Č. 854.

Živnosti koncesované: Otázka, zda potřeba obyvatelstva vyžaduje rozšíření určité koncese hostinské i na výčep pálených lihových nápojů, je skutkovou po rozumu § 6 zák. o spr. s. Není vadou řízení, nesouhlasí-li rozhodnutí živn. úřadu v příčině potřeby obyvatelstva s prohlášením obecních úřadů okolních obcí.
(Nález ze dne 23. května 1921 č. 9620.)
Věc: Jan K. v P. proti zemské správě politické v Praze o koncesi k výčepu lihových pálených nápojů.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: K žádosti stěžovatelově rozšířila okresní politická správa v P. jeho koncesi k provozování živnosti hostinské a výčepní v domě čp. 26 v P. na oprávnění k držení dovolených her a k podávání kávy, čaje, čokolády a jiných teplých nápojů a občerstvení, s přísadou rumu neb koňaku do čaje a černé kávy, odepřela však žadateli uděliti oprávnění k neomezenému výčepu pálených lihových nápojů, ježto potřeba obyvatelstva v ohledu tom jest nynějšími oprávněními v městě dostatečně kryta, a podotkla zároveň, že v témže smyslu bylo již také rozhodnuto místodržitelským výnosem ze dne...., od kteréžto doby se nezměnily poměry tak, aby bylo možno této opětovné žádosti vyhověti.
Zemská politická správa naříkaným rozhodnutím nevyhověla odvolání žadatelovu z důvodů v naříkaném výměru uvedených, poněvadž potřeba obyvatelstva žádaného oprávnění při živnosti stěžovatelově nevyžaduje.
O stížnosti naříkající toto rozhodnutí pro nezákonnost a podstatné vady řízení uvážil nejvyšší správní soud toto:
Stížnost uvádí především proti naříkanému rozhodnutí okolnosti, jež dle ní nasvědčují tomu, že potřeba obyvatelstva skutečně vyžaduje žádaného rozšíření koncese na oprávnění k výčepu pálených lihových nápojů, a vytýká rozhodnutí žalovaného úřadu, že tento při zkoumání místní potřeby nehodnotil dostatečně přímluvné prohlášení devatenácti obecních úřadů, přiložené k jeho odvolání na zemskou politickou správu v Praze. V tom směru nutno vytknouti, že odpověď na otázku, zda potřeba obyvatelstva žádaného oprávnění vyžaduje, či nikoliv, tvoří část skutkové podstaty naříkaného rozhodnutí, a že živnostenské úřady, oceňujíce jednotlivé skutkové okolnosti směrodatné pro řešení této otázky, postupují dle volné své úvahy.
Vzhledem k předpisu § 6, odst. 1 zák. o správ. soudě, dle něhož zjištění obsažená v naříkaném rozhodnutí mají býti také podkladem nálezu nejvyššího správního soudu, jest však vyloučeno, aby nejvyšší správní soud podrobil svému přezkoumání hodnocení jednotlivých dokladů listinných úřadem správním, aneb aby položil za volné uvážení úřadů správních volné uvážení svoje. Nemohl tedy nejvyšší správní soud zabývati se otázkou, zda okolnosti ve stížnosti uváděné měly přesvědčiti žalovaný úřad o skutečné potřebě obyvatelstva pro žádané oprávnění, či nikoliv, a musil omeziti se pouze na zkoumání, zda naříkané rozhodnutí není protizákonné, neb zda netrpí nějakou podstatnou vadou řízení dle § 6. odst. 2 cit. zákona.
V tomto směru vytýká stížnost, že naříkané rozhodnutí jest v rozporu se spisy a to s prohlášením obecních úřadů připojeným k odvolání na zemskou správu politickou v Praze. Jest sice pravda, že zmíněné prohlášení okolních obecních úřadů nesouhlasí s naříkaným rozhodnutím, avšak okolnost ta nezakládá, jak stížnost se domnívá, vadu dle § 6, odst. 2 cit. zákona, pozůstávající v rozporu mezi skutkovou podstatou rozhodnutí poslední instance a spisy správními, neboť k tomu, aby řízení prosto bylo uvedené vady, se nevyhledává, by skutková podstata, pojatá za podklad rozhodnutí správního úřadu, byla v souhlasu s každou jednotlivou součástí správního spisu. Správní úřad, jemuž příslušelo volné uvážení veškerých skutkových okolností pro posouzení existence potřeby obyvatelstva, nemusil skutkovou podstatu svého rozhodnutí založiti právě na uvedeném prohlášení okolních obecních úřadů, poněvadž tímto prohlášením nikterak nebyl vázán. Není tedy vadou řízení vůbec, tím méně pak podstatnou vadou, jestliže naříkané rozhodnutí v příčině potřeby obyvatelstva nesouhlasí s prohlášením okolních obecních úřadů.
Stížnost namítá dále, že naříkané rozhodnutí jest nezákonné, ježto žalovaný úřad dle něho nepřihlédl také k potřebě obyvatelstva okolního, nýbrž pouze k potřebě obyvatelstva místního, aneb aspoň že jest nejasné, poněvadž z něho není zřejmě patrno, zda žalovaný úřad při zkoumání místní potřeby zahrnul ve svou úvahu také potřebu obyvatelů obcí okolních do města příchozích, či zda uvažoval pouze o potřebě obyvatelstva místního. V tom ohledu třeba poukázati k tomu, že z odůvodnění naříkaného rozhodnutí, že potřeba obyvatelstva žádaného oprávnění nevyžaduje, nikterak nevyplývá, že by žalovaný úřad byl bral zřetel pouze na potřebu obyvatelstva domácího s vyloučením obyvatelstva cizího do obce příchozího, naopak potřebou obyvatelstva v určitém místě, na kterou naříkané rozhodnutí se odvolává, rozuměti jest onu potřebu, která pro obyvatelstvo vůbec naskýtá se vzhledem k určitému místu, nikoliv tedy pouze potřebu obyvatelstva domácího. Nutno tedy míti za to, že žalovaný úřad, rozhoduje o podaném odvolání, učinil dle svého rozhodnutí předmětem své úvahy potřebu obyvatelstva vůbec, bez omezení na obyvatelstvo domácí, tedy i potřebu obyvatelstva okolního. Je-li však tomu tak, nelze říci, že by naříkané rozhodnutí spočívalo na nesprávném použití zákona, ani že by bylo nejasné.
Konečně namítá stížnost neúplnost řízení, ježto žalovaný úřad nekonal šetření o důkazech a dokladech, zvláště pak o zmíněném již prohlášení okolních obecních úřadů. Stížnost blíže neuvádí, o jakých dokladech a důkazech ještě mimo zmíněné prohlášení obecních úřadů měl žalovaný úřad konati bližší šetření, a v jakém směru šetření to provedeno býti mělo. aby vyhověno bylo zákonu. Má-li stížnost za to, že vzhledem k uvedenému prohlášení okolních obcí mělo ještě dalším šetřením býti zjištěno, zda skutečně zmíněného hostince používá zvláště obyvatelstva okolních obcí k ukojení své potřeby, třeba uvážiti, že žalovaný úřad přihlížel, jak svrchu dovoděno, k celkové potřebě obyvatelstva vůbec, tedy i obyvatelstva okolního do města příchozího a konal v tom směru zákonem předepsaná šetření, zejména předsevzal slyšení obce a poskytl i příslušnému živnostenskému společenstvu příležitost k podání dobrozdání. Nelze tedy důvodně tvrditi, že řízení bylo neúplné, a že skutková podstata vzatá za podklad naříkanému rozhodnutí potřebovala v podstatných bodech doplnění.
Ježto tedy nejvyšší správní soud v naříkaném rozhodnutí neshledal ani vytýkané nezákonnosti ani namítané vady řízení, musil stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

č. 854. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1922, svazek/ročník 3, s. 561-563.