NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2 - Domnělý záporný kompetenční konflikt mezi nejvyšším správním soudem v Praze a nejvyšším soudem v Brně ...

Č. 6920.

Vojenské věci: * Na přiznání voj. zaopatřovacích požitků býv. vojenských kapelníků podle § 111 zák. čís. 76/1922 není právního nároku.
(Nález ze dne 28. listopadu 1927 č. 26862/26.)
Věc: Hilderich P. v D. proti ministerstvu národní obrany stran nároku na výslužné.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, slouživší od 16. ledna 1886 v rak.-uh. armádě jako voj. kapelník, byl dnem 1. října 1905 pensionován jako invalidní poddůstojník z povolání podle zák. ze 27. prosince 1875 č. 158 ř. z., ale sloužil jako voj. kapelník až do státního převratu. Členem pens. spolku voj. kapelníků ve Vídni byl od 1. května 1891. Do čsl. činné služby se st-l přihlásil, ale nebyl převzat. Čsl. voj. správa převzala výplatu jeho pense invalidní a výnosem mno z 23. srpna 1920 též (ve formě zálohy) výplatu jeho spolkové pense kapelnické, zastavila však tuto v listopadu 1921 z důvodu, že st-l pobírá invalidní pensi poddůstojnickou. Nař. rozhodnutím zamítnuta byla žádost st-lova za přiznání zaopatř. požitků ve výměře stanovené §em 22 zák. č. 288/24 z důvodu, že pro přiznání to není zákonného podkladu, když st-l má zákonný nárok na zaopatření jako býv. poddůstojník z povolání a když tedy nejsou dány ani podmínky pro přiznání zaopatř. požitků podle § 111 zák. č. 76/ 1922.
O stížnosti nss uvážil:
Ustanovením § 22 zák. č. 288/24 byly upraveny (zvýšeny) voj. kapelníkům býv. rak.-uh. (rak. neb uh.) armády, kteří nebyli přijati do činné služby v čsl. vojsku, dosavadní zaopatř. požitky, ale jen ony, které jim byly již přiznány podle § 111 zák. č. 76/1922.
St-lova dřívější žádost o přiznání zaopatř. požitků dle cit. § 111 byla výnosem mno ze 3. dubna 1925 zamítnuta z důvodu, že st-l požívá již zákonitých zaopatř. požitků jako poddůstojník z povolání. Žal. úřad neodkázal však v nař. rozhodnutí st-le na toto své dřívější rozhodnutí a na jeho právní moc, nýbrž rozhodl znovu meritorně o otázce, lze-li st-li přiznati zaopatř. požitky dle § 111 a odpověděl na tuto otázku záporně z důvodu shora uvedeného. Důvod ten opírá se o ustanovení cit. § 111, jež zní: Voj. kapelníkům býv. rak.-uh. (rak. neb uh.) armády, kteří nebyli přijati do činné služby v čsl. armádě, a pozůstalým po těchto osobách může mno v dohodě s min. fin. přiznati zaopatř. požitky ve výši požitků, přináležejících jim z fondu »Pens. spolku voj. kapelníků jakož i veškeré výhody, uvedené v § 109, na účet voj. správy), jsou-li nemajetní a nemají-li jiného zaopatření. Z toho, že zákon pouze připouští, že mno může požitky, o které jde, přiznati a že tak může učiniti pouze v dohodě, t. j. se souhlasem min. fin., jde však, že zákon nepropůjčuje býv. voj. kapelníkům na přiznání voj. zaopatř. požitků podle § 111 žádný právní nárok.
Opak nelze dovoditi ani z motivů k vl. návrhu zák. č. 76/1922 (tisk 2424), jež k § 111 praví: Voj. kapel, byli v býv. rak.-uh. (rak. nebo uh.) armádě zaměstnáni na smlouvu a neměli pro sebe a svoji rodinu nároku na voj. pensi. Pro zaopatření těchto osob byl zřízen zvláštní fond, do kterého přispívala také voj. správa (poslední roční příspěvek 60000 K). Jest zajisté s hlediska sociálního odůvodněno, aby bylo postaráno vhodným způsobem o tyto osoby, pokud jsou našimi příslušníky a jsou v nouzi. Náklad s tím spojený bude nepatrný. — Z těchto motivů se podává, že ustanovení § 111 nebylo navrženo jako ustanovení poskytující právní nárok, když nárok podobný nepříslušel voj. kapelníkům ani ve státu býv. a že bylo proto s hlediska sociálního pouze ponecháno zúčastněným min-ům, aby dle své volné úvahy zaopatř. požitky podobné přiznali těm, kteří jsou v nouzi.
Výkladu zde zastávanému svědčí však přímo okolnost, že zák. č. 76/22 právě ve svých ustanoveních přechodných, jednajících o zaopatř. požitcích voj. osob armády bývalé (§§ 96-113) dikcí »započítá se«, »mají právo«, »mají nárok«, »náležejí zaopatř. požitky«, »přísluší nároku, »příslušejí požitky (přídavky; nárok)«, »patří důchod« na rozdíl od dikce »může min. povoliti započítání (§ 96, odst. 7), resp. zaopatř. požitky« (§ 112), důsledně rozlišuje mezi právním nárokem a mezi volnou úvahou úřadu. Nezakládá-li však ustanovení cit. § 111 žádného právního nároku, nemohl st-l býti postupem žal. úřadu ve svém subj. právu vůbec dotčen, jak § 2 zák. o ss předpokládá.

Citace:

č. 6920. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 537-539.