NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

Č. 2566.

Pozemková reforma: I. Nabídl-li vlastník zabrané půdy tuto jinému ke koupi před platností zákona záborového, ale druhá strana nabídku přijala teprve za účinnosti zákona zmíněného, podléhá schválení prodeje toho stpú-em poplatku podle § 61 zákona přídělového. — II. Na poskytnutí slevy poplatku a na výměru slevy nemá strana právního nároku.
(Nález ze dne 27. června 1923 č. 11 295.) Věc: Hedvika R. v Horním Ch. proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (JUC. Jan Matoušek) o poplatek za schválení smlouvy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. usnesením udělil stpú zásadní souhlas k prodeji rybníků č. kat. —, — v B. za 137 257 K 50 h s tím, že bude zaplacen po rozumu § 61 zák. z 30. ledna 1920 č. 81 Sb. 10% poplatek z ceny trhové t. j. 13 525 K 75 h.
O stížnosti do tohoto usnesení podané uvažoval nss takto:
Stížnost namítá především, že poplatek za schválení smlouvy dle § 61 zák. z 30. ledna 1920 č. 81 Sb. neměl býti st-lce předepsán, protože smlouvu, o jejíž schválení jde, dlužno pokládati za uzavřenou již dne 25. června 1918, tudíž před účinností zákona záborového. Kdyby pak přes to bylo shledáno, že smlouva podléhá poplatku, měla býti poskytnuta sleva s něho, poněvadž jde o případ zvláštního zřetele hodný (odst. 1 § 61 cit. z. in fine).
Ani tu, ani onu námitku neshledal nss důvodnou.
Stížnost nepochybuje o tom, že smlouvy o zcizení majetku záboru podléhajícího uzavřené po dni 24. dubna 1919 podrobeny jsou schválení stpú-em po rozumu § 7 zák. zábor., že tudíž podléhají také poplatku dle § 61 zák. příděl.
Spornou jest toliko otázka, zda smlouva, o jejíž schválení šlo, byla uzavřena dne 28. února 1921, jak soudí žal. úřad, či již dne 25. června 1918, jak za to má stížnost.
Pro zodpovědění této otázky jest směrodatným obsah obou smluv.
Smlouvou z 25. června 1918 prodala pozůstalost Dra Gustava L. Karlovarské Kaolin-Elektro-Osmose, akc. spol., 4 ha kaolinové půdy za 40 000 K. Ve čl. 6 c) této smlouvy německy sepsané stojí dle doslovného překladu: »Dědici Dra Gustava L. oferují Karlovarské Kaolin- Elektro-Osmose vesnický rybník se struhou a výpustný rybník ve výměře 31 082 pokud se týče 7563 čtver. sáhů za 3.50 Kč za 1 čtver. sáh ke koupi a stojí s touto nabídkou závazně ve slově do dne 1. července 1921«.
Druhá smlouva z 28. února 1921 opakuje tento odstavec smlouvy dřívější a pokračuje: »Osmose prohlásila, že této nabídky používá, pročež jest Hedvika R. (která jako spoludědička po Dru Gustavu L. se stala vlastnicí celých rybníků) povinna tyto parcely Osmose za smluvených podmínek prodati a odevzdati. Následkem zmíněné opce a jejího přijetí prodává a odevzdává .....«
Z těchto listin jde zřejmě na jevo, že v prvé smlouvě stala se vlastníkem rybníků nabídka, k jejímuž přijetí stanovena druhé straně lhůta do 1. července 1921, a že tato nabídka byla dne 28. února 1921 přijata. Prohlášení vlastníka, že se zavazuje svoji věc prodati, nezakládá smlouvu trhovou, dokud nebyla kupcem přijata. Ta se stává perfektní teprve včasným přijetím nabídky kupcem (§§ 861 a 862 o. z. o. ve znění nov. z 19. března 1916 č. 69 ř. z.).
Náhled stížnosti, že tu jde o pactum de contrahendo po rozumu § 936 o. z. o., nemohl nss sdíleti, neboť toto právní jednání předpokládá ujednání a dohodnutí v budoucnosti smlouvu nějakou uzavříti, jež obě strany váže. Avšak nabídka v listině z 25. června 1918 učiněná vázala pouze stranu prodávající, kdežto druhé straně bylo dáno na vůli nabídku tu do dne 1. července 1921 přijmouti.
Stížnost netvrdí, že kupující společnost nabídku přijala ještě před účinností záborového zákona, pročež nutno za to míti, že přijetí to se stalo až ve smlouvě z 28. února 1921, neb snad krátce před tímto datem, na jisto tudíž za účinnosti zákona z 16. dubna 1919 č. 215 Sb. Takové zcizení vyžaduje však úředního souhlasu dle § 7 cit. zák. a podléhá poplatku dle § 61 zák. příděl. a nelze shledati v nař. usnesení nezákonitost, když při udělování souhlasu poplatek takový předepsalo.
Proti výši poplatku stížnost námitek nevznáší. Pokládá pouze případ za takový, ve kterém měl žal. úřad poskytnouti s poplatku přiměřenou úlevu.
Stížnost sama přiznává, že st-lka dosud za úlevu takovou nežádala, v čemž zajisté zahrnuto jest i přiznání, že úřadu nesdělila okolnosti, jež zvláštního zřetele zasluhovaly, a poskytnutí úlevy odůvodňovaly. Leč i kdyby tomu tak bylo, nelze straně přiznati právní nárok na poskytnutí takové úlevy, neboť zákon ponechává svobodnému uvážení úřadu, chce-li takovou úlevu poskytnouti či nikoliv. To vyplývá z dikce zákona, dle kterého úřad může poskytnouti úlevu, a to v případech zvláštního zřetele hodných, tedy v případech výjimečných, a míru úlevy té ponechává také jeho volné úvaze, když ji určuje slovem »přiměřenou úlevu«.
Nemá-li strana právního nároku na přiznání úlevy s poplatku, nemůže býti řeči o tom, že by nař. rozhodnutí porušilo nějaké její právo, a pak chybí podmínka, za které dle § 2 zák. o ss tento soud o stížnosti strany rozhoduje.
Jest tedy stížnost, pokud se domáhá poskytnutí úlevy a formuluje v té příčině též námitku vadnosti řízení, nepřípustnou po rozumu § 2 zákona o ss.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 2566. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 402-404.