zásada, že rozhoduje to, co zákonodárce v zákoně skutečně řekl, nikoliv to, co snad zákonodárce říci chtěl, ale v zákoně neprojevil. S tohoto hlediska posuzováno, nenechává znění zákona nejmenší pochybnosti o tom, že vdova čítající v době uzavření nového sňatku 50 let, má nárok na odbytné ve smyslu 3. odst. § 19 jen tehdy, uplynul-li od nového sňatku jeden rok a žije-li v této době ještě s druhým manželem ve společné domácnosti, a že takovýto nárok nemůže vzniknouti, když ať již z jakéhokoliv důvodu tyto podmínky splněny nejsou. Zákon tu nestanoví výjimky pro případy, kde splnění těchto podmínek jest z důvodů neležících v osobě vdovy a tedy i z důvodů vyšší moci znemožněno, nýbrž jest v tomto směru zcela jednoznačný a vylučuje nárok všeobecně, nejsou-li uvedené podmínky splněny.
Znění zákona nepřipouští však ani možnost domněnky, že by zákonodárce byl snad sledoval cit. ustanovením úmysl, jaký mu stížnost imputuje. Odst. 1 § 19 dává vdově, požívající důchodu vdovského, — č. 9722 —
305
v případě provdání nárok na odbytné. Odst. 3 jest výjimkou z tohoto generelního ustanovení, neboť vdově uzavřevší sňatek nový po dovršení 50 let, přiznává nárok na odbytné jen za určitých předpokladů, vyjadřuje tedy zcela zřejmě myšlenku, že vdova, čítající 50 let, právě vzhledem k tomuto stáří, v němž obyčejně již nedochází k novému sňatku, má býti nevýhodněji postavena než vdova mladší, u které lze spíše předpokládal, že se znovu provdá. Tato nevýhoda spočívá právě v tom, že odbytné obdrží toliko za předpokladů v odst. 3 § 19 uvedených. Že by bylo bývalo úmyslem zákonodárce, tím chtíti chrániti vdovu, při uzavírání nového sňatku starší 50 let, nelze nikterak ze zákona vyčísti.

Citace:

č. 9721. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické nakladatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 499-501.