Čís. 4091.

Žalováno-li o vrácení vkladní knížky, jest přiznati žalobci právo, by v žalobě ocenil předmět sporu. Pozdější ocenění není již pro soud závazným.
(Rozh. ze dne 19. srpna 1924, R I 635/24.)
Žalobu o zaplacení 567 Kč a vrácení jistoty, pozůstávající ze vkladní knížky úvěrní banky na 6000 Kč, zadal žalobce na okresním soudě a ocenil žalobní nárok teprve při prvém líčení na 2000 Kč. Námitce věcné nepříslušnosti soud prvé stolice vyhověl a žalobu odmítl, rekursní soud zamítl námitku věcné nepříslušnosti. Důvody: Žalobce domáhá se žalobou na žalovaném jednak zaplacení 567 Kč 08 h, jednak vrácení jistoty, pozůstávající z vkladní knížky úvěrní banky na 6000 Kč. Ohledně tohoto nároku, který není nárokem peněžitým, bylo věcí žalobce, kdyžtě neučinil ani prohlášení, ani konečného alternativního žalobního návrhu ve smyslu ustanovení §u 56 odstavec prvý j. n., by předmět sporu, pokud posléze uvedeného nároku se týče, již v žalobě ocenil. Nestalo-li se tak hned v žalobě, nýbrž teprve při prvém ústním jednání před okresním soudem, byl tím jen původní nedostatek žaloby napraven. Pokud zákon sám nemá zvláštních ustanovení pro ocenění předmětu sporu, jsou údaje žalobcovy v tomto směru jak pro soud, tak i pro odpůrce závazný (§§ 56 až 60 j.n.). Také v tomto sporu jest soud, ježto tu žádného zvláštního ustanovení zákona pro ocenění předmětu sporu není, vázán oceněním žalobcovým. Není tudíž námitka věcné nepříslušnosti okresního soudu odůvodněna, neboť jest soud ten již dle ustanovení §u 49 čís 1 j. n. ve znění novely vzhledem na ocenění předmětu sporu věcně příslušným bez ohledu na to, o jaký smluvní poměr se tu vlastně mezi stranami jedná.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Pohledávkami peněžitými po rozumu §u 56 j. n. jest rozuměti nároky, které přímo znějí na placení určité částky na penězích, nároky, které dle své povahy mají za předmět plnění na penězích. V tomto případě jde o nárok na vrácení vkladní knížky úvěrní banky znějící na vklad 6000 Kč, jež byla žalovanému odevzdána jako kauce (zástava), tedy na vydání individuelně určené majetkové hodnoty a, ježto hodnota nároku toho nemusí se nutně krýti s výší peněžitého vkladu, na knížku tu učiněného, lze žalobci přiznati, že nárok ten může býti řaděn k těm, jichž ocenění § 56 j. n. žalobci v žalobě vyhražuje a ukládá. Kdyby byl tedy žalobce již v žalobě nárok tento ocenil na 2000 Kč, jak to učinil při ústním jednání na soudu prvé stolice, bylo by toto ocenění pro soud závazným (§ 60 j. n.). Toho však žalobce neučinil a, byla-li hned na to vznesena námitka nepříslušnosti soudu z důvodu vyšší hodnoty sporného předmětu, musil se soud na tuto námitku již z povinnosti úřední zabývati zkoumáním této sporné otázky, totiž zjištěním hodnoty sporného předmětu. Prohlášení, jež žalobce teprve nyní o hodnotě sporného předmětu učinil, nemělo již pro soud závazného významu, neboť zákon propůjčuje tomuto ocenění účinek závazný jen tehdy, bylo-li učiněno v žalobě, a to proto, že se na tento způsob předejde mezisporům o této jinak podružné otázce procesuální. Nebylo-li však toto ocenění učiněno v žalobě a musí-li následkem námitky dojíti ku zjištění hodnoty předmětu sporu soudem, jest zřejmo, že v tomto období jest ocenění žalobcovo již zcela nezávazným. Ježto pak výše vkladu poukazuje na hodnotu 6000 Kč a libovolné hodnocení sporného předmětu ve zřetel již přijíti nemůže, dlužno námitku nepříslušnosti soudu vzhledem na §§ 49 odstavec prvý a 50 j. n. v úpravě zákona ze dne 1. dubna 1921 čís. 161 sb. z. a n. uznati důvodnou a bylo tudíž rekursu vyhověti.

Citace:

č. 4091. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 155-156.