Čís. 4957.Bylo-li v kolektivní smlouvě obecních zřízenců stanoveno, že pro veškeré spory dělnictva se zaměstnavatelem jest příslušnou paritní komise a výrok paritní komise, jímž potvrdila disciplinární propuštění zaměstnancovo, byl soudem pro formální vady zrušen, jest i pro napotomní nárok zaměstnancův proti zaměstnavateli na dodržení služební smlouvy a placení služebních požitků příslušnou paritní komise. Nejde tu o nepřípustnost pořadu práva, nýbrž o ujednanou příslušnost rozhodčího soudu. (Rozh. ze dne 22. dubna 1925, R II 79/25.)Žalobu obecního zřízence, by obec byla uznána povinnou, dodržeti služební smlouvu a žalobce zase za definitivního zřízence přijati, soud prvé stolice pro nepřípustnost pořadu práva odmítl. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc procesnímu soudu prvé stolice, by, vyčkaje pravomoci, o ní dále jednal a rozhodl. Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu s opravou, že se žaloba odmítá pro nepříslušnost dovolaného soudu.Důvody:Podle kolektivní smlouvy, na níž se žalobce sám v žalobě odvolal, jest pro veškeré spory dělnictva se správami závodů oboustranně směrodatná a závazna paritní komise. Podle zjištění prvního soudu byl žalobce, definitivní zřízenec městské pouliční dráhy, v červenci 1922 disciplinárně ze služby propuštěn a odvolal se k paritní komisi, která rozhodčím výrokem ze dne 26. dubna 1923 propuštění potvrdila, ale výrok ten byl na žalobu zřízencovu rozsudkem okresního soudu ze dne 3. listopadu 1923 zrušen, protože prvopis a jeho vyhotovení nebyly od všech rozhodčích podepsány (§ 592 odstavec druhý a § 595 čís. 3 c. ř. s.). Netřeba se obírati otázkou, zda jest správným názor rekursního soudu, že vydáním rozhodčího výroku jest rozhodčí smlouva vyčerpána a že prohlášením takového výroku za bezúčinný po rozumu §u 595 c. ř. s. neobživne rozhodčí smlouva, že tedy možno pak uplatnítí dotyčný nárok, o kterém rozhodoval rozhodčí soud a který pak byl na řádný soud vznesen. Tomu v tomto případě tak není, neboť žalobce domáhal se u paritní komise zrušení disciplinárního nálezu, jímž byl ze služby propuštěn, kdežto nyní domáhá se u soudu, by jeho služební smlouva byla splněna, by byl přijat zase za definitivního zřízence a by mu od 1. srpna 1922 až do opětného převzetí placeny byly peněžní částky, které v žalobě blíže uvádí. V řízení před paritní komisí šlo výhradně jen o to, zda byl žalovaný disciplinárně právem propuštěn, zde však jde o to, zda má nárok na zpětné přijetí a na služební požitky od doby propuštění. Domáhá se tedy jiného nároku, než jaký uplatnil před paritní komisí, a odůvodňuje svůj nárok v žalobě tím, že prý zrušením rozhodčího výroku postrádá jeho propuštění platnosti. Tato otázka jest ovšem otázkou předurčující pro nynější žalobní nárok, ale tím nestal se žalobní nárok totožným s nárokem, který byl uplatněn před paritní komisí a zmíněnou předurčující otázku musí si rozhodnouti onen orgán, jenž bude rozhodovati o žalobním nároku. Ježto tedy jde o jiný nárok z poměru služebního, a ježto podle kolektivní smlouvy je pro veškeré spory dělnictva se správami závodů směrodatná a závazna paritní komise, právem první soud — třeba z jiného důvodu — vyhověl námitce nepři- slušnosti dovolaného soudu, kterou žalovaná strana již při prvém roku učinila. Nejde tu o nepřípustnost pořadu práva, nýbrž o ujednanou příslušnost rozhodčího soudu, takže řádný soud je toliko nepříslušným, nikoli pořad práva nepřípustným. Kdyby nebylo úmluvy, pořad práva vyloučen by nebyl (§ 24 zákona ze dne 17. prosince 1919, čís. 16 z roku 1920 sb. z. a n.). Byl proto v tomto směru výrok soudu prvé stolice opraven.