Čís. 1323.

Bylo-li umluveno, že nedoplatek kupní ceny bude vyrovnán tím, že kupitel bude prodateli platiti určitý peněžitý důchod, stihá zhoršení valutových poměrů prodatele.
Bylo-li zároveň ujednáno, že prodatel má sdíleti s kupitelem společný byt a společný otop a světlo, jest kupitel, odstěhuje-li se později prodatel, aniž by k tomu byl kupitel zavdal příčinu, povinen platiti mu peněžitou náhradu pouze penízem pro tento případ ujednaným.
(Rozh. ze dne 30. listopadu 1921, Rv II 293/21.)
Kupní smlouvou ze dne 10. února 1910 zavázala se kupitelka, že za nedoplatek kupní ceny 3122 K 48 h bude platiti prodateli na stravu denně 60 h, poskytovati mu společný byt v prodané nemovitosti při společném otopu a světle a potřebné místo pro uschování věcí a konečně odváděti mu 1/4 každoroční ovocné úrody. Pro případ, že by se od kupitelky odstěhoval, vyhradil si prodatel úplatu 50 K ročně na byt, otop a světlo. Prodatel skutečně se později vystěhoval a kupitelka platila mu smluvený roční peníz. Prodatel domáhal se žalobou, by kupitelka platila mu počínajíc 1. lednem 1921 místo dosavadních 60 h, denních 5 Kč, místo pak smluvených 50 K ročních 300 Kč. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud jí vyhověl pokud se domáhala zvýšení roční úplaty za byt, otop a světlo. Důvody: Žalobce opírá svůj nárok o dva právní důvody. 1. O obohacení druhé strany. I když se žalobce v odvolání proti tomu ohražuje, že svůj nárok vyvozoval z obohacení, nelze jeho tvrzení, že cena prodaných realit stoupla, že bylo vůlí stran, žalobci poskytovati slušnou výživu a slušné zaopatření, a že tohoto účele 60 haléři denně, pokud se týče 50 Kč ročně docíliti nelze, jinak kvalifiovati; 2. o povinnost druhé strany, nahraditi mu škodu povstalou tím, že ho z bytu vykázala a mu tím znemožnila užívati výměnku, vyhraženého in natura. Při rozhodnutí sporu dlužno především vzíti zřetel na právní povahu závazku žalované strany a tu se nedá přehlížeti, že tu jde o závazek dvojího druhu, jednak o placení určitého peněžitého obnosu, totiž 60 h denně, jednak o naturální dávky, totiž o byt, světlo, otop a úrodu, kterážto poslednější dávka v tomto sporu roli nehraje. – Smlouvu o zaplacení denního příspěvku 60 h kvalifikuje první soudce jako kup renty a odůvodňuje zamítnutí žaloby tím, že změna hospodářských poměrů zvýšení renty odůvodniti nemůže a že se o obohacení již proto mluviti nedá, poněvadž peněžitá částka byla přesně ustanovena. Tomuto názoru odvolací soud přisvědčuje a dodává, že klesnutí skutečné ceny peněz nemá žádného vlivu na výši peněžitých pohledávek bez ohledu na důvody, které strany přiměly k uzavření smlouvy. Není sporno, že žalobce si peníz 60 h denně vymínil jako příspěvek na výživu, není pochybno, že skutečná cena peněžitého peníze 60 h za dnešních poměrů jest mnohem nižší než při uzavírání smlouvy, to však není ještě důvod ku zvýšení renty, k čemuž se podotýká, že peníz 60 h denně ani v roku 1910 k úplné výživě nestačil a nejde tu o poskytnutí výživného, nýbrž pouze o příspěvek na výživu. Proto odvolací soud v zamítnutí žaloby na zvýšení denního příspěvku 60 h, neshledal nesprávné posouzení věci po stránce právní a rozsudek prvé stolice v této části potvrdil. Jinak se má věc, pokud jde o zvýšení ročního reluta za byt, otop a světlo. Jde tu o naturální dávky, o výměnu v technickém smyslu slova. Žalovaná jest povinna, poskytovati protistraně požitky naturální a vychází ze smlouvy, že obnos 50 Kč jest úhradou za tyto naturální dávky. Úmysl stran směřoval k tomu, výměnkáři nahraditi byt, otop a světlo, pokud se týče mu poskytovati přiměřené relutum za tyto požitky, což vychází již z toho, že obnos 50 Kč ročně odpovídal dočasným poměrům venkovským. Kdyby obnos 50 Kč ve smlouvě určený, který notoricky dnešním poměrům neodpovídá, nebyl zvýšen, utrpěl by žalobce značnou škodu, kdežto by žalovaná z této škody měla značný prospěch, poněvadž cena naturálních dávek toho času 50 Kč ročně převyšuje. Žalovaná by byla obohacena na úkor protistrany a jest proto povinna platiti obnos přiměřeně vyšší, který odpovídá úmyslu stran při uzavření smlouvy. K tomu se podotýká, že dle znění smlouvy jest úplně lhostejno, z jakých důvodů žalobce požitky in natura potahovati nechce, a jest odvolateli přisvědčiti v tom směru, že rozsudek odporuje spisům, když uvádí, že žalobce má právo na peněžitý obnos jen tehda, kdyby nemohl u žalované bydleti. V tom ohledu odvolací soud se ovšem připojuje prvému soudci, že se žalobci nepodařil důkaz, že by nemohl zůstati u protistrany a že byl skutečně z bytu vykázán, a poukazuje se v tomto směru na důvody první stolice, která důkazy zcela správně ocenila. Není tu tudíž právní důvod náhrady škody, toho však není ani zapotřebí, ježto, jak shora vylíčeno, žalobce zvýšení ročního reluta za byt, otop a světlo může žádati z důvodu obohacení. V tomto směru první soudce věc po stránce právní nesprávně posoudil a bylo žalobě v této části vyhověti.
Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Žalobcovo dovolání čelí proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek prvého soudce, pokud zamítl žalobu na zvýšení denního platu ze 60 h na 5 Kč, potvrzen. Ačkoli není tento předmět sporu odvolacím soudem dle § 500 c. ř. s. oceněn, dlužno i bez tohoto ocenění dovolání uznati za přípustné, protože hodnota tohoto nároku musí správně oceněna býti nad 1000 K, neboť denní zvýšení činí 4 K 40 h, tudíž již za jeden rok 1606 K, za deset let (§ 58 j. n.) pak 16060 K. Ale odvolání to jest bezdůvodné. Nejde tu ani o výměnek naturální, ani o peněžité relutum zaň. Žalobce nevymínil si při převodu usedlosti naturální dávky, jež by byly později převedeny bývaly na peněžité výplatné, v kterémž případě dalo by se při stoupnutí cen všech naturálií o zvýšení mluviti, protože žalovaná platila by mu mnohem méně, než jakou cenu by naturální dávky ty nyní měly: nýbrž byl z trhové ceny zbytek 3122 K 48 h ponechám kupiteli (žalované), aby za něj mimo poskytování společného bytu a odvádění čtvrtého dílu z úrody ovocné platil denně 80 h, pokud se týče 60 h. Je to tedy, jak správně prvý soudce praví, smlouva o peněžitou rentu dle § 1284 obč. zák. Ačkoli je to smlouva odvážná, je nicméně zřejmo, že výše denní renty určena byla právě dle velikosti obnosu vydraženého na ni a na druhé obojí plnění, jež jest ovšem naturální, a nikoli tedy dle cen naturálií, jež by se za ni poříditi daly. Na každý způsob je to od prvopočátku plnění peněžité, spočívající na úplatné smlouvě, nikoli však na nějaké povinnosti žalované k výživě žalobce. Na taková plnění peněžitá však znehodnocení peněz, pokles měny, nemá žádného vlivu, neboť zákon ze dne 10. dubna 1919 čís. 187 sb. z. a n. ustanovil v § 6, že závazky peněžité platí se v paritě 1 K – 1 Kč. Dlužník totiž za pokles měny nemůže a proto mu zákon náhrady zaň neukládá a ukládati nemůže, nemáť dlužník z něho žádného zisku, ale on není povinen dáti více, než co sám obdržel. Kdyby si žalobce byl dal celých 3122 K 48 h najednou vyplatiti, neměl by také více, než týž peníz v Kč. Smlouva stala se 9. února 1910, plní se tedy již 12 let, a už za ten čas činí platy, jež žalovaná vykonala, 2628 K, nehledě k naturálním dávkám. Kdyby však měla žalovaná platiti denně 5 K, tedy o 4 K 40 h více, činilo by to již za tři léta 5475 K, sám zvýšek 4818 K, tedy daleko více, než žalovaná vůbec obdržela. Zjišťovati tehdejší a nynější cenu realit a zabývati se otázkou, mnoho-li je přiměřeno výživě žalobcově, jakou žádá, je při daném stavu věci zcela zbytečno. Pokles měny jde tedy právem na vrub věřitele, (§ 1311 obč. zák.) a jest proto dovolání žalobcovo bezdůvodné.
Dovolání žalované jest důvodné. Na účet oněch nedoplacených 3122 K 48 h zavázala se žalovaná poskytovati žalobci společné bydlení při společném otopu a světlu a potřebné místo pro uschování věcí, a bylo ustanoveno, že kdyby žalobce z jakékoli příčiny se rozhodl, nebydleti s ní ve společném bytě, má mu ona platiti ročně místo bytu, otopu a světla 50 K. Kdyby žalovaná žalobci byla společného bytu, otopu a světla užívati znemožnila, byla by ovšem k náhradě škody povinna, a ta by mohla činiti arci více než 50 K ročně, tolik, kolik by žalobce na to musil ročně nezbytně vynaložiti. Avšak podle toho, co nižší stolice zjistily, o takovém žalobkyní zaviněném znemožnění nemůže býti řeči, a otázka náhrady škody odpadá tedy úplně. Zbývá jen otázka obohacení, které odvolací soud skutečně přijímá, avšak neprávem. Žalovaná není nijak obohacena tím, že se žalobce od ní dle svého volného rozhodnutí, jež mu ve smlouvě vyhrazeno bylo, vystěhoval, neboť měla mu poskytovati pouze společný byt se společným otopem a světlem, šlo tu tedy nikoli o nějaký zvláštní náklad, který by, když by u ní nebydlel, konati nemusila, nýbrž pouze o snášení jistého nepohodlí (mcommodum) které jeho vystěhováním odpadlo, což však pro ni majetkové ceny nemá. Také jest žalobci volno, kdykoli zase k ní se nastěhovati. Jest tedy názor odvolacího soudu právně mylný.

Citace:

Čís. 1323. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1923, svazek/ročník 3, s. 843-846.