Č. 6201.

Učitelstvo: * Zákonný dědic po svobodném učiteli národní
školy, který sice hradil pohřební útraty, avšak zdědil po zemřelém částku tyto útraty převyšující, nehradil útraty ty »ze svého« ve smyslu § 32, odst. 4 zák. č. 274/19 Sb. a nemá z tohoto titulu nároku na úmrtné.
(Nález ze dne 5. ledna 1927 č. 27.086/26.)
Věc: Josef W. v K. proti ministerstvu školství a národní osvěty o pohřebné.

Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.

Důvody: Žšr v Praze rozhodnutím ze 4. února 1925 zamítla žádost st-lovu o vyměření pohřebného po jeho dne 5. dubna 1924 zemřelém bratru, Leopoldu W., def. katechetovi občan. školy v P., poněvadž zesnulý zanechal čistého jmění 37188 Kč a st-l přihlásiv útraty pohřbu per 2500 Kč k pozůstalosti nehradil jich ze svého a nemá tudíž nároku na pohřebné (odst. 3 a 4 § 32 zák. č. 274/19). Rekurs st-lův byl nař.
rozhodnutím zamítnut z důvodů rozhodnutí zšr-y.
O stížnosti nss uvážil:
Leopold W. byl nesporně »učitelem« ve smyslu § 32 zák. č. 274/
1919; stejně je nesporno, že Leopold W. nezanechal ani vdovy, ani manželských potomků ve smyslu odst. 1 a 3 § 32 cit. zák., naopak, že byl »svobodným učitelem« (§ 32 odst. 4 téhož zák.) a že st-1 je jeho zákonným dědicem. Otázku, zda st-li pohřebné přísluší, jest tedy posuzovati podle § 32 odst. 4 v souvislosti s odst. 3, kterých se také rozhodnutí
zšr-y dovolává.
1. Stížnost především vytýká, že odst. 4 § 32 cit. zák. přiznán jest
nárok na pohřebné zákonitým dědicům zemřelého svobodného učitele bezpodmínečně, není-li tu jiných osob, jež náklady pohřbu hradily, neb zesnulého ošetřovaly. Námitka tato není důvodná.
Podle § 32 odst. 4 cit. zák. »platí předpisy třetího odstavce obdobně ve prospěch zákonitých dědiců po každém svobodném nebo ovdovělém bezdětném učiteli.« Podle § 32 odst. 3 »náleží pohřebné, není-li po učiteli vdovy, která by měla nárok na pohřebné, rukou společnou a nerozdílnou především manželským potomkům, o něž pečoval zemřelý učitel, a není-li jich, těm manželským potomkům, kteří ze svého hradili náklady pohřbu stavu přiměřeného, nebo zemřelého v jeho poslední nemoci před smrtí ošetřovali, bylo-li o pohřeb jinak postaráno.«
Ze znění těchto předpisů tedy jde, že zákonnému dědici po svobodném ... učiteli náleží pohřebné, není-li ani oprávněné vdovy ani oprávněných manželských potomků — v těchto třech případech: a) jestliže zemřelý učitel o onoho příbuzného pečoval, a to v tomto případě bez dalších předpokladů; anebo není-li zákonného dědice takového druhu,
b) jestliže zákonný dědic ze svého hradil náklady pohřbu stavu přiměřeného anebo konečně c) bylo-li o pohřeb jinak postaráno, jestliže zákonný dědic zemřelého v jeho poslední nemoci před smrtí ošetřoval.
St-l ani netvrdí, že by u něho šlo o případ zmíněný pod a) nebo pod c). Proto přísluší st-li nárok na pohřebné jenom, je-li splněn předpoklad uvedený pod b), takže shora uvedená námitka je bezdůvodná.
2. Jádrem sporu je tedy jenom otázka, zda st-l náklady pohřbu svého bratra hradil ze svého čili nic. Úřady tvrdí, že nikoliv, poněvadž st-l přihlásil útraty pohřbu per 2500 Kč k pozůstalosti, činící 37188 Kč, stížnost naproti tomu uvádí, že st-l útraty pohřbu hradil ze svého, že přihlášení útrat těch k pozůstalosti má jenom význam pro vyměření dědických poplatků a útratami těmi byla čistá pozůstalost st-li připadlá zmenšena.
Stížnosti nelze dáti za pravdu.
Nss neshledal potřebu zkoumati, zda st-l útraty ty nejprve hradil ze svého a zda mu pak byly nahrazeny z pozůstalosti, ani zda zmenšení pozůstalosti nastávající přihlášením útrat k pozůstalosti jde k tíži neodevzdané pozůstalosti anebo k tíži dědice; neboť předpisu § 32 odst. 3 a 4 o hrazení nákladů pohřbu »ze svého« nelze chápati tak úzce, jakoby ke splnění tohoto předpisu stačilo, když dědic fakticky a formálně útraty hradí ze svého, třeba mu později odjinud budou nahrazeny; naopak nutno předpisu tomu rozuměti tak, že »ze svého« hradil útraty pohřbu jen takový dědic, jehož majetek se hrazením útrat těch trvale o útraty ty zmenšil, aniž se mu dostalo náhrady z majetku osoby zemřelé, jinými slovy, že »ze svého« útraty pohřbu nehradí dědic, který po zemřelém jako dědic nebo odkazovník dostane částku těmto útratám se rovnající nebo útraty ty převyšující. Že tomu tak, podává se z těchto úvah:
Jak stížnost sama uznává, je § 32 zák. č. 274/1919 pouhou parafrasí §u 65 služ. pragmatiky pro státní úředníky ze 25. ledna 1914 č. 15
ř. z. Z vývoje práva úřednického pak plyne pro výklad předpisů o úmrtném toto:
Úmrtné (pohřebné) příslušelo původně jedině vdově, mající nárok na pensi a nebylo-li jí, dětem, které až do smrti úředníka zemřelého v aktivitě byly v jeho otcovském opatření, jestliže dále služné nepřesahovalo částku 600 zl. konv. měny a jestliže útraty poslední nemoci a pohřbu nemohly býti uhrazeny z pozůstalosti, ani z vlastních prostředků vdovy; úmrtné mělo tedy povahu příspěvku k úhradě útrat poslední nemoci a pohřbu (dvorský dekret z 19. ledna a 17. března 1797, ze 17. června 1823, z 13. května 1824, sb. zák. politických svazek 10, č. 6., svazek 51 č. 72, svazek 52 č. 55). Teprve zákonem ze 14. května 1896 č. 74 ř. z. o zaopatřovacích požitcích úředníků státních byl uznán právní nárok vdovy a kde jí není, manželských potomků zemřelého na úmrtné bez dalších předpokladů a bylo mimo to úřadům dáno právo v případech, kde nebylo osob oprávněných ve smyslu právě uvedeném, povolovati úmrtné také jiným osobám, které mohou prokázati, že zemřelého před smrtí ošetřovaly aneb útraty pohřbu ze svého hradily (§§ 12 a 13 uvedeného zák.). Důvodová zpráva k tomuto zákonu označuje úmrtné jako příspěvek k úhradě útrat poslední nemoci a pohřbu.
Podle § 65 služ. pragm. a souhlasně s tím podle § 32 zák. č. 274 ex 19 přísluší úmrtné vdově a není-li tu vdovy, manželským potomkům zemřelého úředníka, o které tento v době úmrtí pečoval, a není-li tu ani takových manželských potomků, náleží pohřebné po případě jiným zákonným dědicům, kteří útraty pohřbu stavu přiměřeného ze svého hradili, aneb kteří, bylo-li o pohřeb jinak postaráno, zemřelého v jeho poslední nemoci ošetřovali. Konečně dává poslední odstavec § 32 zák.
č. 274 ex 19 úřadům právo, aby pohřebné zcela neb z části povolovaly těm osobám, které prokáží, že ze svého hradily pohřební útraty, nebo opatrovaly nemocného za jeho poslední nemoci před smrtí.
Ke zprávě státně zřízeneckého výboru, příl. 1364 k stenografickým protokolům poslanecké sněmovny sesse VI. z r. 1912 str. 32 se praví, že osnova (služ. pragmatiky) chtěla ustanoviti spravedlivější zásady pro rozdílení pohřebného. Důvodová zpráva poukazuje na to, že pohřebné nemá nikterak snad sloužiti toliko k úhradě útrat nemoci a pohřbu, nýbrž že naopak — pokud tu jsou osoby, mající nárok na pohřebné i — sleduje též účel, aby pozůstalým byl usnadněn přechod do omezenějších poměrů hospodářských, jaký zpravidla nastane při úmrtí živitele rodiny. Osnova zamýšlí tudíž pokud možno vyloučiti z požitků úmrtného ony osoby, kterým dle dosavadních předpisů nárok na úmrtné příslušel bez ohledu na to, zda útraty nemoci a pohřbu ze svého hradily, čili nic, jestliže případ společného vedení hospodářství dán není, pokud se týče jestliže nelze mluviti o hospodářské odvislosti těchto osob od zemřelého ve smyslu předpisů zaopatřovacích. S tohoto hlediska jest dán předpis, že úmrtné náleží zpravidla vdově anebo není-li vdovy, manželským potomkům, kteří byli v opatrování zemřelého úředníka, že však takovýto nárok vdovy není dán tam, kde manželé manželské společenství zrušili ....; na druhé straně však rozšiřuje zákon kruh osob, kterým po případě může příslušeti právní nárok na úmrtné potud, že dává nárok na pohřebné též zákonným dědicům po svodobném neb ovdovělém bezdětném zaměstnanci, jestliže dědicové tito ze svého hradili útraty pohřbu stavu přiměřeného, aneb jestliže zemřelého — bylo-li o pohřeb jinak postaráno, v jeho poslední nemoci před smrtí ošetřovali.
Z tohoto vývoje plyne, že právní nárok zákonitého dědice po svobodném úředníku — a dle shora řečeného také po svobodném učiteli veř. školy národní — jest vázán na předpoklad, aby tento dědic buďto ze svého (z vlastních prostředků) hradil útraty pohřbu stavu přiměřeného, aneb aby je-li o pohřeb jinak postaráno, zemřelého v jeho poslední nemoci před smrtí ošetřoval. Podle § 549 o. z. o. náleží k břemenům na pozůstalosti váznoucím útraty pohřbu ....; z toho jde, že
v případech, kde o pohřeb není jinak (na př. zvláštním pojištěním, aneb zvláštním vkladem) postaráno, nutno útraty pohřbu stavu přiměřeného čítati k pasivům pozůstalostním a že o čisté pozůstalosti určené k rozdělení mezi zákonité dědice, lze mluviti teprve po srážce útrat pohřebních. Z toho dále následuje, že zákonitý dědic jen tehdy může tvrditi, že útraty pohřební hradil ze svého, jestliže tím nastalo zmenšení jeho majetku, čeho není v takovém případě, kde vůči nákladu jím hrazenému
stojí nárok realisovatelný z postačující pozůstalosti.
V daném případě došly útraty pohřbu plné úhrady v pozůstalosti; úmrtím st-lova bratra a tím, že st-l útraty jeho pohřbu zapravil, nebyl tedy majetek st-lův nikterak zmenšen, naopak zdědil st-l po svém bratru ještě částku útraty pohřební značně převyšující; dle toho nelze tvrditi,
že by st-l byl útraty pohřbu hradil ze svého a nelze shledati nezákonnost ve výroku žal. úřadu, kte-rý st-lovu žádost za povolení pohřebného zamítl s poukazem na to, že útraty pohřbu nehradil ze svého.

Citace:

č. 6201. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 180-183.