Č. 2350.

Dávka z přírůstku hodnoty: I. * Nepodá-li strana, po
kvalifikovaném vyzvání, aby podala přiznání k vyměření dávky z přírůstku hodnoty, toto přiznání vůbec — nebo neodpoví-li na otázky ve vzorci přiznání — jest dle § 16, odst. 1 dávk. ř. z 23. září 1920 č, 545 Sb. orekludována ze součinnosti při zjištění skutkových předpokladů
při vyměření dávky a nemůže skutečnosti, které již v přiznání měla uvésti, uplatniti v odvolání z plat. rozkazu. — II. Jak jest postulovati při vyměření dávky z přírůstku hodnoty při převodu nemovitosti s osoby fysické na firmu, jejímž veřejným společníkem osoba ta je.
(Nález ze dne 12. května 1923 č. 5792).
Prejudikatura: Boh. 1542 adm.
Věc: Vilém a Eduard E. v N. proti zemskému správnímu výboru v Praze stran dávky z přírůstku hodnoty.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Smlouvou postupní z 9. prosince 1920 prodali st-lé nemovitosti jim ve vložce č. 119 poz. kn. pro kat. obec N. připsané firmě Wilhelm E. et Cie. v N., jejíž veřejnými společníky jsou.
Při vyměření dávky z přírůstku hodnoty nebyly z hodnoty zcizovací odpočítány 1) hodnota příslušenství 100.000 Kč, 2) peníz 24.400 Kč, který st-lé dle svého tvrzení sami na kupní cenu musí zaplatiti.
O stížnosti, která naříká rozhodnutí — vyměření to k rekursu potvrzující — pro nezákonnost a vady řízení rozhodl nss na základě těchto úvah:
Dle § 5, odst. 6 vlád. nař. z 23. září 1920 č. 545 Sb. se při vyměření dávky z přírůstku hodnoty nepřihlíží k ceně (hodnotě) příslušenství. Zcizitel má dle tohoto ustanovení právní nárok, aby cena nebo hodnota příslušenství, pokud v zcizovací ceně za nemovitosti jest zahrnuta, z ní byla vyloučena. Nárok ten musí ovšem zcizitel provésti t. j. musí udati, které věci byly jako příslušenství s nemovitostí prodány — jaká jest jejich cena a nabídnouti o tom důkazy.
O tomto právním stanovisku není sporu, sporno jest pouze, zda strana může nárok ten provésti teprve v řízení odvolacím, nebo zda strana jest prekludována ve smyslu § 16 dávk. řádu, když okolnost tu v přiznání neuvedla a hodnověrně neprokázala, dále zda úřad vyměřovací jest povinen z moci úřadu šetřiti, bylo-li a jaké příslušenství s nemovitostí prodáno.
Nařízení vládní z 23. září 1920 č. 545 Sb. má podrobná ustanovení o tom, které převody dávce jsou podrobeny, které osobně nebo věcně jsou osvobozeny, co jest přírůstek hodnoty, jak cena nabývací a zcizovací má býti zjištěna, co k ní sluší připočísti, zejména —jak shora uvedeno — také ustanovení o příslušenství.
Dle § 16 cit. nař. jest každý zcizitel povinen oznámiti do 14 dnů vyměřujícímu úřadu zcizovací jednání a uvésti při tom veškeré pro vyměření dávky podstatné skutečnosti, připojiti potřebné listiny v prvopise nebo ověřeném opise. Na vyzvání vyměřujícího úřadu jest zcizitel povinen ve lhůtě, kterou úřad určí podati přiznání k dávce z přírůstku hodnoty podle stanoveného vzorce. Z přiznání toho musí býti zřejmy okolnosti potřebné pro vyměření dávky. Nevyhoví-li vyzvání, aby podal přiznání v dané lhůtě, ačkoliv na výsledky nevyhovění byl výslovně upozorněn, vyměří úřad dávku na základě pomůcek, které má po ruce.
Okolnosti, na základě kterých se činí při vyměřování dávky nárok na výhodu (přípočty a pod.), jest v přiznání uvésti a hodnověrně prokázati, jinak k nim při vyměření dávky nebude hleděno.
Z těchto ustanovení jde, že v případu, kde strana podá oznámení vyhovující předpisu § 16, odst. 1, může úřad hned na základě oznámení vyměřiti dávku.
Nevyhovuje-li oznámení nebo přiznání, které po případě strana sama podá, tomuto předpisu, má úřad možnost, aby buď stranu vyzval, aby potřebná data doplnila nebo přiznání k dávce dle předepsaného vzorce podala, to pod následkem, že nepodá-li vyzvání vyměří úřad dávku dle pomůcek, které má po ruce.
Z předpisů těchto a podstaty věci, záležející v tom, že oznámením po případě přiznáním má býti za součinnosti strany sjednán skutkový základ pro vyměření dávky, jde, že tudíž strana je povinna, aby vzorce přiznání ve všech směrech dle pravdy vyplnila, pro vyměření dávky podstatné skutečnosti uvedla a potřebnými průvody doložila.
Z povinnosti té jde dále, že strana, která povinnosti nevyhoví, nemůže v řízení opravném teprve řízení ukládací doplniti a tak toto řízení do druhé stolice přesunouti, nýbrž že nesplněním povinnosti své ze součinnosti při zjištění skutkového podkladu jest vyloučena a v opravném řízení obmezena na to, aby brojila proti právnímu posouzení skutkové podstaty bez součinnosti její zjištěné.
Strana nemůže také vytýkati jako nezákonnost, když úřad vlastní její udání, která z důvodu kteréhokoli snad zůstala neúplná, bez dalšího zkoumání nebo šetření vezme za základ poměření dávky, neboť není věcí úřadu, aby stranu chránil před nedostatečností jejích udání.
Odst. 2 § 16 dávk. řádu obsahuje touž zásadu, která již v cit. větě odst. I. všeobecně jest uvedena, neobsahuje o skutečnostech, které strana již dle § 16, odst. 1 d. ř. povinna jest udati buď v oznámení nebo v přiznání, odchylného ustanovení, nýbrž zdůrazňuje pro zvláštní okolnosti jen to, co již v cit. odst. 1 jest uvedeno, jinými slovy, kdyby odst. 2 byl vynechán, bylo by lze preklusi tam uvedenou dovoditi již z odst. 1 § 16 dávk. řádu.
Když pak ve vzorci pro přiznání žádáno, aby strana uvedla, zda v ceně nabývací a zcizovací obsažena jest cena nějakého spolu prodaného příslušenství nebo v oddílu C pod č. 1 a 2, aby udána byla zlepšení nemovitosti zcizené před zcizením provedená a náklady na ně, jest zřejmo, že tu nejde o zvláštní výhody, nýbrž jen o okolnosti pro vyměření dávky rozhodné, k jejichž udání strana již dle § 16, odst. 1 d. ř. jest zavázána. Nevyplní-li strana podávajíc na kvalifikované vyzvání (§ 16, odst. 1) přiznání o všech otázkách tam uvedených, nastanou důsledně tytéž následky, jaké v případě, kdy vyzvání vůbec nepodá.
Předpokladem uvedené prekluse jest ovšem, že dávkou povinný byl výslovně upozorněn na následky, které mohou nastati, když přiznání předpisům vyhovující nepodá.
Stížnost nevytýká, že st-lé nebyli vyzváni dle § 16 dávk. ř., aby přiznání podali a že přiznání neobsahovalo upozornění shora uvedené, nýbrž tvrdí, že st-lé mohli přes to v řízení opravném uplatniti nové skutečnosti a nové průvody, poněvadž ustanovení § 16, odst. 2 vztahuje se pouze na výhody, které poplatník pro sebe žádá, jako přípočty a pod.
Názor ten nemá však, jak shora z platného řádu dávkového dovoděno, opory v zákoně, neboť strana nevyhověvši příkazu dle § 16, odst. 1 posl. věty, po případě § 16, odst. 2 nemůže v řízení odvolacím
přivésti okolnosti nové.
Jak ze spisů zřejmo, podal právní zástupce st-lů 18. prosince 1920 oznámení, že st-lé prodali smlouvou z 9. prosince 1920 dům č. p. 119 s tovární budovou a zahradou v N. firmě »Wilhelm E. et Cie.« v N., že jako kupní cena bylo smluveno, že prodávajícím jako veřejným společníkům této firmy každému na účtu kapitálovém bude připsáno po Kč 40.000 a že třetí společník firmy vyplatí každému z nich po Kč 70.000. Jiného udání oznámení to neobsahuje. Z podání z 2. července 1921 vychází, že st-1 Vilém E. byl vyzván, aby podal přiznání k dávce z přírůstku hodnoty. Přiznání to bylo v prodloužené lhůtě na předepsaném tiskopise podáno. Uvedeno tu pod označením nemovitosti »tovární budova čp. 119 v N.«, pod titulem »A
nabývací hodnota« k otázce č. 3, zda v kupní ceně K 57.000 pod č. 2 uvedené zahrnuty jsou nějaké věci movité (příslušenví, fundus instructus nebo svršky z volné ruky prodejné) a jakou mají cenu, nedána odpověď. Stejně pod B o zcizovací ceně uvedeno, že každý z prodávajících obdržel po Kč 110.000, otázka pod B 2 téhož znění jako při ceně nabývací, nebyla zodpověděna.
Teprve v řízení odvolacím namítali st-lé podáním z 14. listopadu 1921, že prodaná usedlost jest továrna, která jak v době nabytí tak v době zcizení byla strojně zařízena dynamem, patrním strojem, parním kotlem a převody v ceně K 100.000, kteráž cena v kupní ceně 220.000 Kč jest zahrnuta.
Z označení prodané nemovitosti ve smlouvě o nabytí nebo ve smlouvě o zcizení jako »tovární budova« nelze ještě souditi, že v této budově se nalézají movité věci, které spolu byly prodány, nelze proto shledati, že úřad nedostatečně zjistil skutkovou podstatu, když proto, že st-lé nesplnili povinnost jim dle § 16 dáv. ř. uloženou, ve směru tom
nekonal šetření.
Žal. úřad vyšel ze skutkové podstaty, že st-lé přes vyzvání kvalifikované dle § 16 dávk. ř. nepodali přiznání vyhovující předpisu téhož ustanovení.
Když ze skutečnosti té dospěl k závěru, že st-lé jsou prekludováni, aby v řízení opravném uplatnili nové skutečnosti, nemohl nss seznati, že skutková podstata ta byla právně nesprávně posouzena, třeba že stačilo dovolati se ustanovení § 16, odst. 1 dávk. ř. (srov. nál. Boh. 1542 adm.).
Případný omyl nebo nedopatření ve vyplnění přiznání k dávce mohly by snad — kdyby byly nezaviněné — býti uplatněny jako důvod pro obnovu řízení — nemohou však opříti nárok v odvolání činěný.
Pokud jde o druhou výtku, sluší hleděti k tomu, že st-lé jsou veřejnými společníky veřejné společnosti »Wilhelm E. et Cie« v N. společně s Hugo R-em podle smlouvy společenské z 11. listopadu 1907.
Rovněž není sporno, že st-lé této společnosti prodali shora zmíněnou usedlost za Kč 220.000, že obdrželi každý po 70.000 v hotovosti a že každému z nich na jeho účtu kapitálovém u společnosti bylo připsáno po 40.000 Kč.
Dovolávajíce se společenské smlouvy, dle které na zisku a ztrátě jsou zúčastnění Vilém E. 32% a Eduard E. 29%, dovozují st-lé ohledně oněch sum dvakráte po Kč 40.000, že musí na těchto 40.000 Kč sami zaplatiti 12.800 K a 11.600 K, úhrnem 24.400 K — že tudíž převod, pokud jde o tuto část, jest neúplatný a dle § 4 č. 1 dávk. ř. od dávky osvobozený.
Nss neuznal tento názor odůvodněným, neboť stížnost v souhlasu se spisy doznává, že veřejná společnost »Wilhelm E. et Cie« koupila nemovitosti shora uvedené od st-lů za 220.000 Kč. Když st-lům kupní cena nebyla zaplacena úplně hotovými, nýbrž každému z nich na kapitálovém účtu jejich u kupující společnosti jako vklad nebo nový přínos bylo připsáno po 40.000 Kč, obdrželi úplatu zvýšením svých kapitálových podílů u společnosti, která ve směru tom jeví se právním subjektem od společníků odlišným. Není tu tedy převodu neúplatným právním jednání mezi živými.
Nelze proto také seznati nesprávné posouzení věci v tom, že nař. rozhodnutí nepokládalo uvedený převod nemovitosti — pokud jde o částky po Kč 40.000 hotově nevyplacené — dle § 4, odst. 1 č. 1 za převod dávce nepodrobený.
Stížnost jeví se proto v obou směrech neodůvodněnou, pročež byla zamítnuta.

Citace:

č. 2350. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/2, s. 33-37.