NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 1

— Č. 8563 —
Č. 8563.

Zaměstnanci veřejní: I. * Předpis § 65 služební pragmatiky úřednické z roku 1914 o pohřebném nebyl zrušen článkem 1. § 12 zákona č. 2/1920. — II. K výkladu § 65 služ. pragmatiky o pohřebném.
(Nález ze dne 24. dubna 1930 č. 5914.) — Č. 8563 —
Prejudikatura: Boh. A 6201/27, 6712/27.
Věc: Dr Dimitrij R. v T. proti generálnímu finančnímu ředitelství v Bratislavě o pohřebné.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Podáním ze 7. března 1927 žádal st-1, odvolávaje se na služ. pragmatiku, o poukázání pohřebného po svém otci Janu R., jenž byl jako berní řiditel ke dni 30. dubna 1923 přeložen do výslužby a dne 28. února 1927 zemřel; jako důvod uvedl st-1, že dal svého otce pohřbíti a že jiných pozůstalých po něm není. Jako důvod další uvedl st-1 v druhém podání z 20. června 1927 jednak, že svého otce v jeho poslední nemoci před smrtí osobně opatroval i léčiti a opatrovati dal, o čemž současně nabídl důkaz výslechem několika svědků, — jednak dovolal se ustanovení § 12 zák. č. 2/20 a dodal, že náklady přiměřeného pohřbu hradil ze svých vlastních prostředků.
Nař. rozhodnutím byla st-lova žádost zamítnuta z důvodu, že otec st-lův sice nezanechal vdovy ani manželských potomků, kteří by byli v jeho péči, i že pohřební náklady v částce 1 160 Kč byly st-lem zapraveny, že však byly částkou 4 000 Kč do pozůstalosti přihlášeny, do stavu pozůstalostních passiv pojaty a z pozůstalostních aktiv per 8 503 Kč uhraženy, že tedy nebylo vyhověno podmínce § 65 odst. 2 služ. pragmatiky, když pohřební náklady nebyly uhraženy z vlastních prostředků st-lových, které takto zkrácení nedoznaly.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané nss uvážil:
I. Stížnost namítá, že ustanovením § 12 zák. č. 2/20 bylo ustanovení § 65 služ. pragmatiky potud změněno, že se nárok na pohřebné přiznává nyní pozůstalým vůbec a že se již nepožaduje, aby byly náklady pohřbu hrazeny z vlastních prostředků žadatelových, ani aby pohřeb byl přiměřený stavu zemřelého úředníka, že podle cit. § 12 nemá výška skutečně vyplacených nákladů pohřebních vlivu na vyměření pohřebného, jehož výška je v § 12 ustálena imperativně, takže jest nezákonným, jestliže úřad výšku nákladů oněch hodnotil. — Tato námitka není důvodná.
§ 12 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z. stanovil, že pozůstalým (§ 13) po státním zaměstnanci, který v aktivitě nebo na odpočinku zemřel, přísluší čtvrtletní pohřebné (úmrtné) trojnásobnou částkou měsíčního platu, jejž zemřelý posledně bral jako služné neb výslužné. § 13 téhož zák., kterýžto § je — jak uvedeno — v § 12 citován, stanovil, kdo jsou těmito pozůstalými a za jakých podmínek jim pohřebné musí nebo může býti přiznáno. Ustanovení tohoto § 13 bylo vzhledem k ustanovení čl. VI zák. z 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. (služ. pragmatiky) zrušeno a nahraženo ustanovením § 65 služ. pragmatiky, o něž se také nař. rozhodnutí opírá. — Čl. I. § 12 zák. ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. ex 1920 pak stanoví, že pozůstalým po státním zaměstnanci, který zemřel v činné službě nebo ve výslužbě, náleží úmrtné (pohřebné) ve výši tříměsíční částky pensijní základny nebo skutečně požívaného výslužného. — Č. 8563 —
Již z obsahu § 12 zák. č. 2/20 jest patrno, že jím jest nahraženo jen obdobné ustanovení § 12 zák. č. 74/1896, t. j. pouze ustanovení o výši pohřebného a nikoli ustanovení § 65 služ. pragmatiky o tom, komu a za jakých podmínek pohřebné musí nebo může býti přiznáno. Mimo to stanoví čl. I. odst. 1 zák. č. 2/20 také ještě výslovně, že ustanovením § 12 se nahrazuje § 12 zák. č. 74/1896, — a tedy žádný jiný, — dále pak zák. č. 2/20 uvádí, která ustanovení služ. pragmatiky se jím zrušují, resp. nahražují a tu § 65 služ. pragmatiky uveden není.
Nebyla tedy ustanovením čl. I. § 12 zák. č. 2/20 nijak dotčena ustanovení § 65 služ. pragmatiky, že úmrtné náleží především vdově (odst. 1), není-li vdovy, manželským potomkům, kteří byli v péči zemřelého úředníka, a není-li jich, těm manželským potomkům, kteří zapravili náklady pohřbu z vlastních peněz, anebo, kteří ošetřovali nemocného v jeho poslední nemoci před smrtí (odst. 2), a není-li ani těchto, zákonným dědicům svobodného a ovdovělého bezdětného úředníka a to za podmínek v odst. 2 ustanovených (odst. 3) — kdežto ve všech jiných případech může býti úmrtné poskytnuto zcela nebo z části osobám, které zapravily pohřební náklady ze svého nebo ošetřovaly zemřelého v jeho poslední nemoci před smrtí (odst. 4).
Stížnost má ovšem pravdu, pokud tvrdí, že podle čl. I. § 12 zák. č. 2/20 nemá výška skutečně vyplacených pohřebních nákladů vlivu na stanovení výše pohřebného pro pozůstalé zemřelého státního zaměstnance, o nichž je řeč v § 65 odst. 1 a 2 služ. pragmatiky, leč přes to není — jak míní stížnost — nesprávným, konstatoval-li žal. úřad okolnost — stížností ostatně nepopřenou, že st-lern zaplacené pohřební výlohy činily 1 160 Kč, ačkoliv byly do pozůstalosti přihlášeny částkou 4 000 Kč, — neboť tu nešlo o hodnocení k účelu vyměření pohřebného, kdyžtě k jeho vyměřování již proto nedošlo, že byl st-li odepřen i sám nárok na pohřebné, — nýbrž šlo tu o hodnocení pro řešení otázky, jsou-li skutečně vynaložené náklady pohřební kryty pozůstalostním jměním.
Dále namítá stížnost, že ani § 65 odst. 2 služ. pragmatiky neklade váhu na slova »z vlastních prostředků«, nýbrž na to, aby pohřeb byl přiměřený stavu zemřelého úředníka. Ani tato námitka není důvodná, neboť učinil-li § 65 odst. 2 zapravení pohřebních nákladů z vlastních prostředků pozůstalého potomka výslovně podmínkou nároku na pohřebné, jde z toho, že váhu na splnění podmínky té klade. Mimo to se v tomto směru poukazuje na vývody nál. Boh. A 6201/27 o historickém vývoji ustanovení právě řečeného a o důvodu, proč bylo ustanovení to do § 65 služ. pragmatiky převzato; k dalším pak vývodům, uplatňovaným v tomto směru stížností, jest uvésti pouze, že zákon touto podmínkou nežádá, aby pohřební náklady byly stejné nebo do konce větší než příslušné pohřebné.
Konečně namítá stížnost, že žal. úřad nepřihlížel k tomu, že st-1 jest tak blízkým pozůstalým svého otce, že jeho nárok na pohřebné vylučuje nároky veškerých osob jiných, a že pozůstalostní aktiva činí sice 8 503 Kč, ale v tom že není hotových peněz, z nichž by st-1 mohl zaplacené jím náklady pohřbu krýti, nýbrž nábytek, nářadí, šatstvo a pod. v ceně — Č. 8564 —
4 503 Kč, zbytek pak 4 000 Kč že jest životní pojistka u vídeňské pojišťovací společnosti, tak že není jisto, zdali a co st-1 z ní obdrží, že tedy není správným výrok, že úhradu pohřebních výloh obdržel st-1 z pozůstalostního jmění. — Ani tyto námitky nejsou důvodné.
Námitka prvá proto, že žal. úřad neodepřel st-li nárok na pohřebné proto, že by na jeho přiznání měla v daném případu přednost osoba jiná, naopak uvedl, že st-lův otec nezanechal žádných pozůstalých osob, které by na pohřebné měly dle § 65 služ. pragmatiky nárok před st-lem; námitka druhá pak je bezdůvodná proto, že ve smyslu § 65 odst. 2 služ. pragmatiky nepřísluší dědici — jak nss již opětně, zejména v nál. shora uvedeném i v nál. Boh. A 6712/27 vyslovil, — pohřebné z titulu hrazení pohřebních výloh, lze-li výlohy přiměřeného pohřbu hraditi z pozůstalosti úředníkovy, t. j. může-li nárok na náhradu pohřebních výloh býti realisován z dostatečné pozůstalosti. Byly-li, jak tomu v daném případu nepopřené jest, do pozůstalostních aktiv přijaty za spolučinnosti st-le, resp. jeho právního zástupce svršky v ceně 4 503 Kč a činí-li passiva pozůstalostní 4 250 Kč (4 000 Kč pohřební náklady a 250 Kč dluh u banky), tedy méně než činí cena svršků, nelze právem tvrditi, že nárok na náhradu pohřebních výloh, příslušející st-li proti pozůstalosti, nemůže býti již z této části pozůstalosti realisován, čili že nárok řečený není z pozůstalosti uhražen, jestliže se v pozůstalostních aktivech nenalézá dodatečná částka v penězích. Pokud pak jde o námitku stran životní pojistky, mohla by dodatečně zjištěná její nedobytnost býti nejvýše snad důvodem pro žádost za obnovu řízení, ale i to jen v případu, kdyby tu nebylo jiných dostatečných aktiv, a toho v daném případu, jak právě řečeno, není.
Není tedy stížnost důvodnou, pokud brojí proti obsahu nař. rozhodnutí, zamítajícího st-lův nárok na pohřebné z titulu pohřebních výloh. II. Právem vytýká však stížnost nař. rozhodnutí jako vadu, že jím nebylo rozhodnuto o st-lově nároku na pohřebné z titulu ošetřování v poslední nemoci před smrtí, neboť nárok o tento titul opřený vznesl st-1 na žal. úřad již ve svém podání z 20. června 1927, došlým na žal. úřad dne 24. června 1927, tedy před vydáním nař. rozhodnutí, a nabídl v něm o dotyčných svých tvrzeních důkaz výslechem několika svědků. Nezaujal-li žal. úřad k tomuto nároku, vznesenému naň na základě ustanovení § 65 odst. 2 služ. pragmatiky, vůbec stanoviska, neposoudiv jej ani s hlediska skutkového ani s hlediska právního, spočívá v tom podstatná vada řízení.

Citace:

č. 8563. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 12/1, s. 676-679.