Čís. 2330.

Rozhodčí soud hornický jest příslušným pro každý mzdový spor, který vznikne v hornickém závodě, pro nějž předepsáno jest zřízení závodní rady, a příslušnost ta je výlučná.
Není podmínkou příslušnosti té, aby mzdové poměry v hornickém závodě, o nějž ve mzdovém sporu jde, upraveny byly smlouvou kollektivní.
(Rozh. ze dne 27. února 1923, R II 52/23.)
Žalobce byl zaměstnán jako horník na dole žalovaného a pobíral dle kollektivní smlouvy z roku 1920 za každou směnu určitý plat. Dne 27. září 1921 vyvěsila správa dolu vyhlášku, že vzhledem к neutěšenému stavu finančnímu následkem odbytové krise bude srážeti zaměstnancům od 2. října 1921 ze mzdy 25%. Závodní rada usnesla se dne 29. září 1921, že se srážkou nesouhlasí, žalovaný však přes to srážel nadále žalobci 25% mzdy. Proti žalobě, jíž domáhal se žalobce výplaty srážek, vznesl žalovaný námitku nepřípustnosti pořadu práva, jíž soud prvé stolice vyhověl. Důvody: Přípisem revírního horního úřadu v Brně jest zjištěno, že při návrzích na finanční ozdravění závodu má závodní rada ve smyslu §u 2 zákona ze dne 25. února 1920, čís. 144 sb. z. a n. pouze hlas poradní a nikoliv rozhodující, že tento spor nenáleží před paritní komisi, ježto účelem této jest pouze vyšetřiti drahotní stav a existenční minimum horníků pro jednotlivé obvody horních podniků. Svědeckou výpovědí Karla K-a jest zjištěno, že správa závodu kollek- tivní smlouvu z roku 1920 vypověděla jednostranně dne 1. května 1921, že od té doby nová smlouva, upravující mzdu horníků, nebyla zřízena a proto dne 27. září 1921 správa závodu vyhláškou stanovila, že vzhledem к odbytové krisi od 2. října 1921 bude srážeti dělníkům z celého výdělku percentuelně 25%, kteréžto srážky žalovaná strana také od zmíněného dne horníkům činila, přes ohražení závodní rady, poněvadž byla by jinak nucena zastaviti na dole práci a všechny horníky propustiti a že přes tyto srážky horníci dále na závodě a mezi nimi i žalobce pracovali. Soud vzhledem к tomu nabyl přesvědčení, že ve smyslu §u 2 zákona ze dne 25. února 1920, čís. 144 sb. z. a n., dále § 3 nařízení ze dne 13. července 1920, čís. 434 sb. z. a n. a §u 2 zákona o hornických rozhodčích soudech ze dne 25. února 1920 číslo 135 sb. z. a n. jest soud к řešení této otázky nepříslušným a že spor měl býti projednáván před hornickým rozhodčím soudem v Brně, který povolán jest rozhodovati o odvolání z výroků závodních rad ve mzdových a platových věcech, v disciplinárních věcech i stížnostech proti propuštění (§ 2 zákona o závod. radách) a z výroků revírních rad ve sporech mezi závodní správou a závodní radou (§ 19 zákona) a že jest tu tudíž nepřípustnost pořadu práva (§ 240 c. ř. s.). Závodní rada měla totiž vzhledem к tomu, že správa závodu nedbala usnesení závodní rady a přes to žalobci ze mzdy 25% srážela, odvolati se к revírní radě a konečně к hornickému rozhodčímu soudu v Brně, který by byl s konečnou platností rozhodl o sporné věci. Rekursní soud zrušil napadené usnesení a nařídil prvému soudu, by vyčkaje pravomoci, ve věci dále jednal a rozhodl. Důvody: Stížnost jest odůvodněna. Dle §u 2 zákona ze dne 25. února 1920 čís. 144 sb. z. a n. jest úkolem závodních rad kromě jiného 3. dohlédati na provádění a dodržování mzdových a platových smluv a 5. sprostředkovati při stížnosti, a dle §u 2 nařízeni ze dne 30. července 1920 čís. 434 sb. z. a n., kterým se onen zákon provádí, budou dle odstavce (3) na závodech zřízeny mzdové výbory, jimž jako výkonným orgánům přísluší bdíti nad dodržováním kollektivní smlouvy. Úkoly a denní mzdy dle uzavřené kollektivní smlouvy stanoví závodní rada; při sporu budiž se dovoláváno mzdového výboru. Proti rozhodnutí mzdových výborů jest možno se odvolati к rozhodčímu soudu hornickému. V tomto sporu tvrdil žalovaný, že kollektivní smlouva, která platila pro důl, na němž žalobce byl zaměstnán, byla oboustranně vypovězena 1. května 1921. Rekursní soud jest vázán tímto zjištěním. Pokud tedy není kollektivní smlouvy, má sice dle §u 2 zákona o závodních a revírních radách při hornictví ze dne 25. února 1920 čís. 144 sb. z. a n. závodní rada právo dohlédati na provádění mzdových a platových smluv, avšak spory mzdové mimo rámec smluv kollektivílích neřeší dle §u 2 (3) prováděcího nařízení ze dne 13. července 1920, čís. 434 mzdový výbor.
Nejvyšší soud obnovil usneseni prvého soudu tak, že se vyslovuje nepříslušnost dovolaného soudu a zmatečnost řízení a že se žaloba pro nepřípustnost pořadu práva odmítá.
Důvody:
Prvý soud uznal nepřípustnost pořadu práva, poněvadž prý věc náleží před rozhodčí soud hornický, žalobce ve stížnosti však dovozoval, že příslušnost rozhodčího soudu hornického není výlučnou, ba že pro spor mezi dělníkem a zaměstnavatelem vůbec není dána, a v tomto případě že je dokonce nemožná, ježto závodní rada žalovaného odsoudila, tento se к soudu rozhodčímu neodvolal, ale nález závodní rady není vykonatelným, takže žalobci nezbývá, než řádného soudu se dovolati. Na to rekursní soud uznal příslušnost řádného soudu z důvodu, že rozhodčí soud hornický, tak jako závodní rada a mzdový výbor, povolán jest řešiti mzdové spory jen, je-li tu kollektivní smlouva, které však v tomto případě, jak zjištěno, není. Žalovaný pak v dovolací stížnosti tento náhled rekursního soudu prohlašuje za nesprávný, zákonem nijak neopodstatněný. Podle toho nestačí, aby nejvyšší soud řešil jen otázku rekursního soudu a dovolací stížnosti, zda kollektivní smlouva je podmínkou příslušnosti rozhodčího soudu, nýbrž, ukáže-li se, že není, bude dlužno řešiti i otázku prvního soudce a žalobcovy stížnosti, zda příslušnost rozhodčího soudu pro mzdové spory vůbec dána jest a zdali jest výlučná, neboť, když ji rekursní soud neřešil, bude pak řešení devolvováno na nejvyšší soud. Ale logika vyžaduje, aby otázky byly řešeny v opačném pořádku, neboť kdyby pravdu měl žalobce ve své stížnosti, že příslušnost rozhodčího soudu vůbec není dána neb aspoň ne výlučně, odpadá pak otázka stížnosti dovolací, zda je podmínkou její kollektivní smlouva. Odpověď na otázky zní: I. Rozhodčí soud hornický jest příslušným pro každý mzdový spor, který vznikne v hornickém závodě, pro nějž předepsáno jest zřízení závodní rady, a příslušnost ta je výlučná II. Není podmínkou příslušnosti té, by mzdové poměry v hornickém závodě, o nějž ve mzdovém sporu jde, upraveny byly smlouvou kollektivní. Jiná, mnohem širší by byla otázka, zda je podmínkou příslušnosti té, aby námezdní smlouva, o niž se nárok opírá, byla kollektivní. Tato otázka připouští existenci kollektivní smlouvy v podniku, ale sporný nárok se na ní nezakládá. O tom ke konci. Ad I. § 1 zákona ze dne 25. února 1920 čís. 144 sb. z. a n. o závodních radách v hornictví stanoví, že pro každý samostatný hornický závod, který zaměstnává aspoň 20 dělníků a trvá aspoň půl roku, ustaví se závodní rada. Úkolem závodní rady mimo jiné jest dle §u 2 čís. 3 téhož zákona, aby dohledala na provádění a dodržování mzdových smluv. § 2 současně vydaného zákona ze dne 25. února 1920, čís. 145 sb. z. a n. o hornických rozhodčích soudech stanoví, že do působnosti těchto rozhodčích soudů náleží mimo jiné, aby s konečnou platností rozhodovaly o odvolání z výroků závodní rady ve mzdových věcech. Závodní rada ovšem sama nevynáší ve mzdových věcech žádného výroku, nýbrž je k tomu vedle prováděcího nařízení vládního ze dne 13. července 1920, čís. 434 sb. z. a n. bod 3 k §u 2 zákona o závodních radách (čís. 144) povolán mzdový výbor jako její výkonný orgán, takže na základě tohoto nařízení, k němuž vláda zmocněna byla článkem II. zákona o závodních radách, doznal § 2 zákona o rozhodčích soudech té změny, že rozhodčí soud povolán jest rozhodovati s konečnou platností o odvolání z výroku mzdového výboru. Tato změna měla ovšem za následek, že jako se stalo zde, nastává zmatek potud, že se práva, učiniti výrok, chápe závodní rada, kdežto náleží to na mzdový výbor. Ale to nemá v zápětí pro nikoho žádné újmy, možnoť vždy dodatečně nárok vznésti na řečený výbor, a teprv když tento se prohlásil, je otevřena cesta к rozhodčímu soudu. V tomto případě je bezesporno, že je na dolu žalovaného ustavena závodní rada — vždyť ona právě rozhodla — a je tedy zřejmo, že věc náleží vyříditi pořadem mzdového výboru a rozhodčího soudu. Že je pořad ten obligatorní a příslušnost výboru a rozhodčího soudu tedy výlučná, plyne, jak nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 12. září 1922 č. j. R II 337/22 čís. sb. 1835 podrobně vysvětlil, jak z ducha a úmyslu zákona, tak zvláště také z důvodové zprávy tisk 1553 ai 1919, kde se to výslovně praví. Šloť o to, jak zpráva ta dí, by dělnictvo v otázkách mzdových spolurozhodovalo, a to se stalo, pokud jde o spory mzdové, právě tím, že ve mzdovém výboru i v rozhodčím soudu je dělnictvo zastoupeno (§ 3 cit. nař., § 3 zák. o rozh. soudech). Tato výhoda spolurozhodování, t. j. vlastní judikatury zájemníků — dělnictva i podnikatelstva — tedy výhoda judikatury stavovské a odborné -při řádném soudu chybí, i jest s podivem, že se dělnictvo opětovně na řádné soudy obrací, své stavovské soudy pomíjejíc. Snad toho příčinou jest jen, že se ono samo a příslušné orgány nemohou v zákoně dobře vyznati, tak jako v tomto případě, kde se žalobce táže, co by měl dělat, když výrok závodní rady — mzdového výboru, jenž к němu byl jedině povolán — zní v jeho prospěch, odsouzený podnikatel, jenž tedy jedině by se odvolati mohl, však se neodvolá, také se výroku nepodrobí, a žalobce ho přinutiti nemůže, protože výrok výboru není exekučním titulem? Také tuto otázku zodpověděl nejvyšší soud už v řečeném svém rozhodnutí a dal zájemníkům na ruku tuto orientaci: Dělník nechť vznese věc na mzdový výbor. Tento ovšem není povolán, aby spornou věc rozhodl, nýbrž jemu je dle bodu 3. al. 5. cit. nař. k §u 2 zákona o závodních radách (čís. 144) vyhraženo jen, aby se přičinil o dohodu, i nepodaří-li se mu dohody docíliti, vydá o tom stranám vyrozumění, a toto vyrozumění jest onen výrok, o kterém § 2 lit. a) zákona o rozhodčích soudech (čís. 145) praví, že do něho přísluší odvolání к rozhodčímu soudu, a ono nevlastně tak nazvané »rozhodnutí«, o němž § 6 téhož zákona dí, že odvolání musí se podati do 14 dnů od jeho doručení, a jež tak nazývá i prov. nař. v cit. bodu 3 al. 5 k §u 2 zákona. Technicky nejsprávněji vyjádřeno: pokus o smír mezi stranami je obligatorně předepsán a před mzdový výbor odkázán. Nedocílí-li mzdový výbor smíru, odkáže věc usnesením, v němž bezvýslednost pokusu o smír konstatuje, na rozhodčí soud, a ovšem toto odkázání možno dosti dobře nazvati i »rozhodnutím«, jak tomu zákon říká. Odvoláni jest pak vlastně žalobou. Je tu tedy plně obdoba obeslání ke smíru dle §u 433 c. ř. s. a podané pak žaloby, když se smír nepodařil, jenže zde, ve mzdovém sporu hornickém, jsou obě části, pokus o smír a žaloba spojeny v jeden nerozlučný organický celek tím, že žaloba (odvolání·) musí býti podána do 14 dnů od doručení vyrozumění o bezvýslednosti smíru, takže ovšem pak mzdový výbor jako smírčí soud jeví se první stolicí a rozhodčí soud jako nalézací druhou stolicí a žaloba tedy jako prostředek druhostupňový »odvolání«. Žalobce jest tedy úplně kryt a může se pořád ještě svého práva domoci. Ad II. § 19 čís. 4 zákona o závodních a revírních radách (čís. 144) praví, že úkolem revírní rady jest spolupůsobiti při uzavírání kollektivních, mzdových a pracovních smluv projednaných odborovými organi- sacemi, a § 2 čís. 3 téhož zákona stanoví, že úkolem závodní rady jest dohlédati na provádění a dodržování mzdových a platových smluv, při čemž cituje v závorce právě uvedený § 19 odst. 4 (správně čís. 4), takže právem í tu dlužno mysliti na smlouvy kollektivní, to též proto, že provádění a dodržování smluv nekollektivních, t. j. singulárních, týkajících se jen toho kterého dělníka, vymyká se zájmu všeobecnosti a tudíž dohledu závodní rady, který by se tu jevil jako jakési opatrovnictví nad dělníkem, jenž sám se ze svazku s druhy vyloučil, když pro sebe zvláštní smlouvu s podnikatelem učinil a společenství odmítl. V souhlasu s tím stanoví prov. nař. v cit. již bodu 3 k §u 2 zákona o radách: v al. 1, že mzdovému výboru přísluší bdíti nad dodržováním kollektivní smlouvy, a al. 2, že však úkoly a denní mzdy dle uzavřené kollektivní smlouvy stanoví závodní správa a při sporu dovolati se sluší mzdového výboru, v al. 5, že proti rozhodnutí mzdových výborů, nebylo-li docíleno dohody, možno odvolati se к rozhodčímu soudu, v al. 6, že závodní radě přísluší, aby dohledala, by uzavřené kollektivní smlouvy plnily se oběma stranami. Tak se opravdu zdá, že kollektivní smlouva je podmínkou příslušnosti mzdového výboru jako smírčího soudu, nicméně však všecko toto zdání rozpadá se v nivec před úmysly zákonodárcovými, jež i v zákoně samém latentního výrazu došly. § 1 zák. o závodních radách praví, jak už řečeno, že pro každý samostatný závod hornický s 20 dělníky a pulletním trváním ustaví se závodní rada, a cit. bod 3 prov. nař. pak neméně kategoricky nařizuje (»budou zřízeny«) zřízení mzdového výboru při každé závodní radě. Musí-li však mzdový výbor tu býti vždycky, když tu je závodní rada, zřízení rady není však podmíněno existencí kollektivní smlouvy, jestliže tedy musí tu býti nejen rada, nýbrž i výbor i tehdy, když kollektivní smlouvy není, tu se tázati dlužno, k čemu pak by tu v případě, že kollektivní smlouvy není, mzdový výbor vůbec byl, když by jeho funkce se omezovala právě jen na dohled na smlouvy kolektivní, a zakročování v diferencích o mzdu a úkoly z nich? Již z toho plyne, že, tane-li zákonu na mysli pouze smlouva kollektivní, znamená to jen, že v dnešní době je kollektivní smlouva případností tak pravidelnou, že zákon žije v představě, že vždy a všude tomu tak bude, ale nikterak ho nenapadá, aby mzdový výbor chtěl vyřazovati z jeho funkce smírčího soudce ve mzdových sporech, když by smlouvy kollektivní mimo nadání nebylo. Tomu odporuje základní jeho úmysl, zříditi pro mzdové spory horníku soud stavovský, soud odborný, pro nějž přece tytéž důvody mluví v případě, že kollektivní smlouva je, jako v případě, že jí není, takže v té příčině rozumně rozeznávati ani nelze. Také v důvodových zprávách nedá se pro takový úmysl nalézti ani nejvzdálenějšího dokladu. Naopak, neboť všecky mluví, nerozlišujíce. Tak zpráva tisk 1553/1919 praví, že spokojenosti dělnictva má se dosíci spolurozhodováním jeho v otázkách mzdových — zajisté tedy i tehdy, když kollektivní smlouvy není. Tisk 1980/1919 dí, že zákon o rozhodčích soudech hornických jest uskutečněním uznávané potřeby, aby spory a konflikty z pracovních poměrů vyplývající byly smírně řešeny, ale že je účelno, aby se zřídil zvláštní tribunál, jenž spor, nepodaří-li se jeho smírné urovnání, pro obě strany závazně rozřeší. Ten důvod platí však zajisté pro spory mzdové i v podnicích, kde kollektivní smlouvy není. Zprávy tisk 2273 a 2461/1920 uvádějí, že oba zákony spolu se zákonem o účasti zaměstnanců ve správě dolů a na čistém zisku (čís. 143) jsou první etapou v soustavném postupu socialisace báňské těžby, ale dlužno se tázati, zda zákonodárce vyloučiti chtěl z dobrodiní této socialisace, byť jen v jednom směru, podniky, jejichž pracovní provoz nespočívá na smlouvě kollektivní. Jistě že nikoli. Mzdový výbor a důsledně i rozhodčí soud jest dán tedy stejně pro podniky, jež kollektivní smlouvu mají, jako pro podniky, kde jí není. Jiná by byla otázka, už shora nadhozená, kdyby kollektivní smlouva v podniku byla, avšak jednotlivec by se byl z ní vyzul. O tu však zde nejde a netřeba ji řešiti.

Citace:

FUNK, Vilém. Apperçu sur les principes de notre droit pénal financier. Pocta k sedmdesátým narozeninám univ. prof. dra Augusta Miřičky. Praha: Nákladem Československé společnosti pro právo trestní, 1933, s. 475-476.