NPD documents search: Boh. adm., 19 (1937)

Č. 12745.

Policejní věci. — Řízení správní: I. Dozor na zachovávání předpisů o divadlech je v Praze svěřen policejnímu ředitelství. — II. Jestliže okresní (státní policejní) úřad vydal příkaz podle čl. 3 odst. 1 zákona č. 125/1927 Sb. na přímý rozkaz zemského úřadu, je příkaz takový pokládati za vydaný se schválením zemského úřadu. Není podstatnou vadou, že se na tento rozkaz úřad I. stolice neodvolal ve svém příkazu. — III. I přes pravoplatný stavební konsens a kolaudační výměr divadelní budovy v Praze mohou státní úřady naříditi další bezpečnostní opatření, a to i stavebního rázu.
(Nález z 27. ledna 1937 č. 10433/37.)
Věc: Antonín F. v Praze proti rozh. zem. úřadu v Praze z 27. března 1934 o stavebních úpravách a ze 7. června 1934 o policejním přestupku.
Výrok: Stížnosti se zamítají pro bezdůvodnost.
Důvody: Policejní ředitelství v Praze výměrem ze 7. února 1934 nařídilo st-li jako vlastníku divadla »Areny« na Smíchově a jako divadelnímu podnikateli v této budově podle čl. 3 odst. 1 zákona č. 125/1927 Sb. provedení řady úprav stavebních a jiných na budově jmenovaného divadla i v jeho zařízení, a mimo to mu uložilo, aby si neodkladně opatřil zvláštní další hlídku hasičskou se stálým stanovištěm na jevišti. K provedení tohoto příkazu byla mu dána nepřekročitelná lhůta a pohroženo mu, kdyby příkazu toho nedbal a kdyby po uplynutí dané mu lhůty v pořádání divadelních představení pokračoval, podle čl. 3 odst. 1 cit. zákona peněžitou pokutou od 10 do 5000 Kč nebo trestem na svobodě — Č. 12745 —
od 12 hodin do 14 dnů. Případnému odvolání byl podle § 77 vlád. nař. č. 8/1928 Sb. odňat odkladný účinek.
Odvolání, jež st-l z výměru tohoto podal, bylo rozhodnutím zem. úřadu v Praze z 27. března 1934 (I. nař. rozhodnutím) zamítnuto.
Nálezem polic. ředitelství v Praze z 28. dubna 1934 byl st-l uznán vinným přestupkem čl. 3 odst. 1 zákona č. 125/1927 Sb., jehož se dopustil tím, že nedbal příkazu daného jemu shora uvedeným výměrem ze 7. února 1934 a nařízené opravy a opatření do stanovené lhůty neprovedl, a odsouzen podle téhož ustanovení k pokutě 1000 Kč, při nedobytnosti k trestu vězení na 5 dnů.
Odvolání, jež st-l také z tohoto nálezu podal, zamítl žal. zem. úřad rozhodnutím ze 7. června 1934 (II. nař. rozhodnutím), pozměnil však napadený výměr ve výroku o vině, že st-le uznal vinným přestupkem cit. výměru polic. ředitelství ze 7. února 1934, při čemž však výrok o trestu ponechal beze změny.
Jednaje o stížnostech do obou těchto rozhodnutí podaných vycházel soud z těchto úvah:
St-l vytýká nejprve, že výměr policejního ředitelství v Praze ze 7. února 1934, jenž tvoří podklad obou nař. rozhodnutí, je neplatný, poněvadž byl vydán úřadem k tomu nepříslušným. Uznávaje za správné stanovisko žal. úřadu, že policejnímu ředitelství přísluší podle čl. 2 odst. 1 zákona č. 125/1927 Sb. povinnost bdíti nad veřejnou bezpečností, poukazuje na to, že tato kompetence jeho jest omezena čl. 1 odst. 1 téhož zákona, kde výslovně stojí, že úřady tam uvedené vykonávají vnitřní správu, »pokud není nebo nebude zvláštními ustanoveními svěřena úřadům jiným«, a namítá, že podle toho nebylo policejní ředitelství oprávněno ukládati mu jakékoliv úpravy, protože podle § 37 zákona z 27. března 1887 č. 27 z. z. čes. má právo k tomu jedině okr. úřad, v Praze tedy magistrát, jemuž místní divadelní komise má sdělovati výsledky svých prohlídek. Námitka tato není důvodná.
Jest ovšem pravda, že — nikoliv ovšem podle čl. 1 odst. 1, nýbrž čl. 2 odst. 1 zákona č. 125/1927 Sb. — přísluší úřadům politickým — a podle jeho čl. 13 též státním úřadům policejním — policejní pravomoc v článku tomto vytčená jen, pokud některý její obor není nebo nebude uložen jiným úřadům neb orgánům, a že by tedy ani v daném případě policejní ředitelství nebylo bývalo oprávněno podle všeobecných předpisů obsažených v čl. 2 a 3 org. zákona č. 125/1927 Sb. zakročiti, kdyby v některé jiné formě výkonem stejné pravomoci byl pověřen úřad nebo orgán jiný. Leč takovéto normy není. Sluší tu předem poukázati na ustanovení § 119 posl. odst. praž. stav. řádu, podle něhož předchozí ustanovení o dozoru stavebního úřadu nad tím, v jakém stavu jsou budovy již zřízené, se nedotýkají práva příslušejícího zeměpanským úřadům podle zvláštních předpisů dohlížeti a opatření činiti v příčině divadel. Takovýmto zvláštním předpisem v příčině divadel je právě shora již citovaný zákon č. 27/1887 z. z. čes. Z předpisů obsažených v tomto zákoně nelze však normu rozhodnou pro rozřešení kompetenční otázky vznesené st-lem na spor hledati v § 37, jehož se st-l dovolává, neboť z toho, že se v tomto ustanovení, platném pro celý obvod zemský, přikazuje — Č. 12745 —
výkon potřebných opatření úřadům okresním, nelze ještě dovozovati, že se mají tato opatření činiti u výkonu onoho okruhu pravomoci, jenž v Praze byl přenesen na magistrát a nikoli snad u výkonu všeobecné policie příslušející v Praze státnímu úřadu policejnímu. Že kompetence k výkonu dozoru nad dodržováním předpisů v příčině divadelnictví je v Praze svěřena policejnímu ředitelství, podává se jasně z ustanovení § 17 místodrž. vyhlášky ze 14. února 1851 č. pres. 1766, vydané na základě nejv. rozhodnutí z 15. července 1850 a vyhlášené v zem. zákoníku českém z roku 1851 pod č. 35, kteroužto vyhláškou byl upraven obor působnosti tohoto zeměpanského úřadu policejního, zvaného tehdy ještě »c. k. městské hejtmanství«. Ostatně plyne to i z § 6 divadelního řádu č. 454/1850 ř. z., podle něhož má vůbec bezpečnostní úřad (městské hejtmanství, policejní ředitelství) pečovati o pořádek v divadlech, a rovněž z ustanovení § 35 odst. 2 cit. zákona č. 27/1887 z. z. čes., neboť praví-li se zde, že při šetření ohledů bezpečnostních v divadlech má rozhodující vliv býti zachován politickému úřadu okresnímu mimo pražský obvod policejní, — je tím jasně vyjádřeno, že uvnitř policejního obvodu pražského vliv tento — t. j. zřejmě právo dohlížeti a opatření činiti v příčině divadel, jak je má na mysli § 119 posl. odst. praž. stav. řádu a § 17 cit. vyhlášky z roku 1851 — má zůstati vyhrazen tomu úřadu, jehož pravomoc je tímto obvodem vymezena, a tím je jedině policejní ředitelství pražské.
Další námitka, že k vydání výměru ze 7. února 1934 obsahujícího příkaz s trestní pohrůžkou podle čl. 3 odst. 1 org. zákona č. 125/1927 Sb. nebylo policejní ředitelství samo oprávněno proto, že v daném případě nešlo o případ nutný a neodkladný a že by tedy příkaz takový mohlo podle cit. předpisu policejní ředitelství vydati jen se schválením úřadu zemského, je bezdůvodná již proto, že podle stavu spisů byl tento výměr policejního ředitelství vydán na přímý příkaz zem. úřadu z 24. ledna 1934, ve kterém veškeré body výměru tohoto byly již uvedeny. Tím je tedy splněno více, než čl. 3 odst. 1 zákona č. 125/1927 Sb. vyžaduje. Mohlo by se tedy jednati jen o to, zda výměr ten nebyl stižen podstatnou vadou, když okolnost právě naznačenou ve svém znění výslovně neuvedl, resp. nezakládá-li vadu takovou okolnost, že ani žal. úřad tento stav neosvětlil. Soud neshledal, že by nedostatek ten takovou vadu zakládal, neboť kdyby policejní ředitelství bylo okolnost tuto již ve svém výměru uvedlo, bylo by to mohlo míti jen ten následek, že by st-l námitku právě projednávanou nebyl mohl vznésti, nebylo by mu to však umožnilo uplatniti nějakou obranu, které za daného stavu použíti nemohl.
Další námitka, že divadlo »Arena« bylo svého času postaveno přímo jako budova divadelní ve smyslu § 1 divadelního řádu vydaného zákonem z 25. listopadu 1850 č. 454 ř. z., že bylo jako takové příslušnými komisemi v letech 1890 a 1891 schváleno a že jiného schválení nepotřebovalo, jakož i námitka, že měly býti opatřeny stavební spisy magistrátu, z nichž by bylo bývalo patrno, co příslušné úřady nařizovaly, a že příkazy policejního ředitelství jsou v odporu s těmito nařízeními úřadů — Č. 12745 —
příslušných a jsou tedy neodůvodněny, jsou zřejmě vybudovány na právním názoru, že v příčině divadelních budov, byly-li jednou zřízeny na základě pravoplatného konsensu a byly-li řádně kolaudovány, nepřísluší již státním úřadům policejním žádná další ingerence a že zejména nesmějí nařizovati, aby v budovách takových byla učiněna bezpečnostní opatření, ve stavebním konsensu neuložená.
K námitkám těm dlužno nejprve poukázati na to, že ve výměru policejního ředitelství ze 7. února 1934 bylo st-li uloženo provedení celé řady opatření, jež nemají ráz úprav stavebních, tak zejména v bodě 3, že komunikačních uliček v celém divadle a vyrovnávacích schodů na balkoně nesmí býti používáno za místa k stání a musí zde býti stále uváděč, aby tento zákaz, který v uvedených místech musí býti vyvěšen, byl přesně zachováván, v bodě 4, že na všech místech vyhrazených za místa k stání musí býti vyhláškou vyznačen nejvýše přípustný počet osob, a v bodě 7, týkajícím se síly a způsobu osvětlení, nemají vůbec ráz úprav stavebních, a nelze tedy vůbec tvrditi, že by v tomto směru stavební konsens obsahoval pravoplatné rozhodnutí. Avšak z citovaných již předpisů §§ 35, 37 a 38 zákona č. 27/1887 z. z. čes. ve spojení s ustanovením § 119 posl. odst. pražského stav. řádu se podává, že pravoplatný stavební konsens a kolaudační výměr není překážkou, aby státní úřady dohlédací u divadelních budov nenařizovaly bezpečnostní opatření další, třebas i rázu stavebního, resp. aby nezakázaly další užívání divadelní budovy, dokud danému příkazu nebylo vyhověno. —
Poslední námitkou proti prvému z obou nař. rozhodnutí snaží se st-l dovoditi, že dřevěná konstrukce jeho divadla není hořlavou a proto není s hlediska bezpečnostního závadnou. Leč otázka závadnosti této konstrukce jest otázkou skutkovou, kterou soud může zkoumati jen s hlediska § 6 zákona o ss. Pokud st-l v tomto směru poukazem na zprávu odborné tesařské firmy František B., jež prý konstrukci tu z nařízení divadelní komise ohledala a uznala ji za bezvadnou, chce vytýkati jako vadu řízení, že žal. úřad k této zprávě nehleděl, je námitka ta nepřípustná, neboť jí st-l během řízení správního, zejména ve svém instančním odvolání nevznesl, ač k tomu vzhledem ke znění policejního příkazu již zde měl příležitost (§§ 5 a 6 zákona o ss). Že by pak úsudek žal. úřadu při notorické lehké vznětlivosti dřeva byl zřejmě nelogický, soud shledati nemohl.
Ve stížnosti vznesené do druhého nař. rozhodnutí lze mimo námitky shora již vyvrácené nalézti ještě námitky další:
1. že policejní ředitelství nemělo práva ukládati st-li pokutu za nesplnění příkazu ze 7. února 1934 proto, že prý mu výměrem z 22. prosince 1933 nařídilo něco zcela jiného,
2. že ve výměru ze 7. února 1934 nebylo st-li ani slovem zakázáno, aby představení v divadle »Areně« konal,
3. že je nesprávné, tvrdí-li zem. úřad, že st-lem nebyly provedeny vůbec žádné úpravy, a
4. že v nař. rozhodnutí je měněn výrok o vině a zaměňován je několikráte pojem příkazu a zákazu, následkem čehož je nař. rozhodnutí také z těchto důvodů vadné. Prvá z těchto námitek je nepřípustná podle §§ 5 a 6 zákona o ss proto, že jí st-l v řízení, zejména v odvolání nevznesl, ač mu k tomu již znění výroku I. stolice zavdávalo dostatečný důvod.
Námitka druhá je v rozporu se spisy, neboť již ve výměru policejního ředitelství ze 7. února 1934, a to ve 3. odst. od konce se výslovně praví: »Kdybyste nedbal tohoto příkazu a pokračoval v pořádání divadelních představení v divadle »Arena« po uplynutí lhůty k provedení nutných opatření Vám povolené, budete potrestán . . . . .« Výměr tento byl rozhodnutím zem. úřadu z 27. března 1934 v plném rozsahu potvrzen a nelze zejména v tom, že v narativní části tohoto rozhodnutí byl obsah přezkoumávaného výměru citován jen zkráceně, spatřovati nějaké jeho omezení. Je proto i tato námitka bezdůvodná.
Třetí námitka nepostihuje obsah nař. rozhodnutí, neboť žal. úřad v něm netvrdí, že st-l žádné úpravy neprovedl, nýbrž prohlašuje okolnost, zda st-l některé z nařízených oprav provedl, za nerozhodnou, dokud neprovedl opravy všechny. Proti tomuto obsahu nař. rozhodnutí však stížnost žádnou námitku neformuluje. Bezdůvodnost poslední námitky pak se podává z toho, co bylo právě řečeno, neboť — jak již uvedeno — žal. úřad nález prvé stolice v plném rozsahu potvrdil, a v tom, že na některých místech mluví o příkazu a jinde opět o zákazu, žádnou vadu spatřovati nelze, kdyžtě je z celého rozhodnutí patrno, že st-le trestá za to, že konal v divadle představení i po projití stanovené lhůty přes to, že neprovedl přikázané mu opravy.

Citace:

č. 12745. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 240-244.