Čís. 994.

Byla-li věc, daná v uschování, u schovatele ztracena, neplatí pro
uplatnění náhradního nároku proti schovateli lhůta § 967 obě. zák., nýbrž delší lhůta § 1489 obč, zák. Ručení hostinského podle § 970 obč. zák. trvá i po dobu, kdy host
odcestoval, zanechav až do návratu věci u hostinského uschován.
Předpis § 1316 obč. zák. platí o ručení hostinského za jeho lidi nejen ex delicto, nýbrž i ex recepto. K ručení za personál se nevyhledává, by tento škodu zavinil.
Hostinský neopatroval řádně věci, svěřené mu na delší dobu k uschování, odevzdal-li ji pokojským, jež se často měnily.
(Rozh. ze dne 29. března 1921, Rv I 34/21.)
Žalobce svěřil hostinskému, u něhož byl nocoval, do uschování skříň se zbožím a odcestoval na delší dobu. Navrátiv se zjistil, že zboží ze skříně částečně zmizelo. Žalobě na hostinského o náhradu škody procesní soud prvé stolice vyhověl. Důvody: Žalovaný jest hostinským a přiznává, že žalobce bydlíval u něho, že ho také před válkou jednou a ve válce podruhé žádal, aby mu tam nechal tu skříň a že žalovaný mu řekl, aby si ji dal nahoru k pokojské. Tím již převzal žalovaný žalobcovu skřínku v uschování a poněvadž se to stalo v hostinci, kde žalobce noclehoval, a poněvadž žalovaný poukázal žalobce, aby si dal
skřínku do pokoje pokojské, jde tu o poměr hostinského k hostu ve smyslu §§ 970 a 1316 obč. zák. a to. poněvadž přijeti v uschování stalo se ještě před 1. lednem 1917, posuzovati jest poměr ten dle § 970 a nikoliv dle ustanovení 3. novely k obč. zákonu. Dle § 970 obč. zák. ručí hostinští za věci, jež od cestujících, od nich přijatých, jim nebo jejich služebným odevzdány byly, jako schovatel. Dle § 964 obč. zák. ručí schovatel za škodu způsobenou opomenutím povinné péče, nikoliv však za náhodu. Žalovanému přísluší dle § 1298 obč. zák. důkaz, že mu bez jeho viny zabráněno bylo vrátiti věci, v schování převzaté, žalovaný dukazu toho však nepodal. Že škoda povstati mohla jen zaviněním žalovaného neb osob, u něho zaměstnaných, za jejichž zavinění taktéž žalovaný ručí, vysvítá z toho, že by při řádném opatrování skříně, uložené v ložnici žalovaného, kam třetí osoby přístupu nemají, nemohly se věci ze skříně ztratiti. Námitka žalovaného, že nárok žalobcův jest promlčen, ježto nebyl uplatňován ve 30 denní lhůtě § 970 obč. zák., není správna, poněvadž lhůta tato neplatí pro žaloby o náhradu škody pro neodevzdání věci a pro žalobu o náhradu dle § 1316 obč. zák. Odvolací soud žalobu zamítl. Důvody:
Žalovaný jako hostinský ručí dle § 970 obč. zák. za skříň, v uschování vzatou, jako schovatel a jako takový jest dle § 964 obč. zák. práv ze škody, kterou způsobil tím, že ji prý opomenul dle povinnosti opatrovati. Dle tvrzení žalobce byla mu škoda způsobena odcizením části zboží, ve skřínce uloženého. Žalobce netvrdí, že by se krádeže byli dopustili zřízenci žalovaného. Místem schovacím byl pokoj pokojské a, раk-li žalovaný, když
v obci krádeže se dály, skříň tu, aby byla ve větším bezpečí, do své ložnice přenésti dal, kam, jak soud prvé stolice uvádí, třetí osoby přístupu nemají, učinil vše, co bylo povinností jeho jako uschovatele. Krádež v případu tom dlužno pokládati za náhodu, za kterou žalovaný dle §§ 964 a 965 obč. zák. neručí. Ostatně i kdyby zde bylo nějaké zavinění na straně žalovaného, zanikl nárok žalobcův dle § 967 obč. zák. Dle § 970 obč. zák. ručí hostinský jako schovatel. Ustanovení § 1489 obč. zák. ohledně promlčení žaloby o náhradu škody tu použiti nelze, neboř nejedná se o náhradu škody dle § 1316 obě. zák. (škodu deliktem způsobenou), jelikož žalobce ani netvrdí, že by škoda deliktem žalovaného nebo jeho zřízenců byla způsobena, nýbrž vznikla prý mu škoda zanedbáním péče žalovaného jako uschovatele. Dlužno proto v tomto případě použiti ustanovení § 967 obě. zák. Dle zákonného ustanovení mohou strany vzájemné nároky ze smlouvy o uschování vznésti toliko do 30 dnů od navrácení věci. Lhůta
ta jest lhůtou preklusivní a žalobce ve lhůtě 30 denní ani soudně ani ve smyslu zákonného ustanovení toho mimosoudně nároků svých neuplatňoval.
Nevyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu.
Důvody:
Právně mylným jest názor odvolacího soudu, že žalobce jest se svým nárokem na náhradu škody prekludován, poněvadž prý ho v 30 denní lhůtě § 967 obč. zák. ani soudně, ani mimosoudně proti žalovanému neuplatňoval. Z ustanovení § 967 obč. zák., že vzájemné nároky (pohledávky) ukladatele a schovatelc movité věci mohou býti činěny (ohlášeny) do 30 dnů od vrácení věci, plyne, že lhuta tato nemá místa, byla-li věc, do uschování odevzdaná, u schovatele ztracena, tak že její vrácení jest
nemožno, následkem čehož nárok na náhradu škody způsobené ztrátou věci movité u schovatele podléhá promlčecí lhůtě § 1489 obě. zák., totiž lhůtě tříleté ode dne, kdy se poškozený o škodě a osobě škůdcově dozvěděl. Jelikož — jak ze spisu na jevo jde, žalobce náhradní nárok v této tříleté lhůtě žalobou uplatnil, není o tom žádné pochybnosti, že promlčen není. Podotknouti sluší, že v případě, o nějž tuto jde, užiti dlužno předpisu § 1489 obč. zákona v jeho znění dle 111. novely k občanskému zákonu přes to, že vedle § 129 této třetí novely к občanskému zákonu nelze schovací smlouvu, žalobě za základ sloužící, posuzovati dle §§ 127—128
této novely (§'§ 970, 970 a—c); neboť dle článku 2. novely — odstavec prvý — předpis § 1489 (§ 196 třetí novely) nabyl účinnosti dnem 1. dubna 1916. Ve věci samé jest zjištěno, že žalovaný převzal od žalobce k jeho žádosti do uschování skříň, v níž bylo uloženo zboží. Jelikož v tom případě, když hostinský movité věci svého hosta, odcestuje-li tento, podrží do té doby, až se host zase vrátí, ve svém uschování, ručení hostinského ex recepto trvá dále, je zajisté správným názor odvolacího soudu, že
mezi stranami a nikoli mezi žalobcem a pokojskou žalovaného byla uzavřena smlouva schovací ve smyslu § 970 obč. zák. O tuto smlouvu opírá žalobce nárok na náhradu škody, vzniklé mu ztrátou části věcí uložených ve skříni žalovaným do uschování převzaté; jde tu tedy čistě o nárok odvozený z porušení smlouvy ex recepto, nikoli o nárok ex delicto, neboť žalobce nikterak netvrdí, že by se byli lidé žalovaného, jím v živnosti jeliokož zaměstnaní, dopustili činu nedovoleného. Jelikož předpis s 1316 obč. zák. v § 970 obč. zák. citovaný týká se, jak bude ještě dolíčeno, ručení hostinského za jeho lidi nejen při škodě ex delicto, nýbrž i při škodě ex recepto, dlužno ho posuzovati v případě, o nějž zde jde, jen jako doplněk § 970 obč. zák. a vyplývá takto jako důsledek ručení ze smlouvy schovací, že hostinský nebo ztrátě věci od něho, pokud se týče jeho lidí do uschováni převzaté nejen za své opomenutí povinné péče jako schovatele dle § 964 obč. zák., nýbrž také za škodu, kterou jeho lidé na věcech těch způsobili (§ 1316 obč. zák.). Zařadění předpisu § 1316 obč. zák. o ručení za třetí osoby do třicáté hlav obč. zák. nemůže vésti k mínění, že by jím bylo vyřčeno ručení hostinského pouze za nedovolené činy jeho personálu, neboť jednak již ze znění § 1316 obč. zák., v němž se mluví o převzatých věcech, vyplývá, že má na mysli poměr smluvní, jednak pak z předpisů třicáté hlavy obč. zák.. nadepsané: o právu náhrady škody a zadostučinění, vysvítá, že jedná se v nich o náhradě škody jak z poměrů smluvních, tak i z činů nedc volených: důsledkem toho dlužno za to míti, že předpis § 1316 obč. zák. uznávaný doktrínou pro platné právo za zcela ojedinělý, týká se ručení hostinských za jich personál jak při porušení povinnosti smluvní (ex recepto), tak i při jich činech nedovolených. Jestliže tedy ukladatel opírá svůj žalobní nárok jen o porušení smlouvy schovací jako v případě, o nějž tuto jde, — není ručení hostinského jako scliovatele obmezeno jen na jeho vlastní opomenutí, nýbrž rozšířeno jest §em 1316 obč. zák. také na ručení jeho za porušení schovací smlouvy jeho lidmi. Pokud jde o ručení za personál, rozhodnou jest jen okolnost, zda-li byla jim škoda způsobena, nikoli zaviněna, neboť v § 1316 obč. zák. se mluví výslovně o způsobení škody na věcech od cestujících převzatých. Z toho plyne pro žalovaného jako hostinského — schovatele další důsledek, že oproti žalobnímu nároku založenému na porušení smlouvy ex recepto musí dokázati, že ztráta skříně pokud se týče věcí v ní uložených nebyla přivoděna jeho opomenutím povinné péče dle § 964 obč. zák. ani že nebyla způsobena jeho lidmi, kdežto žalobci stačí pouze prokázati, že smlouvu schovací ex recepte se žalovaným uzavřel a že se mu věci hostinským do uschování převzaté ztratily (§ 1298 obč. zák.). Po této stránce bylo nižšími soudy zjištěno, že žalovaný žalobce, jenž ho žádal o uschování skřínky s věcmi tam uloženými, poukázal, aby si ji dal do pokoje pokojské, a že když v obci za války byly páchány krádeže, dal později skřínku přenést; do své ložnice. Dále bylo zjištěno, že se žalobci ze skřínky té ztratily věci; zdali se však ztráta ta stala již v té době, dokud byla skříň v pokoji pokojské, či až když byla přenesena do ložnice žalovaného, zjištění nebylo: leč okolnost tato je vzhledem k objemu ručební povinnosti žalovaného lhostejná. Žalobce vším právem ve svém dovolání praví, poukazuje ku zjištěnému ději skutkovém, že nelze za to míti, jak to činí odvolací soud, že žalovaný skřínku, do uschování převzatou, pečlivě opatroval. Vychází to na jevo z vlastního jednání žalovaného, který jako původní místo schovací určil pokoj pokojské, ale pak sám shledal, že skříň tam není bezpečně uschována, a dal ji přenésti do své ložnice, tedy na místo, kde, jak pravil, bude bezpečnější. Plyne to také z výpovědi svědkyně Blaženy N., dle níž se za tu dobu, co skříň byla v uschování žalovaného, více pokojských vystřídalo, a odcházející pokojská vždy skřínku pokojské službu nově nastupující odevzdávala v přítomnosti žalovaného, pokud se týče jeho domácích lidí. Žalovaný, přenechav takto skřínku žalovaného pouze v uschování pokojských, které se měnily, zanedbal péči o věc svěřenou jeho dozoru, a ručí následkem toho vedle §§970 a 964 a 1316 obč. zák. za ztrátu věcí ze skřínky vzatých, poněvadž se mu nepodařilo dokázati, že ztráta nebyla přivoděna jeho opomenutím a že nebyla způsobena jeho lidmi.

Citace:

č. 3566. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/1, s. 1200-1204.