NPD documents search: Boh. adm., 3 (1921)

Č. 435.

Honební právo (Čechy): I. Instanční kontrola okresního výboru dle § 23 hon. zák. není obmezena jen na otázky právní, nýbrž vztahuje se i na otázku účelnosti, vhodnosti a slušnosti rozhodnutí honebního výboru. — II. Dosah přezkoumání nálezu správního úřadu ve věcech volné úvahy nejvyšším správním soudem. — III. »Dané okolnosti« po rozumu § 13 hon. zák.
(Nález ze dne 2. června 1920 č. 4963.)
Prejudikatura: nález č. 13.
Věc: Honební výbor v Bříšťanech a Václav M. tamtéž (adv. dr. Arn. Weinfurter z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze o pronájem honitby v Bříšťanech.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Ve schůzi ze dne 15. dubna 1919 usnesl se honební výbor v Bříšťanech na tom, aby byla společenstevní honitba tamnější pro období 1919—1926 zadána z volné ruky Václavu M., majiteli usedlosti č. 27 v Bříšťanech za roční nájem 101 K za podmínek, že bude povinen nahraditi škody způsobené honbou a zvěří, že vyhoví všem předpisům honebního zákona a že dovolí všem, kdo vyhoví zákonným předpisům, aby s ním honili společně jako hosté.
Proti tomuto usnesení honebního výboru podal stížnost 22. dubna 1919 Jan J., rolník v Bříšťanech, jménem svým i jménem dalších majitelů pozemků tamže, uváděje, že by se bylo dalo docíliti za pronájem honitby mnohem více, kdyby byla zadána veřejnou dražbou. Zná nájemníky, kteří by byli ochotni platiti za tuto honitbu i 300 K ročně, on sám by za ni dal také tolik, t. j. 300 K. Byl by také ochoten nechati spoluhoniti údy společenstva honebního, kteří by byli opatřeni honebním lístkem a zbrojním pasem.
Okresní výbor v Hořovicích ve schůzi z 13. května 1919 stížnosti vyhověl, zrušil zadání honitby z volné ruky v Bříšťanech a nařídil, aby honitba byla zadána veřejnou dražbou, poněvadž z podání stěžovatelů vyplývá, že by se za honitbu veřejnou dražbou dalo docíliti i 300 K a snad ještě více a poněvadž ze spisů nevychází, že by byl honební výbor i k této směrodatné okolnosti při svém rozhodnutí přihlížel.
Ve stížnosti podané honebním výborem do tohoto rozhodnutí okresního výboru k zemskému správnímu výboru tvrdí stěžovatel, že výboru okresnímu náleželo pouze přezkoumati, zdali honební výbor při svém rozhodnutí uvážil všechny momenty, svědčící pro pronájem z volné ruky či proti němu. Této povinnosti dostál ve svém rozhodnutí, přihlédnuv zejména k té okolnosti, že Václav M. nahradí škodu zvěří způsobenou, že omezí její pěstění ve značnější míře a že bude udržovati shodu s ostatními členy společenstva. Nabídka Jana J. nemohla padnouti na váhu. poněvadž ji honebnímu výboru před uvedeným rozhodnutím neučinil.
O této stížnosti podal okresní výbor v Hořovicích vyjádření, v němž mimo důvody již ve svém rozhodnutí uvedené tvrdí, že Bříšťanská honitba patří k nejlepším z okresu a že by se při veřejné dražbě dalo docíliti ještě aspoň trojnásobného nynějšího pachtovného. Veřejná dražba má právě interesenty vyzvati, aby nabídky činili; dříve tak ani činiti nemohli.
I při veřejné dražbě lze uložiti nájemníkům žádoucí obmezení výkonu honebního práva.
V šetření, jež provedl okresní výbor v Hořovicích k rozkazu zemského správního výboru, bylo zjištěno, že výměra společenstevní honitby v Bříšťanech činí celkem 937 1/2 korců, z níž připadá na ty členy honebnílio společenstva, kteří stížnost do rozhodnutí okresního výboru spolupodepisovali a kteří tedy se zadáním z volné ruky souhlasí, korců a na ty, kdož žádají zadání veřejnou dražbou, 548 1/2 korců, dále že některé sousední honitby byly pronajaty za tyto ceny: v Petrovičkách 317 jiter od 1. srpna 1918 za 150 K z volné ruky, Milovická 658 jiter z volné ruky za 175 K od 1. února 1915, v Kalu 638 jiter veřejnou dražbou za 430 K, Hořická za 270 K z volné ruky, kdežto dříve veřejnou dražbou byla zadávána za 555 K a za 460 K.
Naříkaným rozhodnutím zemského správního výboru ze dne 16. října 1919 č. 73341 bylo rozhodnutí okresního výboru v Bříšťanech potvrzeno s odůvodněním, že zemský správní výbor vzhledem k cenám docíleným při pronájmu sousedních honiteb nabyl přesvědčení, že sporný pronájem neodpovídá místním poměrům (§ 13 čes. hon. zák.) a že lze očekávati lepší zpeněžení honitby vzhledem k zájmu, který se o ni jeví, ve veřejné dražbě.
Stížnost k nejvyššímu správnímu soudu, podaná honebním výborem v Bříšťanech a Václavem M. tamže, uvádí především okolností, které byly vzaty v úvahu při zadání honitby z volné ruky. Rozhodnutí zemského správního výboru pak vytýká:
1. neúplnost řízení; zemský výbor prý se spokojil zjištěním nájemného jen několika sousedních honiteb na zvěř nejbohatších, nepřihlížeje k výši nájemného jiných sousedních honiteb, jež, ač jsou na zvěř bohaté, byly propachtovány za ceny nižší. Zemský správní výbor neuvážil také ostatní podmínky pachtu těchto honiteb;
2. zemský správní výbor prý předpokládal ve svém usnesení, že většina (občanů) souhlasí s propachtováním honitby veřejnou dražbou, ač tomu tak ve skutečnosti není, což mělo býti vyšetřeno.
Bez ohledu na tyto vady je prý naříkané rozhodnutí samo sebou nesprávné.
Dle ustanovení § 13 hon. zák. pro Čechy rozhoduje honební výbor zcela samostatně o tom, má-li býti honitba propachtována a zdali propachtování se má státi z volné ruky či veřejnou dražbou, při čemž má náležitě uvážiti všechny okolnosti. V tomto případě honební výbor přihlížel ke všem okolnostem a rozhodnutí své učinil jednomyslně. Není příčiny, aby zakročoval okresní výbor, který má jen právo bdíti nad tím, aby zákon nebyl porušen a aby zájmy veřejné byly chráněny, nikoli však samostatně rozhodovati, jestliže honební výbor učinil své rozhodnutí v mezích zákona a bez porušení veřejných zájmu i zájmů společenstva.
Veřejný zájem zadáním z volné ruky nijak dotčen nebyl, ani stanovením výše nájemného. Naopak rozhodnutím v odpor vzatým porušuje se nejen zájem členů honebního společenstva, nýbrž zájemníci se přímo vhání do toho, aby dražili bez ohledu na to, vytěží-li čeho z honitby, což by mělo za následek, že by zvěří lichvařili, ji vyváželi a odbyli členy honebního společenstva pouze nepatrným rozdílem pachtovného, jenž na ně připadl.
Stížnost navrhuje, aby naříkané rozhodnutí jako nezákonné bylo zrušeno. O stížnosti této uvážil nejvyšší správní soud:
Jak z celého obsahu stížnosti tak i z jejího návrhu je patrno, dovolávají se stěžovatelé toho, aby nejvyšší správní soud sám posoudil a rozhodl, že zadání honitby z volné ruky bylo v tomto případě nejvhodnější a pro honební společenstvo nejprospěšnější.
Vychází tedy stížnost z názoru, že by nejvyšší správní soud mohl položiti na místo volného uvážení zemského správního výboru volné uvážení své. O záležitost volného uvážení přece zde jde. Podle zákona z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 a z 2. listopadu 1918 č. 3 sb. z. a n. nejsou sice záležitosti volného uvážení vyloučeny z příslušnosti nejvyššího správního soudu, ale jeho právo, podrobiti své nalézací moci i záležitosti volné úvahy, neobsahuje v sobě i oprávnění, položiti na místě volného uvážení správního úřadu své vlastní volné uvážení nebo zkoumati účelnost vydaného rozhodnutí, podle předpisu §§ 2, 6 a 7 zák. č. 36 ř. z. z r. 1876 lze vždycky toliko zkoušeti, zda rozhodnutí netrpí nějakou protizákonností nebo nějakou podstatnou vadou řízení. To již nese povaha věci s sebou, že ve věcech, kde jest přenecháno správním úřadům, aby postupovaly dle volné úvahy, není a nemůže býti předpisu, jenž by vykazoval jen jedinou cestu jejich rozhodnutí, naopak jest jim zůstaveno širší pole, na kterém se mohou pohybovati, činíce svá rozhodnutí. Ze smyslu cit. zákona o nejvyšším správním soudu pak vyplývá, že nejvyšší správní soud, zkoumaje zákonitost rozhodnutí správních úřadů ve věcech volné úvahy, může jen zkoumati, zda správní úřad nevybočil z prostory vyhrazené pro jeho volný pohyb t. j. zda nepřekročil ony hranice, které mu celková intence zákonná i podstata věci vytkly, obzvláště, zda se nedal vésti při svém rozhodnutí jinými ohledy, než které má zákonné ustanovení na zřeteli.
Ve směru formálním jest mu dle § 6 přezkoumati, zda naříkaný nález vytýká dostatečně ohledy, které správní úřad pokládal za rozhodné a zda skutkové okolnosti, jež sloužily za podklad rozhodnutí, jsou ve shodě se spisy, náležitě zjištěny a tak úplné, že úřad správní mohl jimi náležitě zdůvodniti své rozhodnutí.
Dle těchto zásad bude nutno řešiti i otázku, o kterou jde v tomto sporu t. j. otázku, zda je správným nález zemského správního výboru, potvrzující rozhodnutí okresního výboru v Hořovicích, jímž bylo uloženo honebnímu výboru v Bříšťanech, aby společenskou honitbu pronajal ve veřejné dražbě. Pro rozhodnutí té otázky nedal zákon jiné direktivy, než že poukázal na »dané okolnosti.«
Ježto v samém zákoně není stanovena jiná norma, kterou by byla určena hranice pro volnost kognice správních úřadů, nutno meze jejich volného pohybu hledati toliko v účelu zákona, jenž jest ovládán myšlenkou, zabezpečiti, aby výkon myslivosti byl co možno racionelní t. j. aby byl takový, by šetření a chov zvěře se strany jedné a zájmy zemědělské, vyžadující, aby škody zvěří způsobené byly co nejmenší a prospěch majitelů pozemků z této honitby co největší, se strany druhé byly pokud možno nejúplněji uváděny v souhlas.
Mohla tedy stížnost, chce-li vytýkati nezákonnost, uplatňovati toliko prohřešení se proti této zásadě.
V tomto směru však stížnost sama nižádné námitky nevznáší a spatřuje protizákonnost toliko v tom, že prohlašuje rozhodnutí měnící usnesení honebního výboru za nález vybočující z mezí dohlédacích úřadů, poněvadž prý okresní výbor může přezkoumávati rozhodnutí honebního výboru, jenž uvážil »dané okolnosti«, jen se stanoviska veřejných zájmů. Může prý měniti jeho rozhodnutí co do způsobu provádění honitby, náhrady škody nebo doby pachtu, nemůže však měniti výši nájemného. Tento názor nemá však v honebním zákoně nijaké opory. Okresní výbor jest dle § 23 honebního zákona povolán, aby rozhodoval o stížnostech proti všem usnesením, jež učinil honební výbor podle § 13 honebního zákona. Tato instanční kontrola není obmezena jen na otázku právní, nýbrž vztahuje se i na otázku účelnosti, vhodnosti a slušnosti, a byl proto okresní výbor nejen oprávněn, nýbrž i povinen posouditi netoliko, zda honební výbor v Bříšťanech přihlížel ke všem rozhodným okolnostem, ale i zda je uvážil řádně. Jest tudíž výtka nezákonnosti neodůvodněna.
Zbývá tedy toliko uvážiti, zda námitky proti řízení uplatňované jsou podstatny. V té příčině uvádí stížnost, že vyšetření skutkových okolností, jež sloužily za základ rozhodnutí, je jednak neúplné, jednak nesprávné. Neúplné, poněvadž prý zemský výbor se spokojil s vyšetřením výše nájemného pouze v několika sousedních honitbách, které jsou právě na zvěř nejbohatší. Obsáhlejším šetřením prý by bylo zjištěno, že některé jiné sousední honitby téhož okresu, ač jsou na zvěř bohatší, byly propachtovány za nižší ceny, nežli jest pachtovné za honitbu Bříšťanskou.
Další nedostatek vidí stížnost v tom, že prý zemský správní výbor vycházel ze stanoviska, že většina členů honebního společenstva v Bříšťanech je pro to, aby honitba byla zadána veřejnou dražbou.
Správní soud však neshledal v provedeném řízení takové podstatné vady, jež by mohla odůvodniti zrušení naříkaného nálezu.
Pro správné rozhodnutí okresního a zemského výboru nebylo ani třeba zjistiti ve všech sousedních honitbách, jak je velká honitba, jak je na zvěř bohatá a co se z ní platí.
Vždyť přece nešlo o to, aby byla přesně stanovena výše nájemného:
pro úsudek, zda dražba veřejná může přivoditi vyšší pachtovné a tím
jeviti se pro společenstvo výhodnější, než zadání sporné honitby z volné
ruky, stačilo úplně zjištění, že v několika sousedních honitbách přibližně
stejně velikých při propachtování veřejnou dražbou bylo docíleno poměrně vyššího nájemného.
Vždyť již toto faktum připouští naději, že veřejná dražba v Bříšťanech bude míti podobný výsledek.
Okolnost tu pokládal pak zemský správní výbor právem za důležitou. Vyšší nájemné jest přece ve zřejmém prospěchu honebního společenstva a možnost je docíliti, jest a bude vždy jednou z »daných okolností« při zadávání honitby dle § 13 honebního zákona rozhodných, ovšem není okolností jedinou. Ale výtka, že zemský správní výbor neuvážil také ostatní podmínky, za nichž byla honitba zadána z volné ruky, nepadá tu na váhu. V rozhodnutí zemského správního výboru se sice výslovně o těchto dalších podmínkách nečiní zmínka, ale v tomto případě to není proto vadou, že další podmínky, za nichž byla zadána honitba z volné ruky Václavu M., nejsou takové, že by mohly býti splněny jen jím. Je docela dobře možno, aby tytéž podmínky byly uloženy při veřejné dražbě i každému jinému vydražiteli.
Co se týče výtky, že bylo nesprávně zjištěno, že většina členstva honebního společenstva je pro zadání honitby veřejnou dražbou, je sice tato okolnost v naříkaném rozhodnutí uvedena, ale jen mimochodem a ne jako důvod. Kdyby byla tedy i nesprávnou, neměla by na rozhodnutí samo, nejsouc jeho základem, nijakého vlivu ke škodě stěžovatelů a nezaložila by takovou vadu řízení, pro niž by bylo třeba naříkané rozhodnutí zrušiti.
Není tu tedy ani vadnosti nějaké a proto bylo stížnost jako neodůvodněnou zamítnouti.

Citace:

č. 805. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 445-449.