NPD documents search: Boh. adm., 7 (1925), sv. 1

Č. 4621.

Školství: I. Nucený nájem místností podle § 7 zák. č. 189/1919 (doplněného zákonem č. 295/20) jest — pokud zákony ty samy jiných zákonů vyvlastňovacích se nedovolávají posuzovati výhradně podle zákonů citovaných, nikoliv podle jiných zákonů vyvlastňovacích, zejména nikoliv podle zákonů o stavebním ruchu. — II. Manžel jako spoluvlastník domu, jehož polovice patří jeho manželce, není bez zvláštního zmocnění se strany manželky ve své stížnosti na nss do vysloveného nuceného nájmu místností v tomto domě podle § 7 zák. č. 189/1919 oprávněn namítati vadnost řízení z toho důvodu, že manželka nebyla slyšena. — III. Pro zjištění, zda nuceným nájmem není ohroženo vlastní bydlení nebo vlastní živnost (§ 7 zák. č. 189/1919), rozhoduje stav, který v době vyslovení nuceného nájmu již tu jest, neb o němž jest v době té již objektivně jisto, že do započetí působnosti nuceného nájmu určitě nastane.
(Nález ze dne 18. dubna 1925 č. 7862).
Prejudikatura: Boh. 633, 702, 2988, 3101 adm. a j.
Věc: Robert F. v B. (adv. Dr. Karel Porsche z Mostu) proti ministerstvu školství a národní osvěty stran nuceného nájmu místností.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Aby se zabezpečilo bydlení správce školy s českým jazykem vyučovacím v B., která podle § 2 zák. z 9. dubna 1920 č. 292 Sb. byla převzata do správy min. škol., vyslovil žal. úřad nař. rozhodnutím v dohodě s min. vnitra podle práva, které mu dává § 7 zák. č. 189/1919 a 295/1920, pokud se týče § 2 zák. č. 292/1920 a ve smyslu protokolu z 1. října 1923 nucený nájem tří místností, kuchyně a dvou pokojů v prvním poschodí budovy č. — v B. a to u vědomí, že tím nebude ohroženo ani bydlení ani živnost vlastníka.
Stížnost neshledal nss důvodnou z těchto úvah:
1. Pokud stížnost nejprve namítá jako vadu řízení, že choť st-lova, ač jest spoluvlastnicí domu, o který tu jde, v řízení nebyla slyšena, jest námitka tato nepřípustná; neboť před nss-em může st-l ve smyslu § 2 zák. o ss uplatňovati toliko skutečné nebo domnělé porušení práv svých, tedy práv st-le samého, nikoliv však porušení práv osoby jiné. Tím však, že v řízení správním manželka st-lova slyšena nebyla, mohla by snad býti porušena práva její, nikoliv však práva st-lova, a není st-l ani v důsledku § 1238 o. z. o. (viz též §§ 91 a 1008) oprávněn vznášeti bez výslovného zmocnění se strany své ženy, které zde vykázáno není, námitku tuto jejím jménem, poněvadž podávati stížnost k nss a prováděti ji, nelze shrnouti pod pojem (obyčejné) správy jmění, ke které cit. paragraf o. z. o. manžela zmocňuje.
2. Pokud se stížnost dovolává toho, že nucený nájem právě st-lových místností byl zbytečný a proto protizákonný, poněvadž ve farní budově jest prý dostatek místností volných, takže veřejný zájem může prý býti spokojen lépe záborem místností ve farní budově, tedy jest ovšem pravda, že podle § 109 úst. listiny soukromé vlastnictví lze omeziti jen zákonem, že vyvlastnění je možné jen na základě zákona a že podle § 365 o. z. o. vlastník jest povinen podrobiti se vyvlastnění jen, vyžaduje-li toho obecné dobro. V daném případě však nucené omezení vlastnictví záborem oněch místností spočívá na vlastním zmocnění zák. č. 189/19, čímž nutnost opatřiti místnosti pro školu menšinovou nebo pro byt učitelů takovéto školy byla zákonem prohlášena za věc veřejného zájmu; jest tedy nárok tento se stanoviska právě cit. předpisů § 109 úst. listiny a § 365 o. z. o. přípustný, jestliže jsou zachovány podmínky zák. č. 189/19. Že by veř. zájem nežádal opatření vhodného bytu pro správce školy nebo, že by nebylo, — jak praví § 7 zák. č. 189/19 ve svém úvodě, — nutno zabezpečiti bydlení tohoto správce nebo, že by nešlo o správce školy t. zv. menšinové ve smyslu § 7 zák. č. 189/19 a § 2 zák. č. 292/20, stížnost ani netvrdí a jde naopak ze znění nař. rozhodnutí i ze správních spisů jednak, že škola česká v B., pro jejíhož správce (resp. správkyni) byt má býti opatřen, jest t. zv. školou menšinovou po rozumu § 2 zák. č. 292/20, jednak, že správkyně této školy bydlela dříve v jediné místnosti, slouživší dříve za kabinet německé školy, způsobem zcela nedostatečným a nevhodným, tak že tyto shora uvedené základní podmínky nuceného nájmu podle § 7 zák. č. 189/19, úvodní věty, jsou splněny. Je-li tomu však tak, pak jest každý vlastník reality — nehledě k ostatním podmínkám zákonným — povinen nucenému nájmu se podrobiti (viz § 7 zák. 189/19) a nemůže se závazku tomu vyhnouti poukazem na to, že stejného účelu by bylo lze dosáhnouti stejným, ba třeba i výhodnějším způsobem v budově jiné, a jest naopak výběr konkrétních místností pro tento účel ponechán volbě úřadu.
Týž názor vyslovil nss již opětně ve svých nálezech jako na př. v nál. Boh. 2988 adm.
Na tom nemůže nic měniti okolnost, že, jak st-l uvádí a jak se shoduje také s obsahem protokolu o předchozím místním šetření z 11. října 1023, komise prohlásila, že může zábor v domě st-lově doporučiti teprve v druhé řadě (a že tedy v prvé řadě doporučuje zábor místností v budově farní), neboť jednak jest k rozhodnutí ve věci příslušným žal. úřad a nikoliv komise, vykonavší toliko předběžné místní šetření, takže rozhodnutí o volbě konkrétních místností jest dáno do rukou žal. úřadu, jednak i z cit. znění obsahu komisionelního protokolu resp. z uvedeného prohlášení komise jest zřejmo, že komise rovněž doporučila zábor místností v domě st-lově, třeba dle jejího názoru vhodnější by byly bývaly místnosti jiné.
Pokud se stížnost dále dovolává toho, že nař. rozhodnutí prý odporuje tendenci všech vyvlastňovacích zákonů, zejména zák. o stav. ruchu, dle nichž v prvé řadě má býti vsazeno na majetek veřejný a teprve v druhé řadě na majetek soukromý a dle nichž zejména majetek zemědělský jest zvláště chráněn, možno beze všeho uznati, že st-lem patrně míněné zákony o stav. ruchu poskytují zemědělskému majetku určitou zvýšenou ochranu. Avšak předpisy zákonů o stav. ruchu týkají se právě jenom vyvlastnění pro účely stavebního ruchu, a nelze těchto zákonů použíti ani přímo ani analogicky na případy nucených nájmů dle § 7 zák. č. 189/19 a to proto, poněvadž tyto nucené nájmy upraveny jsou — a to výhradně — zákonem č. 189/19 resp. č. 295/1920; z téhož důvodu nelze na nucený nájem podle § 7 zák. č. 189/1919 použíti zákonů, upravujících případy omezování vlastnictví v relacích jiných, pokud zákon č. 189/1919 sám v některých směrech jiných zákonů takových se nedovolává, jak tomu jest na př. v § 7 zák. č. 189/1919 v příčině některých ustanovení zák. o vyvlastňování k účelům železničním z 18. února 1878 č. 30 ř. z.; v takovémto případě lze však rovněž na případy podle zák. č. 189/1919 upotřebiti právě jen oněch předpisů zákona jiného, kterých se zákon č. 189/1919 výslovně dovolává (viz též nál. nss-u z 5. prosince 1923 č. 21066).
Ostatně poukazuje se v tomto směru na bližší odůvodnění obdobného stanoviska, které nss již zaujal v nál. Boh. 633, pokud se týče v nál. Boh. 3101 adm., ve kterých bylo vysloveno, že nucený nájem místností pro školu menšinovou resp. vyvlastnění místností pro školu takovou nelze posuzovati dle zákonů o zabírání budov k účelům veřejným (z 11. června 1919 č. 332 Sb., pokud se týče z 12. srpna 1921 č. 304) ani podle zákonů o stavebním ruchu.
3. Konečně vytýká stížnost, že naříkané rozhodnutí jest nezákonné proto, že nuceným nájmem jest ohroženo vlastní bydlení a vlastní živnost st-lova.
Jest pravda, že dle § 7 častěji cit. zák. č. 189/19 nucený nájem jest možný toliko, není-li jím vlastní bydlení neb vlastní živnost st-lova ohrožena. Jak nss opětně, tak zejména v nál. Boh. 702 adm. vyslovil, jest otázka, zda vlastní bydlení neb vlastní živnost nuceným nájmem jest ohrožena, otázkou skutkovou, jejíž zodpovědění úřadem může nss přezkoušeti toliko se stanoviska 2. odst. § 6 zák. o ss.
Pokud st-l námitku, že nuceným nájmem jest ohroženo jeho vlastní bydlení provádí ve stížnosti v tom směru, že se prý svého času zavázal, že svoje rodiče, obývající výměnkářský byt v budově jiné, onemocní-li, vezme k sobě, a že, poněvadž jeho matka jest nyní churavá, tento svůj slib musí splniti a nemá pro rodiče jiné místnosti než právě místnosti zabírané, tedy jest poukázati k tomu, že st-l při místním šetření tuto námitku přednesl jen v té formě, že matka jeho jest nemocná a že lze čekati, že nebude-li se moci opatřovati sama, bude se musiti přestěhovati k st-li v kterémžto případě by mohla bydleti jenom v místnostech zabíraných. Jde tedy v tomto případě toliko o tvrzenou budoucí možnost, že místností těch bude st-l pro svoje rodiče potřebovati, není však prokázáno a nebylo st-lem v řízení ani tvrzeno, že nutnost ta již v době řízení, pokud se týče záboru skutečně nastala.
Jelikož však, jak nss již opětně vyslovil, tak zejména v nál. z 11. dubna 1922 č. 4602 a z 23. května 1922 č. 7284 pro zjištění toho, není-li bydlení vlastníka ohroženo, přichází v úvahu stav, který v době vyslovení záboru zde již jest anebo o němž aspoň v této době již jest objektivně jisto, že určitě do započetí působnosti nuceného nájmu vznikne, nelze shledati ani nezákonnost ani vadnost v tom, jestliže žal. úřad ani s tohoto stanoviska neshledal, že by nuceným nájmem bydlení st-lovo bylo ohroženo.
Pokud pak jde o domnělé ohrožení sí-lovy živnosti, tedy provádí stížnost v souhlasu s vývody st-lovými při místní komisi tuto námitkv jediné v tom směru, že by st-l zabíraných místností potřeboval v tom případě, kdyby byl nucen přijati do práce čeledína ženatého. Jelikož však st-l sám ani netvrdí, že nutnost taková již v době záboru zde byla, a naopak podle zjištění v komis. protokolu ze dne 11. října 1923 zabírané místnosti v onu dobu obydleny nebyly, platí i o této námitce totéž, co právě řečeno o námitce ohroženého bydlení pro případ nutnosti
ubytovati rodiče st-lovy.
Za tohoto stavu věci nelze shledati, že by závěr žal. úřadu toho obsahu, že nuceným nájmem zabíraných místností ani bydlení ani živnost st-lova ohrožena není, odporoval spisům nebo spočíval na neúplném skutkovém zjištění aneb že by úřad k němu byl dospěl řízením, trpícím nějakými podstatnými vadami, pročež nebylo lze shledati ani nezákonnosti ani vadnosti ve výroku žal. úřadu, a bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 4621. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: 1926, svazek/ročník 7/1, s. 801-804.