NPD documents search: Všehrd, 7 (1926) - Bedřich Mendl: Z hospodářských dějin středověké Prahy

Univ. prof. dr. Karel Pribram. Ženeva:
Sociální filosofie mírové smlouvy.

(Z rukopisu přeložil Aug. Žalud.)
S ideově dějinného hlediska je Mezinárodní organisace práce snad mnohem zajímavějším zjevem než sám Svaz národů, jehož jest integrující součástí přese všechnu samostatnost, jež jí byla přiznána. Podkladem Svazu národů jest myšlenka spojiti státy v organisaci, která by trvale zabezpečovala mír mezi národy a zabraňovala krvavým konfliktům. Jeho nejdůležitější úlohou tedy je, umožňovati vyrovnávání sporů mezi jednotlivými státy řádným smírčím řízením. Tato myšlenka byla projednávána v nejrůznějších formách, při čemž v návrzích, jež se snažily ji uskutečniti, nabývaly vrchu tu tendence kosmopolitické, snažící se vytvořiti nadestátní orgán, tu představy ryze mezinárodní, dbající samostatnosti států, vzájemně se stýkajících. Vytvořením Svazu národů, k němuž byl dán základ mírovou smlouvou, zvítězil směr druhý. Než ať jakkoli různotvárné problémy pro pěstitele mezinárodního práva vznikají ze Svazu národů, jeho statutu a působnosti, posuzováno s ideově dějinného hlediska je tu málo podnětu k překvapení.
V této konstrukci jsou přijímány státy jako individua, z nichž každé —, jak to odpovídá zásadě rovnosti, tkvící v demokratickém nazírání, — je nadáno stejným právem bez ohledu na různosti, jimiž se navzájem skutečně rozlišují svojí politickou, hospodářskou a vojenskou silou. Jenom v radě zabezpečily si předem velmoci před-
110 nostní postavení. Suverenita jednotlivých států je zabezpečena až po krajní mez; neboť pro všechna usnesení, která se neomezují na věci ryze formální, požaduje se ve shromáždění Svazu národů jednomyslnost, tak že žádný stát nemůže býti proti své vůli donucen k nějakému jednání nebo strpění. Jinými slovy každý rozhodný krok Svazu národů vyžaduje formálně kontraktu, výslovného ujednání všech států, na věci zúčastněných.
Proti tomu otázky, které přicházely v úvahu při budování mezinárodní organisace práce, byly toho druhu a v mnohém směru tak nové a dotud neřešené, že nezdálo se možno, užíti tu jednoduchého schematu. Po prvé uznávalo se tu v ústavní listině — a ke všemu v listině mezinárodní —, že mimo vertikální učlenění lidstva podle států, existuje i učlenění jiné, horizontální, podle tříd: zaměstnavatelů a zaměstnanců. Konstatuje se tu, že světový mír jest ohrožován nejen politickými zájmovými konflikty národů (států) mezi sebou, nýbrž i tím, že národové ve svém vnitřním životě jsou rozpoltěni rozpory hospodářského rázu. V konstrukci mezinárodní organisace práce musí proto býti demokratická zásada, podle níž je každý stát zásadně rovnoprávnou jednotkou, spojena s myšlenkou, upomínající na myšlenkový svět stavovského režimu, — s myšlenkou seskupení lidí podle jejich povolání. Sociální otázka nastupuje na místo otázky náboženské, která hrála tak velkou úlohu v mírových smlouvách dřívějších dob, kdežto v mírové smlouvě versailleské jest o ní sotva zmínky. Jest úkolem organisace práce, aby oslabovala nebezpečí, jež vznikají ze sociálních rozporů, aby zabránila tomu, by sociální moment nabyl převahy nad politickým a aby se nestal nebezpečím pro světový mír. Tomu úkolu má nově utvořená organisace dostáti tím, že bude působiti, aby byly uskutečňovány ideály sociální spravedlnosti.
Zde nacházíme podnět k zajímavému zkoumání ve dvojím směru: jak je pojímati úlohu mezinárodní organisace práce a jaké sociálně filosofické myšlenky působily při její formulaci? A dále: jak byla úkolům těm přizpůsobena konstrukce uvedené organisace a jaké sociálně filosofické myšlenky měly rozhodný vliv na tuto konstrukci? Ačkoli na prvý pohled zdá se tato otázka abstraktní a ryze akademická, přece není zajímava jen a jen theoreticky; bude asi možno připojiti k jejímu řešení mnohá praktická pozorování a zjištění.
Poněvadž mírová smlouva v úvodní kapitole k XIII. části klade za úkol mezinárodní organisaci práce, založiti světový mír na sociální spravedlnosti (justice social, social justice), je třeba nejprve zkoumati, co je tu rozuměti sociální spravedlností. Toto zkoumání je možno říditi dvojím směrem: co je podstatou a co jest obsahem sociální spravedlnosti. O její podstatě mírová smlouva zcela přirozeně nepraví ničeho; zato bychom se nadáli, že v jejích ustanoveních nalezneme aspoň zmínku o obsahu sociální spravedlnosti.
Vzpomeneme-li výrazu »contrat social«, mohli bychom býti svedeni spojením slov »sociální spravedlnost« k domněnce, jakoby šlo o všechny požadavky a zásady, jimž vůbec musí vyhovovati společenský život, má-li býti považován za spravedlivě uspořádaný. Tu šlo by při sociální spravedlnosti vůbec o všechny vztahy mezi lidmi. Tato perspektiva, podle níž by mocný svaz národů mohl
111 kdysi závazně stanoviti v nějakém světovém zákoníku základní zásady pro politický a občanský, pro veřejný i soukromý život, mohla by se leckomu zdáti vábivá. Leč již souvislost, v které se užívá výrazu sociální spravedlnost v úvodní větě XIII. části, vylučuje podobný dalekosáhlý výklad. Mimo to snad možno uvésti, že slovo »sociální« od doby, kdy se po prvé stalo politickým heslem, doznalo zřejmě patrnou změnu svého významu, jejž lze především vysvětliti z užívání toho slova ve vzájemném boji různých ideových směrů. Především v druhé polovici XIX. stol. nabylo slovo to významu, zahroceného po výtce proti politice, hlásané liberalismem: sociální otázka, sociální politika, sociální zákonodárství a sociální správa, sociální reforma a socialismus — a tak také výraz »sociální spravedlnost« — to jsou vesměs slova, ozývající se z tábora, šikujícího se politicky proti liberalismu.
Již velcí učitelé, klasikové národního hospodářství, poznali, že v lidské společnosti jsou různé vrstvy, které se navzájem nerozlišují svým právním postavením, jak tomu bylo u patriciů a plebejů, u svobodných a otroků ve starověku, nebo mezi jednotlivými stavy ve středověku, nýbrž rozlišují se navzájem svým podílem na výrobních prostředcích. Sami stoupenci liberalismu nepopírali, že z těchto rozdílů mohou vzejíti hluboké zájmové rozpory mezi třídami obyvatelstva. Ale prohlašovali za beznadějný jakýkoli pokus překlenouti tyto rozpory, neboť jde tu podle nich o důsledky nezměnitelných přírodních zákonů, jejíchž účinnost nemůže býti dotčena lidskými zásahy.
Zde je bod, na němž nasadili páku odpůrci liberalismu, když s postupujícím vývojem kapitalistického hospodářství tyto zájmové rozpory stávaly se denně patrnější a dělnictvo si je uvědomovalo tak, že hrozily porušiti sociální mír. Jménem sociální spravedlnosti bylo tu požadováno zasahování státu a tím byl vytvářen pojem spravedlnosti, který nemá na zřeteli vzájemné vztahy isolovaných jednotlivců ani vztahy jednotlivců k organisovaným svazům (státům, církvím ap.), nýbrž hledí k rozčlenění společnosti ve třídy podle vlastnických zájmů.
Jako každý pojem spravedlnosti, tak i její pojem takto formulovaný zakládá se na víře v možnost ideálního řádu lidské společnosti a na víře, že lidský rozum dovede způsobem obecně uznávaným stanoviti zásady tohoto řádu. Není-li to možno, pak lze upravovati vztahy mezi lidmi pouze mocí nebo způsobem a směrem, daným nezbytností, působící silou přírodního zákona. Pokus dokázati existenci podobných přírodních zákonů, určujících společenský (sociální) život lidstva, učinil— jak známo — t. zv. vědecký socialism, marxism; proto je mu také cizí myšlenka sociální spravedlnosti. A tak staví se mírová smlouva svým uznáním myšlenky sociální spravedlnosti spolu také proti sociální theorii marxismu a proti třídnímu boji, jím hlásanému. Ačkoli zásady této spravedlnosti musí býti vyvozovány z obecného rozumového poznání jakožto z jedině možného pramene a jsou tedy stejného původu jako t. zv. přirozená práva, přece se liší od těchto tím, že přirozená práva týkají se individua v předspolečenském (prvotním) stavu a osobují si obecnou platnost pro všechny doby a všechny národy. Proti tomu idea sociální spravedlnosti, plod to pozdější epochy lidského myšlení,
112 vznikla zřejmě pod vlivem myšlenky vývojové. Idea ta chce platit pouze pro společenský život, pro vzájemný poměr společenských tříd a nechce působiti na práva jednotlivcova uvnitř společnosti. Nechce také stanoviti zásady, jež by platily pro všechny doby a všude, nýbrž hledí především jen k současnému životu v průmyslových státech а k jeho uspořádání, podmíněnému kapitalistickou organisací výroby. A tak obsah sociální spravedlnosti podléhá dvojí změně: je závislý na lidském poznání, jež je schopno vývoje, a je závislý na hospodářských a sociálních poměrech. Pojem sociální spravedlnosti, jak ho užívá mírová smlouva, je tedy velmi relativní. Podkladem světového míru nemá tedy býti sociální spravedlnost jako absolutní, nezměnitelný a nedosažitelný ideál, nýbrž ona míra sociální spravedlnosti, která — dostupná lidskému poznání v daném čase — dá se podle obecného názoru doby uskutečniti.
V tomto smyslu je rozuměti zásadám, jimiž mírová smlouva v čl. 427 charakterisuje obsah sociální spravedlnosti; neboť úvodní věty části XIII., kde bychom nejspíše hledali vymezení obsahu sociální spravedlnosti, podávají pouze nevalně soustavný přehled některých nejdůležitějších sociálně politických požadavků.
Je zvláště charakteristické pro názor původců mírové smlouvy, že předem prohlásili za nedosažitelnou obecnou, absolutní rovnost pracovních podmínek v různých zemích pro různost poměrů klimatických, pro různost tradice a hospodářské účelnosti, ale že současně vyhlásili jako všeobecně platnou zásadu, která nese zjevné stopy vzniku z boje proti liberalismu: že práce nesmí se považovati za pouhé zboží, za předmět obchodu. Žádné jiné učení nežli doktrína extrémního hospodářského liberalismu nikdy nehájilo názoru, že cena práce, mzda, řídí se stejnými hospodářskými zákony jako cena kteréhokoli jiného zboží, a že proto tedy musí vládnouti stejná volnost v konkurenčním zápase na pracovním trhu, jaká panuje na kterémkoli trhu na zboží. Toto naprosté postavení práce na roveň jinému zboží nebo předmětu obchodu dochází odmítnutí a tím zamítá se i názor, posuzující lidskou práci výhradně jako element produkce. Tento princip, po výtce negativní, je zde označován jako vůdčí zásada sociální spravedlnosti.
Je nepochybně zřejmo, že toto určení základního východiska pro stanovení obsahu sociální spravedlnosti je velmi skoupé; vysvětluje se to tím, že naše doba postrádá tvůrčí sociální filosofie, kterou by mohla postaviti proti více jen negativní filosofii liberalismu a při tom vyhnouti se ideovým pochodům socialismu. Celé dějiny sociální politiky jsou dokladem toho, že nám schází jednotný konstruktivní světový názor, z něhož by bylo možno logicky vyvoditi sociálně politické požadavky. Nic nedokazuje to lépe, nežli skutečnost, že se vždy znovu dovedli sjednotiti na společném sociálně politickém programu stoupenci nejrůznějších politických a filosofických směrů, pokud jen se shodovali ve svém odporu k extrémním požadavkům liberalismu.
Ale z oné po výtce negativní zásady vyvozuje čl. 427 řadu požadavků, způsobilých pojem sociální spravedlnosti naplniti positivním obsahem, i když musíme konstatovati, že mírová smlouva naprosto si nevšímá otázky organisace výroby statků, jež je základním problémem konstruktivní sociální filosofie.
113 Na této organisaci nemá se nic měniti; má se pouze při posuzování práce — a to jest obsah positivních požadavků sociální spravedlnosti, jež nejdříve mají býti uskutečněny, — stále dbáti toho, že práce těsně souvisí s člověkem, který ji koná, a že tedy podmínky, za nichž je práce vykonávána, mají hluboký zdravotní (tělesný), duševní i mravní vliv na blaho i utrpení pracovníkovo; že pracovní síla, která je pramenem práce, musí býti obnovována a že každé poškození pracovníka ohrožuje i tuto obnovu. Na tom se zakládají známé a často již projednávané požadavky zvláštní ochrany žen, mladistvých a dětí, ochrany bezpečnosti a zdraví dělníkova od nebezpečí, jež mu hrozí v podniku, požadavek osmihodinového pracovního dne nebo čtyřiceti osmihodinového týdne a požadavek nedělního klidu. V této souvislosti je také pojímati zabezpečení dělníkovo proti hospodářským následkům ztráty výdělku pro úraz, nemoc, invaliditu, stáří a nezaviněnou nezaměstnanost, jak se o tom zmiňuje úvodní kapitola části XIII.
Mnohem obtížnější než tyto problémy, které — rozvětveny ovšem v přečetné jednotlivé otázky — docházejí tu většího, tu menšího uznání v sociální politice, a tak se stávají zralými k jednotnému mezinárodnímu řešení, jsou jiné dvě skupiny úkolů sociální politiky, které rovněž logicky naprosto správně se vyvozují z nejvyšší zásady sociální spravedlnosti: jsou to skupina, týkající se tvoření mzdy a skupina dotýkající se svrchu zmíněného problému organisace výroby aspoň po jeho negativní stránce, t. j. zábraně nezaměstnanosti. Vyslovuje-li mírová smlouva jako druhou vůdčí myšlenku zásadu koaliční svobody, omezenou ovšem tím, že účel asociace musí býti dovolen platnými zákony, jde jí pravděpodobně o zabezpečení této svobody především pro boj o lepší mzdové a pracovní podmínky. A z tohoto zásadního uznání koaličního práva lze snad i vyvozovati, že ve smyslu sociální spravedlnosti, jak jí rozumí mírová smlouva, nemá býti mzda vůbec určována dohodou mezi jednotlivým zaměstnavatelem a zaměstnancem, nýbrž zásadně a vždy, pouze dohodami kolektivními.
Teprve takto zdá se býti splněna ona vůdčí myšlenka sociální spravedlnosti, podle níž nemá býti práce pojímána pouze jako předmět obchodu. Teprve takto cena jednotlivého pracovního výkonu neurčuje se volně na pracovním trhu, nýbrž při jejím tvoření — při mzdě — hledí se k celé sumě práce, požadované podnikateli, při čemž je vyloučena individuelní soutěž dělníků mezi sebou. Proto těžisko požadavku sociální spravedlnosti přesunuje se na kolektivní smlouvu a na odborové organisace, které ji umožňují. Současně pak, poněvadž sociální spravedlnost má zabezpečiti sociální mír, vynořuje se velká otázka, zda je možno upraviti kolektivním způsobem pracovní podmínky tak, abychom se vyhnuli při tom sociálním bojům. To je nejdůležitější problém příštího sociálního zákonodárství, které sice nepřekoná třídní boj, ale zabezpečí všechny podmínky k tomu, aby spory z něho vyplývající byly řešeny smírnou cestou.
Ale i za předpokladu, že stanovení mezd bude se díti vždy kolektivní dohodou, zůstává otázka, které zásady budou rozhodovati při tvoření mzdy. Vyskytuje se tu dvojí naprosto odlišné měřítko: Mzda podle výkonnosti odpovídá úplně zásadám kapitalistického hospodářství a dnes všude převahuje. Mzda je tu odstupňována podle
114 pracovního výkonu, při čemž ovšem spolurozhodují o její výši i tradice, historické momenty, stav pracovního trhu a p. Opačný princip — mzda rodinná a mzda sociální, jež v našich dnech nachází své přívržence ve Spoj. státech severoamerických, v Anglii, ve Francii a v Belgii — hledí při stanovení výše mzdy i ke konkrétním existenčním potřebám jednotlivého dělníka, především k velikosti jeho rodiny. Která z obou uvedených mzdových soustav odpovídá požadavku sociální spravedlnosti? Na otázku tu mírová smlouva nedává jasné odpovědi. V zásadách, jež formuluje, naráží nepřímo na obojí řešení: Jednak prohlašuje, že dělník má dostati takovou mzdu, která by mu umožňovala dosáhnouti životní míry, obvyklé v jeho zemi. Kdyby měla býti tato myšlenka uskutečněna, musil by dělník s rodinou, požehnanou dětmi, dostávati vyšší mzdu než dělník svobodný nebo bezdětný. Jednak však mírová smlouva požaduje, aby za stejnou práci — bez ohledu na rozdíl pohlaví — byla placena stejná mzda; tento požadavek je však jenom zvláštním případem aplikace soustavy mzdy podle výkonnosti. Netřeba připomínati, že konsekventní provedení myšlenky sociální mzdy nezbytně by přivodilo hluboké změny v dosavadní mzdové soustavě.
Již tyto otázky ukazují, jak je těsná souvislost mezi sociálně politickými požadavky a mezi obecnými, organisačními problémy hospodářskými. To jest ještě zřejmější, přihlédneme-li k oné druhé skupině problémů, kterou mírová smlouva označuje slovy: zábrana nezaměstnanosti. Jest jasno, že zařízení zprostředkovatelen práce, i když prokazuje národnímu hospodářství služby sebe cennější, přece může na pracovním trhu způsobovati pouze místní vyrovnání mezi volnými místy a pohotovými pracovními silami. Také podpory nezaměstnaným nejsou žádným opatřením na zábranu nezaměstnanosti. I když nehledíme k mimořádným případům dlouhotrvající nezaměstnanosti širokých vrstev dělnictva, jaké jsme viděli v poslední době ve Velké Britanii a v republice Rakouské jako následek zcela zvláštních hospodářských a politických poměrů, přece nalézáme všude a vždy se opakující nezaměstnanost sezónní a nezaměstnanost, pravidelně doprovázející hospodářské krise. Zde je mez, na které se stýkají otázky ochrany dělnictva a sociální politiky v užším smyslu s velkými obecnými problémy organisace hospodářského života, neboť nezaměstnanost je tu následkem nedostatečného vyrovnání mezi výrobou a spotřebou, mezi nabídkou vyrobených statků a jí odpovídající kupní silou. Návrhy, které byly dosud učiněny na zábranu hospodářským krisím, vycházejí po pravidlu z předpokladu, že krise, ať již je jakkoli vysvětlujeme, při nejmenším jsou zostřovány inflacionistickými účinky úvěru nemírně a neúčelné poskytovaného. V regulaci úvěrového systému hledá se tedy důležitý prostředek k odpomoci Vždy má však velký význam pozorovati za pomoci statistických dat co nejpodrobněji průběh krise a pokud možno na základě zkušeností z dřívějších periodických krisí odhadnouti pravděpodobný průběh hospodářského cyklu. Tomu slouží t. zv. hospodářské barometry, které byly nejprve soustavně vytvořeny ve Spojených státech severoamerických a podle jejich příkladu i v některých evropských zemích (Anglii, Švédsku, Francii) byly provedeny podobné odhady. Doporučoval bych, aby tomuto problému byla věnována zasloužená pozornost i v Česko-
115 slovenské republice; neboť číselné zjištění průběhu hospodářských jevů nemá velký zájem pouze pro tu kterou zemi, ale je i mezinárodně velmi důležito, abychom měli srovnatelná čísla z různých zemí.
Mimo tyto cyklické formy nezaměstnanosti vyskytují se konečně ještě zvláštní případy, které postihují jednotlivá průmyslová odvětví a dále působí pak na všechen hospodářský život. Příkladem buď tu uvedena těžká uhelná krise, která dnes téměř ve všech zemích, těžících uhlí, způsobuje vážné starosti, neboť hrozí nezaměstnaností statisíců dělníků. I zde jde o otázky organisace výroby a trhu, jež daleko přesahují otázky vlastní sociální politiky a jež řešili je přece nezbytno v samém životním zájmu dělnictva.
Nejinak je to s oněmi obecnými organisačními otázkami, které označujeme společným jménem; »vědecké řízení práce«. Racionalisace výroby, správné ocenění lidské pracovní síly se zřetelem na tělesnou výkonnost dělníkovu a na jeho duševní potřeby —to jsou velké otázky, jež je tu řešiti, při čemž je ovšem pochybno, zda mohou býti vůbec s prospěchem řešeny pro úzkou hospodářskou oblast. Má-li americký průmysl v tomto oboru tak velký náskok před průmyslem evropským, příčinu toho je hledati hlavně v tom, že americký velký podnikatel má zabezpečeno rozsáhlé tržiště, na němž může nabízeti svoje výrobky a s jehož potřebou může počítati. Není-li logickým důsledkem toho poznání, že také pro průmyslový vývoj Evropy je příkazem nutnosti vytvořiti rozsáhlé tržiště odbouráním celních přehrad mezi jednotlivými státy, bylo by od místa, zde řešiti.
Ať jakkoli sledujeme požadavky sociální spravedlnosti v její dalších konsekvencích, vždy dospíváme k zásadním otázkám organisace hospodářského života, organisace výroby. Právě zde se nám očitě jeví relativní charakter obsahu sociální spravedlnosti. Její uskutečnění nevyžaduje, aby byly zachovávány ztrnulé zásady, nýbrž aby ponenáhlu byl změněn hospodářský život a tím i sociální poměry tak, že by byl dělníkovi na trvalo zabezpečen přiměřený podíl na výsledcích stupňované výnosnosti hospodářství. To platí i tehdy, když zcela pomineme otázku, které se nedotkla rovněž ani mírová smlouva, nemá-li býti poskytnut dělnictvu ať v té či oné formě vliv na samo řízení výroby. Sociální politika byla dosud рovažována za pouhou přístavbu dnešní naší hospodářské organisace, za přístavbu, která hlavní stavení nechává v celku nedotčeno; a zdá se, že tento názor se uplatňuje i v mírové smlouvě. Jе však závažnou otázkou, zda na trvalo je možno provozovati sociální politiku v tomto smyslu, zda ze sociální politiky nevyjdou dalekosáhlé podněty k reorganisaci výroby.
Je jasno, že za toho stavu mezinárodní organisace práce, vytvořená mírovou smlouvou k uskutečňování sociální spravedlnosti je povolána k tomu, aby pojmu sociální spravedlnosti vlastně teprve dala konkrétní, za daných poměrů uskutečnitelný obsah. Tato organisace má dva orgány: konferenci práce, která se ročně schází, a úřad práce, který je stálým sekretariátem konferencí. Ve složení a fungování konferencí práce můžeme sledovati praktické působení vůdčích ideí, které jsou směrodatný pro sociální filosofii naší doby. Především je tu myšlenka, že vedle vertikálního učlenění lidské
116 společnosti podle států, které někdy je kříženo jejím učleněním podle národností, má rozhodný vliv také učlenění horizontální podle tříd. Ve složení konferencí práce je zřetel na obojí toto učlenění kombinován tak, že každý stát má právo vysílati dva zástupce vládní a po jednom zástupci zaměstnavatelů a dělníků. Zaměstnavatelé v tom kterém státě jsou tedy považováni za jednotný celek a rovněž tak dělníci. Ustanovením, že zástupci jejich mají býti jmenováni po dohodě s nejpočetnější odborovou organisací, byl šťastně, jak se zdá, vyřešen velmi obtížný problém. Kdežto národové podle států jsou rozčleněni způsobem právnicky bezvadným a bezpečně zjistitelným, rozeskupení lidstva podle tříd dosud nikde nebylo provedeno formálním právem (teprve na prvý pokus o to dochází v Itálii). Z tohoto zvláštního rozdělení zástupců podává se samo rozeskupení konference dvojím směrem: podle států a podle tří skupin zástupců (vládních, zaměstnavatelů a dělníků). Toto posléze uvedené rozeskupení rozhoduje o rázu celé konference, formálně o zvolení presidia a složení komisí, materielně o stanovisku k návrhům a o hlasování. Při tom skupina dělnická je nakloněna při formulaci svých požadavků dbáti vždy více hlediska mezinárodního než národního (státního); tím v jednání konferencí práce uplatňuje se tendence, která v diplomatických konferencích, na nichž zasedají pouze vládní zástupci, naprosto schází. Příznačno je, že na konferencích práce nehlasuje se — jako na zasedáních Svazu národů — podle států, nýbrž podle hlav. Je-li tu názor dělnictva v nepřeklenutelném rozporu s názorem zaměstnavatelů, rozhodují tedy hlasy zástupců vládních, jež se přikloňují podle politického zabarvení vlády, která je vyslala, tu k té, tu k oné skupině. Usnesení o návrzích konvencí musí se státi dvoutřetinovou většinou. Z protokolů komise, která byla pověřena formulací této části mírové smlouvy, vidíme, že původní projekt, předložený anglickou vládou, chtěl zúčastněným státům uložiti povinnost, návrhy konvencí přijaté dvoutřetinovou většinou hlasů do roka ratifikovati pokud proti nim nepodala protest zákonodárná moc toho kterého státu. Zástupci některých jiných států (Italie) chtěli vůbec připustiti pouze protest proti usnesení u Svazu národů. V obojím případě bývala by nabyla konference práce charakteru skutečného mezinárodního parlamentu, vypraveného právem usnášeti zákony mezinárodně závazné, — Zda by počet a význam zákonů těch byl velký, nedá se ovšem dnes říci. — Pro námitky, které proti těmto projektům byly učiněny zejména se Strany americké, došlo nakonec k dohodě, která dala konferenci práce pouze úkol, usnášeti návrhy konvencí bez závazné moci, takže suverenita států zůstala v podstatě nedotčena. Ani to, že vládní zástupci hlasovali pro návrh konvence, nezavazuje vládu předložiti návrh konvence té zákonodárnému sboru s návrhem na ratifikaci.
Leč především srovnáváme-li s dobou předválečnou, nastala ve dvojím směru rozhodná změna ve stanovisku států k sociálnímu pokroku. Před válkou mohla každá vláda odmítnouti sociálně politická opatření s odůvodněním, že by ztěžovala průmyslu konkurenci na světovém trhu. Tento důvod nemůže nyní padati na váhu u států zúčastněných na mezinárodní organisaci práce, neboť je přece jejich povinností ve smyslu sociální spravedlnosti a v zájmu
117 světového míru uskutečniti jisté minimum sociálně politických požadavků. Stát, který zanedbává tuto povinnost, ohrožuje světový mír také tím, že —, jak mírová smlouva výslovně uvádí, — zabraňuje jiným státům, aby zlepšovaly postavení svého dělnictva. Dále zařízením mezinárodní organisace práce byl vytvořen orgán, jehož úkolem je stále dále budovati a vypravovati sociální politiku, která není více věcí toho kterého jednotlivého státu, nýbrž záležitostí všech států, zakládající se na systému vzájemných závazků.
Na úkol, daný organisaci práce, vytvořiti přijetím návrhů konvencí předpoklady pro obsahově jednotnou úpravu pracovních podmínek, je pohlížeti jako na prvý krok na cestě k zásadně mezinárodní úpravě všech hospodářských a právních vztahů mezi lidmi podle jednotných principů. Neboť při návrzích konvencí nejde po pravidlu o úpravu mezistátních vztahů (jako na př. při obchodních smlouvách), nýbrž o uspořádání pracovních poměrů v těch kterých zemích ve smyslu ujednané jednotné úpravy, jdoucí často až do krajní podrobnosti. Je-li možno ve shromáždění zástupců z 54 různých států dospěti k takovýmto ujednáním přese všechnu různost hospodářských podmínek jednotlivých zemí, dokazuje to, že názor o tom, co je sociálně spravedlivé nebo aspoň účelné, je ve velké míře jednotný. Lidská společnost nepochybně postupuje k pokračujícímu usjednocení svého sociálního smýšlení, aniž by při tom, jak se dálo ve středověku, byla vystavena vlivu autority shora.
Podstatné obtíže, které brání vybudování sociálního světového práva, kotví v národním zákonodárství. Působí tu tradice, národní ráz a často také úzkostlivý ohled na konkurenční způsobilost průmyslu. A tak sociální pokrok uskutečňuje se v jednotlivých zemích v různé míře a v různé formě. Ale vždy a všude musí se orientovati podle usnesení konferencí práce — a v tom právě je síla a trvalý význam mezinárodní organisace práce.

Citace:

Revue internationale de la théorie du droit. Právník. Časopis věnovaný vědě právní i státní. Praha: Právnická jednota v Praze, 1934, svazek/ročník 73, číslo/sešit 15, s. 497-497.