NPD documents search: Váž. civ., 7 (1925), sv. 1

Č. 10136.

Zaměstnanci veřejní: * Státní cestmistr nemá vzhledem k výnosu min. prací z 18. prosince 1920 č. 29337/IV, uveřejněnému ve sbírce předpisů pro státní službu stavební v republice čsl. sv. V. č. 1153, vedle cestovního paušálu nárok na diety ve smyslu bodu I odst. 2 usnesení vlády ze 4. června 1920.
(Nález ze dne 10. listopadu 1932 č. 17049.)
Věc: Jan B. v P. (adv. Dr. Otto Sommer z Prahy) proti ministerstvu veřejných prací o diety.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: V řízení správním byla na sporu otázka, příslušela-li st-li, státnímu úředníku-cestmistru, »za dohled na práce při úpravě státní silnice Č-cké spolu s úpravou příkopů a banketů« denní dieta po 30 Kč podle usnesení vlády ze 4. června 1920, intimovaného výnosem min. fin. z 15. června 1920 č. 5034 (výnosem min. prací z 26. června 1920 č. 2939 pres.) o prozatímní úpravě cestovních požitků státních zaměstnanců při služebních cestách mimo úřední místo, či nikoli.
Žal. úřad odpověděl na otázku tu záporně v podstatě v úvaze, že pro posouzení nároku st-lova je směrodatným výnos min. prací z 25. října 1921 č. 22716, ve znění výnosu ze 17. února 1923 č. 60266, o odškodnění cestmistrů za dohled při válcování silnic. Výnosy tyto dávají uvedeným státním zaměstnancům nárok na odškodné denních 18 Kč s tím, že případné jiné výdaje při válcování dlužno hraditi z cestovního paušálu.
Stížnost vytýká výroku tomu především vadnost řízení a spatřuje ji v tom, že žal. úřad neuvedl, z jakých důvodů nemůže býti usnesení min. rady ze 4. června 1920, publikované ve výnosu min. prací z 26. června 1920 č. 2939 pres., na st-le vztahováno.
Námitku tuto neuznal nss důvodnou.
Žal. úřad vyslovil v nař. rozhodnutí, že sporný nárok st-lův lze posuzovati jen podle výnosu žal. úřadu z 25. října 1921 č. 22716/XVI ai 21 ve znění výn. ze 17. února 1923 č. 60266/XVI a výnosu z 18. prosince 1920 č. 29337/XVI, a že těmito normami jsou plně vyčerpány požitkové nároky cestmistrů z titulu dohledu na úpravu silnic, takže jim kromě zmíněných požitků ještě nárok na normální vedlejší požitky, jinak pro státní zaměstnance stanovené prozatímní úpravou, nepřísluší. Odůvodnil tedy žal. úřad dostatečně, proč má za to, že nemůže bytí usnesení vlády ze 4. června 1920 o prozatímní úpravě cestovních požitků státních zaměstnanců při služebních cestách mimo úřední působiště na stěžovatele vztahováno, a nemá stížnost pravdu, tvrdí-li, že postrádá v nař. rozhodnutí řádné odůvodnění.
Leč stížnost neshledal nss důvodnou ani, pokud vytýká nesprávné právní posouzení skutkové podstaty a má za to, že st-1 měl právní nárok na diety po 30 Kč denně. Stížnost v tom směru uvádí především, že výnos min. prací z 25. října 1921 č. 22716/XVI ve znění výn. ze 17. února 1923 č. 60.66/XVI-22 o odškodnění cestmistrů při válcování státních silnic není platnou normou, ježto se příčí zásadnímu usnesení vlády ze 4. června 1920. Usnesení to platí prý pro veškery obory státní správy a nemohlo býti jednotlivými ministerstvy měněno. Názor tento neuznal nss správným.
Podle předeslané námitky má st-1 za to, že má státní zaměstnanec podle usnesení min. rady ze 4. června 1920 nárok na diety při služebních cestách za všech okolností a že proto min. prací nebylo oprávněno tento princip měniti a upravovati jinak cit. výnosy nárok cestmistrů na diety při služebních cestách mimo úřední místo. Stížnost se však mýlí. Jak patrno z výnosu min. prací z 26. června 1920 č. 2939 pres., kterými bylo pro obor působnosti tohoto min. zveřejněno usnesení vlády ze 4. června 1920 o prozatímní úpravě cestovních požitků státních zaměstnanců při služebních cestách mimo úřední místo, došly úpravy uvedeným usnesením vlády různé dluhy vedlejších platů státních zaměstnanců, mimo jiné také otázka výše diet (odst. I a III). Otázka nároku na diety nedošla však v uvedeném usnesení úpravy a nemohlo proto žal. min. citovanými výnosy, které stanovily nárok na odškodné cestmistrů za dohled při válcování silnic, měniti uvedené usnesení vlády, resp. dostati se s ním do rozporu. Je proto námitka stížnosti, že cit. výnosy nejsou platnou normou proto, že mění nárok na diety, stanovený usnesením vlády ze 4. června 1920, bezdůvodná.
Důvodnou neshledal však nss ani další námitku, kterou stížnost vytýká, že se cit. výnosy nemohou vztahovati na konkrétní případ již proto, že bylo jimi stanoveno, aby cestmistrům při válcování přidělených státních silnic vzhledem ke zvýšené činnosti a náhradou za větší výlohy bylo vypláceno zvláštní denní odškodné částkou 18 Kč. Nešlo prý o stanovení diet, nýbrž jen odškodného za zvýšenou činnost, a to nikoli pro služební cesty, nýbrž za práci státních cestmistrů při válcování silnic, tudíž při určitém specielním výkonu, a to bez ohledu na to, kde výkon onen se provádí. Nevylučují prý proto výnosy ty použití všeobecného usnesení vlády ze 4. června 1920. Ostatně nešlo prý in concreto o válcování silnic, nýbrž o provádění dohledu na stavební úpravu, s níž spojena byla nutná nepřítomnost mimo normální služební stanoviště.
Při zodpovědění této námitky sluší předem řešiti otázku, měl-li st-1 podle platných předpisů zásadně nárok na poskytování sporných diet či nikoli. Podle I. odst. dvor. dekr. z 21. května 1812 č. 13333 Sb. pol. zák. sv. 38, č. 71 jsou diety odškodněním za výlohy spojené s pořízením stravy a bytu při komisionelních cestách státních úředníků a určuje se jejich výše podle služební hodnosti úředníka. V odd. IV cit. dekretu se stanoví, že za vlastní oficiosní cesty se neposkytuje i nadále čestné a diety, což má platiti také o všech těch cestách, za něž je úředníkovi přiznána určitá paušální částka a kde tedy není přípustno počítati (požadovati) diety. Výnosem min. prací z 18. prosince 1920 č. 29.337/IV, uveřejněným ve Sbírce nařízení a předpisů pro státní službu stavební v republice čsl., svazek V. pod č. 1153 provedena byla v základě poslední části čl. III výnosu z 26. června 1920 č. 2939 pres. (intimát usnesení vlády ze 4. června 1920) ve shodě s min. fin. úprava cestovních paušálů silničních, poříčních a pochůzkových paušálů stavebních od 1. dubna 1920 a stanoveno v odd. I. mimo jiné, že pomocní orgánové správců silničních (úředníků státní služby stavební), cestmistři, obdrží bez rozdílu svého služebního zařádění (úředník, podúředník, sluha) za služební činnost na silnicích, rovněž jako úředníci státní služby stavební (inženýři) náhradou za cestovné a stravné cestovní paušál silniční stanovený podle délky silnic jejich péči svěřených částku 48 Kč za 1 km ročně. Ze souvislosti předeslaných předpisů vysvítá, že cestmistru nepřísluší v zásadě za jeho služební činnost na silnicích, ať je jakékoliv povahy, náhrada stravného vůbec, a neměl tedy st-1 nároku na diety podle své služební hodnosti vůbec, tím méně pak ve výši 30 Kč podle usnesení vlády ze 4. června 1920. Neměl-li však st-1 nároku na diety vůbec, nemohl žal. úřad porušiti jeho subj. právo, přiznal-li mu za dohled na práce při úpravě státní silnice Č.-cké, tedy nesporně za jeho služební činnost na silnicích místo diet po 30 Kč, odškodné po 18 Kč podle výn. z 25. října 1921 č. 22716, ve znění výn. ze 17. února 1923 č. 60266.
Pokud konečně se stížnost obrací proti oné části důvodů nař. rozhodnutí, která uvedla, že zavedením nových titulů pro cestmistry (vl. nař. č. 103/27) nenastala změna na věcném obsahu výnosů, o něž in concreto se opřelo, a tvrdí, že byl st-1 postaven v důsledku platového zákona v každém směru na roven jiným státním úředníkům, a že proto není přípustno, aby ve příčině diet používalo žal. min. na st-le zvláštního, méně výhodného ustanovení a vylučovalo ho z výhod vládního usnesení ze 4. června 1920, sluší k tomu jen poznamenati, že žal. min. použilo na st-le ustanovení cit. výnosu, týkajícího se úředníků a že ho ze žádné výhody nevylučovalo. Že pak st-1 neměl nároku na diety ve výši odd. I odst. 2 usnesení vlády ze 4. června 1920, bylo již shora dovoděno a netřeba na tomto místě odpovídati s tohoto hlediska na předeslanou námitku.

Citace:

č. 10136. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1932, svazek/ročník 14/2, s. 548-550.