— 333 —
Projednávání rozepře s dědicem, pokud přihlášení se jeho k pozůstalosti soudem nebylo přijato, zakládá zmatek, jehož, nelze napraviti způsobem § 6. odst. 2. a § 478. c. ř. s. Zavinily-li projednávání sporu strany obě, dlužno útraty navzájem zrušiti. Pozůstalosti zde útrat přiřknouti nelze.
A. podal žalobu na pozůstalost po K., zastoupenou přihlásivší se prý k pozůstalosti universální dědičkou B., pro 151 K. Žalovaná učinila různé námitky meritální a teprve po výslechu svědka i stran a žalobce též pod přísahou, též námitku nedostatku pasivní legitimace, uvádějíc, že se sice k pozůstalosti jako universální dědička přihlásila, že však tato přihláška její posud k soudu přijata nebyla, naopak, že matka žalobcova testamentu K-ově odporuje a soud dosud nerozhodnul, kdo z dědiců na pořad práva poukázán býti má, anebo že alespoň lhůta ku podání žaloby dosud neuplynula. Zjistiv pozůstalostními spisy pravdivost této formální námitky, první soudce, —
opíraje se o § 547. ob. z. obč. a jelikož žalobce neučinil návrhu, aby pro pozůstalost po K-ovi zřízen byl dle dv. dekr. z 19. ledna 1790 č. 1094 sb. z. s. opatrovník, rozsudkem žalobu pro tentokráte zamítnul a žalobce k náhradě útrat procesních odsoudil.
K odvolání žalobcovu, podanému z důvodu zmatečnosti dle § 477. č. 5 a č. 9 c. s. ř., zemský soud v Brně naříkaný rozsudek i celé jemu předcházející řízení jakožto zmatečné zrušil a žalobu odkázal; útraty sporu v obou stolicích pak navzájem zrušil.
Důvody:
Odvolání jest odůvodněno, pokud opírá se o odvolací důvod zmatečnosti řízení dle § 477. č. 5 c. ř. s.
Neboť I. soudce uznal sám, že žalovaná pozůstalost po K-ovi žalovanou B. representována není. I měl, jakmile okolnost tato na jevo vyšla, dle §§ 6. a 7. c. ř. s. ihned další jednání zastaviti a zmatečnost celého dosavadního řízení prohlásiti.
Nebyla-li B-ová legitimována k zastupování žalované pozůstalosti v procesu tomto, nemohou též vyjádření její ani nabídnuté důkazy míti nějakého procesuálního významu, i nejde, aby na základě řízení takto vlastně jen s jednou stranou, se žalobcem, provedeného uznáno bylo o zažalované pohledávce, jak se to stalo v případě tomto dle důvodů naříkaného rozsudku.
Bylo tudíž odvolání v tomto bodu vyhověti.
Nemohlo však vyhověno býti dalšímu odvolacímu návrhu, aby ve smyslu § 6. odst. 2. a § 478. odst. 2. c. ř. s. věc soudu I. stolice zpět byla přikázána za tím účelem, aby žalobci přiměřená lhůta ku odstranění nedostatku zákonného zastoupení strany žalované byla povolena, poněvadž žalobce nemůže odstraniti nedostatek zákonného zastoupení strany žalované, tudíž jemu ve směru tom soud též nařízení dáti nemůže.
Bylo tudíž naříkaný rozsudek a předchozí řízení prostě zrušiti.
Druhého odvolacího důvodu § 477. č. 9 c. ř. s. soud odvolací neshledal, poněvadž z výroku naříkaného rozsudku, byť i to výslovně tam nestálo, přece souditi lze, že jen B-ové náhrada útrat přísluší, ona též do sporu, jak z protokolu o jednání jest zjevno, se pustila, jak z plné moci dru. N. vystavené jest patrno, ji ve vlastním jménu vydala a teprve na konci jednání svou neoprávněnost k zastupování pozůstalosti po svém otci namítnula. Pozůstalost sama, jak odvolatel sám na to poukazuje, ve sporu tomto zastoupena nebyla, i nemůže proto přiřknutá náhrada útrat náležeti jí, nýbrž jediné žalované B-ové.
Ohledně útrat obou stolic bylo se soudu odvolacímu zachovati dle § 51. odst. 3. c. ř. s., poněvadž v tom, že I. stolice místo usnesení dle § 7. c. ř. s. vynesla rozsudek, hrubého zavinění soudu spatřovati nelze, že však o žalobě bylo projednáváno, obě strany stejnoměrně — 335 —
zavinily, žalobce tvrzením, že přihlášení B-ové k dědictví po K-ovi soudem pozůstalostním přijato bylo, žalovaná B-ová průtahem námitky scházející jí pasivní legitimace až na konec jednání.
Dovolací rekurs žalobcův do výroku o procesních útratách stolice I. i II., obsaženého v usnesení soudu odvolacího, nejvyšší soudní dvůr zamítnul, poukázav na správné odůvodnění usnesení II. stolice.
(Rozh. z 22. července. 1910 č. j. R III 225/10 / 1.) —a.