NPD documents search: Boh. adm., 3 (1921)

Č. 2780.

Administrativní řízení. — Mimořádná opatření: I. O vnitrostátní působnosti mírových smluv. — II, Zásah do majetkové svobody jednotlivcovy je přípustný toliko na podkladě platič právní normy. — III. O ustanovení mírové smlouvy St. Germainské samo o sobě nelze platně opříti uvalení vnucené správy na majetek spolku »Rak. společnost zlatého kříže«.
(Nález ze dne 20. října 1923 č. 17013.)
Věc: Spolek »Oesterr. Gesellschaft vom Goldenen Kreuze« ve Vídni (adv. Dr. Ferd. Fleischner z Karl. Varů) proti ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy o vnucenou správu a disposici se spolkovými lázeňskými domy v Karlových Varech.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Lázeňské domy Zlatého kříže v Karlových Varech, o něž v přítomném sporu běží, jsou dle zápisu z 19. května 1905 ve vl. č. — kat. obce Karl. Vary zapsány do vlastnictví spolku »Verein vom Goldenen Kreuze in Wien«. Tento spolek přetvořil se podle stanov osvědčených výnosem býv. min. vnitra z 18. listopadu 1906 ve svaz zemských spolků Zlatého kříže pod jménem »Oesteir. Gesellschaft vom Goldenen Kreuz e« se sídlem ve Vídni, na který dle § 1 stanov přešlo veškero jmění movité i nemovité, jež dosud náleželo spolku »Verein vom Goldenen Kreuze«.
Po státním převratu min. vnitra v Praze z důvodu, »že zřízením čsl. republiky se stal Svaz zemských jednot Zlatého kříže utvořený pod jménem »Oesterreichische Gesellschaft vom Goldenem Kreuze« spolkem cizozemským, vyzvalo výnosem z 23. května 1919 »Zemský spolek Zlatého kříže pro Čechy« v Praze, »který« — tak praví výnos — »jest spolumajitelem všech Svazu připsaných nemovitostí, zvláště i spolumajitelem objektu »Kurhaus in Karlsbad« č. pare. — v Karlových Varech, aby k zachování a uhájení vytknutého účelu spolkového provedl příslušnou změnu svých stanov a vedle toho i likvidaci společného spolkového jmění«.
V důsledku tohoto výnosu ustavil se v Praze podle stanov schválených výnosem min. vnitra z 31. prosince 1919 spolek »Československá společnost Zlatého kříže«, jenž — jak praví § 1 — »vznikl po rozklade říše rakouské odlukou členstva příslušného do státu čsl. od Rakouské společnosti Zlatého kříže ve Vídni«, a převzetím částky ze společného jmění této jmenované společnosti při likvidaci na ně připadající.
Výnosem z 26. května 1919 min. veř. zdravotnictví v dohodě s min. soc. péče a min. vnitra, »vykonávajíc jemu náležející nejvyšší dozor v oboru veřejného zdravotnictví, »uvalilo na domy zřízené pro zdravotně lázeňské účely jednotlivými spolky, jichž sídlo je mimo hranice republiky čsl. a které nyní jakožto spolky cizozemské činnost svoji na území zdejšího státu vyvíjeti nemohou« — m. j. také na lázeňské domy Zlatého kříže v K. V. — dočasnou vnucenou správu, a ustanovilo správcem domů posléze uvedených Dra Milana M., lázeňského lékaře v K. V.
Sub dto Vídeň 4. června 1920 — Praha 19. dubna 1921 uzavřena byla mezi Rakouskou a Československou společností Zlatého kříže smlouva o rozdělení majetku dřívější jednotné Společnosti a o provozu léčebných domů obou společností. Podle smluveného klíče připadla na Čsl. Společnost m. j. z lázeňského domu v K. V. t. zv. villa s dílcem zahrady a s inventářem. Strany se smluvily, že do 30. září 1921 likvidace bude provedena. Dále se dohodly, že provoz lázeňského domu i »villy« bude veden na dále společně zvláštním smíšeným komitétem.
Podáním z 28. března 1922 stěžující si společnost obrátila se na min. veř. zdravotnictví se žádostí, aby ji úředně vyrozumělo, že vnucená správa byla zavedena, o jaké zákonné ustanovení se opatření toto opírá, a smí-li st-lka očekávati zrušení vnucené správy. Na to dostalo se jí výnosu min. veř. zdrav, z 5. května 1922 tohoto znění:
Dovolujeme si sděliti stanovisko čsl. vlády intimované ministerstvem zahr. věcí republiky čsl. i vládě republiky rakouské:
»Vláda republiky čsl. pokládá býv. rakouské společnosti Zlatého kříže a Bílého kříže za veřejné osoby právnické a hromadné útvary dle čl. 273 St. Germainské mírové smlouvy a trvá na stanovisku, že rozvrh majetku obou jmenovaných společností může se státi jen mezistátními smlouvami ujednanými za účasti všech nástupnických a cesionářských států býv. Rakouska. Čsl. vláda nemůže proto uznati jakékoliv jiné disposice s majetkem těchto společností, zejména nemůže též svoliti k provedení smlouvy uzavřené mezi rakouskou společností Zlatého kříže a čsl. společností téhož jména v Praze o rozdělení majetku, náležejícího býv. společné rakouské společnosti Zlatého kříže. Pokud nebude likvidace jmění jmenovaných společností provedena řádně dle čl. 273 smlouvy St. Germainské, nemůže čsl. vláda dáti souhlas ke zrušení vnucené správy, pokud byla uvalena na majetek společností, nalézající se na území státu čsl.«
O stížnosti, kterou Společnost do tohoto výnosu podává, nss uvážil:
Nař. výnos vydán byl st-lce vyřízením její žádosti z 28. března 1922, podané na min. veř. zdrav., kterou se domáhala, aby byla úředně vyrozuměna o vnucené správě uvalené v r. 1919 tímto ministerstvem na léčebné domy v K. V., a tato správa aby byla zrušena. Ministerstvo prohlásilo jím, že ke zrušení vnucené správy nemůže svoliti, a vyslovilo dále, že nelze uznati jakékoli disposice stěžující si společnosti s oněmi domy, zejména také ne svoliti k provedení smlouvy o rozdělení jich mezi stěžující si Společnost a Československou společnost Zlatého kříže.
Dlužno proto považovati výnos onen za rozhodnutí min. veř. zdrav., kterým se zasahuje do smluvní volnosti stěžující si společnosti a do jejího práva disponovati s vlastním majetkem.
Tím jsou ve smyslu §§ 2 a 5 zák. o ss dány předpoklady, aby nss k stížnosti strany, jejíž legitimace žal. úřad zde nepopírá, rozhodnutí co do jeho zákonitosti přezkoumával.
Žal. úřad opírá své rozhodnutí jedině o ustanovení čl. 273 smlouvy mírové uzavřené s republikou rakouskou v St. Germain-en Laye dne 10. září 1919, dle něhož rozvrh majetku náležejícího kolektivním útvarům nebo veř. osobám právnickým, působícím v územích rozdělených touto smlouvou, bude upraven zvláštními smlouvami. Nss nemohl však uznati, že by tento základ byl dostatečný. Nař. rozhodnutí obsahuje zásah do majetkové svobody jednotlivce. Podle principů státu právního však zásah takový nezbytně vyžaduje positivního podkladu v právním řádě státu a předpokládá tedy existenci právní normy, která jej připouští.
Mezinárodní smlouva, jak nss již opětně, tak na př. ve svém nálezu Boh. 1079 adm. vyslovil, podle své juristické povahy jako právní jednání mezi státy může o sobě míti právní účinky, zakládati práva a povinnosti jenom pro státy, nikoli také přímo pro jednotlivce. Stát uzavíraje mezinárodní smlouvu projevuje toliko smluvní vůli naproti druhému státu jako koordinovanému kontrahentu; v tomto projevu nelze však spatřovati ještě manifestaci výsostné vůle státu vůči jednotlivcům, aby se dle toho, co v smlouvě stanoveno, chovali. Aby smlouva nabyla v tomto směru účinnosti také uvnitř státu, k tomu je nezbytně třeba dalšího aktu, jímž stát plnění smlouvy těm, kteří při tom uvnitř státu jsou zúčastněni, přikáže. Na tom nemění ničeho ani okolnost, že smlouva byla uveřejněna; neboť vyhlášení uzavřeného právního jednání nemůže o sobě přikládán býti nějaký účinek jiný, nežli který se podává z obsahu uveřejněného aktu.
Ustanovení smlouvy stávají se tedy účinnými uvnitř státu teprve tím, že stát, prováděje smlouvu, učiní potřebná opatření, zejména tedy dá svým orgánům i jednotlivcům rozkazy, aby jednali dle toho, co smlouvou stanoveno. Pokud podle platného právního řádu vnitrostátního rozkazy takové mohou se platně státi jenom ve způsobu normy právní, nabudou tedy ustanovení mezinárodní smlouvy této povahy a stávají se jako pravidla právní účinnými pro jednotlivce teprve tím, že je stát jako takové vydá, při čemž bude podle právního řádu v státě platného posuzovati, jakých náležitostí k tomu třeba, zejména je-li zapotřebí formy zákona čili nic.
Ustanovení mezinárodní smlouvy mohou býti takto recipována do právního řádu vnitrostátního arciť nejen tím, že stát vydá zvláštní zákony a nařízení k jich provedení potřebná, nýbrž i tak, že ve formě potřebné k vzniku takového právního pravidla — tedy kde by bylo třeba zákona, ve formě předepsané pro vydání zákona, — smlouvu, po případě již předem všechny smlouvy určitým způsobem uveřejněné, prohlásí za součást právního řádu vnitrostátního.
Mírová smlouva St. Germainská byla arciť publikována ve Sbírce zák. a nař. pod č. 507 z r. 1921. Nestalo se to však formou, kterou ústavní listina v § 49 stanoví pro platnou publikaci zákona, ani ve formě nařízení (§ 84 úst. listiny). A není také v státním právu čsl. ani všeobecné normy, která by již předem mezinárodní smlouvy ve Sbírce zák. a nař. publikované prohlašovala za součást právního řádu vnitrostátního, ani specielní normy, která by tak činila ohledně oněch ustanovení smlouvy St. Germainské, o něž tuto dnes jde. Vzhledem k tomu nelze tudíž ustanovení smlouvy St. Germainské považovati o sobě za platnou právní normu, a nelze proto jen o ně opírati administrativní zásahy do majetkové svobody jednotlivců.
Tím padá však celý právní základ nař. rozhodnutí, pročež bylo je dle § 7 zák. o ss zrušiti.

Citace:

č. 2880. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 797-800.