Feuilleton.

Žhář.

Ze statku u Válků vyhodili právě tuláka.
Žebronil, aby mu poskytli pouze skývu suchého chleba, od Božího rána že už se plahočí po cestě a posud neměl ničeho v ústech.
Hospodyně mrzutě jej odbyla — takový zdravý, mladý habán, aby šel raději pracovat, sedlákovi nelíbil se opět jeho plachý a bojácný pohled. Mlčky ukázal na dveře a když pocestný ještě váhal, zahoukl krátce na Vincka oráče. Tento plivl si do ruky, uchopil cizince kolem těla a nežli ten se nadál, válel se již v blátivé kaluži před vraty.
Ze statku ozval se hlasitý smích.
Vyhozený muž zdvihl se pracně se země a nahmatav na čele velkou bouli, zahrozil pěstí proti stavení, při čemž cosi zlobně zahučel. Potom se zvolna odtud odbelhal. Dvě slzy skanuly mu při tom po opálených lících.
Byly to slzy lítosti či pomstychtivosti?
Válek nadával ještě chvíli ve vratech na takovou čeládku, před níž se nikdo majetku neuhlídá. A aby svůj špatný rozmar zapudil, vytáhl z kapsy svoji krátkou hliněnku a zápalky a zamířil rovnou do hospody.
Zatím upravoval tulák za stodolou svůj zevnějšek. Přejel totiž nasliněnými prsty po svém munduru, pohladil si štětinaté vlasy a vytáhl z kapes střípek skla, jenž mu měl bezvadnost jeho toalety potvrditi. Nato natáhl se a ulehl za stodolou do trávy a oddal se svým dumným myšlenkám.
A uvažoval tak dlouho, že ani nezpozoroval, kterak na západě zlato červánků počíná pohasínati, kterak fialové stíny kladou se již na dědinu, a že by bylo už nejvýše na čase, poohlédnouti se u soucitných lidí po potřebném noclehu.
Také klevetící žaludek bylo nutno uchlácholiti nějakým tím padavčetem a lokem vody z rybníka. Touhu po skývě chleba a teplé polévce bylo nutno odložiti na dobu pozdější.
A pobádán touto žaludkovou vzpourou, vzchopil se pracně a vykročil z nevlídné vesnice.
Ale jedvaže měl poslední stodoly za sebou, pojednou se uleknutě zastavil.
Ohlédna se totiž náhodou za sebe, spatřil směrem od stodoly, za níž byl před chvílí odpočíval, valiti se sloup černého dýmu, z něhož právě jasný plamen vyšlehl. V zápětí nato ozvaly se pomíchané výkřiky a hlahol úzkostlivých hlasů.
„Hoří!“
Tulák zůstal jako přimrazen.
Ve vsi pojednou vše oživlo. Lidé počínali se sbíhati z polí i zahrad, bez kabátů a čepic a zmateně sem a tam pobíhali. Křik se stále více vzmáhal, ale dále již pocestný nečekal.
Hrozná myšlenka projela mu hlavou, že se pod jejím dojmem mocně zachvěl: Aby jej tak naposledy nevraživí tito lidé obvinili, že sám oheň založil. Spatřili jej potloukati se po vsi i ležeti potom za stodolou, z níž tamhle již vysoko šlehají plameny, a mohli by — ó, Bože! Vždyť by se vše podle zdání shodovalo, a kdyby se i proti nařknutí sebe více bránil, kdož pak by uvěřil tulákovi? Ne, ne, bude nejlépe, když se co nejdříve odtud nepozorovaně vytratí.
A tulák zvedl chvatně svůj ošumělý filec, jenž mu byl leknutím z ruky vypadl, načež dal se do šíleného útěku, jako by mu samotnému nad hlavou hořelo. „Hej, kampak? Stůj a ani sebou nehni!“ ozval se pojednou před ním silný hlas.
Do tuláka jako by hrom udeřil.
Hle, už je to tady!
Zablýskl se bodák, mihla se čepice s rudým, širokým pasem — bylo zle.
„Ejhle, kterak má panáček na spěch, když tamo posadil na střechu červeného kohouta! Inu, to věřím! Se zdejšími sedláky nejsou žádné žerty. Dopadnou-li někdy žháře, nečiní s ním žádné okolky, ale hodí jej bez pardonu do ohně, jejž jim pro potěšení rozdělal. Nu tak, jak jsme to provedli, he?“
„Pro živého boha — přisahám —“
„Až potom, až potom! A teď hezky čelem vzad a nazpět k ohni! Však už se potom rozpovídáte!“
Ani chudák nevěděl, kterak se dostali do vesnice. Zuby cvakaly mu hrůzou a nohy se pod ním podlamovaly.
„Kterak vzešel oheň?“ otázal se četník vesničanů, když byli tito oheň již z větší části udusili.
„Myslím, že bylo založeno,“ zlostně pronesl sedlák Válek; „ba jest to téměř jisto. Krátce po poledni byl zde jakýsi pobuda, jehož jsem ze statku vykázal. Vlastně jej tamhle náš Vincek ze vrat vyhodil. Patrně se nám chtěl za to pomstíti, neboť při odchodu zaťatou pěstí nám vyhrožoval.“
„Kterak víte, že byl oheň založen?“
„Nalezl jsem za stodolou plechovou krabičku a několik ohořelých sirek. Poslal jsem ji po čeledínovi k starostovi.“
„A poznal byste onoho tuláka?“
„Zajisté!“
„Pohleďte tedy na tohoto muže!“
To řka, postrčil četník zatčeného tuláka, jehož si posud nikdo z přítomných ve tmě nepovšiml, kupředu.
„Ha, toť on!“ rozkřikl se vztekle hospodář: „Počkej, to ti přijde draho!“
A již bušily tvrdé jeho pěsti do nešťastníka, že byl tento záhy v obličeji celý zkrvácen.
„Tu máš, žháři — bídáku!“
Také ostatní vrhali se již na tuláka — když tu četník nastavil proti nim pušku s bodlem, řka: „Nechte jej! Od toho jsou soudy!“ Odvedl pak zajatce k starostovi.
Tam předložen byl četníku corpus delicti, malá plechová a zrezavělá krabička od sirek, jak byla na místě činu nalezena.
„Náleží vám?“ Nemohl to popříti.
„Kterak se dostala k stodole?“
Nevěděl sám. Snad vypadla mu z kapsy, když se tam v trávě povaloval.
Netázali se jej už dále.
Potom sáhl četník do své kožené brašny a želízka zachřestila.
„Ach, můj Bože, vždyť jsem úplně nevinen,“ zabědoval vandrák, ale nikdo si toho nevšímal.
„Nu, snad nebude škoda právě veliká,“ utišoval četník pohořelého rolníka, vycházeje s vězněm ze statku starostova.
Po klikaté silnici, vroubené řadou vysokých a smutných topolů, ztrácely se ve večerních mlhách postavy četníka i tuláka, a mezi nimi zasvítil občas bodák jako ukazovatel tvrdých, neúprosných zákonů.
* * *
Za několik neděl potom věděl již každý ve vsi, že tulák Adam Vocílka, který tehdy u Válků oheň založil, odsouzen byl do těžkého žaláře na čtyři roky ...
* * *
Ulynuly dva roky.
Bylo sychravé listopadové ráno. Na zachmuřené obloze nebylo ani památky po slunku, jež jako by kdesi posud vyspávalo a opravdu se rozmýšlelo, má-li nastoupiti denní svoji pouť.
Takový ponurý dušičkový den.
U pankrácké trestnice zaskřípla vrata a z nich vycházel podivný průvod.
Nejprve trestanec s prostým černým křížkem, za ním kněz ve smutečním ornátu a potom čtyři trestanci, nesoucí na ramenou bílou, nehoblovanou rakev, pokrytou černým příkrovem. Podle nich kráčelo několik vězeňských dozorců, obklopujících jako stráž rakev i trestance.
Šli všichni rychle, jako by pospíchali, aby bylo již vše odbyto a ten v rakvi byl již pod hlínou zaopatřen.
Pohřeb trestance ...
Tu a tam zastavil se některý z kolemjdoucích, aby po průvodu hodil zběžným pohledem, a již opět spěchal dále za svým zaměstnáním.
Na hřbitově čekali již dva trestanci s dozorcem, kteří byli právě vykopali čerstvý hrob, majíce ruce opřené o lopaty. Nosiči postavili rakev vedle hrobu, stráže za nimi stojící spustily svoje pušky k noze, a duchovní správce trestnice, otevřev modlitební knihu, spustil hlubokým hlasem:
„Kyrie eleison!“
„Christe eleison!“
Trestníci i dozorci sejmuli čapky s hlavy a mlčky pohlíželi k prosté na zemi ležící rakvi.
Hrob vykropen a duchovní dokončoval:
„Requiem aeternam dona ei, domine!“
„Et lux perpetua luceat ei!“
„Requiescat in pace!“
„Amen!“
Hrubá bílá rakev spuštěna pomocí provazu do hrobu, účastníci pohřbu odříkali ještě apaticky tři otčenáše a již duněly těžké vlhké hroudy na víko rakve.
V malé chvíli nato urovnán byl hrob trestance číslo 257...
Tichý trestanecký hřbitov upadl opět v předešlý ponurý klid ...
* * *
Po několika dnech později došel do trestnice od soudu přípis, aby mu byl předveden tamní strávník Adam Vocílka, pro žhářství k čtyřletému žaláři odsouzený. Jeho úplná nevina vyšla najevo a po odbytých formalitách bude ihned na svobodu propuštěn.
Sedlák Válek, na jehož udání byl před dvěma roky odsouzen, zasažen byl v lese při kácení do hlavy stromem a smrtelně poraněn. Před svým skonem pak doznal před svědky, že sobě tehdy stodolu sám zapálil, aby na asekuraci pojištěný obnos vymámil.
V závěti své odkazoval nevinně nařčenému několik stovek za jeho utrpení, žádaje jej, aby na něho s hněvem nemyslil. Soud mu tyto peníze vyplatí.
Bohužel, bylo na to už poněkud pozdě. V kanceláři trestnice pokrčili pouze rameny. Dali na soudní „kus“ číslo a razítko a pod to krátkou poznámku, že jmenovaný trestanec zemřel toho dne a měsíce a byl na zdejším trestnickém hřbitově pochován.
Šel tedy zanedlouho po Válkovi.
Snad jej na oné tajemné cestě někde dohoní a svoji záležitost s ním sobě vypořádá.
T. K.

Citace:

Předpis §u 4 zákona č 142/1920 ..... Sociální revue. Věstník Ministerstva sociální péče. Praha: Ministerstvo sociální péče, 1927, s. 282-282.