NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 2627.

Sporná vzájemná pohledávka žalovaného jest jeho jměním ve smyslu §u 99 j. n. Tím, že žalovaný cizozemec má v tuzemsku v obvodu jiného, než dovolaného soudu svůj závod (§ 87 j. n.), není vyloučeno,
by žaloba nebyla zadána na sudišti §u 99 j. n.
(Rozh. ze dne 15. května 1923, R II 212/23.)
Žalobce (firma moravsko-ostravská) zadala žalobu o 35681 Kč proti vídeňské firmě u krajského soudu v Moravské Ostravě, odůvodňujíc místní příslušnost dle §u 99 j. n. tím, že žalovaná má proti ní vzájemnou pohledávku. Soud prvé stolice námitce žalované odmítl žalobu pro místní nepříslušnost, rekursní soud zamítl námitku místní nepříslušnosti. Důvody: Právem brojí stížnost žalobkyně proti usnesení, jímž vyhověno bylo námitce místní nepříslušnosti proto, že prý pohledávka žalovaného, kteréž se žalobkyné dovolala na odůvodnění sudiště dle §u 99 j, n., již před podáním žaloby zanikla započtením. Prvý soud odůvodňuje to obsahem dopisu žalobkyně na žalovanou ze 7. července 1921. V tomto dopisu žalobkyně ohlašuje žalovanému, že vystavila účet za prodané zboží na 35681 Kč a sděluje mu zároveň, že žalovaný má u ní k dobru z dřívějšího obchodu z r. 1918 asi 40000 Krak., což rovná prý se asi 4000 Kč; tento peníz prý od nynější pohledávky odpočítává, takže prý má oproti žalovanému k dobru 31681 Kč, o jejichž zaplacení žádá přiloženou složenkou. Z obsahu tohoto dopisu neprávem vyvodila prvá stolice, že prohlášením, v něm obsaženým, nastal zánik pohledávky žalovaného jejím započtením na pohledávku žalobkyně. Nelze především přehlédnouti, že dopis neuvádí výše vzájemné pohledávky přesně, mluvě jen o asi 40000 Krak. aneb asi 4000 Kč, a že obsahuje na konec žádost, aby žalovaný to, co vybývá po odrážce jeho pohledávky, zapravil přiloženou složenkou. Lze tudíž v tomto prohlášení žalobkyně shledávati pouze projev ochoty, že srazí na pohledávku žalované ze svého účtu celkem 4000 Kč, pakliže žalovaná uzná pohledávku žalobkyně a zároveň se spokojí s úhradou své pohledávky, pozůstávající v měně rakouské, měnou československou, a to částkou v dopisu navrženou. Prohlášení toto považovati proto možno za pouhý návrh žalobkyně na odpočet vzájemných pohledávek tímto určitým, mez; stranami dříve neujednaným způsobem, kterýž byl by přivodil započteni teprve přijetím návrhu, ať již výslovným, ať již mlčky projeveným stranou žalovanou. A právě o takovém přijetí návrhu žalobkyně žalovaným nepodává dopis pražádného důkazu. Že návrh, v dopisu obsažený, přijal, žalovaný ani netvrdil, tím méně prokázal. Dokud však žalovaný návrhu na odpočet výslovně nepřijal a pohledávky žalobkyně neuznal ani nezaplatil, nýbrž se nyní pustil do sporu, byla žalobkyně oprávněna od svého návrhu na odpočet obou pohledávek upustiti a podati žalobu na zaplacení celé své pohledávky, to tím více, ježto vzájemná pohledávka žalovaného zněla na měnu rakouskou, jejíž odpočet dle určitého kursu předpokládá plnou dohodu obou stran. Žalobkyně domáhá se žalobou celé své pohledávky bez dříve navržené srážky a žalovaný v žalobní odpovědi výslovně uznal, že má skutečně proti žalobkyni pohledávku, dokonce ještě vyšší, než žalobkyně ji v žalobě uvedla, totiž 58249 Kč 72 h. Žalovaný namítá tuto celou vzájemnou pohledávku v žalobní odpovědi započtením proti zažalované pohledávce 35681 Kč tvrdě, že tím celá zažalovaná pohledávka zanikla. Neuznává tedy žalovaný sám započtení co do 4000 Kč, jak mu žalobkyně dopisem ze dne 7. července 1921 nabídla, tak že nějakému platnému odpočtu z doby před žalobou nemůže býti řeči. K námitce žalovaného bude teprve ve sporu samém rozhodnouti, zdali a do jaké míry má odpočet mezi zažalovanou pohledávkou a vzájemnou pohledávkou žalovaného nastati. Do té doby a pro otázku příslušnosti soudu vůbec jest sporná vzájemná pohledávka žalovaného jeho jměním v tuzemsku, čímž dána příslušnost dle §u 99 j. n. Ostatně nečiní žalovaný o tom, že zanikl také zbytek jeho pohledávky, kterouž sám tvrdí a navzájem uplatňuje obnosem 58249 Kč 72 h, pokud převyšuje zažalovanou pohledávku, žádné zmínky. Tímto přednesem jest zjištěno, že žalovaný uznává i nadále, že má proti žalobkyni i po úplném odpočtu zažalované pohledávky další pohledávku a to v takovém obnosu, kterým převyšuje jeho vzájemná pohledávka 58249 Kč 72 h zažalovanou pohledávku 35681 Kč. Skutečnost tato úplně stačí, by založila sudiště dle §u 99 j. n.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Napadené rozhodnutí odpovídá zákonu a věci. Stěžovatel odkazuje se proto na jeho v podstatě správné odůvodnění a podotýká se na vývody stížnosti toto: Bydliště osoby jest tam, kde se usadila s prokazatelným nebo z okolností na jevo jdoucím úmyslem, trvale se tam zdržovati. Nerozhoduje proto, že má žalovaný u obchodního soudu v Brně zapsánu firmu se sídlem ve Svitavách, že tuto firmu oznámil dne 10. června 1919 ve Svitavách jako velkoobchod dřívím a že má ve Svitavách dům. Stěžovatel přehlíží, že firma jest pouze jménem, pod kterým obchodník v obchodě obchody uzavírá a jímž se podpisuje (čl. 15 obch. zák.), a že tyto okolnosti mohly by míti význam pro sudiště závodu (§ 87 j. n.), že však nejsou s to, založiti všeobecné sudiště dle §u 66 j. n., které by ovšem sudiště majetku (§u 99 j. n.) vylučovalo. Že žalovaná strana má v tuzemsku majetek, plyne již z vlastního jejího přednesu, neboť sama tvrdí v žalobní odpovědi a přednesla to také při ústním sporném jednání dne 1. února 1923, že jí žalující strana dluží 58249 Kč 72 h, tedy daleko více, než žalobou od ní žádá.

Citace:

čís. 2627. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 867-868.