Č. 805.

Školství: * Vykonávaje právo zrušovací dle § 9, 2. věty zák. z 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. předseda zemské školní rady může: a) pomůcky, které pokládá za potřebné, opatřiti dle své volby nejsa vázán řízením předepsaným staršími zák. pro zřizování škol; b) zrušiti třídy i na školách, které byly zřízeny jako povinné obecné školy národní, nikoliv pouze na školách tak zv. menšinových; c) při čemž není vázán jiným předpisem, než že smí na jednu třídu připadnouti nejvýše 80 žáků; d) může zrušiti některou třídu také jen podmínečně, e) Zrušení někerých tříd není překážkou, aby navrženo bylo u úřadů školských dle § 51 def. řádu školního příslušných zřízení poboček, pokud se toho dle nového, zrušením některé třídy přivoděného uspořádání té které školy udá zákonná potřeba.
(Nález ze dne 9. dubna 1921 č. 4063.)
Věc: Několik školních rad a obcí (adv. Dr. Heller, Dr. Schreiter, Dr. Wien-Claudi z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty (zast. min. koncip. Drem. Rud. Stránským) stran zmenšení školních tříd na veřejných obecních školách národních s německou řečí vyučovací.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Opatřiv si zprávy o počtu tříd a poboček, jakož i o tom, kolik dětí bylo v létech 1916/17 až 1918/19 školou povinných a kolik dětí bylo na rok 1919/20 do škol dole uvedených přijato, zrušil předseda zemské školní rady v Praze dle § 9 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. na těchto školách s německou vyučovací řečí třídy a pobočky:
Rekursům do jeho rozhodnutí nevyhovělo ministerstvo školství a národní osvěty, poněvadž naříkaná opatření stala se v mezích oprávnění předsedovi zemské školní rady zákonem daného a mimo to dle počtu žáků v jednotlivých třídách nebude vyučování po zrušení tříd nikterak ohroženo.
Nejvyšší správní soud založil rozhodnutí o stížnostech naříkajících rozhodnutí ministerstva pro nezákonnost a vady řízení na těchto úvahách:
I. Stížnosti.....namítají, že ustanovení § 9 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n. na školy v H., Ž. a W. nelze použíti, poněvadž tyto školy byly zřízeny dle § 1 zákona z 19. února 1870 č. 22 z. z. jako obecně nutné veřejné školy národní a že zákon z 3. dubna 1919 jedná pouze o školách, které dříve byly označovány jako školy menšinové.
Nejvyšší správní soud seznal, že tento právní názor nemá opory v zákonech školních, neboť zákon z 3. dubna 1919 sám se označuje jako zákon o školách národních (v německém znění jako zákon »betreffend die Volksschulen«) a jedná o tom, kdy a jak veřejná obecná škola národní (eine offentliche allgemeine Volksschule) má býti zřízena, a kdy dle § 9 může býti zrušena, užívá tedy téhož označení, jakým starší zákony označují povinné školy nejnižšího stupně. Tak zejména zátkou z 22. února 1870 č. 22 z. z. čes. o zřizování, udržování a návštěvě veřejných škol národních vyjadřuje v německém stejně platném znění tento pojem slovy »öffentliche Volksschulen«, též zákon z 24. února 1873 č. 17 z. z. čes. o dohledu na školy staví v § 1 pojmy »národní školství« a »Volksschuhvesen« na roveň, zákon z 19. prosince 1875 č. 86 z. z. čes., kterým upravují se svazky učitelstva veřejných škol národních, praví v německém textu: »uber die Regelung der Rechtsverhältnisse des Lehrerstandes an den öffentlichen Volksschulen« a zákon z 14. září 1905 č. 120 z. z. čes. o úhradě nákladů na veřejné školy národní zní v německém textu »Aufwand für öffentl. Volksschulen«, stotožňuje tudíž označení »škola národní« s německým označením »Volksschule«.
Ze znění zákona z 3. dubna 1919 a jeho vzniku vychází zjevně, že zákon chce umožniti, aby školy národní, kde jich jest potřeba, byly zřizovány bez dosavadního zdlouhavého řízení a jiných obtíží co nejdříve. Souběžně s tímto účelem sleduje tento zákon, jak z § 9 jest zřejmo, úmysl zjiistiti, zda všechny školy veřejné již zřízené mají náležité podmínky svého trvání a umožniti, aby tam, kde podmínek těchto není, školy ty mohly býti zrušeny nebo redukovány. Poněvadž ve sporných případech jde pouze o zrušení jednotlivých tříd a poboček, nebylo třeba zabývati se otázkou, zdali školy, které dle § 1—8 budou zřízeny, jsou výlučně tak zvané školy menšinové, stačí spíše zkoumati, jakého druhu školy jsou předmětem opatření dle § 9. Ve směru tom není vzhledem k tomu, co shora jest uvedeno, dle znění § 9 cit. zákona, dle kterého funkcionáři zemské školní rady uděleno právo, aby zrušil obecnou školu národní nebo zmenšil počet tříd nebo poboček při některé národní škole zřízených, ať byla škola ta zřízena podle tohoto zákona (z 3. dubna 1919) či podle zákonů starších — pochybnosti o tom, že se toto právo vztahuje na všechny veřejné školy národní, u kterých v této době zákonné předpoklady vůbec neb aspoň do té míry nejsou dány, aby nezmenšené další trvání jejich mohly odůvodniti.
Tím také jest odpověděno na poukaz stížnosti stran školy ve W. na §§ 109 a 128 ústavní listiny. II. Stížnosti.....vytýkají, že řízení trpí podstatnou vadou, poněvadž předseda zemské školní rady učinil opatření svá na podkladě seznamů dětí školních, které si pominutím příslušných místních školních rad libovolně opatřil od školních správ. Jest pravda, že seznamy školních dítek.....nebyly vyžádány od místních školních rad, které jsou dle § 21 zákona z 19. prosince 1870 povolány ke každoročnímu soupisu všech školou povinných dítek dotyčného školního obvodu.
Nehledí-li se ani k tomu, že se nejednalo o takové soupisy, nýbrž o vyšetření, kolik postupných tříd, kolik definitivních a prozatímních poboček dotyčná škola má a kolik dětí, pro které škola ta byla školou povinnou, ji koncem školních roků 1916/17, 1917/18 a 1918/19 navštěvovalo a kolik jich na rok 1919/20 bylo přijato, ani k tomu, že zajisté také okresní školní rada jako školní úřad dozorčí byla způsobilá, aby tyto okolnosti zákonným způsobem vyšetřila — dlužno uvážiti, že zákon z 3. dubna 1919 k dosažení účelu svého upustil od řízení v starších zákonech školních předepsaného a že nenařídil zvláštního řízení, a tudíž ponechal úvaze funkcionáře v § 4 jmenovaného, jakým způsobem si potřebný materiál pro svá opatření získá.
III. Stížnosti.....vyvozují z §§ 1 a 9 zákona z 3. dubna 1919, že dle úmyslu zákonodárcova má býti v každé školní třídě nejvýše 40 dětí a na každé škole tolik tříd, kolikrát 40 dítek školu tu navštěvuje, a naříkají rozhodnutí uvedená proto, že zásady té nebylo šetřeno.
Nejvyšší správní soud shledal i tento stížný bod neodůvodněným. Třeba že sluší přiznati, že funkcionář v § 4 jmenovaný nesmí učiniti opatření týkající se zrušení školních tříd nebo poboček libovolně, nestanoví zákon v § 9 v 2. větě, odchylně od přesného ustanovení prvé věty, meze, které musí býti zachovány při zrušování jednotlivých školních tříd neb poboček. Vzhledem k tomu, že zákonem z 3. dubna 1919, jak stanoví § 14, se příslušná zákonná ustanovení a nařízení doplňují nebo se jím mění a ruší jen pokud jsou s ním v odporu, dlužno přihlížeti k § 11 říš. zákona o školách národních, který novým zákonem nebyl ani zrušen ani změněn.
Dle tohoto zákonného ustanovení řídí se počet sil učitelských a důsledně též počet tříd na každé škole počtem žáků. Stanoví-li tudíž tento § 11 v 2. odst., že v případě, když při celodenním vyučování po tři po sobě jdoucí léta počet žactva průměrně dosáhne 80, musí býti postaráno o druhou sílu učitelskou, tedy také o druhou třídu, a když počet žactva dosáhne 160 o třídu třetí a že dle tohoto poměru počet učitelů a tříd i dále musí býti rozmnožován, jest tímto, zásadním dosud platným zákonným ustanovením vytčena také hranice zmocnění jmenovaného funkcionáře, kterou při opatřeních dle § 9 nesmí překročiti, které by tedy nezachoval, kdyby jako základ pro zmenšení počtu tříd vzal vyšší počet žáků na jednu třídu než 80. Když však funkcionář ten své opatření učinil, čítaje na jednu třídu méně než 80 dětí, není toto opatření v odporu se zákonem. Opačný náhled stížností, že totiž dle znění a ducha zákona při organisaci školy a stanovení počtu tříd smí na každou třídu býti čítáno pouze 40 dětí, nemá tudíž ani v novém zákonu z 3. dubna 1919 ani ve starších předpisech opory nýbrž jest s nimi v odporu.
Předseda zemské školní rady nepřekročil tudíž zákonné předpisy, když ponechal na veřejné obecné škole národní v H. při počtu dětí 292 čtyři postupné třídy a jednu pobočku, na národní škole v Ž. při počtu dětí 139 dvě postupné třídy, na národní škole v H. T. při počtu dětí 151 — neb jak stížnost udává — 148 tři postupné třídy a na národní škole ve W. při počtu dětí 260 pět postupných tříd.
Ohledně školy v H. se podotýká, že v rekursech a v prvé stížnosti bylo udáváno, že počet dětí činí 288. Udání počtu 329 v nynější stížnosti jeví se proto nepřípustnou novotou. Když tedy naříkaná rozhodnutí ponechávajíce opatření předsedy zemské školní rady v platnosti vyslovila, že nepřekročil meze oprávnění jemu zákonem propůjčeného a že zmenšením počtu tříd vyučování na uvedených školách národních není ohroženo, nelze v tom seznati nezákonnost.
Ohledy vychovatelské a zdravotní, na které při veřejném ústním líčení bylo poukázáno, nemohl nejvyšší správní soud vzíti v úvahu, poněvadž ohledů těch bude nutno šetřiti, až následkem zmenšení počtu tříd školy, o něž jde, nově budou organisiovány.
K námitce stížnosti ohledně školy v H., že po zmenšení počtu tříd musí do druhé třídy choditi 95 dětí, tyto však v jediné třídě nemají místa, budiž podotknuto, že i tato okolnost, kdyby skutečně nastala, by nebyla zmenšení počtu tříd na závadu a mohla by nejvýše založiti nárok, aby u třídy, ve které počet dětí dosáhne 80, byla zřízena pobočka.
Stížnost ohledně národní školy v H. T. namítá také, že v počtu 151 či 148 školních dětí není započítáno 22 žáků navštěvujících občanskou školu v D. T. a že při návratu jejich počet žáků v třetí třídě dosáhne téměř 80.
Tato okolnost nemění na oprávněnosti zmenšení počtu tříd ničeho, neboť není předpisu, dle kterého by při tom muselo býti hleděno k dětem, které jsouce sice k určité škole příslušné, tuto školu nenavštěvují, poněvadž o jejich vyučování jinak jest postaráno.
Totéž, co o škole v H. řečeno, platí podstatně také o škole ve W., pokud jest namítáno, že žádná třída na obecné škole národní ve W. s německou řečí vyučovací nemá místa pro více jako 57 dětí a že hned, jakmile zmenšení počtu tříd bude provedeno, musí býti zřízena pobočka při páté třídě. Jak již nahoře uvedeno, zůstaly dle § 14 nového zákona dřívější předpisy, pokud s předpisy nového zákona nejsou v odporu, tedy zejména předpisy o zřízení definitivních a prozatímních poboček, v platnosti, pročež není překážky, aby i po zrušení některých tříd u úřadu, dle § 51 definitivního řádu školního a vyučovacího příslušného, bylo navrženo zřízení poboček tam, kde pro ně jsou zákonné podmínky.
Stěžovatelé nemohli také býti v pochybnosti, že nařízeno bylo zrušení pozatímní pobočky u 5. třídy, neboť sami doznali, že na národní škole ve P. pouze u 5. třídy byla pobočka.
IV. Stížnost obce Ž. shledává nezákonnost také v tom, že — jak shora uvedeno — zmenšení počtu tříd na německé národní škole v 2. přivedeno v souvislost s pořízením vhodné místnosti pro českou národní školu tamtéž. Stížnost jest na omylu, domnívá-li se, že jmenovaný funkcionář zrušení tříd nesmí vázati na podmínku. Rozhodný zde předpis, § 9, druhé věty není předpisem kogentním, ukládajícími jmenovanému funkcionáři povinnost, aby za určitých předpokladů počet tříd zmenšil, nýbrž jest pouhým zmocněním, kterého funkcionář ten dle svého volného uvážení může, ale nemusí použíti. Za tohoto právního stavu nebylo závady, aby jmenovaný funkcionář vyslovil, že zmenšení se nestane, když obec převezme určitý závazek.
Nejvyšší správní soud neseznal také podstatnou vadu řízená ve skutečnosti, že naříkaná rozhodnutí neuvedla podrobně skutkové podklady, které daly podnět k zmenšení počtu tříd, a že spokojila se pouhým uvedením zákonných předpisů bez bližšího právního provedení při každém případu. Třebaže dlužno doznati, že by věci bylo lépe poslouženo, kdyby odůvodnění naříkaných rozhodnutí bylo důkladnější, vychází přece z rekursů a ze stížností, že stěžující si strany dobře věděly, jaké skutkové podstaty byly základem naříkaných rozhodnutí a že v hájení svých zájmů nebyly nijak obmezeny.
Stížnosti jsou tedy bezdůvodny, pročež byly zamítnuty.

Citace:

č. 805. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 445-449.