Č. 855.

Úředníci obecní: I. * Z toho, že zaměstnanec obce byl svého času ustanoven jako obecní úředník ve smyslu zák. ze dne 29. května 1908 č. 35 z. z. čes., neplyne o sobě ještě, že má nárok na úpravu služebního poměru svého dle zák. ze dne 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. — II. O některých otázkách zastoupení obce se týkajících.
(Nález ze dne 24. května 1921 č. 6531.) Prejudikatura: nál. č. 472.
Věc: Město Kutná Hora proti zemskému správnímu výboru v Praze (zast. zem. místotaj. Drem J. Flöglem, za stranu zúčastněnou B. L. adv. Dr. Jar. Brabec z Karlína) stran úpravy služebních požitku městského zvěrolékaře B. L.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Zvěrolékař B. L., který dekretem z 29. května 1917 jmenován byl městským zvěrolékařem s charakterem obecního úředníka ve smyslu zákona z 29. května 1908 č. 35 z. z., a dekretem z 11. února 1919 ustanoven byl definitivně, podal v lednu 1920 žádost, aby mu služební požitky upraveny byly ve smyslu zákona z 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. Výměrem z 11. února 1920 č. j. 780 městská rada žádosti nevyhověla a odmítavé svoje usnesení odůvodnila poukazem na to, že citovaný zákon vztahuje se pouze na úředníky, kteří vykonávají svůj úřad u obce jako stálé a výhradné povolání (§ 44 cit. zák.), tato podmínka však není tu splněna vzhledem k tomu, že žadatel provozuje ještě soukromou praxi zvěrolékařskou. Rozhodnutí to bylo obecním zastupitelstvem i okresní správní komisí potvrzeno. K dalšímu odvolání B. L. však zemský správní výbor naříkaným dnes rozhodnutím usnesení obou nižších stolic zrušil a obci uložil, aby provedla řádnou úpravu služebních poměru rekurenta ve smyslu zákona z 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. a 15. dubna 1920 č. 312 sb. z. a n. V důvodech se praví:
Z postupu při jmenování rekurenta je patrno, že jde o stálé a řádné místo úřednické podle zákona z 29. května 1908 č. 35 z. z. Ježto zákon z 23. července 1919 č. 443, jenž je pouhým doplňkem zákona onoho, sám mluví výslovně v § 19-II 2 o zvěrolékařích, a ježto rekurent složil úřední přísahu a přijal instrukci služební, dle níž disciplinárně podléhá starostovi města, a která jeho služební povinnosti určuje ve velmi širokém rozsahu, nutno pokládati za to, že se tu jedná o stálé a výhradné povolání, zejména když nebyly prokázány důvody vylučující tuto výhradnost. Námitka, že stěžovatel provádí mimo to ještě svou soukromou praxi, jest pro řešení přítomné otázky nerozhodna. Předpokládá-li obec, že ono vedlejší snad zaměstnání jest na úkor služebním povinnostem jeho jako obecního úředníka, jest věcí její, aby učinila event. příslušná opatření.
Nejvyšší správní soud uvažuje o stížnosti podané do tohoto rozhodnutí městskou obcí kutnohorskou byl nucen nejprve zaujati stanovisko k námitkám, které odvodní spis zúčastněné strany činí po stránce formelní. Nemohl dáti jim za pravdu. Je především zcela nepochybno, že stížnost podává obec Kutná Hora na základě usnesení městské rady, tedy orgánu obecního, starostou obce jako obecním orgánem povolaným dle § 55/1 obec. zříz. zastupovati obec na venek. Slovem »město«, jak zúčastněné straně dojista dobře známo, vyznačuje se toliko obvyklým způsobem kategorie obcí, do níž obec kutnohorská náleží, a nikoli subjekt od obce této odlišný. Jeví se proto námitka z onoho označení čerpaná docela bezdůvodnou. Lichou je také námitka, že o podání stížnosti neusneslo se obecní zastupitelstvo. Podle § 7 nov. k obec. zř. ze 7. února 1919 č. 76 sb. z. a n. přísluší obecní radě usnášeti se o všech věcech, které podle zákona nejsou výslovně vyhrazeny obecnímu zastupitelstvu; usnesení o podání stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu není žádným zákonným ustanovením obecnímu zastupitelstvu vyhrazeno a spadá tedy do působnosti obecní rady. Pokud jde pak o třetí námitku rázu formálního, spočívá na patrném zcela povrchním pojetí ustanovení § 5 cit. nov. Předpis tento nezakazuje členům zastupitelstva a komisí zastupovati ve sporech obec vůbec, nýbrž stanoví toliko, že zastupujíce obec nesmějí požadovati jiné úplaty, nežli náhrady hotových výloh. Přestoupení onoho předpisu, i kdyby bylo dáno, bylo by pak sice trestno podle § 22 cit. nov., nepůsobilo by však vadnost procesních úkonů, které by uvedení funkcionáři jménem obce předsevzali.
Po stránce věcné bylo uvážiti:
Žalovaný úřad, soudě podle znění naříkaného rozhodnutí a podle odvodního spisu, zdá se vycházeti z názoru, že vzhledem k předpisům § 19. II. 2. a § 41 zák. z 23. července 1919 č. 443 sb. z. a n. dlužno míti za to, že každý, kdo byl ustanoven obecním zvěrolékařem s charakterem obecního úředníka ve smyslu zákona z 29. května 1908 č. 35 z. z., vykonává zásadně svůj úřad u obce jako stálé a výhradné povolání, a že tudíž sluší služební poměr jeho již vzhledem k tomu posuzovati dle zákona z 23. července 1919, leda že by obec prokázala zvláštní okolnosti, vylučující výhradnost povolání jeho jako obecního úředníka. Názor ten není správným. Z toho, že § 19. II. 2. zmiňuje se o úřednících zvěrolékařských a ustanovení o úřednících konceptních za určitých předpokladů vztahuje také na ně, přirozeně neplyne ještě, že by každý zvěrolékařský úředník spadal pod ustanovení zákona. Rovněž předpisu § 41, odst. 2. nelze rozuměti tak, že by každému úředníku, který byl ustanoven dříve, nežli zákon z 23. července 1919 nabyl účinnosti, příslušelo právo volby, má-li pro budoucnost jeho služební poměr býti posuzován na dále podle tohoto zákona. Obojí uvedené ustanovení nelze vykládati jinak, nežli ve spojitosti s předpisem § 44 zákona. Ten vymezuje principielně okruh zaměstnanců obecních, na něž normy zákona z 23. července 1919 se vztahují. A platí tedy také předpisy § 19. II. 2. a § 41, odst. 2 jenom pro ony obecní zaměstnance, kteří náležejí do tohoto okruhu v § 44 vymezeného. Pojem úředníka obecního nekryje se s užším pojmem obecního úředníka ve smyslu zákona z 23. července 1919. § 44 praví výslovně, že ustanovení tohoto zákona nevztahují se na úředníky, kteří nevykonávají úřadu svého u obce jako stálé a výhradné povolání, a připouští tedy sám, že jsou úředníci obecní, kteří pod zákon z 23. července 1919 nespadají a jichž služební poměr upraven je tedy předpisy jinými. Nelze tedy z toho, že někomu přiznán byl charakter obecního úředníka ve smyslu zákona z 29. května 1908, dedukovati, že eo ipso vztahují se naň již také předpisy zákona z 23. července 1919. Ve smyslu § 41/1 tohoto zákona zůstává naopak i na dále ve svém dosavadním úředním postavení, a právo volby, zmíněné v druhém odstavci tohoto paragrafu, má jenom tehdy, pokud podle § 44 cit. zák. není z platnosti zákona vyloučen. Dlužno proto i ohledně úředníků, jimž nesporně přísluší charakter obecních úředníků dle zák. z 29. května 1908, vznesou-li nárok na úpravu služebního svého poměru dle zák. z 23. července 1919, v každém jednotlivém případě zkoumati, zda vyhovují požadavku stanovenému v § 44, t. j. vykonávají-li svůj úřad u obce jako své stálé a výhradné povolání. Zákon z 23. července 1919 nespokojuje se — jako dosud prov. nařízení k čes. zemskému zákonu ze dne 29. května 1908 ve svém čl. I. odst. 4 — s požadavkem, aby služba obecní byla toliko hlavním zaměstnáním toho kterého zaměstnance, nýbrž žádá dále, aby mu byla výhradným povoláním; vylučuje tedy z okruhu své platnosti ony zaměstnance, kteří vedle služby obecní vykonávají ještě jinou činnost, která jest jim povoláním.
Zákon pojem výhradného povolání nedefinuje, a dlužno jej tedy stanoviti dle zvláštního významu slov v jich spojitosti a podle jasného úmyslu zákonodárcova (§ 6 o. z. o.).
Zpráva ústavního výboru o osnově zák. z 23. července 1919 (zas. Nár. shrom. čsl. 1919 tisk 1362) uvádí jako příklady poměrů, kde žádané výhradnosti není, jestliže někdo obstarává úřední záležitosti obce toliko jako vedlejší zaměstnání, nebo jestliže zaměstnanec obecní koná vedle své služby u obce ještě nějakou službu jinou, spojenou s pevně smluveným platem a sídelní povinností, t. j. povinností úřadovati v určitých úředních hodinách a patrně v určitém místě, a pod. Než služba obecní přestává dojista býti povoláním výhradným nejen v uvedených příkladech, nýbrž všude tam, kde dotyčný zaměstnanec má vedle své služby obecní ještě jakékoliv jiné zaměstnání takové, které je mu povoláním. Povoláním někoho jest však každá činnost, ať samostatná, ať v služebním poměru, kterou vykonává pravidelně a trvale s tím úmyslem, aby mu byla normálním a trvalým zdrojem výživy a základem existence. Bylo patrně úmyslem zákonodárcovým, poskytnouti materielní výhody nového zákona pouze těm, jimž služební poměr k obci je jediným základem existence, takže mohou a musí se této službě věnovati plně a cele, nikoli těm, jichž živobytí založeno je také na výsledcích jiné pravidelné činnosti, která právě proto vyčerpává sama část jejich pracovní energie.
V pojmu »obecní úředník« znak výhradného povolání není ještě obsažen. Je zcela dobře možno, aby zaměstnanec byl obecním úředníkem, t. j. aby v trvalém veřejnoprávním služebním poměru konal obci služby jako svoje povolání, a přes to aby vykonával ještě jinou činnost, která podle okolností případu nemá povahy pouze zaměstnání vedlejšího, jež by mu existenci, kotvící jinak výhradně ve službě obecní, toliko usnadňovalo a zlepšovalo, nýbrž je mu skutečným druhým povoláním ve smyslu shora vymezeném, vedle služby obecní. V takovém případě, byť i byl obecním úředníkem, přece není úředníkem ve smyslu zákona z 23. července 1919, totiž nemá nároků tímto zákonem normovaných, právě proto, že služba obecní není mu povoláním výhradným.
V konkrétním případě stěžovatelka tvrdí, že zvěrolékař L, má takové druhé povolání své v soukromé zvěrolékařské praxi, kterou dle vlastního doznání provozuje. Okolnost ta nebyla ovšem konstatována závazným způsobem již tím, jak míní obec, že ve služební instrukci jemu dané a jím bez námitek přijaté se praví, že své povolání u obce nevykonává jako výhradně zaměstnání. Nejdeť tu o právní poměr, který by zmíněnou instrukcí rozsudečně byl býval zjištěn, nýbrž o určitá fakta, která, byla-li popřena, musí podle zásad administrativního řízení o zjišťování skutkové podstaty býti vyšetřena. A poněvadž správní řízení ovládáno je zásadou pravdy materielní, nelze důkazní břímě ukládati výhradně obci, nýbrž jest spíše věcí úřadu, aby sám zjistil veškery skutečnosti směrodatné pro úsudek, zda soukromá praxe zúčastněnou stranou provozovaná jest jí skutečně povoláním v tom smyslu, jak pojem ten svrchu vymezen, t. j. je-li možno vzhledem k pravidelnosti, stálosti a rozsahu jejímu pokládati ji za druhý normální a trvalý zdroj výživy zúčastněné strany.
Poněvadž úřad opomenul skutečnosti tyto zjistiti, opomenutí to pak má svou příčinu v tom, že vycházel z mylného právního názoru, jako by výhradnost povolání v službě obecní vyplývala nutně z charakteru obecního úředníka ve smyslu zák. z 29. května 1908 aspoň na tak dlouho, pokud obec neprokáže okolností výhradnost tu vylučujících, bylo naříkané rozhodnutí dle § 7 zák. o správ. soudě zrušiti.

Citace:

č. 855. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 563-567.