NPD documents search: Právník, 71 (1932) - K otázce právní povahy konkursní podstaty.

Čís. 4659.

I když soud zkoumá svou nepříslušnost podle § 261 tr. ř., musí se obmeziti výlučně na činy do obžaloby pojaté, přihlížeje ovšem i ke změnám a doplňkům, jichž doznal obžalobou stihaný skutek okolnostmi vyšlými najevo při hlavním přelíčení.
Není třeba, by soud, vyslovuje se o nepříslušnosti, měl po ruce plný důkaz viny trestným činem, o němž rozhodnouti jest soudu porotnímu.
Nakolik jde o zmatek čís. 6 § 281 tr. ř., prohlásil-li se krajský soud podle § 261 tr. ř. nepříslušným k projednání obžaloby pro zločin podle § 132 tr. zák., maje za to, že jde o zločin podle § 125 tr. zák.
(Rozh. ze dne 15. března 1933, Zm I 1026/31.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti státního zastupitelství a obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 22. října 1931, jímž se nalézací soud prohlásil podle § 261 tr. ř. nepříslušným k projednání obžaloby podané na Ottu P-a pro zločin svedení ke smilstvu podle § 132 tr. zák., zrušil napadený rozsudek a nalézacímu soudu uložil, by o obžalobě dále jednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti uplatňují zmateční důvody čís. 5, 6 a 8 § 281 tr. ř. S výtkou zmatečnosti podle čís. 8 jsou stížnosti na zcestí; jestiť rozsudek podle tohoto ustanovení zmatečný jen, šel-li proti předpisu §§ 262, 263, 267 tr. ř. dále, než obžaloba, a citovanými předpisy je stanoveno jen, že soud nesmí obžalovaného uznati vinným činem, jenž není obžalobcem stíhán. Přes to není však rozsah obžaloby bez rozhodného významu ani, když došlo místo k odsouzení obžalovaného k tomu, že nalézací soud vyslovil svou nepříslušnost. Čin do obžaloby nepojatý nemůže — srovnej nález čís. 23 sb. n. s. — nikdy dáti podnět k nálezu podle § 261 tr. ř. a soud musí se, i když zkoumá svou příslušnost, obmeziti výlučně na činy do obžaloby pojaté, přihlížeje ovšem i ke změnám a doplňkům, kterých doznal stíhaný skutek okolnostmi vyšlými na jevo při hlavním přelíčení. V souzené trestní věci byla na obžalovaného podána obžaloba proto, že přiměl v červnu 1931 v Ch. svou služebnou Marii B-ovou k dopuštění smilného činu. V obžalovacím spise bylo současně prohlášeno, že k dalšímu stíhání obžalovaného pro zločin podle § 125 tr. zák. neshledává státní zastupitelství důvodů; důvody obžalovacího spisu vylíčily — aniž se vůbec zmínily o příbězích, které v přípravném řízení dosvědčila pro dny, vlastně noci 28. a 29. června 1931 svědkyně Marie B-ová — skutkový děj pouhým opakováním podstatného obsahu doznání obžalovaného o událostech z jednoho večera koncem června, přesněji z 23. nebo 24. června 1931. Uvažuje-li napadený rozsudek o příslušnosti nalézacího soudu na podkladě událostí, jež dosvědčila při hlavním přelíčení Marie B-ová pro dny 27. a 29. nebo třeba pro noci k 28. a 30. červnu 1931, zkoumá a popírá nalézací soud svoji příslušnost pro dva různé, najmě časově od sebe oddělené samostatné činy (skutky), ačkoliv byl obžalobou stíhán jen čin (skutek) jediný a ačkoliv nebylo při hlavním přelíčení vhodným způsobem, najmě výslechem B-ové objasněno a rozsudkem vysloveno, že skutek obžalovaným doznaný a obžalobou stíhaný není skutkem různým od obou skutků B-ovou dosvědčených, skutkem, který přistupuje jako další třetí Čín ke dvěma, B-ovou dosvědčeným činům. Neskýtají-li takto rozhodovací důvody napadeného rozsudku jistoty, že činem, k jehož projednání a rozsouzení se pokládá nalézací soud nepříslušným, jest čin obžalobou stíhaný, není vyloučeno, že nepříslušnost nalézacího soudu byla vyslovena neprávem a že rozsudek je zmatečným podle čís. 6 § 281 tr. ř.
Nehledíc k tomu, bere napadený rozsudek skutkové složky, pro které se podle rozsudečného předpokladu vymyká souzený čin trestný z příslušnosti nalézacích soudů, za prokázaný na základě svědecké výpovědi Marie B-ové, odmítaje obhajobu obžalovaného, že B-ová s jeho jednáním souhlasila, pro rozpor se svědectvím B-ové a proto, že obžalovaný své zodpovídání se několikráte (stále) měnil. Netřeba připomenouti, že rozsudek odvozuje tento (druhý) předpoklad z různosti údajů učiněných obžalovaným při hlavním přelíčení, v řízení přípravném a četnictvu, ačkoliv protokoly sepsané s obžalovaným v přípravném řízení a četnická zpráva nebyly — podle rozhodných v tomto směru záznamů — při hlavním přelíčení čteny a soud neměl tudíž k obsahu jich přihlížeti, tak jako neměl přihlížeti k obsahu nečteného při hlavním přelíčení posudku Dr. Sch-a (druhá věta prvního odstavce § 258 tr. ř.). Stejně není třeba zabývati se s výtkou stížností, že rozsudek dospěl k úsudku o plné hodnověrnosti svědkyně B-ové z předpokladů, v nichž opomenul různé složky průvodní látky, najmě není třeba vytknouti, že stížnosti zdůrazňují v dotčené části svých vývodů obsah zápisů a četnické zprávy, ač není zápisem o hlavním přelíčení osvědčeno, že tyto listiny byly čteny. To vše lze ponechali stranou. Neníť — srovnej nález čís. 772 sb. n. s. — třeba, by soud, vyslovuje se o nepříslušnosti, měl po ruce plný důkaz viny trestným činem, o němž rozhodovali jest soudu porotnímu. Stačí spíše důkaz opodstatňující obvinění obžalovaného z takového činu, najmě stačí, jsou-li tu dostatečné důvody, z nichž lze obžalovaného považovali za podezřelého z trestného činu, příslušejícího k právomoci soudů porotních (srovnej § 213 čís. 2 tr. ř.), kdyžtě konečné hodnocení dotčených důkazů musí býti zůstaveno činiteli k tomu zákonem povolanému, t, j. porotě. Že takové váhy jest svědectví Marie B-ové přes odchylné údaje obžalovaného a přes posudek znalců - lékařů, samy stížnosti neberou v pochybnost. Avšak ani Marie B-ová nedosvědčila skutkové okolnosti, jimiž by souzené jednání obžalovaného nabylo tvářnosti činu přikázaného ku příslušnosti soudů porotních. Ježto rozsudek shledává svědectvím B-ové napovězený (jediný) zločin § 125 tr. zák., předpokládaje patrně, že se B-ová probudila již tím, že jí obžalovaný svlékl kalhotky nebo třeba kalhotky a koupací oblek a že si na ni lehal, tudíž před podnikáním soulože, netřeba dokázati, že tu nebyly půtahy zločinu podle § 127 tr. zák., protože ani podle výpovědi B-ové nebyl — srovnej nález čís. 2036 sb. n. s, — spánek B-ové tak hluboký, že jím naprosto ustala činnost smyslů děvčete. Skutkové opodstatnění závěru, že obžalovaný učinil skutečným vykonáním násilí svědkyni Marii B-ovou neschopnou, aby mu kladla odpor, může z předchozích rozhodovacích důvodů býti — třebas rozsudek povšechně uvádí, že se B-ová bránila, pokud jí to bylo lze — spatřováno jen ve zjištění rozsudku, že si obžalovaný klekl na jednu nohu děvčete a odtáhnul druhou nohu, takže se mu podařilo vsunouti svůj pohlavní úd do její pochvy. Tomuto zjištění, přimykajícímu se arciť přesně ke svědecké výpovědi B-ové, vytýká stížnost obžalovaného důvodně, že za zjištěných okolností jest vykonání neb i jen podnikání soulože nemožné a nelze poznati, zda a z jakých úvah měl soud za to, že děvče takovému (nemožnému) pokusu o soulož nemohlo se ubrániti, jak předpokládá zločin § 125 tr. zák. na rozdíl od zločinu § 98 a) nebo třeba § 132 III. tr. zák. Jinaké násilí není rozsudkem z výpovědi B-ové předpokládáno a není její výpovědí ani tvrzeno, ani B-ová netvrdí nějaké pohrůžky obžalovaného, ač uvádí, že nekřičela, protože se ho bála a on jí to zakázal, k čemuž jest podotknouti, že v sousední místnosti spala manželka obžalovaného. Ve spisech není ani poukazů na nápadný nepoměr tělesných sil obžalovaného a B-ové. Jelikož podle toho, co uvedeno, usoudil rozsudek na neschopnost B-ové k obraně, aniž měl ve svědectví děvčete oporu pro předpoklad takového stupně násilí, vyslovil rozsudek nepříslušnost nalézacího soudu, aniž tu bylo nutného k tomu podezření ze zločinu, o němž rozhodnouti přísluší soudu porotnímu tudíž neprávem a jest proto rozsudek zatížen zmatkem čís. 6 § 281 tr. ř. Jelikož pak ponechání jednání a rozhodování o obžalobě nalézacímu soudu zabrání ve prospěch obžalovaného možnosti, že o stíhaném jednání obžalovaného bude uvažováno podle zákona přísnějšího, než je zákon, kterého se dovolává obžaloba, bylo vyhověno stížnostem podle § 5 proc. nov. čís. 3 ř. zák. 1878 ihned v zasedání neveřejném a uznáno podle § 288 odst. 2 čís. 2 tr. ř., jak se stalo.

Citace:

č. 4659. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1934, svazek/ročník 15, s. 166-169.