Čís. 1308.

Zmateční stížnost na záštitu zákona nemůže směřovati proti skutkovému základu rozhodnutí.
(Rozh. ze dne 18. října 1923, Kr I 551/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona do rozsudku okresního soudu v Dobříši ze dne 27. září 1922, jímž byla Marie F-ová uznána vinnou přestupkem cizoložství dle §u 502 tr. zák., a do rozsudku zemského trestního soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 28. listopadu 1922, pokud jím odvolání Marie F-ové nebylo vyhověno, právem v ten smysl, že zmateční stížnosti částečně vyhověl, částečně ji zavrhl a odůvodnil zavrhující výrok
takto:
Podle §u 33 tr. ř. může býti zmateční stížnost na záštitu zákona podána jen tehdy, když jde o porušení nebo nesprávné použití zákona. Stížnost podle §u 33 tr. ř. nemůže však směřovati proti skutkovém u základu rozhodnutí. Zmateční stížnost vybočuje z těchto zákonem vytčených mezí. Vývody její nesou se nepokrytě za tím cílem, by bylo uznáno, že první soud, pokud se týče odvolací soud neřešily správně skutkovou otázku a neprovedly všechny důkazy, potřebné k bezpečnému jejímu řešení. Jest pouze věcí volné soudcovské úvahy, které důkazy pokládá soud za potřebné a které vzhledem k důkazům již provedeným nepokládá za nutné; jinými slovy, zda provedené důkazy jsou soudu postačitelny čili nic. Jest ovšem pravda, že nepřipuštění, pokud se týče neprovedení nabídnutých důkazů může po případě zakládati zmatečnost podle §u 281 čís. 4 tr. ř., avšak i tu jest to věcí volného uvažování stolice zrušovací, pokud se týče vzhledem k §u 468 čís. 2 tr. ř., stolice odvolací, zda ty neb ony důkazy pro nabytí přesvědčení soudu jsou nutný čili nic; v tomto směru tedy i soud zrušovací (odvolací) zkoumaje a uvažuje, zdali a jaký vliv by důkazy, prvou stolicí neprovedené, mohly míti na přesvědčení soudu, obírá se otázkou skutkovou a důkazní. Tyto otázky jsou však, jak shora řečeno, z okruhu úvah při rozhodování o zmateční stížnosti na záštitu zákona vyloučeny a neshledává proto soud zrušovací v naznačeném směru předpokladů, za nichž podle §u 33 tr. ř. může býti podána stížnost na záštitu zákona. Totéž platí o vývodech stížnosti, pokud vytýkají, že nižší soudy nenařídily lékařského prozkoumání duševního stavu svědka L-а, ač by to bylo důležito pro posouzení otázky promlčení, neboť kdyby bylo zjištěno, že je skutečně sexuelně perversní a že jeho zápisky jsou pouhým výronem této jeho perversity, pak také data v zápiscích zanesená by byla bezvýznamná a byly by soudy nižší dospěly ohledně doby posledního závadného skutku k jinému přesvědčení. I tato výtka jeví se jako nepřípustné brojení proti skutkovému základu rozsudků nižších stolic a odkazuje se proto v tomto směru na to, co shora bylo řečeno. V bodech těchto bylo proto zmateční stížnost pro její nepřípustnost zavrhnouti.

Citace:

č. 1308. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 418-419.