NPD documents search: Boh. adm., 14 (1932), sv. 2

Č. 10149.

Zaměstnanci veřejní. — Učitelé: * Dobrá víra příjemce zaopatřovacích požitků podle § 9 odst. 2 zák. č. 287/24 předpokládá, že příjemce nemá na nesprávném přiznání nebo likvidování těchto požitků viny.
(Nález ze dne 15. listopadu 1932 č. 17351.)
Věc: František H. v N. (adv. Dr. Bedřich Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o přeplatky.
Výrok: Stížnost, pokud směřuje proti rozhodnutí z 11. října 192 9, se zamítá pro bezdůvodnost, pokud se obrací proti rozhodnutí z 26. října 1929, se odmítá pro nepřípustnost.
Důvody: St-1, řídící učitel v. v., byl v době od 1. ledna 1925 do 30. června 1928 pověřen jako vedlejší učitel vyučováním češtiny na obecné škole v N. Výnosem zšr-y v Praze ze 7. října 1924 byla mu vzhledem k § 126 posl. odst. osnovy zákona o učitelských platech a vzhledem k čl. IV. oběžníku zšr-y z 25. května 1920 (věstník pro obecné školství z r. 1920 č. 29), jakož i vzhledem k § 19 posl. odst. výnosu min. škol. ze 7. dubna 1923 č. 42.105 (věstník č. 61 z r. 1923) přiznána odměna 50 %, která by mu příslušela podle počtu hodin, kdyby byl vedlejším učitelem, ovšem jen podle XI. hodn. tř. I. stupně platového.
Výnosem z 12. dubna 1929 vyslovila zšr, že vzhledem k § 17 zák. č. 286/24 jest zkrátiti odpočivné požitky st-lovy o polovinu částek, vyplacených mu za léta 1925 až do polovice r. 1928. Současně byla mu nařízena realisace vzniklých přeplatků srážkou s pensijních požitků st-lových.
Ve stížnosti k min. škol. namítal st-1, 1. že vzhledem k § 9 zák. č. 287/ 24 nemůže napadený výnos požadovati částky vyplacené do 1. června 1926 a to tím méně, že případný přeplatek nebyl zaviněn příjemcem, neboť odměna za vyučování češtiny byla st-li poukazována řádně ošv-em, pokud se týče zšr-ou, která tedy o tomto vedlejším příjmu věděla, takže st-1 přijal částky v dobré víře, 2. že zkrácení pensijních požitků není odůvodněno proto, poněvadž st-li dostávalo se jen 50% platu učitele vedlejšího, a to ještě podle XI. hodn. tř. I. stupně, ačkoliv konal v plné míře službu vedlejšího učitele. Bylo proto zkrácení o 50% již provedeno tím, že st-li bylo přiznáno jen 50% normální odměny vedlejšího učitele.
Min. škol. zamítlo stížnost tu nař. výnosem z důvodů rozhodnutí v odpor vzatého. Při tom vzalo v úvahu, že částky, jejichž vrácení bylo nař. výnosem po rozumu § 17 zák. č. 286/24 ve spojení s §em 27 zák. nařízeno, sraziti bylo jako částky přijaté bez oprávnění při příštích výplatách požitků (srov. § 19 odst. 2 cit. zák.) a že tudíž nař. opatření, opřené o uvedený speciální předpis zákona, nestanovící žádné modifikace dotčené srážky, neporušilo subj. práva st-lova. Pokud stížnost dovolává se v tomto směru § 9 odst. 2 zák. č. 287/24 (pokud jde o nařízené vrácení částek za uplynulou dobu delší tří let od splatnosti požitků), míjí se účinkem, ježto — nehledě již k dotčené výjimečné povaze § 19 odst. 2 zák. č. 286/24 — citovaný předpis předpokládá, že jde o požitky přijaté v dobré víře, což v daném případě nelze uznati vzhledem k tomu, že st-l, nesplniv povinnosti uležené mu §em 19 odst. 1 zák. č. 286/24, musil si býti vědom eventuelních následků z toho pro něho plynoucích.
Podáním z 21. září 1929 žádal st-l, aby zšr v základě zákona o staropensistech č. 80/28 a §§ 9 a 162 zák. č. 103/26 zrušila nařízené zkrácení pensijních požitků, a částky od 1. května 1929 sražené dala mu vrátiti. Podání to předložila zšr min. škol., které je vrátilo zšr-ě výnosem z 26. října 1929 s poukazem na svůj výnos z 11. října 1929. O stížnosti uvážil nss toto:
Proti výnosu z 11. října 1929 namítá stížnost především, že na konkrétní věc nelze vůbec použiti ustanovení § 17 odst. 2 zák. č. 286/24, ježto st-l obdržel jako učitel ve výslužbě za vyučování češtině podle § 126 osnovy zák. o učitelských platech jen 50% základního platu vedlejšího učitele, čímž bylo již provedeno zemským zákonem zkrácení požitků, o němž mluví § 17 zák. č. 286/24. Nelze prý proto mluviti o částkách neoprávněně přijatých, a nelze je krátiti podle § 17 cit. zák. z důvodů kumulace. — Nss neuznal tuto námitku důvodnou.
Jak patrno z umístění § 17 zák. č. 286/24 v tomto zákoně a z materialií k němu (srov. vlád. tisk poslanecké sněmovny č. 5009, 10. zasedání poslanecké sněmovny str. 20) připustil zákonodárce jako jedno z úsporných opatření v oboru zaměstnanectva snižování státních požitků odpočivných nebo zaopatřovacích v případech t. zv. kumulace požitků a určil, za jakých předpokladů a jakým způsobem toto snižování se má prováděti. Zákon tento upravil znovu otázku kumulace požitků z prostředků veřejných a neměl s hledisek v něm uplatněných předchůdce v oboru pensijního zákonodárství učitelstva veř. škol národních v Čechách. Předchůdcem tím nebyla a nemohla proto býti ani osnova zákona o platech učitelských, jak je obsažena ve výnosu zšr-y v Praze z 24. července 1918 č. A 3622/ 51614, která podle ustálené judikatury nss-u (srov. Boh. A 4033/24, 4062/24, 6795/27) nemá vůbec povahu závazné právní normy. Nemohla proto provésti osnova ta krácení požitků st-lových ve smyslu a intencích zák. č. 286/24 o úsporných opatřeních ve veřejné správě ani kdyby správným byl názor stížnosti o tom, že krácení to provedeno bylo již zemským zákonem. Je proto zásadní hledisko stížnosti mylné, a bezdůvodným závěr z něho učiněný.
Důvodnou neshledal však nss stížnost ani pokud má za to, že uvedené rozhodnutí min. škol. z 11. října 1929 neprávem popřelo použití § 9 odst. 2 zák. č. 287/24, a vyslovilo, že st-l nemůže býti osvobozen od vrácení přeplatků za uplynulou dobu delší 3 let od splatnosti požitků, ježto je nepřijal v dobré víře. Stížnost tvrdí, že dobrou víru st-lovu nelze popříti a to již proto ne, že ustanovení st-le vedlejším učitelem a poukaz požitků provedla táž zšr, jíž podle názoru žal. úřadu st-l byl povinen učiniti oznámení o svých vedlejších požitcích podle § 19 odst. 2 zák. č. 286/24. O úmyslu zatajiti příjem požitků těch, který prý jedině vylučuje dobrou víru ve smyslu § 9 zák. č. 287/24, nelze dále mluviti ani proto, že se st-1 obrátil odvoláním až na min. škol. ve příčině výše remunerace za vyučování češtině, a ze tedy úřadům bylo i tak známo, že má tento vedlejší příjem.
Stanovisko stížnosti je mylné.
Zákon z 22. prosince 1924 č. 287 Sb. ustanovuje v § 9 odst. 2, že, byl-li odpočivný neb zaopatřovací požitek přiznán neb likvidován neprávem, neb částkou vyšší, smí se od příjemce požadovati vrácení částky, kterou přijal v dobré víře, pokud se týče takto vzniklý přeplatek sraziti s požitků nejvýše za uplynulou dobu 3 let od splatnosti požitků. Z ustanovení toho a contrario plyne, že, nebyl-li příjemce požitků přeplacených, resp. neprávem vyplacených v dobré víře, lze požadovati jich vrácení bez časového omezení. Žal. úřad usuzuje na nedostatek dobré víry z toho, že nesplnil povinnost uloženou mu §em 19 odst. 1 zák. č. 286/24, ač přijímal remuneraci již od první poloviny r. 1925. St-1 má naproti tomu za to, že dobrou víru vylučuje jedině úmyslné zamlčení požitků.
Leč ze všeobecného znění zákona nedá se nijak dovoditi, že by dobrá víra při přijetí přeplatků byla vyloučena jen v případech, kdy se jedná o úmyslné zamlčení. Podle § 19 zák. č. 286/24 jsou osoby, jež mají nebo nabudou nárok na státní odpočivný nebo zaopatřovací požitek, povinny i bez úředního vyzvání oznámiti úřadu požitek likvidujícímu správně všechny státní neb nestátní veřejné požitky (§ 20), na něž mají nebo nabudou nárok. Podle tohoto ustanovení mají pensisté sami napomáhati státní správě při zjišťování svých příjmů a umožňovati jí, aby provésti mohla případně krácení odpočivných požitků. Opomenul-li pensista splniti tuto povinnost a byly-li mu vypláceny odpočivné požitky v plné výměře, lze v tom spatřovati za okolností nesprávnou výplatu, k níž zavdal příčinu pensista sám. Odpočivné požitky takto přijímané nebudou tedy požitky, pobíranými v době víře o jejich správnosti. Je-li tomu tak, pak nelze pojmu »dobrá víra« v § 9 odst. 2 zák. č. 287/24 vzhledem k úzké souvislosti obou zákonů rozuměti jinak, než že předpokládá příjemce, který nemá na nesprávném přiznání nebo likvidování zaopatřovacích požitků žádné viny a že tedy v případech, kde je mu uložena povinnost oznamovací, této řádně vyhověl.
Správnosti tohoto názoru nasvědčuje i důvodová zpráva k zák. č. 287/24, která k § 9 (č. tisku č. 5010/1924) praví výslovně, že »omezení státní správy žádati náhradu za ne více než uplynulá 3 léta týče se jen případů, kde poživatel přijal částku vyšší, neb nesprávně přiznanou neb likvidovanou v dobré víře, a není tu tedy časového omezení, neměl-li příjemce dobré víry. Tento blahovolný zřetel jest však nemístný tam, kde přiznání nebo další výplata požitků závisí na tom, splnil-li oprávněný svoji povinnost, ohlásiti okolnosti podmiňující jeho nárok, jak tomu jest na př. u drahotních požitků. Tam nutno zachovati dosavadní pravidla, že se neprávem přijatý požitek sráží vždy za celou uplynulou dobu, neboť by jinak blahovolné ustanovení v předu zmíněné svádělo k zanedbávání ohlašovací povinnosti a tím vedlo k přeplatkům a k svízelnému často řízení správnímu «. A dále se praví: »Důvody směrodatné pro zavedení těchto ustanovení neomezují se jen na odpočivné a zaopatřovací požitky plynoucí ze zásad tohoto zákona, nýbrž jsou rázu všeobecného. Jest proto žádoucno, aby stát mohl žádati vždy náhradu toho, co neprávem přiznáno nebo k výplatě poukázáno a aby tím byl chráněn proti škodě, která by mu vznikla omylem jeho zaměstnanců, po případě i zlou vůlí nejen příjemců samotných, nýbrž i zaměstnanců státních.«
Jak nesporno, neohlásil st-1 školnímu úřadu své vedlejší příjmy a nebyl tedy »dobré víry« ve smyslu § 9 zák. č. 287/24. Neporušil proto žal. úřad zákon, předepsav přeplatek k náhradě bez časového omezení 3 let. Jak dolíčeno, je stížnost proti rozhodnutí min. škol. z 11. října 1929 bezdůvodná.
Pokud jde o druhý z nař. výnosů a to výnos z 26. října 1929, uvážil nss toto:
Výnosem tím vrátil žal. úřad podání st-lovo z 21. září 1929, řízené na zšr tomuto úřadu s poukazem na své rozhodnutí z 11. října 1929. Tím dal zřejmě na jevo, že neshledává příčiny, aby sám o petitu podání rozhodoval. Má-li však vrácení, provedené výnosem z 26. října 1929, tento obsah, nelze pohlížeti po názoru soudu na výnos ten jako na autoritativní rozřešení otázky nároku st-lova na poukázání zaopatřovacích požitků v nezkrácené výši s hlediska předpisů v podání tom uvedených, a nemá výnos ten povahu rozhodnutí ve smyslu § 2 zák. o ss. Jest proto stížnost proti tomuto výnosu nepřípustná.

Citace:

č. 10149. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 581-584.