NPD documents search: Boh. adm., 15 (1933), sv. 2

Čís. 2419.

Poměr číšníka na provisi jest posuzovati dle ustanovení o smlouvě služební, pokud se týče zmocňovací, a nelze použíti na poměr jeho k hostinskému ohledně vadného zboží, jež dáno mu do prodeje, předpisů
o správě.
(Rozh. ze dne 21. března 1923, Rv II 217/22.)
Žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána jako číšnice na účet s provisí z prodaných nápojů a měla povinnost pivo, jí žalovaným k výčepu
přidělené, za určitou předem stanovenou cenu čepovati. Ze zásilky piva
z 30. června přidělil jí žalovaný 16 hl k výčepu. Žalobkyně upozornila
ho, že 16 hl je pro ni mnoho, načež jí žalovaný 8 lil odebral a při tom
jí říkal, že pivo je 7%, načež žalobkyně z toho piva 4 hl prodala a 4 hl
se zkazily. Když žalobkyně poslední 2 sudy piva asi po 10 dnech po dojití načepovala, bylo pivo zkažené, nač žalovaného upozornila, týž jí
však přikázal, by pivo čepovala. Při vyúčtování za toto pivo jí žalovaný celých 16 hl dal do účtu, žalobkyně mu vyčepované pivo (4 hl)
zaplatila a žalovaný jí za pivo nevyčepované a zkažené připsal 1000 K
k tíži, které jí pak při konečném súčtováni srazil. Žalobu o zaplacení
1000 Kč procesní soud prvé stolice zamítl, odvolací soud jí vyhověl. Důvody: Odvolací soud vychází z právního názoru, že žalobkyně nestala se vlastnící piva do sklepa uloženého а k výčepu pro ni určeného, čemuž nejlépe nasvědčuje, že když půl vagonu
piva bylo složeno do sklepa, jí určité sudy odevzdány nebyly, takže
zůstal vlastníkem piva žalovaný. Jeho jako vlastníka stihá důsledkem
toho nebezpečí zkázy. Vezme-li se pak v úvahu, že žalovaný říkal žalobkyni, že pivo je 7%, takže mohla za to míti, že pivo může delší dobu
zůstati ležeti a že na to upozornila, že příděl 16 hl je pro ni mnoho, že
upozorňovala na špatnou jakost piva a vezme-li se konečně v úvahu
výpověď svědků, nelze za to míti, že žalobkyně nesla na zkáze piva
vinu. To však má za následek, že žalovaný nebyl oprávněn žalobkyni
při súčtování za zkažené pivo 1000 Kč sraziti a jest proto její nárok
žalobní ospravedlněný.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Duvody:
Vadnost řízeni, rozpor rozsudku se spisy a nesprávné právní posouzení věci (§ 503 čís. 2, 3 a 4 c. ř. s.) jsou vytýkány neprávem. Není správné, protože se nesrovnává se smlouvou ze dne 27. května 1920, stanovisko žalovaného, že žalobkyně, jsouc v jeho hostinci číšnicí na účet, byla k němu v poměru obdobném poměru pachtovnímu a že v důsledku toho zboží, které jí žalovaný do hostince přiděloval, za úplatu přecházelo do jejího vlastnictví a že, bylo-li zboží vadné, bylo na žalobkyni, ačli neměla nárok z duvodů vadnosti zboží ztratiti, by vadnost
zboží zavčas dle §u 933 obč. zák. uplatňovala, pročež v tomto případě,
ježto vadnost piva žalobkyně až po 6 měsících k platnosti přivádí, žalobní nárok je zaniklý. Tento názor nesrovnává se se smlouvou ze dne
27. května 1920, protože dle této smlouvy byla žalobkyně u žalovaného
číšnicí za provisi a byla, jak se výslovně ve smlouvě praví, ve
službách žalovaného. Poměr žalobkyně k žalovanému byl
tudíž poměrem námezdním dle §u 1151 obč. zák., pokud se týče poměrem zmocněnce dle §u 1002 a násl. obč. zák. Proto, jak správně praví
napadený rozsudek, zboží žalobkyni do hostince přidělované nepřecházelo do vlastnictví žalobkyně, neboť jí úplatně žalovaným přenecháno
nebylo, a proto v případě vadnosti zboží nemělo místa ustanovení §u 922
a násl. obč. zák. o správě. V důsledků toho nelze žalobní nárok pokládati za zaniklý, protože ve lhutě v §u 933 obč. zák. nebyl uplatňován.
Na uvedené právní povaze poměru žalobkyně k žalovanému a tím
i právní povaze žalobního nároku ničeho nemění okolnost, že si žalovaný zapisoval zboží, žalobkyni přidělené, jako zboží od ní odebrané,
a podle toho pak že se žalobkyni účtoval, neboť tento způsob přehledu
o zboží přiděleném a způsob, kterým vypočítávána byla provise žalobkyně, ničeho neměnil na smlouvě ze dne 27. května 1920 a poměru,
v jakém dle této smlouvy strany k sobě byly. Žalobkyně jako zaměstnanec u žalovaného, pověřená jen odbytem přiděleného jí zboží a přijímáním útržku za ně, měla, když ve smlouvě nic bližšího o tom ustanoveno nebylo, ohledně zboží vůči žalovanému jako svému zaměstnavateli toliko povinnost §u 1009 obč. zák., měla tedy se zbožím pečlivě a poctivě hospodařiti. Žalovaný mohl zatížiti žalobkyni u zboží, pro
vadnost v hostinci nespotřebovaného, v tomto případě u 4 hl piva,
cenou tohoto zboží, kdyby bylo prokázáno, že žalobkyně na zkažení
zboží nese vinu, protože je řádně neopatrovala, zavčas, pokud šlo o pivo,
je nečepovala a pod. Než v tomto ohledu nedospěl odvolací soud k přesvědčení, že takováto vina jest žalobkyni prokázána. Naopak vzal za
prokázáno, že žalobkyně, když shledala, že pivo je zkažené, to žalovanému ohlásila, a co se týče viny žalobkyně na zkažení piva, tuto
vinu vyloučil. V důsledku toho nikoli neprávem dospěl odvolací soud
k názoru, že žalovaný bezdůvodně srazil žalobkyni částku připadající
za 4 hl piva a že je proto (§ 1437 obč. zák.) povinen částku tu v obmezené výši 1000 Kč vrátiti.

Citace:

Č. 10805. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 15/2, s. 489-491.