Č. 3305.

Státní zaměstnanci: * Za platnosti zák. č. 495/1921 má státní zaměstnanec ve smyslu § 1 tohoto zák., jehož manželka jest úřednicí státního nakladatelství, nárok na drahotní přídavky jen ve výměře ztenčené podle § 4 téhož zák.
(Nález ze dne 1. března 1924 č. 3655.)
Věc: František O. v Praze proti ministerstvu národní obrany min. konc. Dr. Jos. Kocman) stran vyměření drahotních přídavků.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 27. října 1922 žádal st-1, kapitán ve hlavním štábu mno, aby mu byl drahotní přídavek vyměřen nikoli jako dosud podle I. třídy rodinné (pro vdovce), nýbrž podle II. třídy rodinné (pro ženaté) z důvodu, že jeho manželka jest úřednicí státního nakladatelství, tedy fondu soukromého, stojícího pouze pod dozorem orgánů státní správy, a že její služební poměr spočívá na soukromoprávní smlouvě námezdní, takže se na ni nevztahuje ustanovení zák. z 21. prosince 1921 č. 495 Sb.
Nař. rozhodnutím zamítlo žal. min. tuto žádost v podstatě z následujících důvodů:
St-lova manželka jest úřednicí stát. nakladatelství, tedy fondu státem spravovaného. Za zaměstnance státní a veřejné a za zaměstnance ve službě, postavené službě veřejné na roven, jest podle § 4 zák. z 21. prosince 1921 č. 495 Sb. považovati ve smyslu §§ 1 a 3 téhož zák., jež nerozlišují mezi služebním poměrem veřejnoprávním a soukromoprávním, nýbrž kladou důraz na zaměstnavatele, ty zaměstnance, jichž zaměstnavatelem jest stát nebo orgán správy veř. nebo orgán správy postavené správě veř. na roveň. Spadá tudíž manželka st-lova pod ustanovení §§ 1 a 4 cit. zák. Ostatně jest pojem služby dle § 4 širší, než dle §§ 1 a 3 (arg. slova »jakákoli veřejná nebo této na roveň postavená služba«).
Stížnost vytýká tomuto rozhodnutí nezákonnost, dovozujíc, že úřednice stát. nakladatelství není ve službě veřejné ani ve službě postavené veř. službě na roven, poněvadž státní nakladatelství jest fondem státem sice spravovaným, ale jinak zcela samostatným a poněvadž jeho úředníci jsou ve služebním poměru soukromoprávním. Názor žal. úřadu, že jest klásti důraz na povahu zaměstnavatele a nikoliv na povahu služby, nemá prý opory v zákoně, jenž o zaměstnavateli vůbe; nemluví a státní nakladatelství není ostatně jakožto nadání orgánem správy veřejné ani jí na roven postaveno. O stížnosti té uvážil nss toto:
Zák. č. 495/1921 upravuje v § 1 mimořádné a nouzové výpomoci civilním a vojenským státním zaměstnancům a dělníkům, pokud nejsou jejich požitky upravovány kolektivními smlouvami, čítajíc v to i zaměstnance a dělníky podniků a fondů státem spravovaných.
Všecky tyto zaměstnance, jakož i zaměstnance uvedené v §§ 2 a 3 (učitele obecných a občanských škol a úředníky a zaměstnance veřejnoprávních orgánů samosprávných a fondů a ústavů jimi spravovaných) jmenuje cit. zák. ve svém nadpise »státními a jinými veřejnými zaměstnanci«. Tím označuie tento zákon zaměstnance fondů státem spravovaných za zaměstnance veřejné. Že by při tom padala na váhu míra samostatnosti fondu takového, na kterouž okolnost klade stížnost váhu, nelze vyvoditi ze zákona, dle něhož záleží pouze na tom, je—li fond spravován státem čili nic. Že státní nakladatelství, jehož úřednicí st-lova manželka jest, jest fondem spravovaným státními úřady, t. j. státem, o tom není sporu. Pak jest však nepochybno, že jest veřejnou zaměstnankyní podle terminologie § 1 a nadpisu cit. zákona.
§ 4 cit. zák. snižuje resp. jinak upravuje drahotní přídavky a výpomoce oněm ženatým státním a jiným veřejným zaměstnancům, v §§ 1 až 3 jmenovaným, jichž manželka jest v jakékoli veřejné nebo této na roveň postavené činné službě a sama požívá drahotních neb jiných přídavků a výpomocí.
Je-li tedy st-lova manželka veřejnou zaměstnankyní již s hlediska a ve smyslu § 1, pak jest nutno uznati také, že je ve veř. službě ve smyslu § 4, neboť mezi pojmem zaměstnance veřejného (§ 1) a pojmem zaměstnance jsoucího ve službě veřejné (§ 4) není rozdílu pojmového a proto nelze rozdílu žádného shledávati, když ho zákonodáre sám nečiní.
Okolnost, zdali služební poměr její jest rázu veřejnoprávního nebo rázu soukromoprávního, na kterouž stížnost klade váhu, jest nerozhodná, neboť § 1 neobmezuje se na zaměstnance, jejichž služební poměr jest veřejnoprávní, a nevyjímá z okruhu a pojmu veřejných zaměstnanců ony zaměstnance podniků a fondů státem spravovaných, jichž služební poměr jest soukromoprávní, nýbrž jen ony, jichž požitky jsou upravovány smlouvami kolektivními; že by služební poměr manželky st-lovy byl upraven smlouvou kolektivní, stížnost netvrdí.
Že ani § 4 nečiní rozdílu mezi služebním poměrem rázu veřejnoprávního a rázu soukromoprávního, jde již z toho, že svému ustanovení podrobuje manželky, které jsou jednak v jakékoli službě veřejné, jednak i ve službě neveřejné, která jest službě veřejné na roven postavena, a která jako neveřejná zná jen služební poměr soukromoprávní.
Že vdané zaměstnankyně stát. nakladatelství je nutno čítati v okruh manželek v § 4 jmenovaných, podává se konečně také z toho, že ve svém čl. X. nařídil zákon ze 7. října 1919 č. 541 Sb., aby poměry a požitky veškerých ostatních zaměstnanců ve státních úřadech, v podnicích a fondech státem spravovaných, kteří nespadají pod služební pragmatiku, byly upraveny podle zásad, na kterých jest tento zákon vybudován. Mají-li se totiž dotyčné poměry a požitky zaměstnanců fondových uvésti na míru poměrů a požitků zaměstnanců státních, jest nutno, aby pro zaměstnance prvé platilo i ustanovení § 4 zák. č. 495, ježto by jinak zaměstnanci fondoví byli proti zaměstnancům státním ve výhodě, kterou zák. nezamýšlel.
Není tedy stížnost důvodna i slušelo ji zamítnouti.

Citace:

č. 3305. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 701-703.