NPD documents search: Boh. adm., 5 (1923), sv. 2

T956
Č. 2827.

Horní právo: Zděný vodojem, který zdmi uzavírá prostor střechou krytý a zásobuje obec vodou, je »jinou budovou« ve smyslu § 17 lit. a) ob. zák. horního.
(Nález ze dne 5. listopadu 1923 č. 20082/22.)
Věc: Obec N. proti ministerstvu vnitra o vyvlastnění pozemku k účelům horním. Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítlo min. vnitra ve shodě s min. veř. prací pořadem instancí odvolání obce N. z vyvlastňovacího nálezu vydaného osp-ou v T. ve shodě s báňským revírním úřadem tamtéž ze 14. června 1920, jímž bylo vysloveno, že obec N. jest povinna Adolfu J., majiteli dolu Karel Jindřich I., ze své parcely č. kat. 135 plochu potřebnou k provozu hor ve výměře 900 m2 na dobu 10 let k provozování hor přenechati, naproti čemuž jmenovaný majitel dolu jest povinen pozemek ten obci po 10 letech v původním stavu opět vrátiti, zaplatiti za toto užívání 1350 Kč a při dolování dodržeti určitá bezpečnostní opatření.
O stížnosti do rozhodnutí toho obcí N. podané a vytýkající jemu nezákonnost i vadnost řízení, uvážil nss toto:
Žal. úřad zamítl námitku stěžující si obce, jíž uplatňovala nepřípustnost vyvlastnění požadovaného pozemku z důvodů §§ 17 lit. d) a 99 hor. zák., ježto jde o pozemek ležící v mezích pásma 38 m od obecního vodojemu, tedy budovu ve smyslu § 17 lit. a) hor. zák.
Dle § 99 ob. zák. hor. není možno požadovati přenechání pozemku k účelům dolování na místech, kde kutání je podmíněno souhlasem majitele pozemku neb úřadu správního. Míněna jsou — jak i citace § 17 v § 99 ukazuje — místa dle § 17 hor. zák. z kutání vyňatá (ausgenommene Platze). Dle tohoto ustanovení zákonného není bez souhlasu vlastníkova dovoleno kutati a) v mezích (innerhalb) budov obytných, hospodářských a j., b) na uzavřených prostorách dvorů, c) na oplocených zahradách domácích, ozdobných a j., jakož i na hřbitovech a na rolích, zdmi obehnaných, d) v pásmu do 38 m kol majetku uvedeného pod lit. a) ab).
Dále jest zapotřebí souhlasu příslušného úřadu správního, aby mohlo býti kutáno na veřejných silnicích, železnicích, ochranných stavbách vodních, v pevnostním pásmu a na říšských a zemských hranicích.
V případě dnešního sporu může jíti toliko o místa vyňatá dle § 17 lit. a). Že nejde o budovu obytnou je mimo spor. Namítá se ovšem, že zděný vodojem obecní jest budovou »hospodářskou«, neboť i obec prý provozuje hospodářství a k jeho provozování potřebuje i vodovodů. Není-li však vodojem budovou hospodářskou, je aspoň »budovou jinou« ve smyslu zákona. Uznati vodojem za budovu »hospodářskou« ve smyslu tohoto ustanovení zákonného, po náhledu soudu nelze. Zákon užívá výrazů: »budovy obytné, hospodářské« zřejmě v obvyklém protikladu, v němž jim obecná mluva, staví-li je vedle sebe, rozumí, a nazývá tedy budovami hospodářskými stavení, v nichž se po některé své stránce provozuje obyčejné hospodářství soukromé, polní či jiné, nepomýšleje při tom nikterak na obecně prospěšná zařízení komunální, kteráž v době vzniku zákona (1854), pokud tehdy vůbec mohla pozornost zákonodárcovu upoutati, sotva jevila se jako odvětví jednotně myšleného komunálního hospodářství, nýbrž mnohem spíše jako zařízení obecnému prospěchu sloužící.
Zbývá tedy jen otázka, je-li možno sporný vodovod vřaditi pod zákonný pojem »budov jiných«.
Výraz, jehož tu zákonodárce použil, jest široký a neurčitý. Z pojmu »budova« podává se ovšem vymezení především v tom směru, že zákonné ochrany proti kutání mají býti účastný jen výtvory práce lidské, jež zhotoveny byly činností, kterouž možno nazvati »stavěním« a to stavěním z materiálu, jejž možno uznati za hmotu »stavební«. Podle obvyklého smyslu jazykového náleží však k pojmu »budovy« ještě další znak, t. j., aby to bylo stavení spojené pevně s povrchem zemským, a aby stavení obsahovalo nějaký vnitřní prostor, stěnami ohraničený a krytý střechou.
Objekt, jemuž znaky právě uvedené chybí, nebylo by zajisté možno uznati za »jinou budovu«. Třeba však ještě zkoumati, zda ze souvislosti, v níž zákon výrazu toho používá, a ze zjevného účelu normy, v níž je ho použito, nevyplývá ještě nějaký další moment, který pojem »jiné budovy« v § 17 hor. zák. vymezuje.
Ustanovení § 17 byla horním zákonem z r. 1854 do práva horního nově uvedena (srov. Hingenau: Handbuch der Bergrechtskunde str. 371 a násl.). Z výpočtu vyňatých míst v § 17 podaného je zřejmo, že šlo o to, nalézti spravedlivé a přiměřené východisko při kolisi mezi zájmy hornickými a zájmy jinými,, národohospodářskými a veřejnými. Problém tento byl rozřešen v ten způsob, že hornickému zájmu na hledání vyhrazeného nerostu (§ 13) musí zásadně ustoupiti zájem zemědělský (§ 26 a § 17 e) hor. zák.). Hornický zájem kutéřův naopak ustupuje tehdy, střetne-li se se zájmy veřejnými v § 17 uvedenými nebo s hospodářsky intensivnějším a pravděpodobně hodnotnějším vzděláním povrchu zemského než pravidelná kultura zemědělská (polní, luční, lesní). Neboť jen z této základní myšlenky — nehledí-li se k zájmům veřejným v § 17 zvlášt a výslovně chráněným — dá se vysvětliti, že zákon v § 17, odst. 1 z kutání vyjímá a do jedné řady staví budovy, uzavřené dvory, oplocené zahrady a zdmi obehnaná role, jež nad obecnou zemědělskou půdu vesměs povznáší jejich pravidelně vyšší hodnota hospodářská.
Že s tímto již ze samého zákona plynoucím výkladem kryje se i úmysl původců zákona horního, dosvědčují i motivy k všeobecnému zákonu hornímu (vydané Scheuchenstuelem, str. 117 a 118), kde označuje se kutání na cizím pozemku za zásah do cizího vlastnictví, zároveň však za nutné zlo, bez něhož by se dolování stalo vůbec nemožným, leč uznává se zároveň povinnost státní správy tento zásah do vlastnictví k pozemkům nepřipouštěti dále, než toho vyžaduje nezbytná nutnost, a tedy povinnost chrániti před škodou z provozování hor takové majetky (Besitzungen), jež mají pro vlastníka zvlášť vysokou cenu nebo jen nesmějí býti odnímány jiným účelům veřejným. V týchž motivech (na str. 229 a násl.) poukazuje se dále k tomu, že v §§ 98 a násl. dochází výrazu řešení sporu dvou protichůdných národohospodářských zájmů, totiž zájmu na dolování a zájmů jiných. Privilegium používati cizího pozemku k pracím hornickým prohlášeno za eminentní zájem veřejný, jemuž musí i cizí soukromé vlastnictví k půdě ustoupiti. Toto privilegium podnikatele hor zastavuje se však tam — nehledě k případům, kde mu stojí v cestě nějaký jiný silnější zájem veřejný (hřbitovy) — kde povrchu zemského využito určitým způsobem intensivnějším, než obvykle, jako nejnižší hranici takového intensivnějšího využití, které již brání výkonu zmíněného privilegia dolování, uvádí zákon v § 17 lit. c) role zdmi obehnaná a stanoví jako nejintensivnější využití půdy zastavění její budovami obytnými, hospodářskými nebo jinými. Jinými budovami ve smyslu § 17 lit. a) hor. zák. sluší tedy rozuměti objekty, které majíce pojmové znaky »budovy« v obvyklém smyslu toho slova vyznačují se hodnotou hospodářskou pravděpodobně vyšší, nežli jsou obyčejné pozemky zemědělské (jako zejména role zdmi obehnané).
Že tuto kvalitu nelze upříti spornému vodojemu, jenž, maje technické náležitosti budovy, slouží zásobování celé obce pitnou vodou, nemůže býti pochybno a sluší jej tedy uznati za budovu ve smyslu § 17 a) horního zákona chráněnou. Následkem toho jsou však podle § 17 lit. d) i pozemky v okruhu méně než 38 m od tohoto vodojemu se prostírající a do vlastnictví téže obce náležející místem podle zákona z kutání vyňatým a nemohou tedy, hledíc k ustanovení § 99 hor. zákona býti vyvlastněny. Jest proto názor žal. úřadu, že zde o takovéto chráněné pozemky nejde, v rozporu se zákonem, pro kteroužto nezákonnost slušelo nař. rozhodnutí zrušiti, aniž bylo třeba zabývati se ještě dalšími námitkami stížnosti.

Citace:

č. 2677. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 611-613.