Čís. 9136.

Odvolání propuštění ze služby zaměstnavatelem nemá bez zaměstnancova souhlasu účinku.
Domovník, jenž byl přijat bez ujednání výpovědi na celou sezonu, má při bezdůvodném předčasném propuštění nárok na mzdu a na jiné služební požitky, jež by mu příslušely a jež by byl měl do ukončení sezony, musí si však, byla-li doba od propuštění do ukončení sezony delší než tři měsíce, dáti odpočítati to, co po uplynutí oněch tří měsíců vydělal jsa jinak zaměstnán. Určiti onen výdělek může soud podle § 273 c. ř. s.
Předpis § 1154 b) obč. zák. se nevztahuje na zaměstnance, konajícího vojenské cvičení.
(Rozh. ze dne 29. srpna 1929, Rv I 77/29.)
Oba nižší soudy přiznaly žalobci proti žalované, protože ho bezdůvodně propustila z domovnicke služby, k níž ho sjednala na lázeňskou sezonu 1927, nárok na mzdu a na jiné se službou domovnickou spojené požitky za dobu od propuštění, 12. dubna 1927, do ukončení sezony, dne 30. září 1927, ale, kdežto prvý soud přiznal žalobci mzdu a požitky za celou uvedenou dobu bez srážky ve výši 5870 Kč, odpočítal odvolací soud žalobci 308 Kč, jež si žalobce jinde po třech měsících po propuštění vydělal, a odpočítal 520 Kč 50 h vypadající ze mzdy a z požitků na dobu dvou týdnů ze tří, které žalobce strávil na vojenském cvičení. Tímto rozsudkem mněly se býti stiženy obě strany. Žalovaná proto, že byly žalobci vůbec přisouzeny nárok na mzdu a na jiné požitky, pokud se týče proto, že byl žalobci řečený nárok přiznán za dobu delší 14 dnů, totiž dobu výpovědní, a posléze i proto, že odpočítaná částka výdělku 308 Kč nebyla prý náležitě zjištěna a že z vojenského cvičení byly odpočítány pouze dva týdny místo celých tří týdnů, co vojenské cvičení žalobcovo trvalo. Žalobce cítil se pak stiženým proto, že mu bylo oněch 308 Kč a 520 Kč 50 h z přisouzených prvním soudem 5870 Kč odpočteno.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání žalované potud, že ji uznal povinnou zaplatiti žalobci jen 4781 Kč; žalobcovo dovolání poukázal na toto rozhodnutí.
Důvody:
Podle zjištění nižších soudů žalovaná, ačkoli přijala žalobce bez výhrady, že zřízena bude písemná smlouva, po případě, že žalobce podepíše služební podmínky, prohlásila žalobci krátce po nastoupení služby dne 12. dubna 1927, když odepřel podepsati předložené mu služební podmínky, že může jíti kam chce, že nesmí dále pracovati. Na to, jak soudy zjistily, žalobce od žalované odešel. V řečeném prohlášení správně nižší soudy shledaly propuštění žalobce. Tvrdí-li žalovaná, že žalobce oním prohlášením nebyl propuštěn, ježto prý ihned dodala, aby jí žalobce písemnost se služebními podmínkami vrátil а k soudu nechodil a že ho potom volala k obědu, jest proti tomu uvésti jednak, že odvolání propuštění v uvedeném dodatku jasně spatřovati nelze a že odvolání po nastalém již propuštění nemá bez souhlasu druhé strany účinku. Byv bezdůvodně propuštěn má žalobce nárok na mzdu a na jiné služební požitky, které mu příslušely a jež by byl měl do ukončení služebního poměru, tedy, an byl přijat bez ujednání výpovědi na celou sezonu 1927, do ukončení sezony, do 30. září 1927. Nárok tento mu patří podle zásady § 84 živn. ř., a protože tento § jedná o propuštění, kde platila čtrnáctidenní výpověď, kdežto v žalobcově případě toho není, podle ustanovení § 1162 b) obč. zák., který podle § 72 živn. ř. nastupuje, není-li zvláštního předpisu v živnostenském řádu. Názor žalované, že žalobce má nárok na mzdu a na požitky nejvýše za dobu 14 dnů, jakožto dobu výpovědní (§ 84 živn. ř.), po případě za dobu tří měsíců, to jest za dobu výpovědní podle zákona o domovnících čís. 82/1920, sb. z. a n., není správný. Služební poměr žalobcův ujednán byl bez výpovědi na celou sezonu, na určitou dobu, a počítati s výpovědí není tedy na místě (§ 1158 obč. zák.). Ježto však doba od propuštění žalobce do ukončení sezony byla delší než tři měsíce, nemá žalobce po uplynutí tří měsíců od propuštění nárok na plnou mzdu a na požitky, nýbrž si musí po třech měsících dáti odpočítati to, co, jsa jinde zaměstnán, po uvedeném čase vydělal (§ 1162 b) obč. zák.). Odvolací soud právem odpočítal dotyčný výdělek. Výtka, že odpočítáno bylo 308 Kč, aniž bylo přesně zjištěno, co žalobce za odpočítávaných 22 dní vydělal, není oprávněna. Určití onen výdělek bez zevrubného šetření byl odvolací soud oprávněn podle § 273 c. ř. s. a nepochybil, vzav průměr z výdělku zjištěného od 28. května do 30. září 1927 ve výši 1071 Kč 60 h. Pokud tedy dovolání žalované směřuje proti tomu, že žalobci byl nárok na mzdu a na další služební požitky přiznán a že přiznán mu byl za dobu trvání lázeňské sezony, jakož i že odpočteno bylo žalobci na získaném jinde výdělku jen 308 Kč, jest dovolání neopodstatněno. Nelze však upříti dovolání oprávnění, pokud vytýká (§ 503 čís. 4 c. ř. s.), že ze tří týdnů vojenského cvičení byly z náhrady žalobci připadající odpočítány jen dva. Odvolací soud přiznal žalobci nárok na mzdu a na jiné požitky za jeden týden vojenského cvičení a odpočítal další dva týdny cvičení na základě ustanovení § 1154 b) první odstavec obč. zák., podle něhož přísluší zaměstnanci mzda za jeden týden, nemůže-li z důležité příčiny službu nebo práci vykonávati. Než nejvyšší soud v rozhodnutí sb. n. s. čís. 5729 zevrubně dovodil, že toto ustanovení § 1154 b) obč. zák. se na zaměstnance, odbývajícího si vojenské cvičení, nevztahuje a že mzda a případné služební požitky zaměstnanci po dobu vojenského cvičení nepřísluší, jest proto přisvědčiti dovolání, že žalobci bylo sraziti nikoli za dva nýbrž za tři týdny, co byl na vojenském výcviku, tedy nikoli 520 Kč 50 h, nýbrž 780 Kč 75 h. Bylo tedy celkem žalobci přisouditi 4751 Kč 25 h. Z toho, co dosud uvedeno, plyne neopodstatněnost dovolání žalobce, opřeného o dovolací důvod čís. 4 § 503 c. ř. s., v němž si jest stěžováno na to, že žalobci bylo vůbec něco odpočítáno, totiž že mu odpočítáno na výdělku jinde získaném 308 Kč a za 14 dní vojenského cvičení 520 Kč 50 h.

Citace:

č. 9136. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 165-167.