Čís. 8964.

Soudní smír, jímž se dlužník zavázal, že zaplatí věřiteli do určitého dne ujednanou jistinu s úroky a »útraty, jak budou soudem stanoveny«, jest po dni, do něhož bylo plniti, vykonatelný i co do útrat, třebas soudní usnesení, upravující před oním dnem jich výši, nebylo ještě dlužníku do dne exekučního návrhu doručeno.
(Rozh. ze dne 15. května 1929, R II 175/29.)
Soudním smírem ze dne 7. listopadu 1928 zavázal se dlužník zaplatiti vymáhajícímu věřiteli do 8. prosince 1928 2390 Kč a útraty, jak budou soudem stanoveny. Útraty byly usnesením ze dne 14. listopadu 1928 stanoveny 600 Kč. Toto usnesení bylo dlužníku doručeno dne 29. prosince 1928. Dne 15. prosince 1928 navrhl vymáhající věřitel povolení exekuce ku vydobytí útrat 600 Kč. Soud prvé stolice exekuci povolil, rekursní soud exekuční návrh zamítl. Důvody: Usnesení ze dne 14. listopadu 1928 bylo povinnému doručeno dne 29. prosince 1928, tedy teprve po podání exekučního návrhu ze dne 15. prosince 1928. Ježto povinný svému závazku k zaplacení útrat v době podání exekučního návrhu dostáti nemohl, ježto mu usnesení o stanovení útrat ještě doručeno nebylo, je zřejmo, že navržená exekuce k vydobytí útratové pohledávky byla povolena neprávem.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Exekučním titulem jest soudní smír ze dne 7. listopadu 1928, podle něhož se dlužník zavázal, že zaplatí věřiteli do 8. prosince 1928 ujednanou jistinu s úroky a »útraty, jak budou soudem stanoveny«. Ve smíru byl přesně určen čas dlužného plnění, ale nikoli jeho úplný objem, který co do útrat měl býti určen soudem, takže soudní výrok měl v tom směru doplniti smluvní vůlí stran. Podle spisů upravil soud skutečně útraty již dne 14. listopadu 1928, ale nedoručil usnesení o tom právě advokátovi dlužníkovu, jemuž bylo dotyčné usnesení doručeno až dne 29. prosince 1928, t. j. teprve po povolené exekuci ze dne 18. prosince 1928. Z jakého důvodu se tak opožděně stalo, není ze spisů vidno. V tomto případě nelze použíti procesního předpisu § 426 odstavec druhý — Čís. 8964 —
672
a třetí с. ř. s., podle něhož usnesení se stává účinným proti nepřítomné straně teprve doručením, neboť tak by tomu bylo jen tehdy, kdyby byla určena lhůta k plnění podle toho, kdy bude usnesení o úpravě útrat doručeno. Nelze tu použíti ani předpisu § 53 druhý odstavec c. ř. s., podle něhož může býti při usnesení, v němž jest vyřčen závazek k náhradě nákladů, vyměření nákladů vyhrazeno písemnému vyhotovení, neboť v souzeném případě nevyřklo soudní usnesení závazek k náhradě útrat, nýbrž upravilo jen jejich výši, kdežto závazek sám byl založen na smlouvě. Měla se tedy věc tak, že, když se blížil přesně určený den plnění — na němž soudním usnesením nic nemohlo býti měněno — neznal dlužník ještě výši útrat. Ale pak bylo na něm, by se o tom u soudu přesvědčil. Úprava útrat stala se soudem, jak již řečeno, dne 14. listopadu 1928 a tím dnem byla smlouva stran výrokem soudu co do výše útrat doplněna a tím dnem byl také přesně určen objem závazku dlužníkova. V tomto případě netřeba řešiti otázku, co by bylo právem, kdyby soud byl ani do dne plnění výši útrat neupravil. Podle toho, co vyloženo, byly v době podání exekučního návrhu dne 15. prosince 1928 jednak ze smíru, jednak z usnesení jej doplňujícího zřejmý jak objem závazku, tak i čas plnění, který již uplynul, takže tu byly všechny předpoklady § 7 prvý odstavec ex. ř. pro povolení exekuce. Vždyť povinný nezaplatil do ujednané lhůty ani částky, které dobře znal.

Citace:

č. 8964. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 11/1, s. 695-696.