Č. 421.

Zabírání bytů: I. * Zábor bytu dle § 8 č. 1 zák. ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. je přípustný, ať je byt ví nájmu nebo v podnájmu. — II. * Zábor bytu dle § 8 č. 7 téhož zákona je přípustný, ať bytu užívá nájemník nebo podnájemník. — III. * Zabere-li se dle § 8 č. 7 byt v podnájmu, není tím vlastník bytu obmezen v disposici s bytem, jak ji má na mysli § 2, odst. 3 leg. cit., od doby, kdy nájemní smlouva konči uplynutím doby nebo výpovědí.
(Nález ze dne 22. května 1920 č. 4475.)
Prejudikatura: K I. srovn. nález ze dne 28. dubna 1920 č. 3881, sbírky č. 393.
Věc: František P. v Brně (adv. Dr. Vlad. Míša z Brna) proti společnému bytovému úřadu v Brně stran zabrání bytu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost. Důvody: Společný bytový úřad v Brně zabral dle § 8, č. 1 a 7 zákona ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. byt Františka N. na Veveří ul. č. 73 v Brně, rozhodnutím ze dne 27. března 1920 č. 5737 a nařídiv jeho vyklizení do 16. dubna 1920 oznámil súčastněným, že zabraný byt hodlá pronajmouti Josefu G.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí vlastníkem domu Františkem P. uvážil nejvyšší správní soud toto:
Žalovaný úřad zjistil, že rada vrchního zemského soudu v Brně František N. odjížděje v září 1919 na půlroční dovolenou do Tišnova, dal svůj brněnský byt v podnájem Rudolfu P., který ho užíval, přistěhovav se do Brna z Vídně bez svolení k přestěhování dle zákona ze dne 1. dubna 1919 č. 182 sb. z. a nař.
Připouští-li zákon o zabírání bytů ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a nař. v § 8, č. 1 zabrání bytu neb části bytu, nerozeznává mezi byty pronajatými a nepronajatými a hledí toliko k faktu, zda byt je obýván čili nic (arg. slova »... ve kterých nikdo neobývá neb někdo obývá jen občas«). V důsledku toho nelze dle cit. zákonné normy zabírati byt, jehož sice nepoužívá nájemce, ale v němž bydlí podnájemník.
Naříkané rozhodnutí jest tedy v odporu se zákonem, když vyslovuje dle § 8, čís. 1 leg. cit. zábor bytu užívaného podnájemníkem Rudolfem P., vycházejíc z názoru, že zábor je přípustným, poněvadž nájemce Frant. N. nebydlil v bytě po dobu delší tří měsíců.
Pokud naříkané rozhodnutí odůvodňuje zabrání bytu také ustanovením § 8, č. 7 leg. cit., třeba míti na mysli toto:
Zákon ze dne 1. dubna 1919 č. 181 sb. z. a n. ustanovuje v §§ 1 a 2, že k přesídlení do obvodu obce zmocněné k zabírání bytů dle nařízení ze dne 22. ledna 1919 č. 38 sb. z. a n. nebo do bytového obvodu zřízeného podle téhož nařízení, ať do vlastního domu, ať do bytu opatřeného smlouvou nájemní nebo podnájemní, jest nutným povolení obce resp. společného bytového úřadu. Předpis § 8, č. 7 zákona o zabírání bytů ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. zák. a nař. dovoluje pak zabrání bytů, do nichž se jejich majetníci nastěhovali bez povolení podle zákona ze dne 1. dubna 1919 č. 181 sb. zák. a nař. Poněvadž zákon tento vyžaduje povolení i k přestěhování do bytu získaného podnájemní smlouvou a zákon ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. z. a n. v § 8, č. 7 mluví všeobecně o zabírání bytů obývaných osobami nastěhovavšími se bez povolení, nečině rozdílu, zda nabyly bytu smlouvou nájemní nebo podnájemní, plyne ze srovnání obou norem logický důsledek, že zábor dle § 8, č. 7 je přípustným, ať bytu užívá nájemník nebo podnájemník. Jde tu o trestní normu a nastává tudíž zabrání vždy, třebas tu i nebylo ostatních podmínek zákonných, zejména při zabrání bytu v podnájmu možnosti opatření dostatečného bytu náhradního a byť i šlo o místnosti jinak ze záboru vyloučené.
Byl-li však dle § 8, č. 7 zákona o zabírání bytů zabrán byt v podnájmu, jest i toto zabrání ve svých účincích, jak je na mysli má § 10 leg. cit., podrobeno obmezením, která plynou z právní povahy smlouvy o podnájem. Smlouva o podnájem jest dle § 1098 ob. zák. obč. smlouvou mezi nájemcem a podnájemcem a jako pouhé akcesorium smlouvy nájemní nemůže nepříznivě tangovati právní posici pronajímatele vůči nájemci a naopak. Konsekvence vyplývající z akcesorní povahy práva podnájemcova a projevující se zejména ustanovením § 568 civ. soud. ř., respektuje také zákon o zabírání bytů, neboť v posledním odstavci § 16 leg. cit. ustanovuje, že úřad musí vrátiti byt v podnájmu nejpozději toho dne, kterého se končí hlavní nájem výpovědí neb uplynutím doby nájemní. Rubem tohoto zákonného ustanovení jest další důsledek, že zabrání bytu v podnájmu nemůže také obmeziti disposici vlastníka domu s bytem, jak je mu zabezpečena předpisem § 2, odst. 3 leg. cit.
Byt zabraný naříkaným rozhodnutím byl v podnájmu; nájemní smlouva o něm byla, jak ze spisů je patrno, vypovězena nájemcem Františkem N. ode dne 1. dubna 1920 a byla tato okolnost ohlášena dne 27. března 1920 společnému bytovému úřadu v Brně vlastníkem domu, jenž při tom žádal, aby byt byl přikázán Dru Františku W., jmenovanému pro Brno notářem.
Z úvah výše uvedených je patrno, že žalovaný úřad byl oprávněn dle § 8, č. 7 zákona o zabír. bytů zabrati podnájemní byt Rudolfa P. na dobu trvání podnájemní smlouvy, musil však při tom současně vzíti zřetel na práva vlastníkova ohledně disposice s bytem výpovědi nájemcovou uvolněným od doby, kdy nájemní smlouva následkem výpovědi nájemcovy končí, a vyšetřiti v řízení kontradiktorním, jak je na mysli má § 11 zákona o zabírání bytů, pokud žádost jeho o schválení nájemní smlouvy s Drem Františkem W. — jinak nelze prohlášení jeho na společném bytovém úřadě, aby uvolněný byt byl přikázán Dru Frant. W., kvalifikovati — vyhovuje podmínkám § 2, odst. 3 leg. cit.
Naříkané rozhodnuti není tedy ani potud v souhlasu se zákonem, že zabralo byt bez obmezení vyplývajícího z okolnosti, že zabraný byt je bytem podnájemním a tím vyloučilo vlastníka domu z práv, jak jsou mu zaručena třetím odstavcem § 2 leg. cit.
Pokud zástupce stěžovatelův při veřejném ústním líčení tvrdil, že naříkané usnesení datované dnem 27. března 1920 toho dne se nestalo, poněvadž tehdejší přednosta společného bytového úřadu v Brně odepřel aprobaci k jeho zabrání, že Rudolf P. již dne 29. března 1920 měl v rukou povolení k nastěhování se do Brna dle zák. ze dne 1. dubna 1919 č. 182 sb. zák. a nař., že teprve po tomto dni nový přednosta společného bytového úřadu v Brně schválil zabrání bytu, že naříkané rozhodnutí bylo expedováno s datem 27. března 1920 a že tedy zabrání bytu, jež legálně stalo se až po 29. březnu 1920, nebylo tehdy již přípustným z důvodů § 8 čís. 7 zákona o zabírání bytů, třeba uvésti, že dle spisů ani 29. března 1920 ani po tomto dni nebyla před společným bytovým úřadem vznesena námitka, že Rudolf P. jest oprávněn v Brně bydleti. Za tohoto stavu věci nemůže ani nejvyšší správní soud zřetelem na ustanovení § 5 zákona o správním soudě bráti tuto námitku v úvahu a jest pak irelevantní okolnost, zda o zabrání bytu rozhodnuto bylo legálně již dne 27. března 1920 či po 29. březnu 1920, poněvadž doba, kdy o zabrání stalo se rozhodnutí kompetentního orgánu, padalo by na váhu jen tehdy, kdyby k námitce, že Rudolf P. má právo v Brně bydleti, bylo s procesního hlediska nutným přihlížeti.
Bylo proto naříkané rozhodnutí z uvedených důvodů zrušiti.

Citace:

č. 421. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství, 1921, svazek/ročník 2, s. 340-342.