Čís. 4465.

Otázka přípustnosti dovolání musí býti řešena z povinnosti úřední. Dovolání není (§ 502 odstavec čtvrtý c. ř. s.) přípustno, nevyslovil-li odvolací soud ve zrušovacím usnesení právního názoru, třebas příkazem k doplnění dal nepřímo na jevo, že nepokládá správným názor prvého soudu, neměl-li rozpor mez i prvním rozhodnutím prvého soudu a dalšími dvěma rozhodnutími prvého a druhého soudu vlivu na výsledek sporu.
(Rozh. ze dne 16. prosince 1924, R I 878/24).
Žalobu o náhradu škody 1593 Kč procesní soud prvé stolice zamítl pro nedostatek aktivního oprávnění ku sporu. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc, nevyhradiv pravomoci, prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl. Prvý soud po té žalobu opětně zamítl, neshledav zavinění žalovaného. Odvolací soud rozsudek potvrdil. Dovolání žalobcovo bylo prvým soudem odmítnuto jako nepřípustné, rekursním soudem uznáno přípustným. Nejvyšší soud obnovil odmítací usnesení prvého soudu.
Důvody:
Správně rozhodl a odůvodnil rekursní soud, že přípustnost dovolání dlužno posuzovati podle novely ze dne 8. června 1923 čís. 123 sb. z. a n., poněvadž jednání v první stolici bylo skončeno a rozsudek byl vydán po 1. červenci 1923, tedy již za platnosti novely. Mylným jest názor dovolacího rekursu, že rekursní soud neměl přihlížeti ku předpisu čtvrtého odstavce §u 502 c. ř. s., poněvadž žalobce sám se ho v rekursu nedovolával. Z §u 507 c. ř. s. plyne, že otázka přípustnosti dovolání musí býti řešena z úřední povinnosti, soudy nejsou tudíž při tomto řešení vázány ani návrhy stran ani rozhodnutím nižších stolic. Spíše by se dalo po stránce formální vytknouti, že rozhodnutí rekursního soudu ze dne 2. září 1924 nemělo býti žalované straně doručeno, a že jí mělo býti ponecháno na vůli, by případné námitky proti přípustnosti dovolání uplatnila podle §u 507 c. ř. s. bez ohledu na ono rozhodnutí v dovolací odpovědi. Ve věci samé nelze přisvědčiti názoru rekursního soudu, že dovolání jest přípustno podle čtvrtého odstavce §u 502 c. ř. s. Tento předpis ustanovuje odchylně od pravidla, že dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu jest nepřípustné, když sporný předmět, o němž rozhodoval odvolací soud, nepřesahoval na penězích nebo peněžité hodnotě 2000 Kč, že jest dovolání přece i v takovém případě přípustno, byl-li potvrzený rozsudek prvního soudu vydán po zrušení dřívějšího jeho rozsudku usnesením odvolacího soudu dle §§ 496 čís. 2 a 3 pak 499 c. ř. s., a toto usnesení nemohlo býti dle §u 519 čís. 3 c. ř. s. vzato rekursem v odpor. Tato odchylka jest jen zdánlivou výjimkou z pravidla, ve skutečnosti jest jenom důsledným jeho provedením. Zřejmým smyslem obou předpisů jest, by bylo připuštěno dovolání sice jenom, když první a odvolací soud rozhodly různě, ale pak aby by lo připuštěno vždy, totiž nejen, když rozhodnutí prvního a odvolacího soudu následují bezprostředně za sebou, nýbrž i tehdy, když byl první rozsudek prvního soudu, vydaný na základě vlastního, samostatného právního nazírání, odvolacím soudem následkem odchylného právního posouzení zrušen, a první soud byl při novém rozhodování vázán dle §u 499 odstavec druhý c. ř. s. právním názorem odvolacího soudu. Proti nazírání prvního soudu, jež došlo výrazu v prvém, zrušeném rozsudku, stojí jiné, odchylné nazírání odvolacího soudu, došedší výrazu v obou dalších rozsudcích. I při takovém rozporu má býti dovolání přípustným, a má jím býti nahražena újma způsobená podlehnuvší straně tím, že si nemohla stěžovati proti dřívějšímu, zrušovacímu rozhodnutí odvolacího soudu. V tomto případě nevyslovil odvolací soud ve zrušovacím usnesení ze dne 31. října 1922 žádného právního názoru, naopak prohlásil výslovně, že právní spornou otázku prozatím řešiti nebude. První soud nebyl při novému rozhodování vázán právním názorem odvolacího soudu a mohl se při novém rozhodnutí říditi jen svým vlastním, samostatným právním přesvědčením. Není tu vnitřního důvodu pro přípustnost dovolání, pročež bylo prvním soudem právem odmítnuto. Než i kdyby se pokládalo za to, že odvolací soud příkazem doplniti řízení, dal nepřímo na jevo, že nepokládá názor, vyslovený prvním soudcem ve zrušeném rozsudku o nedostatku pasivní legitimace žalovaného, za správný, a že následkem toho nebylo nové rozhodnutí prvního soudu již zcela samostatným, na názoru odvolacího soudu nezávislým, přece musí býti dovolání odmítnuto, poněvadž rozpor mezi prvním rozhodnutím prvního soudu a dalšími dvěma rozsudky neměl na výsledek sporu žádného vlivu. Ať byla žaloba zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného, jak první soud po prvé uznal, nebo pro nedostatek zavinění, jak uznaly oba další rozsudky, vždy bylo rozhodnuto stejně, a proto není dovolání přípustno.

Citace:

č. 4465. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 766-767.