Č. 11 861.

Církevní věci: Věc kongruová nebo povšechná věc kultová;
kompetence a instanční pořad?
(Nález ze dne 18. dubna 1935 č. 19 742/33.)
Věc: Německý řád v Opavě (adv. Dr. Arn. Just z Opavy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o dotaci ve výši kongruovébo doplňku z náboženské matice řádovým kněžím fary ve V.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Podáním z 9. února 1928 zažádal velmistr německého řádu biskup Norbert K. u zsp-é v Opavě, aby řádovým kněžím, obstarávajícím duchovní správu na inkorporované faře ve V., vyplaceno bylo z náboženské matice zvýšení základního platu a požitky, jak byly stanoveny novým kongruovým zákonem. Nárok svůj dovozoval jednak ze smlouvy uzavřené v r. 1858 mezi býv. zem. vládou v Opavě a řádem německých rytířů, ze smlouvy o inkorporaci fary ve V. tomuto řádu, z výnosu min. vyuč. z 31. ledna 1868 o vyplácení dotace duchovním ve V. z náboženského fondu, dále na základě výn. býv. slez. zem. vlády z 10. října 1882 a dalších aktů, jimiž upravována byla dotace z náboženského fondu. Důvody vyhroceny byly v závěr, že na základě těchto smluv a aktů je faráři a kooperatorovi ve V. z řad řádového kněžstva přiznána a zajištěna i pro budoucnost dotace plným platem ve výši dočasných kongruových zákonů.
Po vyjádření fin. prokuratury v Brně z 2. dubna 1929 rozhodl pak o tomto podání st-lově zem. úřad v Brně výměrem z 5. března 1930 takto: »Býv. rak. min. vyuč. ve Vídni dalo výnosem z 31. ledna 1858 souhlas k tomu, aby dosavadní dotace per 497 zl. 22 krejcarů konv. m., placená z náboženské matice kurátnímu duchovenstvu fary ve V., byla zajištěna z náboženské matice tomuto duchovenstvu i v případě inkorporace fary ve V. Německému řádu s podmínkou, že Něm. řád převezme v případě neschopnosti pensionování řádových kněží na svůj náklad a že bude zajištěno bezplatné persolvování mší náboženského fondu s touto kongruou spojených. S poukazem na cit. hořejší výnos žádal Jste podáním dne 9. února 1928 u zsp-é v Opavě, aby byla přiznána plná kongrua řádovým kněžím z náboženské matice, činným ve veřejné duchovní správě na inkorporované faře ve V. a sice správci fary a tamnímu kooperátoru. Zem. úřad v Brně, jednaje o této žádosti, nevyhovuje jí z těchto důvodů: 1. Jak vysvítá z Vašeho podání z 9. února 1928 a hlavně z předchozích jednacích spisů, nastala v r. 1858 na základě žádosti řádu německých rytířů inkonporace fary ve V. pleno jure k řádu německých rytířů. Takovou inkorporací pleno jure rozumí se přenesení jistého církevního úřadu na církevní korporaci, následkem čehož se stává tato korporace vlastním držitelem úřední moci v tomto církevním úřadě spočívající a nechává se jen při výkonu této moci zastupovati způsobilým klerikem. Nutným následkem toho je, že takto inkorporovaný církevní úřad, pokud existuje, nemůže se státi vakantní, a že ten, kdo k administraci tohoto církevního úřadu v konkrétním případě byl ustanoven, funguje právě jen jako zástupce korporace, která je vlastním držitelem. Zřízení tohoto zástupce přísluší korporaci a zástupce musí býti též zaopatřen přiměřenými příjmy od korporace. Z této všeobecné zásady nastala v předmětném případě výjimka pouze potud, že výnosem min. vyuč. z 31. ledna 1858 bylo schváleno, že v.-skému kurátnímu duchovenstvu dosavadní dotace ročních 497 fl. 22 konv. měny byla zajištěna z náboženského fondu také pro případ inkorporace fary ve V. k řádu něm. rytířů a to potud, že Něm. řád pro budoucnost má převzíti pensionování tohoto kurátního duchovenstva, aniž by uplatňoval nějaké nároky vůči náboženskému fondu. Ježto pak, jak nahoře bylo uvedeno, podle ustanovení kanonického práva zaopatření člena řádu ustanoveného k duchovní správě inkorporované fary v celku přísluší řádu šatnému, jeví se býti příspěvek tomuto řádu poskytnutý ve výši tehdejší dotace per 497 zl. 22 krejcarů konv. měny výjimečným ustanovením, které jako takové již podle obecných právních zásad nesmí býti extensivně interpretováno a které tudíž musí býti vyloženo tak, že nebylo zamýšleno z jakýchkoliv důvodů případné pozdější zvýšení této dotace. 2. Tento názor byl také výslovně zdůrazněn u příležitosti provedení této inkorporace, která nastala teprve v r. 1882 po smrti faráře F. a to ve výnose min. vyuč. z 11. dubna 1882, kterým tato dotace byla likvidována. V cit. výnose stojí totiž: »Auf weitere Bezuge aus offentlichen Mitteln und insbesondere auf Subventionen aus dem zur Unterstützung des unzulänglich dotierten kath. Seelsorge-Klerus alljahrig bewilligten ausserordentliche Credite oder auf Congruaerganzug nach Massgabe der in Aussicht genommenen neuen Regelung der Dotation des Kuratklerus aus dem Religionsfonde kann kein Anspruch erhoben werden.« 3. Ve výnose min. vyuč. z 11. září 1882 bylo pak zdůrazněno, že toto břemeno dotační náboženského fondu má býti ještě úžeji vykládáno. Min. vyuč. vyslovilo totiž doslovně, že: »Es sich bei der Bewilligung, die bisherige Dotation des Pfarrklerus in W. aus dem Religionsfonde auch nach Incorporation der Pfarre in den deutschen Orden flüssig zu erhalten, nicht um die Begrundung einer fixen, auch bei hinreichenden Lokaleinkünften zu leistenden Zahlung handelte, sondern die Tendenz seitens der Religionsverwaltung wie des deutschen Ordens nur die sein konnte, dem Pfarrklerus in W. die im Falle der Incorporation einzusteilende Erganzung des Lokaleinkommens auf die Congrua von 400 fl., resp. 200 fl. conv. Münze auch nach der Incorporation aus dem Religionsfonde zu sichern, bezw. den deutschen Orden von der ihn nach der Incorporation treffenden Pflicht der Erhaltung des gedachten Klerus innerhalb derjenigen Grenzen freizuhalten, welche durch die bis zur Incorporation bestandenen Dodationspflicht des Religionsfondes gegeben war.« Min. vyuč. prohlásilo tedy, že by bylo mylným považovati částku per 497 fl. 22 krejcarů k. m. nebo 312 zl. 23 1/2 kr. r. m., která má býti placena náboženskou maticí, za pevný obnos povolený pro všechny časy, naopak, že přísluší Něm. řádu, který jest nyní parochus primitivus, pouze právo dosavadní dotace farního kléru v.-ského požadovati od náboženského fondu, při čemž jest věcí zem. správy vésti v evidenci občasnou adjustaci výše místních příjmů faráře a podle toho vyměřiti příslušný obnos k doplnění kongruy. Min. tedy zaujalo stanovisko, že za maximum obnosu, který na základě ujednání při inkorporaci uzavřeného jest platiti, dlužno považovati onen obnos, který zbude po odečtení místních příjmů jako doplněk kongruy v době inkorporace platné per 400 zl. pro faráře a 200 zl. pro kaplana, takže tento obnos mohl by se zmenšiti v případě event. pozdějšího zvýšení lokálního příjmu. Zvýšení však tohoto obnosu jeví se dle tohoto výnosu min. zásadně vyloučeno. Naopak jest v tomto výnose ve shodě s církevněprávními účinky inkorporace pleno jure uvedenými sub 1. vysloven názor, že nehledě k fixované dotaci přísluší řádu vydržování farního kléru. 4. Tyto oba sub 2. a 3. uvedené výnosy byly též řádu německých rytířů intimovány výnosem: slez. zem. správy z 10. října 1882 k rukám dvorního rady řádu německých rytířů Antonína K. v O. a řád nepodal proti těmto výnosům a tam zaujatému: stanovisku min. námitek, čímž stanovisko kultové správy uznal. 5. Skutečně také byly vypláceny z náboženského fondu od r. 1882 až do poslední doby řádu pro farní administrátory a kooperátory pouze obnosy v r. 1858 stanovené a to se dálo, ačkoli od r. 1858 byla kongrua několikráte zvýšena, takže kdyby se příspěvek náboženského fondu měl určovati podle dočasné kongruy, byla by musela nastati již několikráte zvýšení tohoto příspěvku. Taková zvýšení na dočasně platnou kongruu nebyla tamními řádem až do Vašeho podání z 9. února 1928 žádána, a tím méně povolena. Na základě hořejších vývodů nemá Něm. řád žádného právního nároku na zvýšení příspěvku pro farní duchovenstvo ve V. na výši kongruy upravené novým kongr. zák. č. 122/1926 Sb. a nař. č. 124/1928 Sb. z náboženského fondu, kterému přísluší pouze povinnost přispívati maximálně příspěvkem stanoveným v r. 1858. Vzhledem k uvedenému vyplácí se také skutečně správci fary z náboženské matice roční příspěvek 624 Kč 60 h a kooperátoru tamtéž příspěvek ročních 420 Kč. Doplněk příspěvku na plnou kongruu jest povinen hraditi duchovním Váš řád podle § 124 cit. vl. nař. Tento doplněk příspěvku by byla povinna hraditi náboženská matice pouze v tom případě, když prokážete, že Něm. řád nemůže duchovním, činným při duchovní správě ve V., skutečně a trvale poskytovati nejnižší příjem přiměřený jich stavu. Tohoto průkazu doposud Jste však nepodal.« Rozhodnutí bylo opatřeno poučením, že možno se z něho odvolati k min. škol.
Ve svém odvolání z 26. března 1930 poukazoval st-l na to, že jeho původní žádost byla mylně vykládána a že v daném případě nejedná se o otázku nároku na přiznání doplňku kongruového podle § 124 cit. vl. nař, nýbrž podle smluv a aktů uvedených již v původní žádosti. Věcně pak dovozoval opět, že z těchto plyne Něm. řádu nárok na přiznání dotace pro řádové kněžstvo ve V. ve výši doplňku kongruového, který by vyplýval z nového kongr. zák. a prov. nař.
Podáním ze 13. července 1930 žádal st-1 na výzvu arcibiskupské konsistoře zem. úřad v Brně o novou úpravu příspěvku poskytovaného z náboženské matice na udržování duchovenstva při inkorporované faře ve V., avšak k dotazu zem. úřadu prohlásil v dalším svém podání ze 3. prosince 1930, že své odvolání nebéře zpět touto novou žádostí, a že je výslovně v platnosti ponechává a žádá o rozhodnutí v pořadu instancí.
Min. škol. nevyhovělo pak nař. výnosem zmíněnému odvolání z důvodů v napadeném výměru již uvedených, k nimž podotklo ještě toto: »Není sporu o tom, že řím.-kat. fara ve V. jest inkorporována Něm. řádu, jehož velmistrem jest toho času biskup Norbert K. Jestliže Německý řád chtěl se domáhati, aby jeho duchovním, ustanoveným na farách tomuto řádu inkorporovaných, přiznány byly doplňky kongruy z náboženské matice, měl ve smyslu ustanovení § 124 vl. nař. ze 17. července 1928 č. 124 Sb. podati včas svoji fasi, t. j. fasi subjektu inkorporačního poměru. Teprve kdyby po úpravě této fase Něm. řádu bylo zjištěno, že tento řád nemůže svým duchovním, činnými při správě duchovní, skutečně a trvale poskytovat! nižší příjem přiměřený jich stavu (odst. 1 § 124 cit. vl. nař.), byl by dán předpoklad pro adjustování fasi jednotlivých duchovních, ustanovených na farách inkorporovaných tomuto řádu (neboť při poměru inkorporačním jest nutno podávati fase dvojí, t. j. fasi korporace a fasi duchovního, o něž jde). Podle jednacích spisů však Něm. řád, jemuž jest inkorporována fara ve V., nevyhověl pro první lustrum požadavkům 2. a 3. odst. § 124 vl. nař. č. 124/1928 Sb., čímž ovšem odpadá možnost adjustovati fase jednotlivých duchovních, ustanovených na farách inkorporovaných tomuto řádu. Oproti tvrzení arcibiskupské konsistoře v Olomouci, obsaženému ve vyjádření ze 16. července 1930, že fase předepsaná v odst. 2 § 124 cit. vl. nař. byla zaslána zem. úřadu dne 19. listopadu 1929, konstatuje min. škol. z předložených spisů, že jmenovaná konsistoř podáním z 19. listopadu 1929 předložila zem. úřadu přiznávku Arnanda H., faráře ve V., a podáním z téhož dne přiznávku Gerharda Sch., kooperátora ve V., nikoliv tudíž přiznávku Něm. řádu. Poněvadž Norbert K., velmistr Něm. řádu, podáním ze 3. prosince 1930 výslovně žádal o instanční rozhodnutí v tomto sporu, nemohlo se min. škol. zabývati jeho žádostí ze 13. července 1930 o novou úpravu příspěvku poskytovaného z náboženské matice na udržování duchovenstva při inkorporované faře ve V.« Maje uvažovati o stížnosti do tohoto rozhodnutí podané, musil se nss, nejen v důsledku obsahu stížnosti, ale i z moci úřední zabývati především otázkou, jsou-li dány předpoklady jeho příslušnosti, resp. bylo-li nař. rozhodnutí vydáno úřadem ve věci příslušným. Za tím účelem bylo třeba ujasniti si především obsah původního podání st-lova z 9. února 1928, jež došlo vyřízení pořadem stolic správních, jakož i obsah tohoto vyřízení.
Z obsahu původního podání st-lova pak plyne, že st-l nedomáhal se tu přiznání kongruového doplňku řádovým kněžím inkorporované fary ve V. na základě nároku, příslušejícího mu ze zák. č. 122/1926 a nař. č. 124/1928 Sb., nýbrž na základě nároku, plynoucího mu ze smlouvy z r. 1858 mezi velmistrem Něm. řádu a olomouckým arcibiskupem o inkorporaci dosavadní světské fary ve V. řádu Něm. rytířů, pokud se týče na základě jakéhosi předpokladu této smlouvy, t. j. výnosu min. vyuč. z 31. ledna 1858, jímž vyhověno bylo žádosti Něm. řádu za zachování dosavadní dotace farního duchovenstva z náboženské matice i po inkorporaci fary, jakož i na základě dalších výnosů min. i zem. vlády k této dotaci se vztahujících.
Z těchto smluv a aktů dovozoval st-l svůj nárok na poskytování dotace farnímu duchovenstvu ve V. z náboženské matice v té výši, jak by plynula z dočasných zák. kongruových, nikoliv tedy v oné výši ciferně stanovené v době uzavírání smluv vzhledem ke kongruovým předpisům v té době platným.
St-l tu tedy dovozoval — a to bylo vlastním petitem jeho podání —, že náboženská matice jest povinna hraditi mu na základě určitých titulů dotaci ve výši stanovené zák. č. 122/26 a nař. č. 124/28 Sb., tudíž citování těchto předpisů bylo míněno pouze jako směrodatné pro výši této dotace, nikoli však pro nárok na ni. Žádost st-lova o tento nárok se opírající, byla pak vyřízena zem. úřadem v Brně, na nějž byla vznesena, výrokem z 5. března 1930, potvrzeným i nař. rozhodnutím.
Výrok zem. úřadu podle svého obsahu rozpadá se vlastně na dvě části. Jednak se tu dovozuje, že Něm. řádu nepřísluší ze smlouvy z r. 1858 požadovaný nárok, jednak se tu konstatuje, že doplněk kongruový byla by povinna náboženská matice hraditi pouze v případě, že by byly podány průkazy, požadované v odst. 1, 2 a 3 § 124 nař. č. 124/1928, což se však dosud nestalo. Prvá část řeší tedy spornou otázku na základě nároku z titulu vzniklého v r. 1858, druhá na základě nároku ze zákona kongruového. V obou částech presentuje se však výrok zem. úřadu jak obsahově, tak i vnější formou jako autoritativní úprava právní situace, resp. řešení právního poměru st-lova, vydaná správním úřadem z jeho moci vrchnostenské. O tom svědčí nejen enunciát (»nevyhovuje této žádosti«), ale i závěrečné poučení o opravných prostředcích na obsah celého výměru se vztahující, a pokud jde o prvou část rozhodnutí, i závěr příslušných úvah zem. úřadu, v němž se praví: »Na základě hořejších vývodů nemá Německý řád žádného právního nároku na zvýšení příspěvku ... ve výši kongruy, upravené novým kongruovým zákonem ... z náboženského fondu, kterému přísluší pouze povinnost přispívati maximálně příspěvkem stanoveným v r. 1858.«
Při této povaze výměru zem. úřadu netřeba se pak již obírati otázkou, zda podáním z 9. února 1928 vznášel st-l určitou otázku kultovou in judicium (a to bez ohledu na to, zda u úřadu v I. instanci k řešení jejímu povolaného), či zda se tu obracel sice na správní úřad, ale snad jen jako na zástupce (bez ohledu na to, zda zákonného) náboženské matice, tedy na stranu z určitého titulu povinnou. Rovněž tak netřeba se v důsledku této povahy rozhodnutí zem. úřadu zabývati ani tím, zda slyšení fin. prokuratury, provedené zem. úřadem před vydáním jeho rozhodnutí, bylo pouhou interní pomůckou či snad slyšením strany, t. j. event. zástupce náboženské matice. Stačí, že úřad zde jednal z toho hlediska, jako kdyby určitá otázka byla na něj in judicium vznesena, t. j. jako instance podle jeho názoru přímo povolaná k řešení určitého sporu ve věci kultové na něj vzneseného.
Za této situace jsou však směrodatná ustanovení zák. č. 50/1874, podle nichž k řešení sporů ve věcech kultových jsou zásadně povolány úřady správní a to v první stolici okr. úřad, v druhé stolici pak úřad zem., jehož rozhodnutí je ve smyslu čl. 8 org. zák. č. 125/1927 Sb. konečným.
Z toho však plyne, že rozhodnutí zem. úřadu ve své prvé části vyslovující, že náboženskému fondu nepřísluší hraditi více než bylo v r. 1858 ciferně stanoveno, bylo vydáno úřadem sice příslušným, ale s pominutím okr. úřadu, t. j. per saltům, zůstávajíc však přes to rozhodnutím konečným, takže nemělo býti již opatřováno poučením o opravných prostředcích. V druhé části svého rozhodnutí, řešící zmíněnou otázku na základě nároku na kongruové doplňky plynoucího ze zákona kongruového, je ovšem zem. úřad ve smyslu cit. zák. a prov. nař. kongruového povolanou stolicí prvou, jejíž rozhodnutí podléhá přezkoumání min. škol. Žal. úřad pak přes to, že v odvolání svém st-1 poukazoval výslovně na to, že nejde o nárok plynoucí ze zákona kongruového a že nelze tedy věc posuzovati s hlediska požadavku § 124 nař. č. 124/1928 Sb., recipoval prostě důvody zem. úřadu v celém jejich obsahu a rozsahu a přezkoumával svými dodatečnými důvody rozhodnutí odvoláním napadené opět jen s hlediska nároku plynoucího z nových předpisů kongruových, avšak k vlastnímu petitu st-lovu, plynoucímu z jeho podání z 9. února 1928 a z jeho odvolání z 26. března 1930, zvláštního stanoviska vůbec nezaujal. V důsledku potvrzení důvodů rozhodnutí zem. úřadu schválil ovšem žal. úřad věcně rozhodnutí napadené i v oné otázce nároku na dotaci, příslušejícího vlastnímu držiteli úřední moci ve farním úřadě v.-ském ve výši stanovené nynějšími kongruovými předpisy, dovozovaného ze zvláštního titulu vzniklého v r. 1858. V tom směru nedostávalo se však již žal. úřadu — jak shora dolíčeno — věcné kompetence k instančnímu rozhodování, takže úřad nezrušiv rozhodnutí zem. úřadu a nenařídiv vydání rozhodnutí nového se správným poučením — jak k tomu byl povinen — osoboval si v této jedině sporně otázce kompetenci, která mu nepříslušela a bylo proto již z toho důvodu nař. rozhodnutí zrušiti podle § 7 zák. o ss a to v celém jeho rozsahu, ježto tato formální nezákonnost stíhá i onu část nař. rozhodnutí, řešící sporný nárok s hlediska nároku na kongruové doplňky podle zák. č. 122/1926 a nař. č. 124/1928, poněvadž řešení to, jež nebylo st-lem vůbec žádáno, bylo jen důsledkem toho, že nebylo uznáno, že by požadovaný nárok plynul ze základního tvrzeného titulu z r. 1858, resp. důsledkem mylného chápání původního petitu st-lova.
V důsledku tohoto zrušení nebylo již možno zabývati se ani otázkou povahy tvrzeného titulu, tím méně pak podrobně jednotlivými námitkami stížnosti, která by se jinak musela jeviti nepřípustnou (opožděnou), kdyby nebylo toho, že poučení dané straně zem. úřadem svedlo ji k tomu, že nechopila se včas právního prostředku právním řádem jí poskytnutého, totiž stížnosti k nss-u.
Bylo proto nalézti, jak vysloveno v enunciátě.

Citace:

č. 11861. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/1, s. 830-836.