Č. 3331.

Řízeni před nss-em. — Popisní věci (Slovensko): * Rada města se zřízeným magistrátem jest legitimována ke stížnosti proti opatření městského policejního kapitána i v době, kdy policejní kapitán neměl ještě charakter státního úředníka ve smyslu zák. z 31. března 1920 č. 233 Sb., kterýmžto opatřením o své újmě zavedl všeobecnou ohlašovací povinnost.
(Nález ze dne 6. března 1924 č. 22685/23).
Věc: Rada města R. proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska o zřízení ohlašovacího úřadu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Vyhláškou z 10. května 1922 uvedl policejní kapitán v R. ve všeobecnou známost, že tamnější přihlašovací úřad musí býti znovuzřízen, poněvadž neodpovídá moderním požadavkům Proto na základě min. nař. č. 5112 B M eln. z roku 1914 stanoví se ohlašovací povinnost majitelů domů hlasití všechny osoby v nich bydlící a to pomocí tiskopisů, jež lze dostati na hasičské strážnici za 2 K za arch. Každý majitel domu musí vésti zvláštní seznam osob tam bydlících a majitelé bytů jsou odpovědni za řádné hlášení. Cizozemci musí se přihlásiti do určité lhůty pod následky dopravení postrkem na hranice. Hlášení provede se od 17. do 31. května podle počátečných písmen jmen těch kterých osob, které musí předložiti příslušné dokumenty. Neuposlechnutí trestá se zamčením do 3 měsíců a pokutou do 600 K.
Z tohoto nařízení policejního kapitána podala městská rada R., města se zřízeným magistrátem, odvolání k županskemu úřadu.
Výměrem ze 6. června 1922 župan gemermalohontské župy schválil nařízení policejního kapitána a to na základě nař. žal. úřadu č. 6201/19.
Nař. rozhodnutím změnil žal. úřad k odvolání městské rady výrok II. instance potud, že tiskopisy k přihlášce potřebné dostane každý od města zdarma.
O stížnosti do tohoto výroku podané uvážil nss takto:
Stížnost brojí proti výroku tomu ve dvou směrech, jednak totiž, pokud v něm spatřuje schválení vyhlášky policejního kapitána o zřízení ohlašovacího úřadu, jednak pak, pokud jím zavedana byla všeobecná povinnost ohlašovací obyvatelstvu města R.
Ve směru prvním dospěl však nss k závěru, že opatřením, jež je předmětem tohoto sporu, nebylo vůbec vysloveno zřízení ohlašovacího úřadu, jak stěžující si město má na mysli. Již vyhláška policejního kapitána, jež byla městu podnětem k nastoupení instanční cesty, neponechává pochybnosti o tom, že policejnímu kapitanátu nešlo vůbec o zřízení nového, v městě tom dosud neexistujícího úřadu, jemuž by přikázány byly úkony spojené s prováděním ohlašovacích předpisů, neboť polic, kapitán výslovně mluví o pouhé reorganisaci úřadu již existujícího. Poněvadž pak je podle správních spisů nesporno, že samostatný ohlašovací úřad po rozumu zák. čl. XXVIII z roku 1879 v městě R. dosud zřízen nebyl, nelze oné vyhlášce přikládati významu jiného, než že policejní'kapitán onou reorganisaci nezamýšlel nic jiného, leč vnitřní úpravu služby u městského polic, úřadu již zřízeného, pokud by toho bylo třeba k provedení ostatního obsahu vyhlášky, totiž zavedení či rozšíření ohlašovací povinnosti. To patrno ostatně i z toho, v čem polic, kapitán dle dalších opatření ve vyhlášce té obsažených reorganisaci tu viděl, totiž v účelnější po jeho názoru úpravě úřední činnosti policejního kapitanátu, pokud se vztahovala k šetření předpisů ohlašovacích.
Týmž způsobem hleděl na vyhlášku tu i úřad II. a III. instance, spatřuje v ní pouze zavedení všeobecné povinnosti ohlašovací městského obyvatelstva i cizinců, nikoli však akt, směřující k založení nového úředního orgánu čili nového nějakého úřadu, jak stěžující si obec se domnívá. Naopak žal. úřad, jak ve svém odůvodnění výslovně uvádí, vychází ze stanoviska, že za účelem provedení předpisů polic, kapitánem vyslovených není vůbec třeba organisovati nějaký ohlašovací úřad, poněvadž k obstarání prací těch stačí úplně dosavadní policejní aparát.
Nešlo-li však úřadu vůbec o zřízení takového nového úřadu ohlašovacího, není třeba zabývati se otázkou, zda a pokud policejní kapitán sám by byl oprávněn k úkonu tomu a jsou vývody stížnosti touto otázkou se zabývající bezpředmětný. Naproti tomu shledal nss důvodnou stížnost v bodu druhém, pokud totiž směřuje proti tomu, že polic, kapitán zavedl v městě R. všeobecnou ohlašovací povinnost.
Cit. již zák. čl. XXVIII z roku 1879 vyslovena byla v § 1. povinnost ta pouze stran obyvatel města Budapešti a cizinců zdržujících se na jeho území. Podle § 23 pak zmocněn byl min. vnitra, aby od případu k případu rozšířil ji nařizovací cestou také na města s právem municipálním a jiná lidnatější místa s modifikacemi místním poměrům odpovídajícími, pokud toho bude kde třeba, o čemž v každém jednotlivém případě měl vyrozuměti dodatečně zákonodárný sbor. Že by působnost zákona toho byla rozšířena předepsaným způsobem, totiž příslušným ústředním úřadem cestou nařizovací také na město R., není — jak svrchu již uvedeno — ani tvrzeno a neodvolává se úřad na onen zák. článek, nespatřuje v něm patrně dostatečný právní základ pro to, aby opatření to mohl vysloviti polic. kapitán v mezích působnosti jemu přiznané.
Žal. úřad shledává však základ ten v nař. min. pro Slov. ze 14. září 1919 č. 6201 (Ú. N. č. 146/19). Po názoru nss neprávem; jak z nařízení toho patrno, sledovalo účel naprosto jiný, totiž opatření za účelem kontroly cizinců a jejich případného vypovězení, nikoli tedy evidenci zdejších příslušníků a kontrolu pohybu zdejšího obyvatelstva, jež jsou cílem všeobecné povinnosti ohlašovací. Proto také nařízení to ukládá obecním představenstvům, případně ve městech se zřízeným magistrátem, o jaké v tomto případě jde, polic, kapitanátům, aby vedly seznamy osob považovaných za cizince podle bodu a až c. Ohlašovací povinnost za účelem doplňování seznamů těch ukládá se tam pouze osobám, které budoucně přijdou do obce v úmyslu usaditi se tam.
Odvolává-li se úřad II. instance, jehož důvodů se i žal. úřad přidržel, na to, že ono nařízení mluví také o vydání popisných archů, přehlíží při tom, že toto vydání popisných archů přenecháno bylo obec. představenstvům, nikoli však polic, kapitánu, a to ani ve městech se zřízeným magistrátem, neboť norma ta v tomto směru mezi městy toho druhu a jinými obcemi rozdílu nečiní.
Nebyla tudíž ani tímto nařízením stanovena všeobecná povinnost ohlašovací, k jejímuž provedení by ono opatření polic, kapitána mohlo sloužiti, aniž byl polic, kapitán nařízením tím zmocněn k opatřením, jež by se de íacto zavedení povinnosti té rovnaly, tím méně k tomu, aby povinnost tu v mezích vlastní působnosti vyslovil.
Potom však úkon, jímž polic, kapitán svým opatřením, onou vyhláškou vysloveným, onu všeobecnou ohlašovací povinnost zavedl, resp. zavázal obyvatelstvo ke konání,povinnost tu předpokládajícímu, nemá opory v zákoně a jest stížnost, brojící proti výroku žal. úřadu, jenž schválil postup kapitána přes odpor stěžující si obce, spatřující v tom bezprávný zásah do svého statutárního práva v oboru místní policie (§ 22 zák. čl. XXII. z roku 1886) důvodná, pročež bylo výrok ten zrušiti podle § 7 zák. o ss.

Citace:

č. 3331. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 748-750.