NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8423 —
Č. 8423.

Školství. — Zaměstnanci veřejní: * Z § 20 rigorosního řádu lékařského ze 14. dubna 1903 č. 102 ř. z. nelze vyvoditi subjektivní právo řádného profesora učebného předmětu fungovati při rigorosech jako examinator dotčeného předmětu.
(Nález ze dne 8. února 1930 č. 23787/29.)
Prejudikatura: Boh. A 1596/22, 5530/26.
Věc: Dr. Matěj P. v P. (adv. Dr. Otakar Spurný z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty (vrch. odb. rada Dr. Ant. Dvořák, za zúč. Dr. Karla Š. adv. Dr. Ant. Švehla z Prahy) o ustanovení profesora Dra Š. examinátorem z dětského lékařství při rigorosech.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Když profesor Dr. Karel Š. byl roku 1924 jmenován řádným profesorem nemocí novorozenců, kojenců a kojných na Karlově universitě v Praze, domáhal se podáním z 20. ledna 1925 u děkanství lékařské fakulty jmenované university, aby byl přibírán ke zkoušení při rigorosech z dětského lékařství vedle řádného profesora dětského lékařství Dra Matěje P. Přípisem děkanství z 23. února 1926 bylo profesoru Š. sděleno, že komise zvolená k tomu účelu profesorským sborem, usnesla se o žádosti profesora Š. z 20. ledna 1925, že nemá práva na alternativní zkoušení a že konečné hlasování o věci se bude konati v sezení sboru profesorského 11. března 1926. Dále bylo přípisem děkanství z 26. března 1927 profesoru Š. sděleno, že prof. sbor lék. fakulty v sezení 11. března 1926 schválil zprávu komise, která se vyslovila, že podle stávajících předpisů nemá profesor Š. nároku na alternativní zkoušení z dětského lékařství při druhém lékařském rigorosu.
Proti usnesení profesorského sboru z 11. března 1926 podal profesor Š. stížnost, které akademický senát Karlovy university usnesením z 29. října 1926 vyhověl z meritorních důvodů. — Rozklad, který do tohoto rozhodnutí podali k akademickému senátu prof. P. a 20 členů prof. sboru, akademický senát rozhodnutím z 28. ledna 1927 č. 1072 nevyhověl. — Profesor Dr. P. podal proti usnesení akademického senutá z 29. října 1926 odvolání na min., které bylo nař. rozhodnutím odmítnuto, poněvadž prof. P. nemá ve sporném případě postavení strany. — — — — —
Proti tomuto rozhodnutí podává profesor Dr. P. stížnost, o níž nss takto uvážil:
Žal. úřad odmítl odvolání st-lovo pro nedostatek rekursní legitimace; předmětem rozhodování nss-u může proto býti jenom otázka, zda profesoru Dru P. příslušela nebo nepříslušela legitimace k rekursu — Č. 8423 —
do rozhodnutí akademického senátu, kdežto otázka meritorní, zda totiž profesor Dr. Š. má nebo nemá podle § 20 odst. 2 rigor. řádu lék. (min. nař. ze 14. dubna 1903 č. 102 ř. z.) fungovati vedle profesora Dra P. jako examinator z dětského lékařství při II. rigorosu lékařském, musí zůstati mimo úvahu soudu.
Podle ustáleného názoru (srov. z judikatury nss-u na příklad nál. Boh. A 1350/22, 7461/28) přísluší legitimace k opravnému prostředku v řízení správním tomu, jehož subj. právo bylo rozhodnutím neb opatřením úřadu správního dotčeno nebo jemuž zákon buď výslovným ustanovením nebo podle svého zřejmého úmyslu postavení (procesní) strany chtěl propůjčiti. V tom směru stojí stížnost na stanovisku, že usnesením akad. senátu z 29. října 1926, kterým byl připuštěn k alternativnímu zkoušení při rigorosech z dět. lékařství profesor Dr. Š., porušeno bylo subj. právo st-lovo a že mu proto nelze právem odpírati legitimaci ke stížnosti k žal. úřadu. Tento svůj názor opírá stížnost o ustanovení § 20 odst. 1 rigor. řádu pro lék. fakulty a vyčítá z něho, že předpis ten zakládá řádnému profesoru subj. právo na to, aby sám předsevzal příslušné zkoušky doktorské a nebyl z práva toho vylučován ani přímo ani nepřímo. Při rigorosech zkouší prý universitní profesor jednak jako zástupce vyučovací správy, jednak bdí i nad vědeckým charakterem a účelem těchto zkoušek jakožto člen korporace vědecké obce universitní a má prý pro tuto vlastnost výlučný nárok na examinatorství.
Nss neuznal stížnost důvodnou.
St-1 uznává, že je sice jako zkoušející řádný profesor do jisté míry míry orgánem státu, má však přes to za to, že je zkoušení při rigorosech vzhledem k ustanovení § 20 cit. rig. řádu výronem jeho členství k fakultě a tedy korporačním právem jeho. Činí však tak neprávem.
Rigorosa jsou universitní zkoušky pro nabytí nejvyšší akademické hodnosti, doktorátu, na nějž státní moc připíná určitá oprávnění, zejména oprávnění k výkonu určitých povolání a mají tedy po této stránce povahu státních zkoušek (srov. Mischler-Ulbrich: Oest. Staatswӧrterbuch, 4. sv. str. 659). Organisace zkoušek těch provedena byla rigorosními řády a byla považována vždy vzhledem k formě aktů, jimiž řády ty byly vydány, za věc, v níž vystupuje universita jako státní ústav vyučovací. S korporačním právem universit resp. fakult nemá konání zkoušek rigorosních nic společného (srov. nál. Boh. A. 1596/22). Je-li však úprava zkoušek doktorských věcí státní správy vyučovací a vystupuje-li universita v této relaci jako ústav státní bez jakéhokoli příměsku korporační povahy, nutno pohlížeti i na všechna zařízení, jež rigorosní řády zavedly k tomu cíli, aby zkoušky rigorosní mohly býti konány, jako na instituce, jimiž stát přímo zasahuje do studia vysokoškolského a vliv svůj naň uplatňuje. Mají proto i zkušební komise pro konání přísných zkoušek universitních charakter orgánu státní správy vyučovací a nejsou sborem, který by svou působnost odvozovati mohl z korporačního postavení university, resp. fakulty. Důsledně nelze ani uznati, že by vykonával universitní profesor, pokud zkouší při rigorosu jako člen zkušební komise, funkci examinatora — Č. 8423 —
v důsledku a z titulu svého členství k fakultě jako korporaci a že by tu šlo tedy s tohoto hlediska o korporační právo jeho.
Toto pojetí podporuje i úvaha, že jsou universitní profesoři v služebním poměru ke státu (srov. § 2 odst. 2 zák. č. 63/1873 ř. z., § 1 zák. č. 79/19 a 64. odst. 1. úst. listiny a nál. Boh. A 1596/22 a 5530/26) a že učitelská funkce jejich tkví svými kořeny v aktu o jich ustanovení. Svůj úřad vysokoškolského učitele vykonávají byť i za součinnosti university (fakult) z vůle státní moci a jsou po této stránce jejími orgány. Jako orgánové státu mají i své služební povinnosti a úřední kompetence, jež jim státní moc propůjčila, a jsou při výkonu kompetencí těch representanty této státní moci a orgány jejími. Pro korporační právo není v této relaci místo a nelze je dovoditi ani z § 20 rig. řádu pro lék. fakulty (vydaného min. nař. ze 14. dubna 1903 č. 102 ř. z.), jak se o to pokouší stížnost.
Rig. řád obsahuje v §§ 18—21 ustanovení o složení zkuš. komisí a určuje v § 20, že jako řádní examinatoři úřadují (v něm. textu »fungieren«) řádní profesoři, kteří skutečně vyučují příslušnému zkušebnímu oboru. Přednáší-li určitý zkuš. obor několik řádných profesorů, alternují profesoři ti. V dalším dává předpisy o tom, kdy lze přibrati mimořádné profesory, resp. ustanoviti mimořádné examinátory (§ 21). Již z povahy a účelu rig. řádu jako předpisu organisačního plyne, že mají ustanovení jeho o zařízeních, jimiž se má umožniti konání zkoušek doktorských, charakter instruktionelní a že v prvé řadě nominují osoby, které, podle vůle státní správy vyučovací mají kvalifikaci k tomu, aby mohli zastávati úřad examinatorský. Takovým předpisem je cit. § 20, který chtěje zabezpečiti optimum úrovně rigorosních zkoušek určil, že řádnými (pravidelnými) examinátory mohou býti řádní profesoři, kteří skutečně vyučují příslušnému zkušebnímu oboru a zaručují tedy po názoru státní správy rigorosní konání zkoušek těch. Předpis ten dává těmto universitním profesorům kompetenci k tomu, aby mohli zkoušeti při přísných zkouškách doktorských a konali tak úřad státní správy školské. Výkon této kompetence se ovšem vymyká podle povahy věci ingerenci jednotlivého řádného profesora a nemá žádný examinator v poměru k státní správě, resp. k akademickým úřadům vynutitelného nároku na to, aby byl samojediný k výkonu kompetence té připuštěn. To potvrzuje i ustanovení o alternování řádných examinátorů, které sleduje zřejmě účel liberační a chce rozděliti úkol examinatorský mezi řádné profesory rovnocenně k úřadu tomu kvalifikované.
Z uvedených úvah tedy jde, že činnost examinatora při lékařských rigorosech není výronem korporačních práv profesora jako člena university (fakulty) jakožto korporace, nýbrž pouhou úřední kompetencí. Že tomu tak, plyne také z úvahy, že člen korporace nemůže míti více práv korporačních než korporace sama. Nespadá-li však podle názoru vysloveného a odůvodněného v cit. již nál. Boh. A 1596/22 organisace a konání rigoros do sféry korporačních práv university (fakulty), může tím méně jednotlivý člen fakulty míti korporační právo na určitý způsob účasti při konání rigoros.
Opak nelze vyvoditi ani z okolnosti, že s funkcí examinatorskou je spojen nárok na určitý příjem; neboť tento nárok v vzniká teprve výkonem — Č. 8424 —
funkce, nemá však zpětného vlivu na právní povahu funkce samé, stejně jako na příklad státní úředník konavší určitou úřední funkci, na příklad služební cestu, má v mezích příslušných ustanovení právní nárok na určité požitky (diety a pod.), z čehož však pro něho neplyne právní nárok, abv k příslušné funkci byl určen vůbec, tím méně, aby k ní nebyl vedle něho určen nikdo jiný.
Opírá-li stížnost opačné své stanovisko o znění § 20 odst. 3 a 4 a § 21 cit. rigor. řádu a snaží-li se z něho konstruovati thesi, že nelze zbaviti řádného profesora zkušebního oboru examinatorství v jiných případech, než v případech vypočtených taxativně v cit. ustanoveních, sluší k tomu poznamenati, že ustanovení ta nejednají podle svého obsahu o zbavení řádného profesora funkce zkuš. komisaře, nýbrž že určují toliko z řad profesorstva vys. škol další osoby, jež mají způsobilost zastávati úřad »zkoušejícího« a mohou proto býti příslušný k tomu, aby se před nimi konaly zkoušky doktorské.
Jak dolíčeno, nelze cit. § 20 odst. 1 rig. řádu pro lék. fakulty (min. nařízení č. 102 ř. z. z r. 1903) pokládati za normu, která by zakládala subj. právo řádného profesora na zkoušení při přísných zkouškách doktorských a jest opačný názor stížnosti mylný.
Ve sporném případě neměli tedy ani profesor Dr. Š. ani prof. Dr. P. postavení procesní strany, prvý neměl subj. právo na to, aby byl připuštěn za alternujícího řádného examinátora z dět. lékařství při II. lék. rigorosu, druhý neměl subj. práva na to, aby nebyl vedle něho připuštěn jiný examinátor; neměl tedy profesor Dr. P. legitimaci k formálnímu opravnému prostředku proti rozhodnutí akademického senátu a nelze proto shledati vytýkané nezákonnosti v postupu žal. úřadu.

Citace:

č. 8423. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 374-377.